Dostanou se z „pasti"? A nakonec menší zvrat...
11.11.2011 (12:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3568×
„Porucha,“ zašeptal Edward.
„Ne!“ zaúpěla jsem. „Proč zrovna já?!“
„Jsem tu i já, takže ne jenom ty, a navíc… někdo to být musí,“ zašklebil se. Opřel si hlavu o sedačku a zavřel oči.
„Jak můžeš být tak klidný? Můžeme tu umřít!“
„Klid, Bello… Isabello,“ opravil se, „je to jen porucha. Za chvilku se to opět rozjede a bude to.“
„Jen Bella. Ale co když nemáš pravdu, hm? Co když se to nerozjede, ale upadne celá kabinka? Nevím, jestli ti to někdo říkal, ale já mám na podobné situace opravdu velké štěstí!“
„Tak si zahraju na Supermana,“ zavtipkoval a dál to neřešil.
Já jsem se rozhlížela všude kolem. Výhled tu je opravdu krásný. Z jedné strany je vidět les, louky a na zvěř, která si vyšla do přírody. Na druhé je plně oživlé město. Nešlo rozpoznat lidi v něm. Pouze chodící tečky sem a tam.
Z úst mi vyšel jeden zoufalý povzdech a s velkým přemáháním jsem se odhodlala kouknout se dolů.
„Do pytle!“ vykřikla jsem a Edward vedle mě sebou trhl.
„Co se děje?“ vyhrkl naléhavě a s panikou v očích.
„Já… Já se bojím výšek!“
„Proboha! Tak proč jsi souhlasila s touto atrakcí?“
„Já to nevěděla! Nejvýš jsem byla v prvním patře našeho domu!“ Ačkoliv jsem odhalila tuto svou… vadu, tak se mi nepodařilo odtrhnout oči od země. Sledovala jsem, jak malincí lidi připomínající mravence zběsile chodí sem a tam a snaží se něco dělat. Kolem kolotoče se zastavovali kolemjdoucí a vzhlíželi k nám. Někteří se ihned rozešli, ale většina na nás ukazovala prstem a něco nadšeně vyprávěla.
„Nekoukej se tam. Pokus se o to,“ domlouval mi. Opatrně, jako by se mě bál, mě chytil za ruku. Tu jsem mu vší silou zmáčkla. Bála jsem se a opravdu hodně. Co by se stalo, kdybychom tu opravdu umřeli? To by bylo příšerný! Už jen poslední vzpomínka na své rodiče. Nemluvila jsem s nimi moc slušně.
„Ani jsem mamce s tátou neřekla, jak moc je mám ráda!“ vzlykla jsem.
„Určitě to vědí, Bello. Neplakej.“ Natáhl ke mně druhou ruku a přisunul si mě blíž. Nevadilo mi, že má jednu ruku kolem mého pasu, ba naopak. Připadala jsem si, jako bych byla někde jinde. Cítila jsem se v bezpečí a ten pocit se mi až moc líbil. Přisedla jsem si k němu ještě blíž a opřela si hlavu o jeho rameno. Nechala jsem se vískat ve vlasech a se zavřenými oči si vychutnávala slůvka útěchy.
„Áá!“ vykřikla jsem, když se kabinka lehce zhoupla.
„Neboj se. Jen jsme trošku popojeli dolů,“ snažil se mě uklidnit, ale sám klidně nezněl. Víc jsem se k němu natiskla a myslela na to, co se stane, až umřu. Existuje nebe a peklo? Jestli ano, kam bych se dostala já?
Ani jsem si nestihla promítnout svůj život a ruské kolo se opět rozjelo, ale však v opačném směru. Pomalu jsme klesali a já měla větší a větší radost.
„Jste v pořádku?“ zeptal se nás jeden z kolotočářů.
„Ano!“ zaradovala se a nemohla se dočkat okamžiku, kdy budu od té kulaté věci pryč. Táhla jsem Edwarda pryč, co nejdál, a byla štěstím bez sebe, že neprotestoval.
„Zpomal, Bello,“ prosil mě se smíchem. Nerada, ale přeci jenom jsem ho poslala a užívala si poslední chvilky mimo psychiatrii. Až teď jsem si uvědomila, o co přicházím. Všechna ta radost ze života. Kam zmizela? Vždyť dřív jsem se takto bavila každý den a nepotřebovala jsem k tomu pouť. Opravdu jsem se nechala takto změnit?
„O čem přemýšlíš?“ zeptal se mě Edward, když jsme nasedli do auta.
„Proč jsem si nevšimla toho, že se až tak moc měním?“ nechápala jsem. Vždyť jsem to já. Měla bych si všímat změn ve svém chování, postavy…
„Nevnímáš to tolik. Člověk se nemění ze dne na den, ale postupně, pomalu. Většinou si někdo všimne, až když je pozdě.“ Sledovala jsem, jak se zamračeným výrazem sleduje vozovku. To, co říkal, dávalo smysl, ale stejně je to zvláštní.
„Nemysli na to. Jestli chceš se sebou něco dělat, tak ještě není pozdě.“
„Jenže mně je fajn. Nechci se měnit. Vždyť jsem hezká, tak proč bych to dělala?“ šeptala jsem.
„Nejsi, Bello,“ vyšlo z jeho rtů. Na hrudi jsem ucítila neuvěřitelnou bolest. Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že bych se mu mohla aspoň trošku líbit?
„Idiote!“ vykřikla jsem a co nejsilněji ho udeřila.
„Bello!“ zakřičel nazpět a nás oslepila ostrá světla.
Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 16. kapitola:
Páni. Chápu, že takové zjištění muselo Bellu pořádně bolet. Její sebevědomí a to všechno, co doposud dělala pro své tělo se jaksi zbortilo. A to jenom jedinou nejapnou poznámkou Edwarda. Infarktový konec.
no tohle:D.. za ty otevřený konce tě jednou uškrtím:D
Preboha.. preboha.. preboha..
Oni ... oni. nie do nich ! nabúral nejaký idiot!
Našťastie viem, či Bella prežije alebo nie... vďaka tebe!
Perfektná kapitola!
A to v Rusom kolese.... ach... To bolo také krásne... jaj..
A touto kapitolou končím...
Ne.. neľakaj sa... iba tak, že končím kým bude ďalšie kapitola.... jaj to nevydržím....
Rýchlo ale naozaj rýchlo sem pridaj prosím ďalšiu kapitolu!!
Táto bola kompletne nádherná a úžasná... len tak ďalej...!!!
stavím sa, že jej išiel povedať, že je len kosť a kože...
ale pekne baby pekne ide vám to čím ďalej tým lepšie...
vynikajúca kapitolka...
už sa strašne teším na pokračovanie...
Páni!
Kapitolka opět výtečná, dokonalá, skvělá, nádherná, překrásná, úžasná, povedená, nápaditá... Vždyť ty víš. Opakuji ti to vždy. Ale ty se s každou kapitolou ještě více zlepšuješ, píšeš pořád lépe a lépe.
Nevím, kam na ty nápady chodíš... Nejdřív je necháš viset na ruském kole, a pak je necháš... nabourat? Tedy, předpokládám, že v tom konci nabořili, ne? Nebo ne? Tak co se stalo? Že tě tohle baví, takhle nás napínat. A v tom konci... Myslím, že Edward sice neměl na mysli, že je ošklivá, ale že jí nesluší ta přehnaně hubená postava, i tak se jí ale nedivím, že jí to bolelo, mrzelo.
Kapitolka byla skvělá, těším se na další.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!