Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 10. kapitola

15.11.2011 (18:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1714×

Kapitola 10.

Nenávidím je. Nenávidím ho. Nenávidím je, čím dál víc. Odříkávala jsem si tato slova a odhrnovala si mokrý pramen vlasů z očí. S každou další myšlenkou nenávisti jsem zvedala těžké zablácené nohy. Bylo pozdě večer, deštivo, samozřejmě, a já jsem byla sama na opuštěné cestě, která by za normálních okolností byla silnice, ale teď to byla cesta plná bláta, které zastavilo i mé auto, ale mě nezastaví. Já se k jejich domu dostanu, i kdybych tam měla dojít pěšky. Měla jsem od Alice velmi přesné instrukce.

Nakonec jsem stála před honosnou vilou, chystala jsem se, že zazvoním, ale dveře se otevřely a v nich stál on, Edward.

Tvrdě si mě svým pohledem měřil.

„Přišla jsem za Alice,“ hlesla jsem vyčerpaně.

„Cože?“ zeptal se.

„Přišla jsem za Alice,“ zopakovala jsem mu znova.

„Ta tu není.“ S těmito slovy mi zabouchl dveře před nosem.

Stála jsem tam dobré dvě minuty, déšť mi stékal po tvářích a stále jsem nebyla schopná pochopit, co se to právě stalo. Než mi to docvaklo úplně, dveře se otevřely a Edward mi pokynul, abych vešla dovnitř.

„Omlouvám se za tu tmu, ale vypadla elektřina, celé město je ve tmě, ale možná sis na to už zvykla,“ řekl melodickým hlasem. „Alice se omlouvá, úplně na tebe zapomněla, ale hned ráno tady bude. Jsem tady sám, všichni vyrazili na lov. Nejspíš na ni budeš muset počkat, chovej se tu jako doma,“ řekl a zmizel.

Když jsem osaměla, jako by mě opustila všechna odvaha. Posadila jsem se na pohovku, která v té tmě zářila, protože byla světlá, a složila jsem hlavu do dlaní. Začala jsem vzpomínat na celý dnešní den, jak jsem se loučila s mámou a Philem. Jak jsem si za asistence Alice balila to nejpotřebnější, což teď zůstalo v mém zapadlém autě. Ráno se pro ty věci budu muset vydat. Po chvíli jsem se otřásla zimou. Usoudila jsem, že by bylo nejlepší jít spát. Ale kam? Za tu dobu, co jsem přemýšlela, mé oči trochu přivykly tmě, uviděla jsem schodiště a vydala se po něm nahoru.

Zkoušela jsem otevřít několik dveří, ale všechny byla zamčené, pouze jedny, ty poslední, byly otevřené. Pokoj nebyl tmavý, ale ozařovalo jej mírné měsíční světlo, které skrz déšť pronikalo. U stěny se tyčila nádherná postel. Neváhala jsem ani minutu a oddala se spánku.

♥ ♥ ♥

„Mmm,“ zavrněla jsem a choulila se v teple. Snažila jsem si vzpomenout, kde vlastně jsem. Byla jsem příliš otupělá spánkem, abych otevřela oči, ale bylo tam něco…

Někdo mě držel, držel tak, jak mě nikdo předtím nedržel, na své tváři jsem cítila sladký dech nějaké bytosti. Automaticky jsem se přitulila blíž. Po těle se mi sunula něčí ruka, jela dolů po zádech. S očima stále zavřenýma jsem se přitulila opět blíž.

„Tohle je úžasné,“ zaslechla jsem měkký, tichý hlas a v polospánku jsem se stále usmívala. Ruka se mi zatím sesunula přes bok dolů po stehně. Tvář jsem měla na něčím rameni a pod svými rty jsem cítila chladnou kůži; jak jsem posunula nohou, ta se tak ocitla mezi dvěma velkými, těžkými stehny, která si mě přitáhla ještě blíž.

„Ano,“ zašeptala jsem, když se ruka přesunula ze zadních partií mého těla na přední. Jakmile se to druhé tělo vyhouplo na mě, docela jsem se probudila. Ta nezvyklá tíha mě přiměla doširoka otevřít oči.

Moc jsem toho neviděla, venku bylo šero, viděla jsem jen siluetu muže. Zaječela jsem a ze všech sil se začala prát, tlouct pěstmi, kopat a ječet.

„Přestaň, ublížíš si,“ uslyšela jsem tvrdý hlas, když se ze mě skulil a dal mi pokoj. Ve vteřině se rozsvítilo světlo a já jsem spatřila polonahého Edwarda.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjekla jsem na něj.

„Já?!“ zakřenil se na mě. „Jsi v mojí posteli. Co tě to posedlo, že ses do mě pustila? Když ses předtím tvářila, že se ti to líbí.“

Ihned mi došlo, že mám na tom svůj díl viny. Co teď, mám se omluvit? Radši budu dělat, že se nic nestalo.

„Nechceš mi říct, cos hledala v mojí posteli?“ promluvil.

„Chtělo se mi spát a všechny dveře byly zamčené.“

„Hmhm!“ zamručel, z čehož jsem nepoznala, jestli mi věří nebo ne.

Snažila jsem se na něj nedívat na jeho tělo, ale byl krásný, vypadal jako nějaká oživlá řecká socha z muzea.

„Mohu tě ujistit, že příště půjdu spát jinam.“ Chvíli na mě hleděl, pak vstal a natáhl se pro košili, kterou měl přehozenou přes opěradlo židle. Nedalo mi to a musela jsem si ho prohlédnout i zezadu. Jeho svalnatá záda přecházela v útlý pas a hýždě.

„Proč tě Alice pozvala zrovna teď?“ zeptal se, ale když jsem otevřela ústa, zvedl ruku, „vím, že tví rodiče odjeli, ale přesto - proč mi o tobě neřekla. Máš v úmyslu tady spát častěji?“

„Rozhodně ne!“

„Ach, škoda,“ vzdychl a opustil pokoj.

Chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela o tomto podivném probuzení. Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře.

„Dále.“ Že by teď začal klepat? Do dveří nakoukla malá střapatá hlava, Alice.

„Alice,“ vydechla jsem.

„Promiň, Bello,“ kajícně se omlouvala. A podávala mi jednu z mých tašek z auta. Až teď jsem si uvědomila, že moc oblečená nejsem.

„Kdy ses vrátila?“ chtěla jsem vědět.

„Před chvíli, přijeli jsme všichni,“ zněla její odpověď.

„A sakra,“ zaklela jsem.

„Neboj, Bello, byla jsem tu jako první a nikde nic nebudu šířit.“ Významně si poklepala na svůj spánek.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a sklopila svůj pohled.

„Rychle si něco obleč, Esmé ti dělá snídani a pak pojedeme do školy. Můžeš jet s Edwardem.“ Spiklenecky na mě mrkla.

„To ani náhodou!“ vykřikla jsem a hodila po ní jedním z polštářů. Jenomže ona to čekala, takže ji moje rána nezasáhla a ještě k tomu opustila pokoj. Nezbývalo mi nic jiného, než se vypravit do školy. Naštěstí do koupelny byl vstup přímo z pokoje. Nejspíš to tak bude u všech pokojů v tomto domě. Rychle jsem se upravila a oblékla. Udivilo mě, že jsem nedostala žádné instrukce, co si obléct, přece jenom Alice si na módu potrpí. Když jsem opouštěla Edwardův pokoj, do nosu mě udeřila vůně míchaných vajíček a slaniny, takže jsem kuchyň našla, podle svého nosu. Jakmile mě Esmé spatřila, vřele se usmála a podala mi vrchovatý talíř. Hned při druhém soustu jsem jí musela oznámit, že je to znamenité a moc mi chutná. Ona se usmála ještě víc a pohladila mě po vlasech, se slovy, že to kdysi byla její vášeň, vařit.

Chtěla jsem po sobě umýt talíř, ale Esmé mě nenechala a popoháněla mě před dům k autům. Jedno jsem věděla jistě. Stříbrným Volvem nepojedu!

Proběhlo stěhování ke Cullenovým, a příště se Bella dozví, jak vypadá život ve velké smečce. Možná ji některé skutečnosti překvapí, ale to až v příští kapitolce. Mimochodem, jak se Vám tato líbila?

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 10. kapitola: