Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska za mřížemi - 12. kapitola

07.11.2011 (19:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3890×

„Pane Cullene, prosím! Jste naše jediná naděje!“

A už je to tu zase. Proč já se vlastně rozhodl pro toto povolání? Teď už nevím, ale za pár let, až opět začnu od začátku, si určitě vyberu jiné! No dobře… Zas tolik mi povolání psychiatra nevadí, ale příště budu pracovat mimo léčebnu. Proč? Někteří jsou fajn, ale když dostanete na starost někoho, kdo se nechce léčit, ba si ani neuvědomuje, že má nějaký problém? Také případy nejsou výjimkou a právě tu přede mnou sedí rodiče jedné dívky, co má anorexii.

„Paní Swanová…“ přerušila mě.

„Dwyerová.“

„Omlouvám se… Jde o to, že tu opravdu momentálně nemáme místo. Možná se uvolní v pondělí, ale to není jisté.“ pokoušel jsem se jim opět vysvětlit.

„Takže kdybychom ji přivedli v pondělí, tak by to bylo dobré?“

„Nevím…“ Mrzelo mě, že jim nedokážu pomoct, ale jsme jediná psychiatrie v okolí sta kilometrů. Od té doby, co jsem sem s Carlislem nastoupil, tak je klinika mnohem vyhlášenější, tudíž máme mnohem více pacientů.

„My to zkusíme. Přijmeme jakoukoli pomoc.“ Nezmohl jsem se na nic jiného, než na přikývnutí. Bylo mi jich opravdu líto. Podle jejich myšlenek si už opravdu nevěděli rady.

„Na shledanou,“ rozloučil jsem se.

***

„Pomozte nám! Vím, že jste říkal, že minimálně v pondělí, ale přeci nás nepošlete domů!“ Sledoval jsem Charlieho Swana, jak drží v náruči mladou, až moc vyhublou dívku.

„Vezmeš ji do ordinace, Carlisle? Já bych rád s rodiči vyplnil přijímací papíry.“ Otočil jsem se na svého otce a lehce se usmál. Tušil jsem, že budu muset porušit pravidla, ale jestli to bude nutné…

„Dobrá,“ převzal si dívku a odešel společně se sestřičkou do ordinace.

„Prosím, abyste mi vyplnili tyto papíry,“ požádal jsem je, jen co jsme dorazili do mé pracovny. „Ještě o něčem bych vás chtěl informovat, než se do toho pustíte. Jelikož jsem vám říkal, že tu opravdu nemáme pro vaši dceru místo, myslel jsem to, bohužel, vážně. Jediné volné místo v celé klinice je u jednoho mladíka…“

„Tak v čem je problém, když máte jedno místo?“ přerušil mě Charlie.

„V tom, že tu nemáme smíšené pokoje. Je to proti pravidlům.“

„My… Nám to nevadí. Hlavně jí pomozte, pane Cullene.“ Její matka na tom byla opravdu špatně. Byla zoufalá a vyčítala si, že nevěřila svému bývalému muži, když jí říkal, že to je s jejich dcerou špatné.

„Tak vyplňte tyto papíry a poté půjdeme vaši dceru obeznámit se situací. Tedy jestli už se probrala.“

Čekal jsem, než vyplní snad milion údajů o Isabelle. Připadalo mi zvláštní, že rodiče, kteří nadevše milují svou dceru, nevědí důvod její nemoci.

„Hlavně nám na ni dejte pozor, prosím,“ loučil se se mnou Charlie. Němě jsem přikývl a šel se věnovat jiným pacientům.

***

„Co to do Hannah vjelo? Davidovi dost ublížila. Dal jsem mu něco proti bolesti, ale jenom opravdu minimum, abych mu neublížil,“ zmínil se Carlisle při „obědě“.

„Nevím. Všiml jsem si toho, až když ho táhli na samotku. Když mě David odkázal na jejich pokoj, tak se chystala dát Isabelle slušnou lekci,“ informoval jsem ho.

„A s tou to vypadá jak?“

„Nevím, nevyznám se v ní. Za chvilku má být u mě, tak já už raději půjdu.“ Vstal jsem a byl rád, že mám nějakou záminku k vyhození nedojedeného jídla.

Před dveřmi už stála Isabella. Hypnotizovala dveře a sem tam zvedla ruku. Po pár minutách jsem to nevydržel a promluvil.

„Ty asi nepůjdeš dál, co?“ Vyděšeně vykřikla a uskočila ode dveří. Ihned začala ze svých úst chrlit nenávistná slova. Nevadilo mi to, ale doufal jsem, že se jednou přeřekne a já zjistím důvod jejího problému.

V mé ordinaci a kanceláři zároveň si vůbec nevšímala toho, co říkám. Proč se vlastně snažím? Vždyť ani nestojí o mou pomoc!

„Jestli chceš, tak si nějakou můžeš půjčit,“ navrhl jsem. Překvapilo mě, jak rychle jsem se uklidnil. Bylo to tím, že koukala na mé oblíbené knihy.

Isabella… Nebyla zas tak špatná, jen drzá. Někdy až moc. Každý by řekl, že je to pacientka jako každá druhá, ale už jen to, že jí nemohu číst myšlenky, bylo samo o sobě jiné. Štvalo mě, že u jiných pacientů jsem si okamžitě přečetl, co je trápí. Důvod jejich problémů - a snažil se o tom nenápadně zmínit. Přejít na toto téma a umožnit jim se z toho dostat, ale u ní? Přes ten její černý závoj, přes který neutekla ani jedna myšlenka mým směrem, natož její agresivita vůči mně.

„Ty chceš pokračovat,“ odpověděla mi, když jsem se jí zeptal, zda můžeme pokračovat v terapii.

„Isabello! Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale pouze na mně záleží, jak dlouho tu zůstaneš, jestli budeš mít návštěvy nebo vycházky! Měla bys spolupracovat…“

„Nebo?“ přerušila mě.

„Nebo ti můžu dokázat, že i já umím udělat ze života peklo! Já tu nejsem kvůli tomu, aby si ze mě někdo jako jsi ty dělal srandu!“ zvyšoval jsem na ni hlas, až mě samotného jsem překvapil. Nikdy jsem na nikoho nezvýšil hlas… Možná jenom na Emmetta, ale ten si to zaslouží. Proč zrovna teď? U ní?

„Fajn… A já tu nejsem od toho, abych dělala to, co řekneš! Máš smůlu, Edwarde! Dřív, než jsem ho potkala, bych si to nechala líbit, ale teď?! Nejsi o nic lepší, než já!“ křičela na mě. Měl jsem radost, že mi zatykala. Však až po chvilce mi došlo, co řekla.

„Než jsi potkala koho?“ Opravdu mě velice zmátla. Podle jejích rodičů za to může její kamarádka Vivien, ale co když je tu ještě někdo další? „Isabello… Koho jsi potkala?“ ptal jsem se netrpělivě.

„Nech mě být! Nic ti do toho není! Stejně jsem jen tvůj další případ, který, jen co ho vyřešíš, smeteš ze stolu!“ Slzy se jí nahrnuly do očí, prudce se otočila a vyběhla na chodbu. Dlouho potom, co utekla, jsem přemýšlel o celém našem rozhovoru. Z toho mě vyrušilo tiché zaklepání.

„Slečna Swanová má návštěvu, pane Cullene.“ Tichý a ustrašený hlásek jedné ze sestřiček ke mně stěží dorazil.

„Dobrá. Hned tam jsem,“ upozornil jsem ji. Zamkl jsem pár složek, co jsem měl na stole v kartotéce, a rozešel se k návštěvní místnosti. V rohu, snad v nejvzdálenějším stole, seděla Isabella se svou kamarádkou, podle popisu Vivien. Obešel jsem celou místnost, kdyby si náhodou sdělovaly něco podstatného. Přeci jenom, kdybych řekl, že jsem na tu vzdálenost slyšel každé jejich slovo, tak by mi nikdo nevěřil. Stačilo mi ty dvě poslouchat a došla mi trpělivost. Už jen Vivieniny myšlenky mluvily jasně, a když se Bellu snažila dotlačit do zvracení?!

„Myslím, že toto by stačilo!“ Opět mě překvapilo, jak moc klidně zním.

„Co prosím?“ zeptala se překvapeně Bella.

„Že by to stačilo. Myslím, že by už vás tady slečna neměla navštěvovat.“

„Tak to tedy ne!“ vložila se do toho Viven. „Ať už jste kdokoli, tak nemáte právo se do nás plést!“

„To tedy mám! Isabella je má pacientka, a tak mám právo rozhodovat o tom, co pro ni je a co není dobré!“ Už vím, od koho Bella přebrala odpor.

„Co prosím?! Děláte si srandu?!“ křičela.

„Ani náhodou.“ Otočil jsem se k „ochrance“ a gesty jim naznačil, že mají Vivien odvést.

„Ne!“ šeptala Bella a hlasitě vzlykala. „To nemůžete! Nedělejte to, prosím… Je jediná, koho mám.“

„Je mi líto, Bello, ale slyšel jsem celý váš rozhovor, a jestli ti mám pomoct, tak nemůžu dovolit, aby tě někdo podporoval v hubnutí.“ Bylo těžké vysvětlit jí, že ji musím odloučit od její nejlepší kamarádky. Sledoval jsem, jak si pouze sedla zpět na židli, složila si ruce do dlaní a plakala.

„Prosím… Už neplakej!“ prosil jsem, ale marně.

„Mám nápad. Povolím ti vycházky, ale už prosím neplakej.“

„Vycházky? Dave říkal, že se smí až po určité době a za odměnu,“ mluvila skrz vzlyky.

„Ano, ale kdybych šel já…“ navrhl jsem a čekal, co mi odpoví.

Shrnutí

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska za mřížemi - 12. kapitola: