Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za zamčenými dveřmi - 6. díl

26.01.2010 (14:30) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1309×

Podezřelá výhra

Jak jste už nejspíš pochopili, žiju s mámou a tátou. Jsou to moji adoptivní rodiče, a proto chtějí, abych jim říkala jmény, Nathalie a John. Stejně je sem tam oslovím mami a tati, protože moje rodiče zastupují a mám je ráda jako svoje vlastní. Sice říkají, že chtějí, abych jim říkala jménem, ale když je oslovím mami nebo tati, tak se jim tak zvláštně rozsvítí oči, jako by si uvědomily, že i když nemůžou mít děti a mají jenom nás, adoptované sirotky, jsme jedna šťastná rodinka. Málem bych zapomněla na Madison. Moje potrhlá sestra je zároveň mojí nejlepší kamarádkou. Ona je ta, co chodí skvěle upravená, už vystřídala hodně kluků a má hodně přátel. Já jsem radši sama. Jen tak se s někým nezkamarádím. Taková šedá myš. I přes naše odlišnosti jsme ale nerozlučná dvojka.

Ona je vlastně jediný člověk, který ví o mých schopnostech a nevadí jí, nebojí se jich. Před Johnem a Nathalií se snažím chovat normálně. Od té doby, co jsem na jejich obličejích rozeznala známky strachu, jsem přestala běhat neuvěřitelnou rychlostí, nosit těžké věci a dávat najevo, že slyším jejich rozhovory. Zároveň svojí moc skrývám na veřejnosti. Není to lehké, to vám povím. Kdybyste slyšeli některé drby, které o Madison občas kolují školou a každý si je šeptá tak potichu, abych je neslyšela - i když neúspěšně- nejspíš by vám taky dělalo problém udržet normální rychlost a nikomu nevrazit. Je pravda, že jsem oproti Madison tichá klidná myška, ale co je moc, to je moc.

Bydlíme v domku na kraji města Forks, asi 10 minut autem do školy. Tenhle dům koupili rodiče kvůli mně, protože miluju lesy a jejich tajemství. Dá se říct, že náš pozemek ohraničuje z poloviny les a z poloviny silnice. Každý večer v době, kdy už všichni spí, vyskakuji z okna a vydávám se na místa, kam lidská noha nikdy nevkročila. Jen ta moje.

Tak to je asi vše k mému životu prozatím. Vlastně jsem zapomněla na takovou maličkost. Ráda hraju šachy a jde mi to. Zrovna jedu na menší turnaj do Port Angels.

Mamka zaparkovala na okraji rozlehlého parkoviště kousek od velké budovy.

„Máš všechno, co potřebuješ, Bell?“ zeptala se ještě, než jsem zabouchla dveře od auta.

„Ano, Nathalie, zvládnu to, jako vždy,“ přesvědčovala jsem jí.

„Tak si to užij, zlato, a pak mi zavolej, já pro tebe zase přijedu,“ rozloučila se se mnou mamka a odjela ve svém postarším rudém autě.

„Neboj, užiju si to,“ řekla jsem do větru a vyšla vstříc dalšímu vítězství, tedy alespoň jsem v to doufala. Otevřela jsem velké dveře a vešla do prostorné chodby. Po stěnách byly různý ukazatele, který mě doprovázely až do sálu s desítkami malých stolků. Posadila jsem se na lavičku a sledovala lidi, jak kolem mě pobíhají a připravují se na mračna šachistů.

Možná jsem se přeceňovala, ale tušila jsem, že tohle bude turnaj jako každý jiný. Zasednu k jednomu stolu, proti sebevědomému protivníkovi a vyhraju. Počkám, než dohrají ostatní, přesunu se k jinému stolu, vyhraju, počkám, až dohrají ostatní, a tak pořád dokola, až nezbyde žádný šachista, který by mě mohl porazit. Takhle to může vypadat nudně, ale já se při tom bavím. Je úžasné vidět ty šokované tváře, když zjistí, že už nemohou se svojí prohrou nic udělat. Ať už vyhraju, kolikrát chci, proti jakémukoli hráči, vždy mě to potěší. Je krásné vědět, že jste v něčem lepší než ti ostatní.

„Dobrý den. Srdečně vás všechny vítám na dnešním šachovém turnaji.“ 
Leknutím jsem nadskočila. Vůbec jsem si nevšimla, že bych si sedala k reproduktoru, ale teď jsem myslela, že mi praskly ušní bubínky. Spěšně jsem se přesunula mezi šachisty, dál od těch zpropadených reproduktorů. Kdybych alespoň neměla tak citlivý sluch.

Následovalo krátké nudné přivítání a poté nás rozdělili do dvojic. Nyní jsem seděla naproti jedné velmi soustředivé dívce. Sama jsem se soustředila na každý tah, který udělám já nebo ona. Vypadala velice mile a šachy uměla dobře, ale nakonec jsem vyhrála. Musím přiznat, že jednou jsem měla opravdu namále.

Pomalu jsem se probojovávala dál a dál. Každý souboj byl jiný a zároveň stejný. Začalo to jinak, ale skončilo stejně. Zrovna jsem dohrála nad jedním namyšleným klukem. Takové typy upřímně nesnáším.

Zběžně jsem prolétla tabulky a to, co jsem z nich vyluštila, mě docela překvapilo. Všichni soupeři už vypadli až na poslední tři vytrvalce. Jane Cooperová, Jasper Cullen a Peter Wright. Rozhlédla jsem se a čekala, dokud nepřijde nějaký organizátor. Po chvíli se vedle mě objevil nějaký pán.

„Slečno?“ oslovil mě. Nejspíš neviděl moje jméno, protože jsem k němu stála skoro zády. Otočila jsem se k němu tak, aby zřetelně viděl mojí jmenovku.

„A, Isabella Swanová, jistě, pojďte za mnou.“ Otočil se na patě a vydal se ke stolu, kde ještě byly připravené figurky.

„Tady počkejte,“ dořekl spěšně a šel zase někam jinam. Posadila jsem se a znuděně si prohlížela figurku koně. Otáčela jsem ho v prstech tam a zpátky a pozorovala všechny detaily. Najednou se přede mnou objevil blonďatý kluk. Tedy nevypadal na to, že by ještě chodil na střední, ale protože tohle je turnaj středoškoláků, uznala jsem, že se asi mýlím.

Musím uznat, že byl okouzlující. Jeho husté medově blonďaté vlasy se vlnily těsně nad ramena. Určitě chodil do posilovny a dost často, protože měl pořádně vypracované svaly. Celkově byl krásný. Ach.

Začali jsme hrát. Připadalo mi, že do toho nedává všechno. Že se nudí. Ale já nebyla jen průměrný hráč.

„Snaž se trochu, vždyť to je hrozný,“ postěžovala jsem si, tak tiše, aby to neslyšel. Skoro neviditelně sebou trhl, ale mě nic neunikne. Chvíli se rozmýšlel a pak udělal opravdu promyšlený tah.

Že by se vzchopil? Pomyslela jsem si. Asi jo a musím uznat, že teď hrál úplně skvěle. Snažila jsem se používat všelijaké finty, cokoli co by ho zastavilo, ale on šel pořád dál. Už zbývalo posledních pár tahů a prohrála bych.

„Ne, dostala jsem se tak daleko. No tak, vzchop se, Bell,“ poroučela jsem si.

Jeho tah mu trval mnohem déle, než předchozí. A pak udělal hloupost. Bylo to do očí bijící. I kdyby hrál sebelépe, už neměl šanci vyhrát. Pohnula jsem koněm.

„Šach mat.“ 

Něco mi napovídalo, že to udělal naschvál. Nechal mě vyhrát. Ale proč?

Předchozí díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za zamčenými dveřmi - 6. díl: