Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska se nedá potlačovat 3. kapitola

01.08.2010 (11:15) • Veerunqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1235×

3.kapitola

Celou tu dobu, co jsem byla v bezvědomí, jsem přemýšlela o tom, co všechno se událo od mého příjezdu do Forks. Vracely se mi vzpomínky, které byly zapečetěny hluboko – na dně mé osobnosti a nehodlala jsem se k nim nikdy vracet. Vzpomínky přicházely a odcházely. Nedalo se tomu zabránit. Vracely se mi, jak ty krásné chvíle strávené v Edwardově přítomnosti, ale i ty, ve kterých byl smutek, zmatek a především strach a nevěřícnost. Zrazená láska. To je ono. K tomu jsem musela přijít. Láska nejvíc bolí ze všech strastí na světě. Ty vzpomínky mě tak bolely, že jsem chtěla vykřiknout bolestí, ale byla v tom potíž. Já jsem nemohla. Něco mi svíralo tělo. Nemohla jsem jej ovládat. Jedinou věcí, nad kterou jsem měla kontrolu, byla má mysl.  Ústa jsem měla jako ve svěráku. Nebolelo to, ale nemohla jsem vydat ani hlásku, poprosit o pomoc.

Nabývala jsem pomalu vědomí. Slyšela jsem hlasy. Cítila jsem vůně okolo sebe, ale pořád jsem nemohla otevřít oči ani pohnout prstem. Bylo to pro mě velmi frustrující. Cítila jsem, jak mě pořád někdo drží za ruce. Slyšela jsem, jak si povídají. Ten hlas, který jsem slyšela už tolikrát, byl prosycen bolestí, strachem a láskou. Byl to Edward. Ale kde je moje rodina? Panikařila jsem. Nemohla jsem si pomoct. Proč jsem u Cullenů. Já chci domů!

A najednou jsem je slyšela. S někým si o mně povídali. Byly to slova, věty, ale já jsem pořád nenacházela smysl toho všeho.

Pořád nic. Nemůžu je otevřít. Proč? Proč to všechno? Je to k nevydržení. Nic nedělat. Jen ležet a užírat se svými myšlenkami. A proč zrovna já? Co jsem komu udělala.

Po chvíli nadávání sama sobě a všem okolo mi někdo položil ruku na tvář. Chvíli ji tam jen tak nechal a potom ji sundal. Kdo to byl? A proč to dělá? Třeba je to Ness. Napadlo mě, ale okamžitě jsem to zavrhla, protože ona má ruce teplé, ale tyhle byly chladnější než Nessiiny. Byly to ruce upíra, ale jakého? Jo, už to mám. Byl to David – určitě, ale co když… Radši na to ani nebudu myslet. Proč by to zrovna on dělal? Nemiluje mě tak… Ne stop. Končím.

„Bello… tolik mě to mrzí. Nevíš, co bych dal za to, abys mohla pochopit to, co jsem provedl. Jsem zrůda a nenávidím se ještě víc za to, co jsem ti provedl. Když jsem tě tam v tom lese nechal a odjel, neuplynul jeden jediný den, abych na tebe nemyslel. Pořád si to vyčítám. Miluji tě a nikdy nepřestanu… Odešel jsem v přesvědčení, že budeš beze mě šťastná, mohla bys mít děti, že budeš v bezpečí, ale spletl jsem se a to byla největší chyba mého nesmrtelného života. Nechal jsem tě tam napospas Viktorii a jiným nebezpečenstvím… Já…,“ tím jeho proslov skončil. Nedala jsem mu už možnost. Sebrala jsem všechnu sílu v těle, co jsem měla. Chytla jsem ho za ruku, stiskla jsem mu ji, co nejvíc to šlo.

„Mlč!“ zavrčela jsem k němu přes zaťaté zuby. Už jsem to nemohla poslouchat. Trhalo mi to uši a netlukoucí srdce. Proč to dělá? Nedokáže pochopit, že už nemám zájem se vracet zpátky? Ten jeho proslov ve mně vyvolal velkou vlnu zuřivosti. Všechno, co jsem tolik let skrývala, potlačovala, se vyplavalo najednou na povrch v gigantických rozměrech.

V klidu jsem ležela a přemýšlela jsem o svých dalších krocích. Jestli si přeje vědět, jak mi tenkrát bylo tak ať. Stáhla jsem štít a ukázala mu všechno, co jsem mohla. Mé vzpomínky byly podbarvené nenávistí – nenávistí k němu samému.

„Bello, prosím dost,“ šeptal zlomeným hlasem. Představovala jsem si jeho trpitelský výraz a byla jsem uspokojená. Musela jsem se té představě pousmát.

Stáhla jsem svůj štít na své místo, vyšvihla jsem se prudce z postele. Rychle, aby mě nemohl zastavit, jsem otevřela okno a vyskočila z něj na trávník před domem. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude les. Všechno jsem si v hlavě urovnala a našla si nejkratší cestu domů. Rychle jsem se rozběhla.

Za chvilku jsem slyšela duněni jeho mimořádně rychlých kroků. Přidala jsem na rychlosti. Nesmí mě dostihnout. Po chvíli mě začala přepadat únava. Co to je se mnou? Všechno jsem ze sebe shodila a ještě přidala.

Za chvíli se přede mnou objevila louka plná květin všech druhů. Vběhla jsem na ni a snažila jsem se ji, co nejrychleji překonat. A právě tady to na mě všechno dolehlo. Přepadla mě závrať. Zastavila jsem se uprostřed louky a pomalu padala do nafialovělých květin, ale ještě, než jsem stihla dopadnout na zem, mě zachytily něčí pevné ruce. Snažila jsem se klást odpor, ale byla jsem tak vyčerpaná. Otočila jsem hlavu směrem tam, kam se díval on a podívala jsem se mu do tváře. To není Edward?! Byl to nějaký cizí muž – upír.

„Pomozte mi… nedovolte mu, aby mě odvedl… prosím,“ šeptala jsem téměř neslyšitelně z posledních sil. Potom si už nic nepamatuji. Upadla jsem do tak netrpělivě očekávaného spánku, který mě vysvobodil ze všech těch strastí.

Nikdo

Edward byl vyděšený. Měl o Bells velký strach. Běžel, jak nejrychleji mohl. Chtěl ji znovu chránit, ale ona nechtěla. Už to nebyla ta lidská Bella. Nestála o jeho pomoc. Věřila, že se o sebe a svou rodinu dokáže postarat sama, když to doteď zvládala.

Když přiběhl na louku a uviděl, jak ji svírají paže cizího upíra, byl nejdřív překvapený, ale potom hned následovala vlna zuřivosti. Kdo to je a proč ji drží v náručí? Křičelo na něj ze všech světových stran. Ale najednou mu to všechno docvaklo. Ten zvuk, který oznamoval, že mu to došlo, byl zcela slyšitelný. Bylo to hlasité cvaknutí, které nevěstilo nic dobrého. Uvědomil si, že je něco s Bells. Byla nepřirozeně bledá i na upíra.

Rozběhl se k ní, a když stanul vedle nich a chtěl se pro ni natáhnout, ale ten upír na něj varovně zavrčel. Ztuhl na místě. Nevěděl, co si o tom má myslet.

„Dej mi ji. Já se o ni postarám,“ zašeptal sotva slyšitelně, jako by se bál, že se vzbudí a dostane naprášeno za to, že ji vzbudil. Ten cizí upír se po něm podíval s neproniknutelným pohledem.

„Proč bych to měl dělat, když mě tak krásně požádala, abych ti nedovolil se jí jen dotknout?“ Jeho tón hlasu zněl tak úlisně vypočítavě, že se tomu ani nedalo uvěřit.

„Lžeš!“ zakřičel na něj z plna hrdla.

„Ani v nejmenším chlapče,“ zašeptal. „Ale jestli mi nevěříš…“ Zbytek věty nechal vyznít do prázdna a doufal, že jeho narážku pochopí. Otevřel mu svou mysl a ukázal pár okamžiků před tím, než Bella upadla do mdlob.

Jen, co se Edward přesvědčil o pravdě jeho slov, překvapeně zadržel dech a ztuhl jako socha. Nemohl uvěřit, že by něco takového řekla.

„Stejně mi ji dej. Odnesu ji k mému otci, je doktor.“

„Myslím, že tady ani tvůj otec nepomůže. Je vystresovaná a tvoje přítomnost jí dvakrát nepomáhá. Ani v tom bezvědomí od tebe nemá pokoj.“

„Jak jsi to myslel!?“ vykřikl nevěřícně. Jak to může vědět?

„Mám dar a ten mi říká, že ji velmi trápíš, takže ti ji nedám do péče. Až se vzbudí, tak mi určitě řekne, jak bych jí mohl pomoct.“ A tímto debatu ukončil. V jednom máchnutí ruky dal jasně najevo, že už o další rozhovor nemá zájem.

Zvedl se ze země v náručí držíce Bellu a šel se posadit do přítmí lesa. Opřel se o kmen mohutného smrku, Bells položil vedle sebe a přikryl ji svým pláštěm. Trpělivě čekal, až se probudí.

Edward, stojící pořád na louce a pořád nevěřícně hledící se sebral, šel se posadit na druhý konec louky. Pozorně sledoval, každý sebemenší pohyb samotné Belly nebo jejího ochránce.

Bella

Tolik trápení a to jen kvůli Edwardovi. Proč jednoduše nemůže pochopit, že už mezi námi nikdy nic nebude? Nedá mi na chvíli oddech. Každou minutu, sekundu mého příšerně dlouhého života na něj musím myslet. I v mdlobách jsem jím obklíčená. Jeho uhrančivě zlaté oči mě sledují na každém kroku. Vždy, když narazím na člověka, podobného Edwardovi vzbudí se ve mně vlna lítosti a zrazené lásky. V každém muži vidím jeho rysy. Až tak moc jsem jím posedlá.

Tak ráda bych od něj měla klid, ale nejde to. Nenechá mě zapomenout. Je to, jako by mě očaroval nějakým kouzlem. Snažím se ze všech sil přijít na jméno toho kouzla, ale jako obvykle se mi to nedaří.

Když jsem konečně přicházela k sobě, začala jsem si uvědomovat věci okolo sebe. Ležela jsem na holé zemi a byla jsem něčím přikrytá. Když jsem se trochu ošila, poznala jsem, že to bude nejspíš něčí kabát. Že by Edwarda? Ne jeho kabát to není. On má jinou směsici vůní. Tohle je takové výrazné. Člověk si tu vůni nemůže splést s žádnou jinou. Tak jedinečná. Pod jejím náporem jsem se musela zachvět. Bylo to tak vzrušující.

Opatrně jsem zkoušela otevřít nejprve jedno oko a potom druhé. Když byly konečně mé oči otevřené, v prvním okamžiku mě zasáhla vlna prudkého světla. Nad hlavou jsem měla větve smrku, kterými místy prosvítalo světlo. Opatrně jsem se zvedla do sedu a rozhlížela se kolem sebe. V tom jsem zaznamenala vedle sebe nějakou osobu. Upřela jsem svou pozornost na toho muže – upíra a zvědavě jsem si ho prohlížela. Nezůstával pozadu a můj upřený pohled mi opětoval.

„Hm… “ Snažila jsem se navázat rozhovor, ale jaksi mi to nešlo. Byla jsem jako v mrákotách. Ty jeho oči.

„Jmenuji se Adrian,“ zašeptal arogantně. Z jiných úst by těchto pár slov znělo jako urážka nebo ještě něco horšího, ale z těch jeho, jako kdyby zpíval. Ty slova pronášel s neuvěřitelnou lehkostí a jemností, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Napřáhl ke mně ruku a já ji s radostí přijala.

„Bella.“ Potom jsme si potřásli.

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se nedá potlačovat 3. kapitola: