Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 19. kapitola

25.08.2012 (14:00) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1924×

19. kapitola

„Dokázaly jsme to!“ křičela jsem do telefonu a opřela se o sedadlo svého auta.

„Ty jsi to dokázala,“ opravila mě jemně Victoria, která byla na druhém konci. „Já jsem byla pouze prostředník. Aspoň jsem se něčím zaměstnala, teď, když tu nejsi, je tu pěkná nuda.“

„To mi povídej, taky mi chybí New York, ale pokud všechno dopadne podle plánu, brzy se vrátím,“ zasnila jsem se.

„Bello?“ vytrhla mě ze zamyšlení Vicky. „Potřebuji ty návrhy vidět osobně, bylo by to možné?“

„Co? Ty se můžeš hnout z NY?“ ptala jsem se.

„Bello, já tady nejsem ve vězení, to že nám za krk dýchá Volterra, neznamená, že si nemůžu zajet na služební cestu.“

„To bude super, ráda tě uvidím a Jamese s Laurentem taky!“ vykřikla jsem nadšeně.

„Dobrá, Bello, za dva dny jsme u tebe, jen mi pošli adresu, zatím se měj,“ loučila se se mnou.

„Ahoj,“ stačila jsem odpovědět, než mi zavěsila.

„Tak, to bychom měli,“ usmála jsem se pro sebe a odjížděla ze školního parkoviště domů. Dnes jsem ve škole byla sama, protože bylo slunečné počasí.

Náš plán s Viktorií byl jednoduchý, založily jsme v mé agentuře program pro nadané umělce. Dokonce se podařilo získat i významné sponzory. Teď, když se James s Laurentem nemuseli starat o mou bezpečnost, mohli Victorii pomáhat, takže jim to šlo velmi rychle. Já se nestačila divit, kolik nadaných lidí můžeme podporovat. Mezi nimi i Alice, která je nadšená stejně jako já. 

♥♥♥

Sotva jsem dojela autem před dům, už na mě čekala. Usmívala se od ucha k uchu. Jak jsem říkala, nadšená stejně jako já, nebo možná víc.

„Bello, to je tak skvělé,“ kvílela tak, že jsem ji slyšela i v uzavřeném autě. Sotva jsem vystoupila, drtila mě ve svém objetí.

„Alice,“ vydechla jsem a vzdala jakýkoli odpor.

„Co se to tu děje?“ ptal se zvědavě Emmett, „já chci taky obejmout.“

„Tak pojď,“ vyzvala jsem jej. No neměla jsem to dělat, přestalo se mi dostávat kyslíku. Ono když se na vás vrhnou dva upíři, kteří vás mají opravdu rádi, přestanou se kontrolovat.

„Lidi,“ řekla jsem přiškrceně, „nemůžu dýchat.“ V tu ránu ode mě oba odskočili a začali se omlouvat.

„Co se to tu děje?“ Vyřítil se z lesa Edward a v závěsu za ním i Jasper.

„Nic, jen jsme trochu přidusili Bellu,“ odvětil ležérně Emmett. V okamžiku ležel na zemi a nad ním vrčel Edward.

„Edwarde, uklidni se,“ mírnil situaci Jasper. Všechno napětí kolem nahradila vlna klidu.

„Nic mi není, Edwarde,“ vložila jsem se do toho taky. Edward se postavil a nabídl pomocnou ruku Emmettovi, ten ji přijal a nechal se vyšvihnout na nohy.

„Promiň, brácho,“ omlouval se Edward.

„Páni,“ vydechl Emmett užasle, „omluva od Edwarda, tak to se nevidí každý den.“

„Nech toho,“ řekl Edward a šťouchl ho do ramene. Pak se otočil ke mně a sjel mě pohledem od hlavy k patě. „Vypadá to, že jsi opravdu v pořádku,“ pokřiveně se na mě usmál.

„To bych řekl,“ přisadil si Emmett, „přece víš, jak ji mám rád, nikdy bych jí neublížil.“

„Já vím,“ odvětil Edward, popadl mě a přehodil si mě přes záda jako pytel brambor. Já to nečekala a vypískla, pak se mnou běžel do domu.

„Co to má znamenat, Edwarde? Pusť mě na zem!“

„Jak je libo.“ Dal své ruce ze mě pryč a já očekávala srážku se zemí. Nic takového se ovšem nekonalo.

„Už se mě můžeš pustit, Bello,“ potlačoval smích Edward. Ani jsem si neuvědomila, že se ho držím jako klíště. Pustila jsem se ho a klopila svůj obličej k zemi, aby v něm neviděl všechnu tu červeň.

„Jak bylo ve škole?“ odvedl řeč jinam.

„Celkem nuda, ale z biologie máme Áčko,“ řekla jsem věcně.

„Já to věděl,“ zavýskal Edward.

„No moc se neraduj, máme další projekt,“ povzdychla jsem si.

„Ten zmetek,“ zaklel Edward.

„Co?“ Vyvalila jsem na něj oči.

„Nic, já jen myslel, že už to byl ten, co zamýšlel, že nám zadá, trochu mě převezl. Tak co budeme zpracovávat tentokrát?“

„Ale máš pravdu, je to zmetek,“ konstatovala jsem suše.

„Proč?“

„Ani se neptej,“ povzdechla jsem si podruhé a začala prohrabovat batoh a hledat svůj sešit s poznámkami. Když jsem jej našla, předala jsem mu jej. Edward v něm začal listovat, jakmile našel, co hledal, zkameněl.

„To snad není pravda,“ konsternovaně hleděl do prázdna.

Zadání našeho projektu bylo jednoduché, odebrat pár vzorků krve, správně začlenit do krevních skupin a podrobně popsat při zkoumání pod mikroskopem. Samozřejmě, že větší část tohoto projektu jsme měli dělat v následujících hodinách, ale zadání jsme dostali předem, abychom si mohli sehnat potřebné materiály a vzorky.

„A není možné si to s někým vyměnit?“ skučel Edward.

„Snažila jsem se o to, Edwarde, opravdu, ale nikdo o výměně nechce ani slyšet, ani mé argumenty u profesora Sullivana nezabraly.“

„Jaké argumenty?“ byl zvědavý.

„Že nemůžu krev ani vidět,“ šla jsem s pravdou ven, „že se mi při tom dělá špatně.“

„A co on na to řekl?“

„Že je to týmová práce, takže záleží na dvojicích, jak si práci rozvrhnou.“

„Tak to jsme ve velmi prekérní situaci,“ zhodnotil suše. „A kde máme sehnat ty vzorky, ti řekl?“

„Máme použít své a rodiny, popřípadě od spolužáků,“ dodala jsem.

„Hmmm… to jsou teda vyhlídky!“ rozčiloval se.

„Carlisle!“ zaúpěl Edward.

„Něco s tím uděláme, Edwarde, vše jsem slyšel,“ houknul ze své pracovny. My jsme se mezitím za ním vydali.

„Ale to přece nejde, abys tu nejtěžší část udělal ty,“ odpovídal na jeho myšlenky Edward.

„Edwarde, Bello, o svou účast na projektu nepřijdete a budete se pod něj moct hrdě podepsat. Já jen obstarám krev a manipulaci s ní, teoretické části a porovnávání, dle fotek a dalších podkladů, uděláte sami. Co vy na to?“

„A nebude to podvod?“ zeptala jsem se. „Máme na tom pracovat ve škole.“

„Ve škole samozřejmě pracovat můžete, ale mají ve škole potřebné vybavení jako v nemocnici?“ šibalsky se usmál.

„To není špatné,“ dumal Edward, „to by nám Sullivan mohl schválit.“

„Tak jo, jsme domluveni, napíšu profesorovi, že by bylo vhodné projekt vypracovat jako podklad pro nemocniční účely,“ zamyslel se Carlisle nahlas.

„Carlisle,“ vyrušila jsem jej z jeho zamyšlení, ale potřebovala jsem mu urgentně něco sdělit. „Nevadilo by, kdybych měla návštěvu, která se živí trochu jinak? Nezdržela by se dlouho, maximálně pár hodin nebo jedno odpoledne.“ Viděla jsem, že mi věnoval celou svou pozornost a očekávala, co na to řekne.

„Ano, Bello, něco se mi doneslo, myslím, že v tom žádný problém nebude,“ usmál se na mě.

„Děkuji,“ vydechla jsem s úlevou.

A co bude příště? No to je zatím ve hvězdách... Možná tušíte, že se ukáže návštěva, ale jak dopadne? No, to se teprve ukáže. 

Opět děkuji za komentáře u předešlé kapitolky.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 19. kapitola: