5. kapitolka mé povídky ukazuje na zvláštní věc, které se všimly Rose a Alice. Co řekne Carlisle?? A co udělá Emmett?
02.02.2010 (14:45) • xMisulkax • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 923×
5. část
V minulé kapitolce:
Našli jsme je. Rodinu jménem Cullenovi. Bydlí v městečku Forks. Když jsme tam přišli a když jsem uviděla Emmetta, srdce mi poskočilo. Byl dokonalý. Jeho rodina nás přijala za své a o pár týdnů později, jsme už byli sehraná rodina. Ale já jsem měla ještě jedno přání. Chtěla jsem získat Emmetta.
Rose:
„Aliceeeeeeeeeeeeeeee!“ řvala jsem přes celý obchod. I když miluju nakupování a miluju Alici, což znamená, že miluju nakupování s Alici, dnes jsem opravdu na nákupy náladu neměla.
Chtěla jsem jet za zpět za Emmettem. Už jsme se lépe poznali a já ho miluju z celého svého srdce. Když jsem v obchodě zkoušela jedno tričko za druhým neměla jsem moc čas se důkladně prohlížet, protože Alice už čekala před kabinkou s další várkou oblečení.. Teď, když už nic nemůže najít, protože většinu obchodu jsem už vyzkoušela (nebo jsem v to alespoň doufala) jsem se mohla podívat do toho obrovského zrcadla. Všimla jsem si spousty věcí. Jednak, že mé oči už nejsou vůbec červené. Mají už tu krásnou zlatou barvu. Jako roztopený karamel. Už nemusím nosit ty protivné kontaktní čočky. Ale všimla jsem si, že se mi tvoří na čele drobná vráska. Lidským okem neviditelná, ale upířím jasná a viditelná. Měla jsem ji tam? Nevím. Už začínám být paranoidní. Ale od doby, co jsem upírka, jsem dokonalá. Alespoň vzhledově. A proto mě tenhle nedostatek docela popudil.
Než jsem dokončila své úvahy o své první vrásce, přiběhla Alice. Jak jinak než s hromadou různých šatů. Od triček, kalhot přes šaty a samé krajkované spodní prádlo! Takže jsem nevyzkoušela celý obchod. K těm krajkám – ta drobná potvůrka měla určitě vizi o mě a Emmettovi. Ach. Když si vzpomenu na Emmetta, ta vráska je zase pryč. Zvláštní. Ale stále mám pocit, že když mám vrásku, už jsem stará.
„Co se stalo Rose?“ křikla na mě Alice. Lekla jsem se, protože stát se mi nic nestalo. I když Alice nevypadala, že by byla vyděšená spíše něco jako „Bože, Rosalie, co se ZASE stalo!“
Tak jsem ji uklidnila: „Alice, klid! Nic se nestalo! Jen bych ráda jela domů. Zajdeme zde jindy. Prosím!“ Prosila jsem ji do té doby, než změnila výraz v obličeji. Kývla smutně hlavou ale pak řekla:
„Stejně toho máme už dost. Vyzkoušej tohle a pojedeme,“ pokynula hlavou směrem ke všemu tomu oblečení a já jsem jenom ztěžka vzdychla a zalezla jsem poslušně zpět do kabinky. Alici nemělo cenu vzdorovat.
Alice
Jakmile si Rose vyzkoušela vše, co jsem chtěla a vše, co ona potřebovala nebo teprve bude potřebovat, mohly jsme jet domů. Cestou jsme už plánovaly další nákupy a hlavně to, jak naučíme nakupovat kluky. Opravdu mě lákala představa sledovat Emmetta, jak běhá z jednoho obchodu do druhého.
Ale musela jsem taky přemýšlet nad Rose. Vypadala jinak. Vypadala docela unaveně a rozčilovala mě taková drobná vráska, kterou měla na čele. Upíři přece nemají vrásky nebo mají? Musela jsem se smát sama sobě, nad čím přemýšlím, ale nedalo mi to a doma jsem šla za Carlislem…
„Carlisle? Můžu dovnitř? Potřebuji s tebou mluvit!“ Slyšela jsem jenom
„Jistě, Alice, pojď dál, ale pokud chceš mluvit o změně mého šatníku nebo čehokoliv co se týká oblečení, tak jsem velmi zaneprázdněný.“ To mě trochu naštvalo! Proč nikdo nechápe mé nadšení do módy?! Vždyť co je na tom špatného, že chci vypadat dobře, mladě, moderně, upraveně a nevím co vše?! Otevřela jsem dveře od jeho pracovny a šla rovnou k němu:
„Mám otázku. Může se upírovi vytvořit vráska?“ vysypala jsem přímo na něj. Ta prokletá vráska mi zůstávala pořád v hlavě. Jenom vykulil ty svoje kukadla jakoby zkoumal každou buňku mého těla a podezřele si mě měřil, ale pak si odkašlal a promluvil:
„No nevím o tom. Nikdy jsem se s tím nesetkal, ale věř mi, že žádnou vrásku, Alice, nemáš!“ Bože! Ten má zase rýpavou náladu.
„Nejde o mě,“ pokusila jsem se promluvit naprosto klidným a sladkým hlasem i když ve mně doutnal vztek. Opět vykulil oči asi jako kdyby měl Emmett na hlavě vydloubanou dýni a tančil kolem tyče, ale jakmile viděl můj pohled pokračoval:
„A o koho tedy jde? O Rose?“ jenom jsem přikývla zatímco on přemýšlel. Jelikož ani moudrý Carlisle na nic nepřišel. Tak jsem to nechala pro zatím být a vydala jsem se směr můj pokoj s Jazzem.
Rose:
Hned jak jsme přišli domů, jsem šla do svého pokoje. Dala jsem si sprchu a když jsem vyšla zpět do pokoje, uviděla jsem na stole lístek.
„V 6 hodin přijdi prosím ke mně! Emmett.“
Srdce mi poskočilo zvědavostí i touhou. Jelikož bylo půl 6, měla jsem nejvyšší čas začít se chystat, protože jsem nevěděla ani v nejmenším proč mě k sobě zve.
Vzala jsem si krásné fialové hedvábné šaty na zavázání kolem krku, k tomu boty na vysokém podpatku a vlasy vyčesala tak, aby odhalovaly krk na kterém visel krásný náhrdelník s velkým safírem ve výstřihu. Sama sobě jsem se líbila. Teď ještě Emmettovi.
Emmett:
Celý den jsem přemýšlel, jak upoutat Rosinu pozornost. A tak jsem dostal nápad. Nic jiného mě už totiž nenapadlo. Možná bych neměl tak mocp řemýšlet, třeba to pak půjde lépe. No pozval jsem ji k sobě… No k sobě do pokoje, protože jsme všichni bydleli v jednom domě. Ale měl jsem jiný plán. Vezmu ji na pozdní večeři. Snad bude ráda. Napsal jsem jí lístek a přilepil jí ho na zrcadlo v jejím pokoji, když se sprchovala. Má touha jít za ní byla tak velká, že jsem ji stěží dokázal překonat. Ještě pár minut… Doufal jsem, že příjde.
Přišla. Přesně na čas…
Když vstoupila ke mně do pokoje, zmohl jsem se jenom na otevření pusy a vykulení očí a to už byl maximální výkon. Byla tak krásná! Ne! Nebyla krásná! Ona byla nádherná! Slova nestačí aby se to dalo vyjádřit.
Rose:
Jakmile jsem vešla k němu do pokoje a uviděla ho, měla jsem nezkrotnou touhu obejmout ho a již nikdy nepustit. Usmála jsem se, když jsem viděla s jakým zájmem si mě prohlíží. „Ahoj Emmette,“ pozdravila jsem ho. Vypadal, že neví, co přesně má říct a já jsem to také nevěděla. Jsme jak dva malí puberťáci, kteří mají první rande. Kdybych mohla, byla bych červená až na pr... no tam, kde slunce nedosvítí...
Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a řekl:
„Milá Rose! Vypadáš ohromně krásně. Dovol mi, ukázat ti, proč jsem tě pozval.“ Byl tak jiný... Mluvil velice zvláštním způsobem, tedy bylo to velice odlišné od způsobu, kterým on obvykle mluvil. Byla jsem tak vzrušená, když jsem cítila jeho dech na svém obličeji, který se přibližoval. Když už se naše rty k sobě přibližovaly a já doufala, že mě políbí, zavázal mi oči šátkem a uchechtl se.
„Neboj se, ale teď tě unesu na lepší místo. Kousek odsud.“
Líbilo?
Autor: xMisulkax (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Lásky jedný zlatovlásky 5. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!