Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska z dopisů - 3. kapitola

17.09.2010 (14:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1332×

3. kapitola

Erza

Konečně klid. Konečně odešel. To je tak nepříjemně zvědavý upír. Otočila jsem se od moře a lehla si do písku. Se zavřenýma očima jsem naslouchala šumění moře. Zhluboka jsem dýchala a čistila si hlavu od myšlenek. Byla to taková moje náhražka spánku.

Dneska mi to nějak nešlo. Myšlenky mi pobíhaly hlavou jako myši v bludišti a nemohly najít své místo. Nakonec jsem to celá znechucená vzdala. Sotva jsem zavřela dveře na pláž, přišel za mnou Felix, že Aro chce cosi probrat. V klidu jsem se převlékla a otevřela si průchod do trůnního sálu.

Jednalo se o menší poradu ohledně zajištění bezpečnosti na plese. Jakmile jsem si vyslechla svoje, přestala jsem dávat pozor. Tohle mě nikdy nezajímalo, ale neměla jsem důvod žít jinak.

Nakonec se všichni začali rozcházet. Počkala jsem, až odejdou, a vydala se ke dveřím.

„Vynechala jsi jídlo. Zase,“ ozval se Aro.

„Zdržel mě jeden otravný upír.“

„Na to jsem se neptal. Jak dlouho chceš žít tímto způsobem?“

„Nemůžete mě nutit, ani potrestat. Piju lidskou krev, přesně podle dohody. Není důležité, kde a jakým způsobem ji získávám.“

„Dobrá, ale na příští krmení přijdeš. Teď bys měla jít do tělocvičny, je tam pár nováčků, kteří se k nám chtějí připojit. Potřebují začít trénovat.“

„Postarám se o to.“ Konečně toho nechal a já mohla odejít.

V tělocvičně bylo narváno. Ale pořád to byla jen polovina všech upírů, kteří jsou pozvaní na ples. Členy gardy jsem nezdravila, ale oni mě také ne. Viděli jsme se před chvílí. Pár známým upírům jsem kývla na pozdrav i třem žlutookým mužům sedícím na ochozu kolem místnosti. Sedla jsem si bokem a nechala ostatní vyřádit. Po pár hodinách se tělocvična začala vyprazdňovat. Zůstali jen zájemci o trénink, což se mi hodilo. Konečně jsem se mohla pobavit. I Demetri s Felixem se na to těšili.

Po třech hodinách toho měli všichni dost, navíc ples má být už zítra, takže se většina odešla připravit, většina tedy psychicky, protože se vracela ke svým jemnějším polovičkám, které teď budou půl dne trávit v koupelně. I garda odcházela, ale připravit vše potřebné. Počkala jsem, až všichni odejdou, a chystala se odejít také, ale někdo mě sledoval.

Edward

Se zmatenými myšlenkami jsem došel do pokoje, ale než jsem si stačil sednout, vtrhl ke mně Emmett a táhl mě do tělocvičny. Po chvíli jsem ho donutil, aby mě pustil, ale musel jsem ho ujistit, že půjdu s ním. Sedli jsme si na ochoz a sledovali dění dole pod námi.

Stála tam tak stovka upírů a čekali na… Erzu. Když konečně přišla, kývla na pozdrav několika přítomným, mezi nimi jsme byli i my. Pak pozorovala, jak spolu ostatní bojují. Přidala se až za několik hodin, kdy tady bylo jen pár zájemců.

„Co tě na ní tak fascinuje?“ vyrušila mě Alice z myšlenek.

„Nic, je to jen další obyčejný upír sloužící šlechtě a ničící ostatní.“

„Tak proč chceš zůstat?“ posmutněla.

„Ale já nechci…“

Někde v podvědomí jsi se už rozhodl, jen jsi to ještě nepřijal. Ale s námi se nevrátíš. Viděla jsem to. Mně lhát nemůžeš, tak to zkoušíš na sobě, jako vždy, viď?

Ano, měla pravdu. Chtěl jsem zůstat, pokud to bude jediná možnost, jak o ní něco zjistit. Nikdo o ní nevěděl nic osobního. Jméno, původ ani důvod, proč s nimi stále zůstává. Byla pro mě tajemstvím, které musím odhalit. Jinak nebudu mít klid. Věděl jsem to, ale jenom hluboko ve své mysli, kam jsem se nechtěl podívat.

„Ještě jsem to neřekl nahlas, ještě to není jisté,“ lhal jsem. Protože jsem se právě rozhodl.

Zatím to nikomu neřeknu, aby tě nepřemlouvali. A odešla. Ve stejnou chvíli skončil i trénink a v sále jsem zůstal jen já a Erza, která právě odcházela. Potichu jsem ji následoval a chytil dveře, aby se za ní nezavřely úplně, a prošel jsem jimi. Ocitl jsem se zase v jejím pokoji, ale ona tam nebyla. Zato za protějšími dveřmi zapadalo slunce. Prošel jsem i těmi a tam ji uviděl stát ve stínu stromů, jak sleduje oblohu.

Nebyl to takový ten romantický západ slunce do moře na růžovém nebi. Místo toho se sklánělo k oblým pahorkům porostlým lesem. A modrou oblohu stahovalo s sebou. Byl to klam tvořený mraky, které vybíhaly od slunce jako jeho bílé a načechrané paprsky.

„Co ještě chceš, Edwarde?“ zeptala se otráveně. „Jdeš za mnou až z tělocvičny, nejsi tu náhodou.“

„Ale ty jsi náhodou uhodla, kdo tě sleduje. Nemohla jsi ucítit můj pach, vítr fouká ke mně, nemohla jsi mě slyšet, na to se pohybuji moc tiše, a vidět jsi mě nemohla, celou dobu ses neotočila.“ Musela to být jen náhoda.

„Já tě vidím, i když k tobě stojím zády, stále tě mám na očích,“ smála se. Proč jen jí nemohu číst myšlenky? Všechno by bylo jednodušší.

„Nemůžeš mě vidět.“ Chystal jsem se ji chytit. Možná jen z legrace, nebo jako důkaz, nebo aby mi konečně musela odpovědět na moje otázky. Ona však na poslední chvíli ustoupila stranou a já se setrvačností dostal před ni. Než jsem se zastavil, držela mi ruce za zády.

„Nevíš, co můžu, takže to nejspíš chce malou ukázku.“

Pustila moje ruce, ale přitiskla se ke mně, jednou rukou mě držela, abych jí neutekl, a druhou mi zakryla oko. Když ji oddělala, viděl jsem jedním okem západ slunce před sebou a druhým její tvář za mnou. Začal jsem zběsile mrkat, ale její tvář nemizela.

„Uklidni se, je to jen trik. Je to podobné, jako když jsi cestou sem prošel dveřmi v mé ložnici. Před zorničkou jsem ti otevřela podobný průchod, kterým můžeš sledovat, co se mi zachce. Teď vidíš za sebe, takže víš, jak jsem přišla na tebe,“ vysvětlila. Uklidnil jsem se a snažil se to zpracovat.

„Kdybys byl člověk, zbláznil by ses a vyškrabal si oči. Tohle dokáže používat jenom upír. Proč jsi za mnou přišel?“ zeptala se a její tvář zmizela. Zase jsem se díval před sebe.

„Pro odpovědi. Jsem ten nejzvědavější upír, kterého jsi kdy potkala.“

„Tady žádné odpovědi nedostaneš. Jdi, než se naštvu a ty budeš muset tančit po jedné noze.“

„Já to risknu.“ Jak mě proboha chtěla připravit o nohu? Utrhnout mi ji?

„Víš co? Teď mě napadlo něco lepšího. Co by asi řekl Aro, kdybys přišel pozdě na ples?“ S těmi slovy se rozeběhla ke dveřím, které byly stále otevřené. Proběhla jimi a zavřela je. V tom okamžiku zmizely. Skvělé. Ani nevím, kde jsem. Vytáhl jsem z kapsy mobil a volal Alici. Pět minut se mi smála, ale nakonec slíbila pomoc, že mám zůstat, kde jsem. Sedl jsem si na zem a čekal.

Čtyři hodiny. Pak se kousek ode mě objevily pootevřené dveře. Na nic jsem nečekal a proběhl jimi, naštěstí do svého pokoje. Ale stála tam Alice s bratry.

„Museli jsme slíbit, že si tě do konce plesu pohlídáme. Takže, nech ji být. Nelíbilo by se ti, co by ti provedla. Ani nikomu z nás, ale s tím bychom nic nenadělali. Kroť se,“ sdělila mi Alice a ostatní jen přikyvovali. Naštěstí je ples už dneska večer, takže tu stejně dlouho nezůstaneme. Jenže pak mě napadlo něco jiného. Na plese mi nemůže ublížit, narušilo by to slavnost. Odpoví mi tam.

Autor: LLilith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z dopisů - 3. kapitola: