Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska se nedá potlačovat 5. kapitola

29.09.2010 (21:15) • Veerunqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1148×

5. kapitola

Konečně jsem našla to, po čem jsem posledních pár let toužila. Lásku. Lásku, která přebije tu Edwardovu. Vyléčí mě z té posedlosti. Konečně po dlouhé době jsem se mohla s lehkostí nadechnout. Už mi tam nevadila žádná hluboká díra, kterou nedokázala zacelit ani Renesme. Už jsem neměla strach, že bych se každou chvíli mohla zhroutit a tím bych působila bolest, jak sobě samé, ale i své drahocenné rodině – Ness a Davidovi.

Moje skutečná rodina. Po jejich odchodu jsem o takové rodině snila. Všude jsem ji hledala. A najednou ona našla mě. V jednu chvíli jsem neměla nic a v druhé jsem byla matkou překrásné dcery a měla jsem přátelství úžasného Davida, a jako třešnička na dortu to byl Adrian. Muž, do kterého jsem se za neuvěřitelně krátkou dobu a za nepříznivých podmínek zamilovala.

Musela jsem si nad tím vším povzdechnout. Konečně šťastná. Bez jakýchkoli problémů… teda až na jeden a tím jsou Cullenovi, přesněji Edward. Nemůžu říct, že bych ho už nemilovala, to ano, ale je tu spoustu proti. Už nemůžu myslet na šťastný život s Edwardem Cullenem. Není to možné. Skončil to mezi námi před mnoha lety. V tom tmavém vlhkém lese, který mi později naháněl takovou hrůzu a strašil mě ve snech.

Znovu jsem si povzdechla a víc jsem se přitiskla k Adrianovi ležícímu v mé posteli. Přejížděla jsem mu po nahé vypracované hrudi. Byla jsem tak šťastná.

„Na co myslíš?“ zašeptal mi smyslně do ucha. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Bylo to neuvěřitelné, co všechno jsem s Adrianem mohla prožívat. To, co s Edwardem ne!

„Jen tak, že jsem strašně šťastná,“ zašvitořila jsem mu do ucha. Poté mě objal kolem pasu a přitáhl si mě na svou svalnatou hruď.

Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a usmívali. Přišlo mi to, jako ty první chvíle s Edwar… ne, to stačí, přece se nebudu trápit. A naše první chvíle nebyly tak… tak… zamilované.

„Asi bych měla jít po dlouhé době do školy,“ zašeptala jsem mrzutě. Adrian se mému šklebu jen usmál, stáhl mě pod sebe a něžně políbil. Polibek jsem si náruživě užívala. Chtěla jsem víc, ale je pravda, že bych měla jít do školy. Ach jo.

„Nejspíš ano…,“ zašeptal, „ale já tě nenechám jít samotnou,“ šeptal mi vzrušeně mezi polibky. Cože? On by se mnou chodil do školy? Ale to je úžasné. Nebudu se od něj muset ani o kousíček vzdálit.

Kapánek jsem se od něj odtáhla a podívala jsem se mu do nechápavého obličeje. „Ty bys se mnou vážně chodil do školy,“ šeptala jsem udiveně. Musela jsem si tuhle důležitou informaci ověřit.

„Ano kvůli tobě… ano. Přece tě nenechám na pospas Cullenovi!“ Téměř jeho jméno zavrčel. Neměl ho moc v lásce. Nemohla jsem se ubránit úsměvu nad jeho reakcí. A potom, když jsem viděla, jak na mě upírá svůj nechápavý výraz, jsem se rozesmála na celé kolo. Nešlo to zastavit. Přišlo mi to tak směšné.

„Co je tu tak směšného,“ zavrčel laškovně. Snažila jsem se svou reakci na jeho úšklebek trochu zmírnit. Smích jsem v sobě dusila jako papináč páru a pomalu jsem upouštěla vzduch.

„Ne nic,“ snažila jsem se to zamaskovat, ale šlo mu lehce poznat na obličeje, že mi nevěří. Upáral na mě spalující pohled a v té chvíli jsem byla schopna na sebe všechno prásknout. Chtěla jsem uhnout, ale jeho oči mi to nedovolily.

„No tak dobře… ty.“

„Já,“ divil se, „a co je tedy na mně tak směšného?“

„No… ehm, jak to říct… no tak trochu…,“ koktala jsem. Nevěděla jsem, jak mu to říct, aby se neurazil. Třeba když mu to řeknu, tak se tomu ještě zasměje. Nervózně jsem se zasmála.

„Bello… no tak, řekni mi to… prosím.“

„Že by ten tvůj… škleb?“ A okamžitě jsem vydolovala ten nejokouzlivější úsměv, který jsem svedla. Obličej mu zkameněl a ve mně hrklo. Co jsem to provedla? Kruci, měla jsem radši držet hubu. Ajajaj. Zabraná do svých skeptických myšlenek jsem vyletěla až ke stropu, když jsem uslyšela, jak se na celé kolo rozchechtal.

„Co se děje?“ plašila jsem dezorientovaná. Krucinál. Je tohle možné? Já vážně nejsem normální upír. Tohle se normálním upírům nestává.

„Krucinál…,“ vztekala jsem se.

…

Seděli jsme s Adrianem na parkovišti před školou BMV a Ness s Davidem stáli hned vedle nás. Nervózně jsem se ošila. Měla jsem strach z reakce Edwarda a jeho rodiny. Snad nebude dělat scény… snad.

Otočila jsem se na Adriana sedícího na sedadle spolujezdce a zářivě jsem se na něj usmála. Snažila jsem se skrývat své obavy, a jak se dívám, tak se povedlo.

Vystoupili jsme z aut a shlukli jsme se před nimi. Parkoviště bylo poloprázdné. Byli jsme tu docela brzy. Shlédla jsem parkoviště ještě jednou a hledala jsem Cullenovi. Nemusela jsem hledat ani moc dlouho. Stáli přesně naproti nám. Všichni do jednoho se na mě mračili, jenom Edward měl na takový odevzdaný výraz, jako kdyby mu už bylo všechno jedno. Vyslala jsem k nim nechápavý výraz a dál jsem se tím nezabývala. Co mi je po nich. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a otočila se k ostatním, kteří živě debatovali o škole.

Pro Adriana to bylo něco nového – neznámého. Jak mi vyprávěl, je už velmi starý a tehdy, kdy se narodil, nechodil do školy. Byl velmi rád za tuhle zkušenost, kterou jsme mu mohli poskytnout.

„Půjdeme?“ vyslala jsem otázku hlavně směrem k Adrianovi. Pouze kývl a my se rozešli ke kanceláři. Všichni se po nás otáčeli. Děvčata kulila očka na mého Adriana a já se jen škodolibě usmívala. Byl to úsměv, který říkal: „Nesahat… ten je můj.“

Vyzvedli jsme v kanceláři všechny potřebné papíry pro Adriana a rozcházeli jsme se do svých tříd.

Já jsem měla chemii, Ness s Davidem angličtinu a Adrian dějiny. Smutně jsem se na něj podívala.

„Neboj, za pár minut se zase uvidíme… Ano?“  Pouze jsem němě přikývla a na rozloučenou jsme se políbili. Lidé, co kolem nás procházeli, na nás kulili oči. Všude okolo sebe jsem slyšela: Cože?! Já myslela, že má něco s Edwardem Cullenem.

Tak tohle mě vážně vytočili. Tiše jsem zavrčela.

„Kruci, kde to jako sebrali?“

„Klid, miláčku. Nic se nestalo, aspoň už v tom mají jasno a vědí, ke komu patříš!“

„Hm.“ Naposledy jsme se políbili a rozešli každý do svých tříd.

Proplétala jsem se mezi davem proudícím do všech světových stran. Všichni na poslední chvíli pospíchali do svých tříd. Jen co jsem vešla do třídy, zazvonilo. Sedla jsem si první volné místo. Lavice úplně vzadu a úplně prázdná.

Vytáhla jsem si učebnici se sešitem a trpělivě čekala na příchod učitele.

Edward

Pomalu jsem se šoural do třídy. To, jak jsem je viděl se líbat, mi působilo ještě větší bolest, než jsem si byl schopen přiznat. Měl jsem chuť k nim přiběhnout, odtrhnout ho od ní a roztrhat na kousíčky před všemi. Před celou školou. Neměl jsem s tím nejmenší problém. Bylo mi jedno, že bych tím sebe prozradil a přivedl do nebezpečí. Jsem jako chodící mrtvola. Nemám pro, co žít – pro koho.

Došel jsem až do třídy a posadil se na své místo. Bylo ještě necelých deset minut do zvonění, a tak jsem se opět ponořil do svých úvah o životě – o svém zmrveném životě. Znovu jsem probíral, co by se stalo, kdybych od Belly tenkrát neodešel. Odpustila by mi a žili šťastně až navěky a nebo by mě odmítala tak jako teď? Těžké otázky a ještě těžší odpovědi, které nikdy nerozluštím.

Zazvonilo a spolu s učitelem do třídy přišel ten Adrian, nebo jak se jmenuje. Podíval jsem se mu zpříma do očí a hned na mě útočily jeho myšlenky.

„Nějak se ho budu muset zbavit. Ještě by mohl všechno zkazit. Mohl bych ho třeba…“ Když si mě pořádně prohlédl a zjistil, že čtu jeho myšlenky okamžitě, začal myslet na úplné nesmysly. Co to mělo být? Proč by se mě měl zbavovat? Jaké pro něj představuji nebezpečí? A co se má zkazit?

Dal podepsat učiteli papíry a posadil se na nejvzdálenější místo ode mě. Nervózně si měřil učitele a každou minutu střílel netrpělivým pohledem po hodinách. Bylo očividné, že výklad učitele ho totálně nezajímá a určitě ho něco trápilo, ale snažil se všemožně maskovat.

Naposledy jsem ho přejel pohledem od hlavy až k patě než zazvonilo a přemýšlel nad otázkami, které mi vyvstaly v mysli.

„Přijdu na to, co jsi a co máš za lubem! Na to vem jed!“ stihl jsem k němu ještě vyslat krátkou větu, než se vzdálil.

Zjistím, co je zač, to slibuji na své zemřelé rodiče, i kdyby mě to mělo stát život!!!

Doufám, že se vám tahle kapitolka líbila. A chtěla bych vám poprosit jestli byste do komentářů napsali, jestli se vám líbí tahle povídka či ne a jestli v ní mám pokračovat??

Mocinky vám děkuji, vaše Veerunqa. :-)

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se nedá potlačovat 5. kapitola: