Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska věc ďábelská - 11. kapitola

 „Musím na lov.“ 

 Zmizel. Stála jsem tam najednou jen před Emmettem, který se za chvíli vzpamatoval, a nezřízeně se začal smát. Vůbec jsem netušila, čemu se směje. Ale nejhorší na tom všem bylo, že se mě jeho chování dotklo. A tak jsem se sebrala, protože jsem hodlala obsadit Edwardův pokoj, a měla jsem v plánu zhroutit se tam. Bylo toho na mě zatraceně moc. Jeden nával emocí se valil přes druhý. Připadala jsem si šíleně, ale nedokázala jsem se ovládat. Ta svatba asi protrhla nějakou hráz. Nebrečela jsem pořádně už několik let a nyní jsem byla jako puberťák. A není se vlastně ani čemu divit! Vždyť já zase puberťák jsem!

 Vyšla jsem schody do druhého patra, kde jsem pootvírala dveře, a dokud jsem nenašla Edwardův pokoj pouze s kanape, nešla jsem dál. Nakonec jsem objevila správnou jizbu, a tak jak jsem byla, svalila jsem se s hysterickým pláčem k zemi. Musela jsem emocím dát volný průběh. Celé moje tělo se třáslo a zmocnila se mě bolest a strach. Strach ze života a bolest ze ztráty. Přestala jsem vnímat své okolí a prostě plakala. Dělala jsem něco, co jsem si jako pekelný posel, nemohla dovolit.

 Nevím, jak dlouho jsem tam vzlykala, ale najednou se mě někdo dotkl a já ihned zareagovala. Podívala jsem se, kdo to byl. Edward tam stál se zoufalým výrazem a dekou v ruce. Podle všeho nevěděl, co má dělat. Jako já bych to věděla.

 „Alice mi volala, že tě mám přikrýt. Jinak mi prý nastydneš,“ vyslovil nesměle a já se jím nechala zabalit do deky. Trochu jsem se uklidnila, proto jsem se posadila, a opřela o stěnu. Občasný vzlyk mi utekl z úst, ale nenechala se jsem tím nijak rozhodit.

 „Můžu?“ Ukazoval na volné místo vedle mě s trochu provinilým výrazem a já těm jeho psím očím prostě nemohla odolat. Utřela jsem si slzy a uklidnila se. Začala jsem být apatická. Nechala jsem ho, aby se vedle mě posadil. Chvíli jsme vedle sebe seděli, dokud Edward nepromluvil:

 „Takže sdělíš mi, co jsem provedl? A proč si teď celá ubrečená v mém pokoji?“ Podívala jsem se mu do očí a přemýšlela nad tím, jestli je opravdu tak nevinný, že si neuvědomuje, co provedl. A asi byl.

 „Edwarde, příště až si něco budeš přát, zvaž všechny svoje slova dvakrát.“

 „Proč?“ Pořád nechápal.

 „Protože tvoje přání ze mě udělalo člověka, zničilo moji svatbu s Luciferem a vrátilo mě zpátky na zem.“ Edward na mě překvapeně koukal a já přemýšlela, kam až s tou člověčinou tam nahoře zašli. Chtěla jsem mu dát prostor, aby mohl moje slova vůbec rozdýchat. Podívala jsem se na svá zápěstí a nebyla na nich jediná jizva. Dost mě to vyděsilo, protože mi došlo, že mě asi obnovili úplně celou:

 „No, ty vole,“ vypustila jsem z úst vyděšeně a oživila tak svůj pubertální slovník před tím, než jsme zažila všechny příšernosti. Edwarda musel můj slovník překvapit, protože z jeho rozjímání jsem ho vyrušila. Krom toho asi čekal vysvětlení: „Čéče, já asi budu zase panna!“ No, jestli před tím jsem ho něčím odrovnala, tak teď mu asi tuplem sklaplo. A co. Přece mám v plánu se zase dostat do pekla, ne? Edward znova mlčel a já se mu začínala postupně smát. Byl naprosto vyvedený z míry. Ale nakonec jsem se uklidnila a začala se věnovat důležitým věcem. Musela jsem využít chvíli, kdy se moje emoce akutně nedraly na povrch:

 „Takže si to rozebereme od začátku,“ začala jsem, abych upoutala jeho pozornost. „Podle všeho si do mě zamilovaný. Co je na tom pravdy?“ Rozhodla jsem se, že k němu budu stejně přímá, jako jsem vždycky byla k Luciferovi. No, asi si se mnou užije ještě spoustu srandy. Moje upřímnost Edwarda musela rozhodit, protože nic neříkal a jen se držel. Zavřel oči a nakonec z něj vypadlo:

 „Kdybych ti ukázal, jak moc tě miluju, asi bych se nezvládl udržet a člověkem by si dlouho nebyla.“ Zvláštní vyznání, ale dozvěděla jsem se, co jsem potřebovala.

 „Tak mě přeměň,“ hlesla jsem a on najednou vytřeštil oči.

 „Nevíš, co žádáš.“

 „Ale vím. Nechci být člověk. Nechci být slabá a bát se, že se mi stane co kdysi. Pochop to,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Jenže on udělal úplný opak než bych čekala. Položil mi jeho ruku na krk a řekl:

 „Chci, abys poznala co nejvíce dobrých lidských věcí, než se mnou začneš diskutovat o tom, že chceš být upírka.“ Nechápala jsem ho. Muselo být pro něj obtížné být mi na blízku, a přesto všechno pro mě chtěl něco, o co jsem nestála. Začínala mě zaplavovat další silná emoce – nenávist k němu, jenže od nenávisti je velmi blízko k lásce a další moje počínání se začínalo zvrtávat. Nevědomky jsem se podávala citu, který jsem zavrhovala.

 „Ale Edwarde, tím se připravíš o to nejsladší z toho, na co si tak dlouho čekal.“ A potom jsem se k němu naklonila, abych se otřela o jeho rty. Pohybovala jsem se pomalu a sledovala, jak zkameněl, nedýchal. Asi nemohl uvěřit tomu, co dělám. Jo, chovala jsem se jako pořádná potvora, ale s tím musel počítat. Nic mu neulehčím.

 Nereagoval a já pokračovala. Lehce jsem ochutnávala jeho rty a viděla, jak se drží z posledních sil, až už nádrž přetekla a natiskl se na moje tělo. Začal mi odpovídat a při prvním nádechu jeho krásné vůně jsem najednou ztratila rozum. Sápala jsem se po něm, jako kdybych byla závislák snažící se dostat ze své oblíbené značky heroinu co nejvíce a odmítala se jakkoliv od Edwarda odpojit. Byl to nezapomenutelný pocit. Jenže Edward najednou odskočil na druhou stranu místnosti. A já se začala cítit zatraceně mizerně. Podívala jsem se do jeho očí a viděla bolest.

 „Bello, já nemůžu. Nemůžu tě znova ztratit.“ Jeho slova jsem nechápala. Musel to na mém pohledu vidět. „Teď bych tě nedokázal proměnit. Musíš mi dát čas. Prosím,“ vysvětlil mi. Jenže já najednou chtěla něco jiného. Pálilo mě být bez něho. Co to se mnou bylo? Proto jsem se zvedla, a došla k němu. Zahučela jsem mu nekompromisně do náruče. Cítila jsem, jak rezignoval a objal mě. V jeho náruči jsem se cítila úžasně a byla rozhodnutá. Z ní se jen tak nehnu. Nechápala jsem vůbec své hormony, ale tohle byla momentálně jediná věc, kterou jsem chtěla. Chvíli jsme s Edwardem stáli jen tak v objetí, dokud mě nezvedl do náručí a neusadil nás na kanape, kde se snažil, aby mi bylo pohodlněji. Nemám tušení, jak dlouho jsme setrvávali v objetí, jak jsme byli, ale mě najednou zakručelo v břiše.

 „Bello, nechceš se jít najíst?“ snažil se mě nabádat Edward, ale já chtěla být umíněná:

 „Ne.“

 „Víš, zbytek rodiny se na tebe taky těší.“ A jen co to řekl, před očima se mi přehnaly moje vzpomínky z prvního dne, když mě odvezli do dětského domova. Při představě, že bych měla jít do společnosti, úplně bezbranná jsem se celá roztřásla.

 „Bello, si v pořádku?“ začal se o mě bát Edward.

 „Já nechci mezi lidi ani upíry,“ neovladatelně jsem vzlykala a vůbec se neovládala. Byla jsem naprosto mimo. Jednou jsem chtěla jen Edwarda a potom jakoby se mi několikrát znásobila fóbie z lidí a vůbec společnosti. Když jsem byla člověk před tím, po přepadení jsem se lidem vyhýbala, chtěla jsem být neviditelná, a vždycky když si mě někdo všiml, přeběhl mi mráz po zádech. Ani nevím, jak ale najednou ke mně přišla vlna klidu a já se cítila otupěle. Usnula jsem.

…

„Edwarde, možná když ji vrátili na zem, vrátili ji i s jejími fobiemi, které byly potlačovány celou dobu, co byla pekelný posel. Její strach ze všeho se mohl znásobit s tím, jak se jí vzpomínky živě vracejí,“ slyšela jsem něčí hlas v dáli, když jsem se probudila. „A jestli myslíš na proměnu, tak na ni zapomeň. Tohle by upíří jed nevyléčil. Musíme na ni opatrně, aby začala věřit, že na světě není všechno jen zlé. Je dobré, že se nebojí alespoň tebe. Na tom celou léčbu postavíme,“ vysvětloval někdo Edwardovi a mě najednou došlo, že se baví o mně a v ten moment jsem se probrala, přilepila se na stěnu a začala se zase celá třást.