Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska z dopisů - 1. kapitola

03.09.2010 (19:00) • LLilith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

1. kapitola

Edward

„Vítejte, jsem rád, že jste mé pozvání přijali,“ vítal nás Aro. Jako by se dalo jeho pozvání odmítnout. Teda, dalo, ale jen jednou, další šanci jste nedostali. Mezitím sestoupil z trůnu a natahoval k nám ruku.

„Jsme velmi poctěni, že jsi nás pozval na výroční ples, Aro,“ ujal se slova Carlisle a přijal jeho ruku. Tohle gesto trvalo o pár vteřin déle, než je obyčejně zvykem, protože Aro využíval  svého daru a četl Carlisleovi vzpomínky. Četl jsem je s ním, i když jsem nechtěl. Ara zajímaly události za posledních 5 let, kdy jsme Volterru nenavštívili. Nic zvláštního se za tu dobu nestalo, jen jsme se přestěhovali a znovu studovali střední školu.

„Že vás to baví,“ podivil se našemu životu. Za těch pár století, co zná Carlislea, se přestal divit našemu jídelníčku, ale nebyl schopen pochopit, proč si hrajeme na lidi se vším všudy. Carlisle se jen usmál a nijak to nekomentoval.

„Prosím, chovejte se jako doma. Gianna vám ukáže váš pokoj. Kdybyste cokoli potřebovali, stačí jen říct,“ rozloučil se s námi, za dveřmi ho už čekala další skupinka. Došli jsme do recepce a chvíli počkali. Gianna byla člověk a dnes měla velice náročný den – starala se o veškeré hosty.

„Promiňte mi zpoždění, doufám, že nečekáte dlouho. Následujte mě prosím.“ Prošla recepcí a pokračovala chodbou do vnitřku hradu.

„Nic se neděje, čekali jsme jen pár minut,“ uklidnil ji Carlisle.

„Myslím, že vám pravidla vysvětlovat nemusím,“ prohlédla si naše oči a už vstupovala do jedněch dveří. „Váš pokoj. Kdybyste cokoli potřebovali, najdete mě na recepci.“

„Děkujeme.“ Během pár vteřin zavírala dveře a rychlou chůzí mířila zpět. Stáli jsme ve velkém pokoji zařízením podobnému obýváku. Vedly z něj čtyři dveře do menších pokojů – ložnic. Jeden jsem si zabral a donesl si do něj věci.

Hosté přijíždějí vždy týden před začátkem plesu. Je to taková tradice, aby si návštěvníci mohli vyzkoušet život ve Volteře. Aro díky tomu chytil pár členů gardy. Přijeli na návštěvu a zjistili, že život ve službách králů není vůbec špatný. Na moji rodinu to neplatilo. Protože se živíme zvířecí krví, v době krmení se hradu vyhýbáme. Je pravda, že Emmetta a Jaspera lákají tréninkové souboje, ale své polovičky by kvůli tomu nikdy neopustili. Naše ženy sem nic netáhlo, ačkoli si každou návštěvu užívaly. Kochaly se výzdobou sálů, debatovaly o módě s ostatními upírkami a drbaly své muže. Ale vždy rády opustili tohle místo.

Mě sem nelákalo nic. Ani možnost boje, ani lidská krev, ani touha po moci a vysokém postavení. Byl jsem sám, takže na první pohled mě nic nedrželo ani u mé rodiny, ale to byl omyl. Držela mě láska k mé rodině.

Dá se říct, že jsem pobyt ve Volteře snášel jen velmi těžko. Nevycházel jsem z pokoje, jen u lovu jsem udělal výjimku. Seděl jsem zavřený ve svém pokoji a čekal, až bude po plese a my budeme moci opustit tohle příšerné místo.

„Hej, brácha, zítra musíš jít s námi do tělocvičny,“ zahalekal na mě Emmett přes dveře. Vstal jsem a na chvíli opustil svůj pokoj. V obýváku stál Emmett s Jasperem a vzpomínali na pár přátelských zápasů, které před chvílí absolvovali.

„Je tam jedna drsná upírka,“ lákal mě i Jasper. V jeho myšlenkách se mihla její tvář. Byla oválná se špičatou bradou, rámovaly ji husté rovné vlasy temně rezavé barvy, skoro hnědé, spletené do volného copu sahajícího ke konci zad. Její oči s hustými řasami měly barvu podobnou jejím vlasům. Na upíra to byla divná barva.

„A proč bych s vámi měl chodit, když ji uvidím na plese a ve vašich myšlenkách?“ Opravdu jsem neměl důvod setkat se s ní dřív.

„Protože jí nepřečteš myšlenky. Nepůsobí na ni žádný psychický dar,“ snažil se Emmett.

„To jsem taky mohl zjistit až na plese. Radši toho nechte a pojďte na lov.“

Nakonec mě do tělocvičny dovlekli. A to doslova. Táhli mě přes celý hrad a navíc jsem jim to hodně ulehčil. Vůbec jsem se nebránil, ale hlavně proto, že kdybych zničil byť i malou část hradu, Aro by byl naprosto nepříčetný a mě by čekal nějaký trest, nejspíš povinnost sloužit v jeho gardě několik desetiletí.

Dovlekli mě tam. Teda skoro, vstoupil jsem sám, aby to nevypadalo divně. Místnost byla plná. Stála tam skoro stovka upírů a všichni sledovali tři další uprostřed chumlu. Dívka – drsná upírka, jak ji popsal Jasper, do které mlátili pěstmi dva upíři – Demetri a Felix. Ona jen stála na místě a usmívala se na všechny okolo sebe. Když zpozorovala moje bratry, kývla na ně a natáhla ruce před sebe. Pohybovaly se příliš pomalu na to, aby dokázala upíry odhodit. Ale jakmile se jich dotkla, odletěli až ke stěnám, ve kterých po nich zůstala prohlubeň. Většina ostatních upírů utekla pryč, takže tu najednou bylo volno.

„Nazdar kluci, to jste našli v lese?“ zavolala na ně.

„Ne, sedělo to u nás v pokoji a představ si, že tě to strašně moc chce vyzvat na souboj,“ odpověděl jí Emmett a postrčil mě dopředu. Teprve teď jsem si všiml, co má vůbec na sobě.

Měla červené sportovní tričko s krátkým rukávem, které jí těsně obepínalo tělo, a černé volné tříčtvrťáky z tenké látky. Na nohou měla obuté pohodlné botasky. Ale to bylo jen to, co jsem dokázal popsat. Ještě na sobě měla jakési brnění – hrudní plát, krytá předloktí a rukavice. Nejdivnější byl materiál, který jakoby přetékal z místa na místo, jinak měl stříbřitou barvu a byl průsvitný, takže momentálně červený a bílý.

„Tak jo, přijímám, jen ať to vteřinku vydrží,“ smála se na bratry a na chvíli se rozostřila. Její brnění zmizelo a zůstaly jí jenom rukavice.

„Ale no tak, dej mu aspoň nějakou šanci, už jedno brnění máš, dvě snad nepotřebuješ,“ vložil se do rozhovoru Felix, zároveň si poklepal na spánek při zmínce o brnění. Ale z jeho myšlenek jsem se toho moc nedozvěděl.

„Co umí hezkého?“ ptala se dívka, možná i trochu posmívala.

„Čte myšlenky, na dálku.“ Díky ti, Felixi.

„Tak teda jo, je to jeho první zápas, tak ať to sem ještě někdy bude chtít přijít.“ Při těch slovech si sundala rukavice a jakoby je položila do vzduchu před sebou, kde se okamžitě ztratily.

„Ahoj, jmenuji se Edward,“ představil jsem se. Doufal jsem, že mi také prozradí své jméno, protože v myšlenkách jsem ho nenašel.

„A co já s tím? Chtěl jsi bojovat, ne?“ vysmála se mi a rozeběhla se proti mně.

Autor: LLilith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z dopisů - 1. kapitola: