Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska z dopisů - 2. kapitola

07.09.2010 (21:45) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1280×

2. kapitola

Erza

Další nudný den, který snad neskončí. Je divné, když část dne neprospíte. Nevidíte přicházet nový. Pořád žijete v jednom nekonečném, dokola se opakujícím dnu. Nevnímáte střídání dne a noci, světla a tmy, protože vám nečiní problém vidět ve tmě. Vidíte pořád stejně.

Kde je tedy půlnoc, konec starého a začátek nového? Kde je ten zlom?

V tomhle nekonečném dnu jsem uvězněna již čtvrtým rokem. Ano, jsem upír. Jiný mě proměnil kvůli samotě. Myslel si, že se stanu jeho družkou. Ne, pro to jsem nežila. Já si umím vybrat sama.

Asi po půl roce jsem mu zdrhla. Nevím, jestli to byla smůla nebo štěstí, ale narazila jsem na část gardy, jak se vrací domů. Prostě mě strčili do auta a dostrkali před tři upíry sedící na trůnech. Svým vzhledem připomínali upíří dědoušky, jestli víte, co tím chci říct. A s nimi jsem uzavřela dohodu. Zůstanu u nich a budu plnit jejich rozkazy. Za to, že jsem se připojila dobrovolně, můžu kdykoliv skončit.

Zatím jsem nenašla žádný důvod, abych opustila tohle místo. Je pravda, že život zde se podobá životu v kobce, ze které není úniku, ale co mě čeká tam venku?

Blížil se ples. První, který ve Volteře zažiji. Na hrad se sjížděli upíři z celého světa. Cítila jsem přicházející změnu. Cítila jsem příchod půlnoci, kdy se jeden den zrodí ze zbytků umírajícího dne předchozího.

Většinu času jsem teď trávila v tělocvičně, kam dřív nebo později přišel každý upír. Každý mě vyzval na souboj. Z každého jsem vyšla vítězně. Pak se tam objevili divní žlutoocí upíři. Prohráli, ale slíbili mi, že mi přivedou dalšího, který je prý nejlepší.

Dovedli mi Edwarda. Zamlklého upíra, který tu nejspíš ani nechtěl být, a tím nemyslím tělocvičnu. Nechtěl být ve Volteře. Choval se jako pravý gentleman ze starých časů.

„Ahoj, jmenuji se Edward,“ představil se a čekal na moje jméno. Nikomu jsem od proměny své jméno neřekla. A on nebude výjimka.

„A co já s tím? Chtěl jsi bojovat, ne?“ vysmála jsem se mu a rozeběhla se proti němu.

Ze začátku jen vykrýval každý můj útok. Byl dobrý, ale sám neútočil. Za chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem se otočila k odchodu.

„Kam jdeš, ještě pořád stojí?“ ptal se mě nechápavě Demetri.

„Bojovat s ním je stejné jako mlátit do boxovacího pytle, Demetri,“ vysvětlila jsem mu a dál pokračovala ke dveřím. Edward se nejspíš vytočil a rozeběhl se za mnou. Otočila jsem se na poslední chvíli a vykryla jeho úder. Zatvářil se trochu překvapeně, ale v boji pokračoval. Teď mě to bavilo. Oba jsme byli zhruba stejně dobří, souboj byl vyrovnaný.

Při jednom chvatu mě sevřel v náručí zády k sobě. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Sledoval můj obličej, jako by něco hledal. Svůdně jsem zamrkala řasami.

„Máš hezké oči, Edwarde,“ zapředla jsem. Vykolejilo ho to, což byl záměr. Využila jsem jeho nepozornosti a praštila s ním o zem.

„Vyhrála jsem,“ pošeptala jsem mu a odcházela.

„Ale já jsem neskončil!“ zakřičel Edward a opět se za mnou rozeběhl. Zase jsem ho srazila na zem, ale nenechala ho jen tak. Musí se naučit respektovat moje rozhodnutí. Zatlačila jsem mu ještě trochu na hrudník a protivník zmizel. Na to se probrali jeho bratři, přiběhli až ke mně a chtěli vědět, co jsem mu udělala.

„Nic, je tady,“ uklidnila jsem je a vytáhla překvapeného upíra ze vzduchu. „No, jsem ráda, že jsem tě poznala, Edwarde. Můžeš mi říkat Erza, jako všichni ostatní. Teď, jestli mě omluvíte, odejdu, bude krmení.“ A olízla jsem si rty. Přišla jsem ke dveřím na chodbu a zavřela je. Když jsem je znovu otevřela, byl za nimi vidět můj pokoj. Přešla jsem přes práh a zavřela dveře.

Edward

„Ale já jsem neskončil!“ zakřičel jsem a rozeběhl se za ní. Jen se otočila a flegmaticky mě svalila na zem. Pak mi zatlačila na hrudník a já se propadl… do prostoru. Bylo to, jako bych se vznášel ve vesmíru, kdyby byl vesmír tmavě modrý a bez hvězd. Nebyl jsem schopen jediného pohybu, nebyl tu vzduch. Nedokázal jsem myslet.

Z ničeho nic se kousek ode mě zjevila bílá ruka, uchopila mě za tričko a vtáhla do světa.

„No, jsem ráda, že jsem tě poznala, Edwarde. Můžeš mi říkat Erza, jako všichni ostatní. Teď, jestli mě omluvíte, odejdu, bude krmení.“ Olízla si rty, jako by se už nemohla dočkat, a došla ke dveřím vedoucím na chodbu. Zavřela je a otevřela, ale už nevedly na chodbu, ale do nějakého pokoje. Vešla do něho a dveře zavřela. Přiřítil jsem se k nim a otevřel je. Chodba.

„Kam šla?“ Byla to řečnická otázka, ale přesto jsem dostal odpověď.

„Do svého pokoje,“ reagoval Felix a v mysli se mu objevila cesta. Nečekal jsem a vystřelil hradem podle návodu. Zastavil jsem se až před jejími dveřmi. Zpoza nich jsem cítil její pach, ale na chodbě po něm nebyla ani stopa. Zaklepal jsem a čekal. Za chvíli se ozvalo tiché dále. Vešel jsem dovnitř.

Stál jsem v naprosto neosobním pokoji. Na kamenné podlaze stála obyčejná postel, u zdi vedle ní skříň a naproti tomu stolek se židlí. V rohu pokoje stál paraván, který jediný vyvolával dojem, že pokoj někdo používá. Z pokoje vedly dvoje dveře, jedny určitě do koupelny, ale ty druhé…

„Co potřebuješ?“ Zpoza paravánu vyšla Erza oblečená v plavkách, přes rameno přehozený ručník a rozplétala si cop.

„Kam jdeš?“ Vůbec jsem ji nechápal.

„Zaplavat si.“ Přišla k jedněm dveřím a otevřela je. Za nimi byla pláž. Písek a moře. Prošla tam a dveře nechala otevřené.

„Nezavírej.“ Chvíli jsem nechápavě sledoval její vzdalující se záda, ale nakonec jsem si zul boty a šel za ní. Sedla si na písek a sledovala moře.

„Každý přišel hned potom, co se tam podíval. Takže ty chceš vědět, kdes byl,“ řekla si napůl pro sebe.

„Ano, to bych opravdu rád věděl,“ řekl jsem to proto, že nevypadala, jako by chtěla pokračovat.

„Nikde.“ Na chvíli se odmlčela. „Já vím, někde jsi přeci být musel, to mi říkají všichni. Ale tohle ti musí stačit, protože nejsi v gardě a takovým upírům nic říkat nemusím.“ Zvedla se a šla k moři.

„Ale já ještě mám otázky,“ zavolal jsem za ní.

„Chceš tam znovu? Na delší dobu, třeba do plesu? Nebo na sto let? Na víc? Ty rozdíl nepoznáš, tam čas neplyne, ale tady venku se o tobě nikdo nedozví. Ani Aro, protože nemám důvod říkat mu to,“ vyhrožovala. Prostě bych zmizel na tak dlouho, jak by chtěla. Třeba napořád. Prozatím jsem to vzdal a odešel.

Autor: LLilith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z dopisů - 2. kapitola: