Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 18. kapitola

20.08.2012 (21:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1967×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola

„Víš, co mě udivuje?“ ptala jsem se při jednom z doučování Edwarda.

„To tedy nevím,“ odpověděl.

„Že se tady doma nikdo nediví, že spolu „chodíme“.“

„Já si myslím, tedy spíše vím, že zrovna oni nám to nespolkli,“ řekl s povzdechem. „Nech to plavat, Bello, hlavní je že ve škole nám na to skočili. Konečně jsem se zbavil všech těch vzdychajících dívčích myslí.“

„Ty z toho výhody máš, ale já nic.“

„To bych netvrdil,“ oponoval mi. „Většina kluků po tobě přestala slintat a věř mi buď ráda, že jim do hlavy nevidíš, tak jako já.“ Radši jsme celou debatu ukončili a dál se věnovali učení.

„Jestli jsi unavená, tak toho pro dnešek necháme,“ vybídl mě Edward.

„Ne nejsem,“ bránila jsem se, nechtěla jsem, aby mě považoval za slabocha. Natáhla jsem nohy před sebe a kroutila bosými palci. V pokoji bylo přítmí a mě nakonec opravdu přemohla únava, takže jsem brzy usnula a bylo mi jedno, jestli budu před Edwardem vypadat jako slaboch.

„Dobrou noc,“ zašeptal Edward a políbil mě do vlasů, když odcházel.

„Dobrou noc,“ zamumlala jsem.

♥♥♥

Další dny ve škole byly jednotvárné, po chodbách jsme chodili s Edwardem ruku v ruce. Ostatní si nás přestali všímat nebo nás začali brát jako zavedený pár. Moje stará parta se mi začala vyhýbat, brala jsem to jako daň za to, že musím sekat dobrotu a vylepšovat svůj průměr. To se mi díky doučování s Edwardem dařilo.

Při hodině biologie, kterou jsme měli s Edwardem společnou, mi vyprávěl, jaké drby o nás kolují. Co kde zaslechla a co si kdo o tom myslel. Profesor nás kolikrát musel napomínat, dnes ho to zřejmě dost naštvalo a zadal nám celkem složitý projekt. Po hodině jsem si to s ním vyříkávala na chodbě. Ječela jsem po něm, že to udělal schválně, až se po nás začali otáčet ostatní studenti, co procházeli kolem. Byla to naše poslední hodina, takže jsem se pak otočila a odcházela k parkovišti.

Cestou jsem si nabručeně nadávala, proč to vlastně udělal. Před autem jsem se zarazila, protože Edward mě popadl za ramena a vtiskl mi polibek na rty. Byl to tvrdý polibek, ale brzy přešel v měkký a sladký a já si přála, aby nikdy neskončil.

Po příliš krátké chvíli se odtáhl a podíval se na mě. V jeho hezkém obličeji bylo pobavení. „Co by to bylo za hádku, bez usmiřování.“ Po těchto slovech jsem ho odstrčila. „Příště tohle nedělej!“ syčela jsem na něj.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se a znovu se naklonil dopředu a vzal mě rukou za bradu a zvedl ji, abych mu viděla do očí. „Zranil jsem tvé city?“

„Samozřejmě že ne!“ odsekla jsem mu s drzostí, kterou jsem ovšem necítila a nastoupila do auta.

♥♥♥

Cestou domů ani jeden z nás nepromluvil, já byla uražená a Edward, ten mlčel a dělal dobře. Asi jsem to musela zakřiknout, protože před domem se ke mně otočil a začal se omlouvat.

„Bello, já to neudělal schválně,“ povzdechl si. „Stejně nám ten projekt chtěl zadat, tak jsem to trochu uspíšil, tím že jsem ho vyprovokoval.“

„A to ti mám věřit? Mohl sis to teď vymyslet,“ vyjela jsem na něj.

„Proč bych ti lhal?“ nevěřícně na mě hleděl.

„Dobře, věřím ti,“ odpověděla jsem tu. I kdybych nevěřila, on nebyl ten, co lhal víc. Já jsem byla u Cullenových z jasných důvodů, on o tom neměl mít ani potuchy.

„Kdo tam bude první“ vykřikl Edward.

Při těch slovech jsem vyskočila z auta a rozběhla se ke vchodovým dveřím a stejně tak on. Doběhli jsme tam oba současně a snažili se jimi protlačit najednou. Byla jsem odhodlaná vyhrát, takže jsem se silně tlačila vpřed, tělo jsem měla přimáčknuté k Edwardovi, jak jsme se zaklínili do veřejí. Po několika okamžicích, kdy se mi nedařilo dostat se ven, jsem k němu vzhlédla. Usmíval se na mě tím svým pokřiveným úsměvem. Naše těla byla do sebe zaklesnuta a on si se mnou pohrával, schválně mě nechtěl pustit první. Hrozivě jsem na něj přimhouřila oči. Zasmál se, pak ustoupil, abych mohla projít.

„Jako malé děti,“ vyprskl smíchy Emmett.

„Ty máš co říkat, brácho,“ popíchl ho Edward.

Já se ani neotočila a vyběhla po schodech k jeho pokoji. U dveří jsem se zastavila, Edward byl přímo za mnou, a vítězoslavně jsem zakřičela:

„První!“

„Vyhrálas, protože jsem tě nechal,“ mrkl na mě, „tak se vrhněme na ten projekt, ať to máme co nejrychleji za sebou a můžeme se věnovat dalšímu učení. Jsem rád, že jsou vidět výsledky mé práce.“

„Tsss…“ zasyčela jsem. Ještě jsem se nesetkala s nikým, kdo by mě dovedl rozzlobit tak, jak to uměl on. Měla jsem velkou chuť otočit se a jít do vlastního pokoje. Ale pak jsem viděla, jak vytahuje všelijaké knihy a zapíná počítač, a tak jsem vstoupila za ním.

♥♥♥

Po deseti stánkách textu našeho projektu pořád nebyl spokojený s výsledkem. Chodil po svém pokoji jako lev v kleci.

„Edwarde, na Céčko to stačí,“ řekla jsem mu. On na mě vyvalil oči.

„Na Céčko?! Bello, tohle ti může výrazně vylepšit průměr! Já se s Céčkem nespokojím!“ odsekával důrazně jednotlivá slova.

„Kam jsem to mohl jen dát…“ mumlal si pro sebe. Myslela jsem, že upíři jsou dokonalí a sklerózou určitě netrpí, no možná všechno není pravda.

„A už vím,“ začal se zubit Edward. Klekl si k posteli, přehodil její přehoz a vlezl pod ní. Udivilo mě, že když vylezl, neměl na sobě ani snítko prachu, asi musel nedávno uklízet. Sedl si na postel a začal v ní listovat. Po chvíli vzhlédl a pokynul mi, abych se posadila vedle něho. Tolik jsem se zajímala, co tam našel, takže jsem neváhala, vylezla na vysokou postel, i když jsem přísahala, že se do ní nikdy nevrátím.

„Už jsem ji dlouho nečetl,“ vykládal, opřel se o jednu ruku a naklonil se ke mně. Hlavy jsme měli jen kousek od sebe. Když jsem na něj pohlédla, dalo se vyčíst z jeho tváře zklamání.

„Co je?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic, jen to není ta kniha, kterou jsem měl na mysli. Asi se musela ztratit při některém ze stěhování,“ povzdechl si.

„Nechápu, že jsme nepřišli na nic, čím bychom se přiblížili k lepšímu závěru. Nejsme o nic dál než předtím.“ Jak o nás mluvil v množném čísle, najednou jsem si uvědomila, že jsme sami v domě, všichni ostatní jsou pryč. Byli jsme sami v jeho pokoji na jeho posteli. Rychle jsem se překulila na druhou stranu a postavila jsem se na nohy. Hleděla jsem na něj a snažila jsem se číst mu z obličeje. Najednou mě něco napadlo.

„A co Carlisleova knihovna? Tam by něco nemohlo být?“ ptala jsem se s nadějí v hlase.

Edward se líně odvalil na druhou stranu postele. „To je dobrý nápad, že jsem na to nepřišel dřív.“ Pak se z něj stala šmouha, která se za chvíli vrátila s několika knihami.

Začali jsme jimi listovat a doplňovat ty části, které to potřebovaly. Za hodinu byl Edward s celkovým výsledkem naší práce spokojený.

„Za tohle nám musí dát Ačko,“ prohlásil samolibě, „nebo Béčko, podle toho jakou bude mít náladu.“

„Doufám, že bude spokojený,“ zabručela jsem. „Pořád to máš u mě schované, Edwarde.“ Zakřičela jsem na něj, když jsem odcházela do svého pokoje.

Opět mockrát děkuji za komentáře u předešlé kapitolky, smajlíci vždy potěší a písmenka ještě víc!

Příště se nejspíš podíváme na Alici a její návrhy, takže se máte na co těšit.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 18. kapitola: