Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 41. kapitola

30.12.2011 (07:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3607×

„Čekal jsem, že tě tu najdu…“ zašeptal.

„A to si myslíš, že ti to budu věřit?“ odsekla jsem mírně podrážděně. Lhář. Nikdy jsem sem nešla, takže mu to nespolknu.

„Proč bys neměla?“ nechápal.

„Proboha… Nikdy jsem do téhle místnosti nešla a ty se ptáš, proč ti nevěřím, že toto bylo první, co tě napadlo?“ zasmála jsem se.

„No… Tak mě napadlo, že do pokoje nepůjdeš…“

„Tak mě napadlo, že opět lžeš,“ přerušila jsem ho.

„Fajn! Šel jsem po čichu, spokojená?!“ vyštěkl naštvaně.

„Ano?“

„Mohla bys být aspoň trošku příjemnější?“ zeptal se mě.

„Ne.“ Proč bych měla? On svou šanci měl. Mohl mě zadržet, ale on tam jen stál. Neřekl ani slovo a teď po mně chce, abych se zachovala jako by se nic nestalo? A zajímá ho vůbec, že já tohle neumím? Neumím se otočit a zapomenout – to ať hledá klidně u… Vivien.

„Co jsem udělal špatně?“ zeptal se zvláštním tónem. Sednul si k mým nohám a dal si hlavu do dlaní. Vypadal zničeně… Bylo mi ho až moc líto.

„Mám ti to skutečně říct?“ zašeptala jsem a poposedla si.

„Proč ti, do háje, nemůžu vidět do hlavy? Vše by bylo tak… jednodušší!“ postěžoval si.

„Já bych řekla, že vše by bylo v háji, ale to nechám na tobě,“ zasmála jsem se. Vztek pomalu odcházel a místo toho přicházela radost. Radost, že ho mám u sebe, že to mně patří jeho srdce – doufám.

Přes jeho rty uniklo roztomilé uchechtnutí a já se cítila spokojená. Vždyť to já jsem mu vykouzlila úsměv, i když ho přes jeho ruce nevidím, ale to se změní. Nahnula jsem se k němu, uchopila jeho ruce a snažila se je dát pryč. Jenže to je jako kdybych hrála s kamenem na honěnou… Kdybych se ho dotkla já, nic by neucítil, ale kdyby on mě? Au…

„Dovolíš?“ poprosila jsem ho a upoutala jeho pozornost. I tak, než mu došlo, co po něm chci, byla snad věčnost.

„Ou,“ zahlásil, narovnal se a ruce si složil do klína.

„Tak je to lepší.“

Opět to odporné ticho. Edward se nepřítomně koukal někam před sebe a já? Já se koukala na něj, nebo tam, kam se kouká on. Zajímalo by mě, co tam vidí.

„Možná bychom měli jít jinam…“ zašeptal a vstal. Poté se otočil ke mně, uchopil mě za zápěstí a snažil se mě zvednout.

„Ale mně se tady líbí… Nechci jít jinam,“ protestovala jsem. Edward zakroutil hlavou sem a tam.

„Poslechni mě, prosím…“

„Ale proč…“

„Ty jsi ďábel, Davide!“ Její smích se ke mně pomalu přibližoval, ale její tvář jsem zatím nezahlédla.

„V tom případě jsi anděl v pekle,“ zasmál se David. Jejich hlasy a smích byly čím dál tím víc slyšet.

„Ne…“ zašeptala jsem.

„Pojď,“ opět mě Edward vybídl. Tentokrát jsem se nebránila. Ještě je nemůžu vidět, hlavně ne spolu. Nemůžu se koukat na to, jak jsou spolu šťastní. Nechci vidět jejich výsměch nebo lítost.

Nechala jsem se vést. Společně jsme se proplétali lidmi, kteří si hráli, nebo mezi ošetřovateli, kteří nevěděli, kam dřív skočit.

„Bello!“ uslyšela jsem za sebou. Automaticky jsem se otočila, ale až příliš pozdě mi došlo, kdo na mě zavolal. Spatřila jsem překvapený Davidův výraz, Vivieninu šťastnou tvář a jejich spojené ruce. Vivien zvedla druhou ruku a zamávala mi. Ve mně se opět vzedmul vztek a odhodlání. I já jsem zvedla svou volnou ruku, avšak ode mě se nedočkala kamarádského zamávání, ale vztyčeného prostředníčku. Až příliš se mi líbil její výraz ve tváři. To překvapení, zděšení… No, není to paráda?

„Bello,“ zašeptal Edward a zatahal mě za ruku. Opět jsem se na něj otočila a pokračovala v našem úniku. Nevím, kam mě vedl, ale do jeho kanceláře jsme nešli. Dokonce si myslím, že jsem v této části léčebny ještě nebyla. Dokonce jsem netušila, že je to tu tak obrovský.

„Už jsme tady,“ usmál se a zastavil se před nějakou bránou. „Vítej ve V.I.P. prostorách,“ zasmál se a zabral za mohutnou kliku.

Vyjeveně a s otevřenou pusou jsem zírala na překrásnou zahradu. Vykročila jsem na kamenný chodníček a vzhlédla nad sebe.

„Nebe…“ zašeptala jsem.

„Přesně tak.“

„Já… Nevěděla jsem, že tu něco podobného je.“

„To snad žádný z pacientů a ani moc zaměstnanců. Tento balkon se nevyužíval a mně to přišlo líto, tak jsem se domluvil s ředitelem a pronajal si ho. A jelikož je má matka architektka, tak si nenechala ujít toto…“ Chtěla jsem ho zarazit nebo ho upozornit, že momentálně vnímám víc zahradu, než jeho vyprávění, ale nebyla jsem schopna jediného slova.

„Kašna?“ začala jsem se smát.

„Vždyť je maličká!“ obhajoval ji Edward. Je pravda, že i já jsem vyšší než ona, ale kašna?!

„No a? I když… Tady se to může, že?“ vyplázla jsem na něj jazyk a pokračovala v průzkumu zahrádky.

„Moment…“ zarazil mě Edward. „Tím jsi chtěla říct?“

„Že jsi stejně na psychiatrii, tak co…“

„Ty pomlč, pacientko.“

„Opravdu musím hrát tuhle hru, pane doktore?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Ne… Máš zákaz, protože oslovení pane doktore, se mi nelíbí.“

„Proto jsi mi nabídl tykání? A to ti tyká každý pacient?“ Sedla jsem si na lavičku, ke které jsem během našeho rozhovoru došla. Z ní byl překrásný výhled na všechno okolo.

„Jen těm nejkrásnějším,“ zašeptal mi do ucha. Nejkrásnějším…

Oba dva jsme mlčeli. Koukali jsme před sebe a já se o něj opřela. Jeho ruka mě objala a přitiskla mě k němu ještě blíž.

Jak mu to mám říct? On mi lásku vyznal, ale se mnou je ještě problém… Opravdu ho miluji? Nebo je to jen obyčejné pobláznění, které během chvilky pomine, a pak budu já ta hnusná - přímo odporná - mrcha, která půjde pro své štěstí přes mrtvoly?

„Chtěla bych ti něco říct, Edwarde…“

Shrnutí

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 41. kapitola: