Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásko, jsem vlkodlak - 19. kapitola

09.01.2012 (21:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2558×

Jacob

Stál jsem na zemi a zmateně se díval na své lidské tělo. Nestal jsem se vlkem. Třásl jsem se zimou a neslyšel jsem tak dobře, jako předtím. Byl jsem skoro bílý a nevoněl jsem lesem. Neslyšel jsem ostatní vlky a celkově jsem se cítil jinak. Už nejsem vlk.

„Jak je to možné?“ Otočil jsem hlavu za hlasem své přítelkyně a viděl na její tváří překvapení. Popošel jsem k ní a schoval se v její teplé náruči.

„Už nejsem vlkodlak,“ zašeptal jsem do jejího krku a cítil na své tváři něco mokrého. Byla to slza. Moje slza, která dokazovala, že mám pravdu.

„Je mi to tak líto,“ řekla a začala mě hladit ve vlasech. Přestal jsem myslet na to, že už nejsem vlk, a políbil ji na krk. Chtěl jsem přijít na jiné myšlenky a byl jsem tak zoufalý, že jsem ani nevnímal, co dělám. Netušil jsem, jak jsem se dostal do domku, jak jsem se vysvlékl, jak jsem roztrhal její oblečení, ani jak jsme se dostali do koupelny na podlahu. Začal jsem pořádně vnímat, až když pevně stiskla má ramena a zasténala. Rychle jsem přirážel proti jejímu tělu a do polibků, které jsem jí věnoval, jsem vkládal všechno to zoufalství a potřebu.

Cítil jsem, jak se uvolňuju, a můj dech se uklidňoval. Srdce mi bilo neuvěřitelnou rychlostí, ale nevnímal jsem ho. Ležel jsem vedle své Belly a myslel na to, co se všechno stalo. Málem jsem umřel, přestal jsem se měnit ve vlka a vzal jsem si ji takovým způsobem, až se mi na chvilku zastavilo srdce. Otočil jsem k ní hlavu a kontroloval, jestli jsem jí neublížil. Na jejích štíhlých nohách bylo jasně viditelné, že jsme se před chvilkou milovali, a obličej jí zdobil úsměv.

„Bello, omlouvám se,“ zašeptal jsem a pohladil ji po ruce.

„To jsem nečekala,“ přiznala, zvedla se a odešla do ložnice. Díval jsem se na strop naší koupelny a pořád nemohl uvěřit tomu, co se před chvilkou stalo. Za okny se ozvalo vlčí vytí a já vyskočil na nohy. Nasadil jsem si kalhoty a vyběhl z domu. Nemyslel jsem na to, že je Bella sama a smutná, a ani na to, že se třesu zimou. Pospíchal jsem do lesa a plíce mě bolely od náporu ledového vzduchu.

Doběhl jsem na místo, kde se shromáždilo několik vlků, a padl na kolena. Neslyšel jsem jejich myšlenky a jen jsem hleděl do jejich němých očí.

„Už se neměním ve vlka. Nevím, co se stalo, ale už nejsem vlk,“ přiznal jsem smutně a uslyšel několik zoufalých zavytí.

Bella

Ležela jsem v posteli, dívala se na strop a snažila se ignorovat vlčí vytí, které se ozývalo z lesa. Pořád jsem na svém těle cítila jeho doteky a pohyby ve svém lůně. Byl divoký a vášnivý. Vždy, když byl se mnou, tak se ovládal, ale teď všechny zábrany padly. Plně se poddal zoufalství a vášni, která jím zmítala.

Nevěděla jsem, jestli se zlobím, nebo jsem spokojená. Praly se ve mně dva pocity, které nenašly kompromis. Srdce mi v hrudi rychle bilo a skoro mě to bolelo. Vzpomínala jsem na jeho vášnivé přírazy a pevná sevření.

Měla jsem zavřené oči a propadala jsem se do říše spánku, když mi zazvonil telefon. Vylekaně jsem nadskočila a posadila se. Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala telefon, který nahlas zvonil. Ležel na podlaze vedle mých kalhot. Zvedla jsem se a rychle se k němu sklonila. Podívala jsem se na číslo volajícího, ale nepoznala jsem ho. Nesměle jsem hovor přijala a položila si přístroj k uchu.

„Haló,“ zašeptala jsem a čekala, až mi někdo na druhém konci odpoví.

„Bello,“ slyšela jsem tiché zašeptání a zalapala po dechu. Byl to on. Paul. Srdce se mi rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí a ruce se mi začaly potit. Mobil mi skoro vyklouzl z ruky, ale udržela jsem ho. Nahlas jsem dýchala a raději zavřela oči.

„Bello,“ zašeptal znovu a já se jemně usmála. Chyběl mi jeho hlas. Sladká hudba, která hladila mou duši. Chyběl mi, moc.

„Paule,“ zašeptala jsem také a na druhé straně slyšela jeho tichý, šťastný smích. Představovala jsem si jeho tvář. Vzpomínala jsem na náš polibek a děsila se toho, co jsem cítila.

„Chybíš mi,“ řekl a povzdychl si. Chtěla jsem za ním jít a obejmout ho. Říct mu, že je všechno v pořádku a ať není smutný.

„Taky mi chybíš,“ svěřila jsem se mu a na druhém konci všechno utichlo. Podívala jsem se na displej, ale hovor pořád běžel. Přiložila jsem si mobil zpátky k uchu a zaposlouchala se, jestli něco neuslyším.

„Kde jsi?“ Potřebovala jsem vědět, kde se teď nachází. Musela jsem vědět, kde je a kdy se vrátí.

„Jsem blíž, než si myslíš,“ řekl mi a zasmál se. Zaposlouchala jsem se do zvuku jeho smíchu a cítila úlevu. Smál se. Byl veselý.

„Vrať se,“ poprosila jsem ho a doufala, že řekne ano a za několik málo okamžiků se uvidíme.

„Přijď za půl hodiny k boudě u útesů,“ řekl a zavěsil. Ještě několik chvil jsem měla mobil u ucha a usmívala se. Poté jsem se probudila z transu a začala se oblékat. Vzala jsem si triko, mikinu, kalhoty a bundu. V chodbě jsem si nazula boty, kolem krku obvázala šálu a vesele vyběhla z domu. Když jsem uviděla led a sníh, zasténala jsem. Místo deseti minut mi cesta bude trvat věčnost. Vykročila jsem po neviditelné cestičce k lesu a snažila se nespadnout. Kupodivu se mi to povedlo a já došla k lesu bez zranění. Nahlas jsem se zasmála a rozběhla se. Popoháněla mě neviditelná síla, která mě chránila před pádem a bolestí. Pospíchala jsem na určené místo a modlila se, aby tam opravdu byl.

Zbývaly mi tři kroky k boudě, ale nikde jsem ho neviděla. Zastavila jsem se a úsměv na tváři mi pohasl. Zklamaně jsem se rozhlédla kolem sebe a nešťastně si povzdychla. Chtěla jsem zase odejít, ale kolem pasu se mi omotaly dvě tmavé ruce a já se usmála. Zavřela jsem oči a užívala si ten dotyk. Prsty zabloudil pod zapínání bundy a prsty se dotkl mého bříška, schovaného pod vrstvou trika a mikiny. U ucha jsem cítila jeho rychlý dech a na zádech cítila jeho hrudník.

„Bello,“ zašeptal mi do ucha a poté ho políbil. Po zádech mi přeběhl mráz a já se otočila. Čekala jsem cokoliv, ale to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Starý Paul měl krátké vlasy, menší svaly a oči plné smutku. Teď přede mnou stál muž se svaly většími než kdejaký sportovec a očima plnýma štěstí. Vlasy měl trochu delší a pár neposedných pramenů mu padalo do obličeje. Překvapeně jsem na něj hleděla a hledala slova, kterými bych vystihla jeho krásu. Jednou rukou jsem ho pohladila po tváři a druhou mu zapletla do vlasů. Mé prsty se dotkly těch jemných voňavých vlasů a já byla spokojená.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ vydechl a položil si svou hlavu na mé rameno. Byl sice o dost vyšší a musel se dost sklánět, ale nestěžoval si. Opíral se o mé tělo a vypadal spokojeně. Jeho dech mě šimral na krku a prsty, kterými mě hladil na nahých zádech, mě příjemně hřály. Jen tak jsme tam stáli, objímali se a nevnímali nic jiného. Byli jsme jen my dva.

Když po několika okamžicích zvedl hlavu, tvář mu zdobila slza, která mu stekla po tváři. Nestyděl se za ni, právě naopak. Začal se ke mně přibližovat a já mu vyšla naproti. Netrvalo dlouho a naše rty se setkaly. Cítila jsem jeho jemné horké rty na svých a zalapala po dechu. Pevněji mě sevřel v náruči a vytáhl si mě k sobě. Omotala jsem mu nohy kolem pasu a polibky mu oplácela. Naše rty a jazyky tančily milostnou hru, která neměla nikdy skončit.

Líbat Paula a líbat Jacoba byly dvě úplně odlišné věci. S Paulem to bylo snadné jako dýchání. Užívala jsem si každý dotek našich rtů a vzdychala, když se jeho ruce dotkly mých nahých beder. Jacoba jsem sice milovala, ale při líbání s ním jsem nikdy necítila to, co jsem prožívala teď. Tolik lásky a vášně jsem nezažila nikdy. Milování v koupelně mi najednou přišlo nechutné a vzedmula se ve mně vlna vzteku. Vzal si mé tělo, ne mou duši.

Paul pochopil, že jsem myšlenkami někde jinde, a pustil mě na zem. Rozpojil naše rty a jen mě objímal. Nechala jsem oči zavřené a přemýšlela, co dál. Milovala jsem Jacoba, ale je opravdu on to, co chci?

„Bello, chápu, že jsi zmatená. Jen pamatuj na to, že já bych tě nikdy nenechal odejít. Miluju tě,“ vyznal se mi a já se podívala do jeho upřímných očí. Věřila jsem mu to. Věřila jsem, že by mě nenechal odejít, nebo by šel se mnou.

„Paule, máme s Jacobem plány. Je to těžké,“ svěřila jsem se mu a on se na mě chápavě usmál.

„Máš tolik času, kolik chceš,“ slíbil a já se spokojeně usmála. Věděla jsem, že život s ním by byl dokonalý. Život plný lásky a štěstí. Jenže takový život mě čekal i s Jacobem.

„Paule,“ zašeptala jsem a sklopila hlavu k zemi. Styděla jsem se za to, co jsem právě prováděla, protože jsem podváděla Jacoba. Muže, který mě miloval a čekal na mě doma.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, jsem vlkodlak - 19. kapitola: