Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 4. kapitola

01.10.2011 (09:30) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1621×

Kapitola 4.

To byla noc, jen co je pravda. Říká se, že to, co se člověku na novém místě první noc zdá, se splní. Nikdy se mi tato pravda nepotvrdila, ale kdyby pro tentokrát ano, moc nadějné vyhlídky nemám. Ve snu jsem se setkala s tátou. Vítal mě s otevřenou náručí a byl rád, že jsem u něj. Pokud by se to vyplnilo, unikla bych Arovi jednou pro vždy, možná proto se Charlie usmíval. Doufám, že během dne přijdu na jiné myšlenky. První den školy, to zas bude…

Zjistila jsem, že jsem doma sama, na lednici byl lístek od mámy. Museli s Philem ještě něco vyřizovat, ale až přijedu ze školy, budou již doma. Něco málo jsem posnídala a dál se věnovala přípravám do školy. Ani jsem se nestačila pořádně nachystat a už jsem slyšela troubení, na příjezdové cestě stálo žluté Porsche. Jeho majitelkou byla Alice, než jsem stačila zamrkat, začala zvonit na domovní dveře. Rychle jsem seběhla ze schodů a chystala se jít s ní, ale prosmýkla se dveřmi a začala lamentovat:

„To snad nemyslíš vážně, Bello? V tomhle tom chceš jít první den do školy?" spílala.

Netušila jsem, co má proti jeansům a tričku.

„Ano, Alice, chci,“ utnula jsem ji.

„To nedopustím,“ řekla a táhle mě do pokoje ke skříni. Začala se v ní trochu přehrabovat. Po pár vteřinách na postel pohodila nějaké kusy oblečení. Musela jsem uznat, že má vkus, ale já na sebe nechtěla první den moc upozorňovat. Nejspíš vytušila mé obavy, neboť mě začala přemlouvat.

„Bello, bude to v pohodě, neboj.“ Povzbudivě se na mě usmála.

„Alice, díky za podporu, ale převlékat se nebudu,“ řekla jsem rázně a odcházela z pokoje.

„Ach jo, no, ale zkusila jsem to,“ povzdechla si a šla za mnou.

Zamkla jsem dům a nasedla do jejího auta, seděla v něm i Rosalie a usmívala se.

„Já jsem si to myslela, že ti to nevyjde, Alice,“ řekla a smála se jí.

„Bude to s ní těžké,“ přitakala jí Alice.

„Hej,“ ozvala jsem se, „já jsem pořád tady!“

„Jasně, my víme,“ odpověděly mi unisono a smály se.

„Fajn,“ hlesla jsem a založila si ruce na prsou.

„Bello, připoutej se prosím,“ řekla mi Alice.

Ač nerada, poslechla jsem ji. Nakonec jsem byla ráda, protože řídila jako drak. Ani jsem se nemohla pokochat výhledem z okna, protože všechno bylo rychlou jízdou rozmazané. Ani nevím, kudy jsme jely, a už jsme stály na parkovišti.

„Proč jedeš s námi Rosalie? Ty a Emmett do školy už nechodíte, teda pokud mi Edward nelhal,“ zeptala jsem se jí.

„Ne, nelhal, jen si potřebuji něco zařídit, tak jsem využila toho, že Alice jede autem. Avšak kdybych běžela, byla bych rychlejší,“ přemýšlela nahlas a usmívala se při tom, „ale ne, to by nešlo, lidi by se mohli divit, navíc, když bydlíme dál od města, auta jsou věrohodnější.“

„Tak se měj pěkně, Rose, a užij si den,“ snažila se ji vypakovat Alice.

„Ale jo, vždyť už jdu, měj se, Bello,“ rozloučila se se mnou a odcházela.

Taky jsem se snažila vystoupit, ale Alice mě zarazila.

„Kampak?“

„No, já nevím, že by do školy?“ ptala jsem se jí.

„Počkej, musím ti něco vysvětlit.“

„Myslíš tu mou prohlídku skříně?“ Nejspíš jsem ji vyvedla z míry, neboť se zarazila a byla duchem nepřítomna.

„Víš co, zapomeň na to,“ řekla po chvíli a její nepřítomný výraz zmizel.

„Co?“ nechápala jsem nic.

„Pojď, zavedu tě do přijímací kanceláře,“ odváděla mou pozornost jinam. Nic jsem neprotestovala a poslušně za ní šla.

École Sir John Franklin High School, tento název byl nad vstupními dveřmi. Moje nová škola. Cestou do kanceláře na nás všichni, které jsme potkaly, civěli. Připadala jsem si jako nová atrakce. A to jsem se snažila být nenápadná.

Alice na mě počkala před kanceláří. Vevnitř se mě ujala starší sekretářka, ani jsem jí nemusela hlásit jméno, věděla, kdo jsem. Dala mi rozvrh a vyprovázela mě ven se slovy, že Alice, vzorná studentka, se o mě postará a vše mi ukáže a vysvětlí. Slušně jsem jí poděkovala a zdekovala se. Alice se na mě zubila a vedla na mou první hodinu. Vlastně naší společnou. Jsme ve stejném ročníku a rozvrh máme stejný, jak jsem posléze zjistila. Alice zamířila do lavice za Jasperem, já jsem si sedla za ně, která byla volná.

„Ahoj,“ pozdravil mě Jazz.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav.

„Normálně tady sedává Edward, ale v nejbližší době tady nebude,“ pověděl mi.

„Aha“

„Aúú,“ zaúpěl Jasper, „za co, Alice?“

„Za to, že dřív mluvíš, než vnímáš, miláčku,“ odpověděla mu Alice sladce.

Něco si začali špitat mezi sebou, no, měla bych se přestat divit. Přece jsem na upíry ve svém okolí zvyklá. I když můj PR team se choval jinak. Jasně, byla jsem jejich trest, tady budu mít asi jiné postavení, každopádně to ukáže až čas. Víc jsem nad tím hloubat nemohla, do třídy vešel učitel a všichni jsme museli dávat pozor. Matematika mi nikdy dvakrát nešla, naštěstí tuto látku jsem znala. Učitel Thami chtěl, abych se představila, během dne jsem tuto potupu musela vytrpět ještě několikrát.

Alice a Jasper mě pouze do jídelny nasměrovali, dovnitř nešli, vůbec jsem se jim nedivila, taky mi to tam zrovna dvakrát nevonělo. Tudíž mě ani nepřekvapilo, že tu bylo poloprázdno. Na zítra se připravím lépe. Pro dnešek to snad přežiju. Vzala jsem si tác a něco na něj naskládala, když jsem se rozhlížela, kam zaplout, mávla na mě skupinka lidí u jednoho stolu. Šla jsem za nimi, ihned mi mezi sebou udělali místo.

„Ty jsi ta nová, co?“ zeptal se jeden kluk.

„Isabella, že?“ ptal se druhý.

„Jen Bella,“ odpověděla jsem.

„Ahoj, já jsem Tyler,“ představil se ten první, „a tohle je Leo, Cheyenne, Abigail, Clare a Henry.

„Ahoj,“ pozdravili mě ostatní.

„Ty se znáš s Cullenovými?“ ptala se mě Abigail s očima navrch hlavy.

„Jo, trochu,“ špitla jsem.

„Jsou divní,“ přisadila si Cheyenne.

„Proč?“ ptala jsem se udiveně.

„Vůbec nechodí do klubu a moc se s ostatními nebaví, jo, dokud tu byl Emmett,“ zasnila se trochu, „bylo trochu veselo.“

„Jo, to byl hustý týpek,“ přidal se Leo.

„Nezkazil žádnou legraci, Jasper a Edward jsou proti němu suchaři.“ Ušklíbl se Tyler.

Mezitím se Henry a Clare zvedli k odchodu.

„Ááá, naše hrdličky odchází,“ zakřenil se Leo, „musíš je omluvit, Bello, týden se neviděli.“ Oba se na mě omluvně usmáli a já jsem jim úsměv oplatila.

„No nic, mládeži,“ zvolal Tyler, „jdeme, za chvíli začíná další hodina.“

Tentokrát, jsem se představovat nemusela. Měli jsme opět učitele Thamiho, ale pro tentokrát to byla francouzština, vůbec mi nedošlo, že v Kanadě jsou dva úřední jazyky. Moje francouzština je žalostná, že já jsem kdysi mámu neposlechla a nevěnovala se jí více. Budu mít co dohánět…

Sotva zazvonilo, táhla mě Alice k parkovišti. Rosalie tam na nás už čekala. V autě se začaly obě vyptávat, jak se mi líbil dnešní den. Snažila jsem se jim odpovídat, když jsem se dostala k vyprávění, koho jsem potkala v jídelně, Rosalie se na mě otočila a trochu zděšeně se podívala.

„Víš, Bello, nemyslím si, že zrovna tahle parta je pro tebe to pravé,“ hlesla.

„Proč? Zdáli se mi v pohodě,“ odpověděla jsem jí popravdě.

„Rose, klídek,“ začala ji chlácholit Alice.

„Myslíš?“ zeptala se jí opatrně.

„Nemyslím, vím,“ odpověděla jí se zvonivým smíchem Alice.

„No, přesto si na ně dej pozor,“ poradila mi Rose.

„Pro klid tvé duše, dám,“ uklidnila jsem ji.

„Kde je vlastně Jasper, Alice?“

„Jel na motorce, možná sis jí na parkovišti všimla.“

„Vůbec jsi mi k tomu nedala příležitost,“ škádlila jsem ji.

„Co budeš dnes podnikat?“ vložila se do našeho rozhovoru Rosalie.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Na Bellu čeká příjemné překvapení,“ odpověděla jí Alice.

„Opravdu?“ zeptala jsem se užasle.

„Tak jsme tady,“ zatrylkovala Alice, „jo, a Bello, slib mi, že zítra si oblečeš něco z toho, co jsem ti hodila na postel, prosím,“ žadonila.

„Dobrá, Alice, popřemýšlím o tom.“ Vystoupila jsem z auta a zamávala jim. Jako odpověď se mi dostalo veselé zatroubení.

Líbil se vám Bellin první školní den? A jaké překvapení na ni čeká? Určitě tušíte, bude jen jedno, nebo jich bude víc?

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 4. kapitola: