Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 6. kapitola

18.10.2011 (09:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1486×

Kapitola 6.

Nezbývalo mi nic jiného, než jet do školy opět s Alice. Dnes jela sama, seděla jsem proto na straně spolujezdce. Popravdě - vzadu mi bylo mnohem lépe.

„Ráda vidím, že sis z toho oblečení dobře vybrala.“

„Hmm,“ zamumlala jsem.

„Copak, špatná nálada?“ snažila se o konverzaci.

„Těšila jsem se, že pojedu svým autem,“ smutně jsem hlesla.

„Jo, Emmett se trochu zmínil, že jsi z něj nadšená.“

„Ten jeho smích slyším ještě teď,“ odsekla jsem.

„Bello, on to tak nemyslel,“ snažila se mě chlácholit.

„Myslel, nemyslel, je to jedno,“ mračila jsem se. Alice nejspíš pochopila a dál se nesnažila naši konverzaci tímto směrem rozvíjet.

„Elektřina tady nejde poměrně často, hlavně v domech, které jsou „odříznuté“ od ostatních.“

„Hmm,“ opět jsem zamumlala.

„Ach, Bello, s tebou je to těžké,“ povzdechla si.

„Jo, to je,“ potvrdila jsem jí.

Konečně jsme dojeli ke škole, sotva Alice zaparkovala, vystřelila jsem z jejího auta jak šíp z napnutého luku.

„Tak odpoledne,“ křikla na mě.

„Jasně,“ špitla jsem, určitě to slyšela, o jejím citlivém sluchu nepochybuji. Později mi došlo, že jí jen tak neuniknu, přece jenom máme společné hodiny a naše lavice taky nejsou moc daleko od sebe. Hrůza.

Musím uznat, že mě Alice mile překvapila, vůbec se nesnažila se mnou přespříliš komunikovat, jen když to bylo vážně nevyhnutelné nebo nutné. Byla jsem jí za to vděčná, protože moje nálada byla opravdu na bodu mrazu. Že já jsem vůbec s tím stěhováním souhlasila.

Na obědě na mě mí známí už čekali. Až velmi rychle jsem mezi ně zapadla.

„Co zítra podnikáš?“ ptal se mě Leo.

„Nevím,“ odpověděla jsem mu popravdě. „Děje se tady v páteční večery něco zajímavého?“

„To bych řekl,“ přidal se Taylor.

„V klubu to žije,“ usmíval se Leo.

„A nejenom v pátek,“ promluvila Cheyenne. „V pátek to začíná, v neděli končí.“

„Až v neděli?“ divila jsem se.

„Neděli zvládají jen ti nejotrlejší,“ ozval se Taylor a významně se poplácal na hrudi.

„Mám to chápat tak, že jen ti nejotrlejší to táhnou? Zbytek se jen veze? To bych tě potom chtěla vidět v pondělí,“ přisadila jsem si.

„To asi neuvidíš, protože ten den mívá rande s mísou,“ začal hýkat Leo.

„Tsss,“ odfrkl si Taylor.

„Tak co, půjdeš s námi?“ ptala se Abigail.

„A přežiju to?“ zeptala jsem se.

„Neboj, my tě nedáme,“ chlácholila mě Cheyenne, a mě to donutilo se usmát. Poprvé za dnešní dopoledne.

Poslední hodina uběhla celkem rychle. Alice na mě na parkovišti už čekala. V autě bylo ticho. Moje nálada už byla trošku lepší jak ráno, proto jsem to ticho prolomila.

„Alice, víš, chtěla bych se ti omluvit za to ráno. Byla jsem celkem nepříjemná.“

„Bello, nic se neděje.“ Její odpověď mě překvapila. Nevěděla jsem, jak zareagovat.

„Víš, my budeme skvělé kamarádky,“ řekla a usmála se na mě.

Musela jsem vypadat vyděšeně, protože zastavila u krajnice a podívala se na mě.

„Proboha, Bello, na to nemysli!“

„Co?“ nechápala jsem opět.

„Je to špatné rozhodnutí,“ vytýkala mi.

„Jak můžeš, proboha, vědět, jak se rozhodnu a jaké to bude mít následky?“ ptala jsem se.

„Víš, jsou mezi námi tací, kteří jsou nějakým způsobem nadaní.“

„Jo, to vím taky, chceš říct…,“ nedořekla jsem.

„Ano, mám dar. Vidím, jak mohou dopadnout různá rozhodnutí,“ snažila se mi to vysvětlit.

„Takže vidíš do budoucnosti?“

„No, i takhle by se to dalo říct.“

„Ale jak to, že to vidíš u mě?“ byla jsem udivená. „Vždyť přece Aro si myslí, že jsem…“

„Je to zvláštní, že?“

„No to tedy je,“ potvrdila jsem jí.

„Edward s tebou nic nezmůže, ještě možná, Jasper by mohl,“ pokračovala ve svých úvahách.

„Co Edward? Co Jasper?“ ptala jsem se zase udiveně.

„Víš, taky mají určité dary…“ Už jsem radši ani víc nechtěla slyšet.

„Jste velmi talentovaná rodina, až mě udivuje, že Aro…,“ nedořekla jsem opět.

„Ale on o nás ví a čeká na vhodnou příležitost, to víš, času má neomezeně… Navíc jsme mu povinováni. Proto jsi vlastně tady.

„Radši mě, Alice, zavez domů, chci být sama.“ Naštěstí to velmi rychle pochopila a odvezla mě domů, jak jsem si přála. Letmo jsem se s ní rozloučila a běžela do svého pokoje.

Potřebovala jsem přemýšlet a urovnat si informace, které jsem od Alice získala. Renée a Phil doma nebyli, to jsem taky mohla čekat. Napadlo mě, že se konečně můžu jít podívat k tomu jezírku, podle kterého se místo našeho bydliště jmenuje. Little Lake.

Cesta to nebyla dlouhá a jezero bylo nádherné. Taky bylo celkem příjemné teplo, slunce sice nesvítilo, ale přesto mi bylo příjemně. Mohla jsem v klidu přemýšlet nad svou budoucností. To, že bych měla být spřízněná s Arem a jeho gardou, mě vůbec netěšilo. Zkoušela jsem si představovat, jak bych se tomu mohla vyhnout. Na nic kloudného jsem bohužel nepřišla. Jediné, co by mě před Arem mohlo ochránit, by byla smrt, ale možná ani to ne. Určitě by mě nechal hledat a vše by se jen uspíšilo. Ovšem to čekání je taky nesnesitelné. Nezbývá nic jiného, než si užívat života, dokud můžu. S těmito pocity jsem opustila krásnou podvečerní scenérii Little Lake a vydala se zpět domů.

Na zpáteční cestě jsem potkala mámu.

„Měla jsem o tebe strach,“ řekla úlevně, když mě spatřila.

„Promiň, měla jsem nechat alespoň vzkaz,“ omluvila jsem se jí.

„Dobře, pro příště to tak zavedeme,“ spiklenecky na mě mrkla.

„Jak ses měla ve škole?“ začala s obvyklým výslechem.

„Ale jo, šlo to,“ snažila jsem se znít optimisticky.

„Mami,“ začala jsem opatrně, „mohla bych jít v pátek večer ven s některými spolužáky?“

„Jdou i Cullenovi?“ zeptala se.

„Myslím, že ti mají jiné záliby, než mí další spolužáci, navíc bych chtěla zapadnout.“

„Když mi slíbíš, že se budeš chovat slušně a zodpovědně, tak v tom nevidím problém.“

„Děkuji ti, mami!“ S úsměvem od ucha k uchu jsem ji objala.

A co bude příště? Kam vlastně zmizel Edward? Napadla Vás tato otázka také? No, třeba se něco dozvíme...

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 6. kapitola: