Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 22. kapitola

25.01.2012 (20:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2245×

Bella

Od naší společné noci se všechno změnilo. Láska k Jacobovi pořád trvala, ale objevila se i láska, kterou jsem chovala k Paulovi. Milovala jsem ho a dost dobře jsem nechápala, jak jsem to bez něj mohla tak dlouho vydržet.

„Bello,“ uslyšela jsem ode dveří a nechala vaření. Vešla jsem do chodby a viděla tátu, jak se zouvá a svléká si bundu. Podle jeho výrazu jsem usoudila, že má hlad, takže jsem se radši vrátila k přípravě masa. Dnešní večer byl zlomový, takže jsem dělala jeho oblíbené jídlo. Krájela jsem papriku, rajčata a okurku na malé kousky, aby mu nezaskočilo, až mu povím tu novinku.

„Páni, tady to ale voní. Čekáme snad nějakou návštěvu?“ zeptal se, když na stole uviděl třetí prostírání.

„Ano, budeme mít návštěvu,“ odpověděla jsem a zamíchala s omáčkou, která začala nebezpečně dobře vonět. Raději jsem vypnula sporák, hrnec dala na druhý ohřívač a sklonila se pro slavnostní talíře.

„Moc rád Jacoba uvidím,“ řekl a s hlasitým vydechnutím se posadil na židli. Talíř, který jsem držela v ruce, spadl na zem a s ohromnou ránou se rozbil na několik malých střepů. Jasně jsem cítila, jak se třesu.

„Bello, dávej pozor. Jdi si sednout, uklidím to,“ řekl a zvedl se. Pomohl mi dojít k židli a já se posadila. Pozorovala jsem otce, jak uklízí střepy a potichu si píská.

„Jacob nepřijde. Už nikdy nepřijde,“ řekla jsem a sklopila hlavu. Jedna neposedná slza mi stekla z oka a já se ji snažila zastavit.

„Bello,“ zašeptal a pevně mě objal. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale potřebovala jsem se vybrečet. Bulela jsem jako malá a slzy o velikosti hrachu máčely košili, kterou měl na sobě. Cítila jsem tu starost a lásku, která mě zaplavovala.

„Tati, my jsme se rozešli. Vím, že je to špatné, ale jsem šťastná. Mám nového přítele,“ řekla jsem a zvedla hlavu k jeho obličeji. Tvářil se překvapeně, ale viděl v mé tváři štěstí. Usmál se a pohladil mě po mokré tváři.

„Je mi jedno, kdo to je. Hlavně, že jsi šťastná,“ pověděl a já se zasmála. Nechápala jsem to. V jedné minutě jsem plakala a v druhé jsem se smála. Ty změny nálad mě jednou zničí.

„Tak já to jdu dovařit,“ sdělila jsem mu a šla zpátky k plotně. Brambory už byly hotové, takže jsem je slila a vysypala na linku. Rozpůlila jsem je a přidala trochu koření a másla. Když jsem se podívala na maso, ihned jsem ho vypnula a začala servírovat. Maso vypadalo dobře a brambory také, ale na talíři vypadalo všechno dokonale. Naposledy jsem zkontrolovala, zda je všechno v pořádku, a nakonec si sedla a čekala. Bylo šest hodin a on pořád nikde. Nervózně jsem poklepávala nohou o dřevěnou podlahu a hlavu měla složenou v rukách. Uběhlo dalších pět minut a zvonek se pořád neozval. Naštvaně jsme se zvedla, nevšímala si táty a vyšla po schodech do svého pokoje. Než jsem stihla zapnout rádio, domem se ozval zvonek. Rychle jsem utíkala ke dveřím a nedočkavě je otevřela. Stál tam a díval se na mě s nekonečnou láskou v očích.

„Promiň, že jdu pozdě. Sam mě zdržel,“ omluvil se a přitáhl si mě k sobě. Políbil mě a pevně objímal kolem pasu. Vzdychala jsem a jedna moje ruka sjela z jeho zad na ten dokonalý zadek. Cítila jsem, jak se v polibku usmál. Odtáhl se ode mě a v očích mu plály ohníčky vášně a chtíče.

„Pojď dál, táta už čeká,“ řekl jsem a vtáhla do domu. Zul se, svlékl si mikinu a následoval mě do obýváku. Táta seděl v křesle a sledoval nějaký zápas.

„Tati, už budeme jíst,“ oznámila jsem a on se otočil. Pohlédl na mě a pak na mou ruku spojenou s tu Paulovou a nakonec se zadíval na něj. Ve tváři měl vepsané překvapení, ale jinak vypadal spokojeně.

„Ahoj, Paule. Hned jsem tam, zatím mi nalij pivo,“ poprosil mě a otočil se zpátky k televizi. Zasmála jsem se a se svým přítelem za zády se vydala do kuchyně. Z lednice jsem vyndala plechovku piva a jeho obsah nalila do otcovy oblíbené sklenice. Pěna lehce přetekla přes okraj, takže jsem měla ruku trochu mokrou. Utřela jsem si ji do utěrky a položila ji vedle talíře.

„Miluju tě,“ zašeptal Paul a já se na něj podívala. Oči mu zářily a spokojeně mě pozoroval. Jedna jediná věta stačila k tomu, abych byla šťastná a spokojená. Usmála jsem se na něj a pomalu k němu přešla. Pevně mě objal kolem pasu a políbil mě na krk.

„Taky tě miluju,“ řekla jsem a cítila, jak ztuhl. Odtáhla jsem se od něj a podívala se do jeho tmavých očí.

„Ani nevíš, jak jsem teď šťastný,“ pověděl mi a spojil naše rty ve vášnivém polibku.

Večer proběhl přesně podle mých plánů. Táta se bavil a bylo na něm vidět, že je spokojený. Kdykoliv jsem se usmála, spokojeně se na mě podíval a vůbec mu nevadilo, že ten, kdo mě dělá šťastnou, není Jacob, kterého měl tak rád. Celý večer jsem se tulila k Paulovi a vdechovala jeho smyslnou vůni. Jídlo bylo sněděné, svíčky zhasly a nádobí bylo umyté. Seděla jsem na kuchyňské lince a mezi stehny svírala Paulovy boky. Tichou místnost naplňovalo jen šeptání našich rtů a tiché vzdechy, které unikaly z úst jak mně, tak jemu.

„Chci tě,“ zašeptal mi do ucha a jemně skousl můj lalůček. Nahlas jsem zavzdychala a pevněji ho objala.

„Je tu táta,“ řekla jsem a trochu se od něj odtáhla. Nespokojeně zabručel, ale nechal mě. Dívala jsem se do jeho touhou ztmavených očí a cítila bezpečí a lásku. Kdybych celý život prožila s ním, byla bych ta nejšťastnější na světě.

„Děti, já jedu za Billym. Nezbořte dům,“ zakřičel táta a já se zasmála. Po dvou minutách jsem slyšela prásknout dveře a za několik okamžiků na příjezdové cestě startovalo auto, které každou chvíli bylo slyšet míň a míň.

„Dovol, abych ti ukázal, jak hodný umím být,“ řekl a vzal mě do náruče. Zasmála jsem se a nechala se od něj donést do pokoje. Položil mě na postel a lehl si vedle mě. Políbil má ústa, bradu, krk, klíční kost a nakonec se jeho rty přesunuly na má prsa. Než jsem se nadála, byla jsem bez oblečení a uvězněná pod jeho pevným, svalnatým tělem. Hleděl mi do očí a jemně spojil naše těla v jedno. Zavzdychala jsem a nechala ho, ať si se mnou dělá, co chce. Jeho pohyby byly rychlé a vášnivé. Z každého posunu jeho těla byla cítit láska a chtíč. Sténala jsem a svíjela se pod ním.

***

Nevím, jak jsem se dostala do obýváku, ale ráno jsem se probudila na pohovce u televize. Na sobě jsem měla fialovou noční košilku a na koberci byla pohozená deka z mého pokoje. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla, ale Paula jsem nikde neviděla. Posadila jsem se a svět se se mnou zatočil. Měla jsem sucho v puse a žaludek mě bolel. Celkově jsem se cítila špatně a vůně, která se linula z kuchyně, mi to neulehčovala. Pomalu jsem se zvedla a všechny vnitřnosti se ve mně otočily. Rychle jsem se vymotala z deky a běžela na záchod. Nevnímala jsem volání svého jména, prostě jsem padla na podlahu v koupelně a zvracela. Žaludek se mi obracel a celá jsem se třásla. Byla mi zima, ale čelo mi hořelo.

Když už nebylo co zvracet, unaveně jsme se položila na zem a snažila se uklidnit splašené bití svého srdce. Zhluboka jsem dýchala a ani se neodvážila otevřít oči. Pořád se mi motala hlava, takže jsem víčka pevně držel u sebe a za žádnou cenu je nechtěla otevřít.

„Bello,“ uslyšela jsem ode dveří a vteřinu na to mě pevně svíraly dvě horké ruce. Pohyb mého těla způsobil, že se mi žaludek opět zhoupl a já se nahnula nad záchodovou mísu.

***

„Už je mi dobře, vážně,“ řekla jsem snad po sté a modlila se, aby mě konečně přestal prohlížet. Ležela jsem v posteli a snažila se uklidnit vyděšeného Paula, který měl o mě starost. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to nic není, ale nešlo to. Pořád mě prohlížel a snažil se přijít na to, co mi je. Žaludek mě bolel, hlava se mi točila a byla jsem bílá jako stěna v mém pokoji.

„Pojedeme k doktorovi,“ zavelel a zvedl mě do náruče. Zavřela jsem oči a snažila se zahnat nevolnost, která se o mě zase pokoušela. Neměla jsem sílu se s ním hádat. Sama jsem potřebovala vědět, co mi je.

„Neboj, budeš v pořádku,“ slíbil a nasedl do auta. Cesta netrvala dlouho, přece jenom nemocnice nebyla moc daleko, díky bohu. Neměla jsem odvahu otevřít oči, prostě jsem jen čekala, až mě vezme do náruče, a zatřásla se, když mě ovál studený lednový vzduch. Bylo mi jasné, že běží. Mé tělo se v jeho náruči houpalo a mému žaludku to nedělalo moc dobře.

„Dobrý den. Moje přítelkyně zvracela a vůbec nevypadá dobře,“ vychrlil ze sebe a mě došlo, že už je v nemocnici. Otevřela jsem oči a zasténala. Nemocnice. Dezinfekce. Jehly.

„Počkejte, prosím. Doktor Cullen se vám bude hned věnovat,“ odpověděla mu sestra nevzrušeným hlasem a dál luštila křížovku, kterou měla pod nosem.

„Cullen,“ zavrčel potichu Paul a podíval se na mě. Pokusila jsem se o úsměv, ale moc se mi to nepovedlo. Paulovy oči byly plné strachu a bezmoci. Chtěla jsem ho uklidnit, ale než jsem se nadála, byl u nás doktor a vyzval nás, abychom šli do ordinace. Paul mě položil na lůžko a pevně mě držel za ruku.

„Je mi líto, ale vy budete muset jít,“ řekl pan Cullen, když viděl, jak mě Paul držel. Zavrčel, ale poslechl ho. Políbil mě na čelo a práskl dveřmi.

„Ahoj, Bello. Tak se na to podíváme,“ řekl a začal mi prohmatávat břicho. Ptal se mě, kdy a co jsem jedla a kdy začala nevolnost. Vyšetření trvalo deset minut, ale upíří doktor mě poslal ještě na nějaké testy, takže jsem v nemocnici byla dobrou hodinu.

„Tak, mám tu výsledky,“ řekl a podíval se na mě. Trochu jsem se zvedla a čekala, co řekne. Netvářil se moc dobře, spíš zvědavě.

„Bello, jsi těhotná,“ řekl a já zalapala po dechu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 22. kapitola :