Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 5. kapitolka

29.06.2011 (21:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2655×

5. kapitola – Konečně odlet

(pohled Belly) 

Seděla jsem na Jakovi a zuby nehty se držela, abych nespadla. Moje zlatíčka mě napodobovaly. Někdy byla docela výhoda, jak byly už v tomhle věku oba vyspělí.

Poohlédla jsem za nás a viděla, že upíří skupina se přibližuje.

„Jaku, prosím, přidej,“ zašeptala jsem mu naléhavě do ucha. Nevím proč, ale zafungovalo to na něj jako elektrický šok a on brzy dohnal Rileyho i s Viktorií. Ta po nás střelila pohledem, a pak rychle jedním i za sebe.

Bylo mi jasné, na co myslí. I kdybychom se dostali do města, budeme mít čas jen do západu slunce, abychom buď utekli, nebo tam zůstali a počkali si na smrt, protože nikdo z nás se k těm za námi očividně přidat nechtěl.

Asi po dvou minutách, když už bylo na Jakovi znát, že běží z posledních sil, objevila se před námi jedna ze zapadlých uliček města. Jeho úplný konec, ale my bychom se měli raději ukrýt někde v centru, protože tam si opravdu netroufnou.

Sledovala jsem, jak si Riley nasadil kapuci a Viktorie si přes obličej stáhla šátek a sklonila hlavu. Oba se zachumlali do svého oblečení a vběhli do ulic města, následováni mnou a Jacobem s dětmi. Dvakrát jsme zabočili, než jsme se dostali k ulici, kterou se dalo projít směrem k centru. Zastavili jsme, aby se Jacob mohl proměnit.

Slezla jsem z něj, vzala si do náručí děti a čekala, než se Jake odběhne někam přeměnit. Jake tam ale jen tak stál, přešlapoval na místě a dutě na mě koukal. Chvíli jsem přemýšlela, proč tu jen tak stojí, když máme v zádech upírskou armádu, když mi to došlo. On neměl oblečení!

Zoufale jsem se rozhlédla po ulici. Byla tu večerka, cukrárna, krámek s novinami a časopisy a jeden krám s oblečením. Bylo brzo ráno a zrovna se otvíralo.

„Moment!“ křikla jsem a hnala se do krámu s oblečením. Běžela jsem svou největší rychlostí, nikdo mě neměl šanci zahlédnout. Z jednoho stojanu jsem sebrala kalhoty, hned vedle větší triko a úplně v jiném oddělení pár bot, co jsem odhadovala, že by Jakovi mohly být. Teď už bylo úplně jedno, jestli se ze mě stane zlodějka a jestli se to někdo dozví, teď nám šlo o život, ale stejně jsem o tom pochybovala, když jsem čekala, než se Jake převlékne.

Za chvilku vyběhl zpoza rohu, v obličeji ostražitý výraz. Rychle mě vzal za ruku, na druhou ruku si vzal Chrise a podíval se na Viktorii.

„Říkala si, že nám můžeš pomoct, tak povídej,“ zavrčel, když jsem kráčeli centrem Seattlu. Nakonec jsme zakotvili v jednom parku na lavičce.

„Mám známého. Ví o naší existenci, ale je to člověk. Byl by ochoten nám udělat doklady, a to velmi rychle, protože se mě velmi bojí a ví, čeho jsem schopná. Ze všeho nejvíc nechce být jedním z nás a přesně tohle mu slíbím, pokud si nepospíší. Jeho práce je však důkladná, ještě nikdy mě jeho falešné doklady nezklamaly,“ šeptala směrem k zemi, aby nikdo neviděl, jak se třpytí. Svítilo sluníčko, dnes nám to naštěstí hrálo do karet.

„Kde bydlí?“

„Tady.“

„Za jak dlouho by pro nás ty doklady měl?“

„Do týdne.“

„Ale to je moc dlouho, do té doby nás tu tamti najdou a zabijí!“ zavrčela jsem pro změnu já.

„Taky, že se tu nezdržíme. Jen mu dáme objednávku. Pošle nám ji na určitou adresu v New Yorku a odtamtud už poletíme do Itálie.“

„Adresu?“

„Ano, kdysi jsem si tam pronajala byt. Čas od času se tam stavím. Pošle nám je tam, my si je tam vyzvedneme a můžeme letět ještě ten den.“

„Ale já všechny peníze na letenky nechala v tom autě!“ zaskučela jsem a práskla sebou vedle Viktorie. Nevím proč, už jsem se jí nebála.

„To nevadí, mám tam schované i nějaké peníze. Lépe řečeno, dost na to, abychom se všichni vezli v první třídě.“

„To je skvělé, tak na co čekáme?!“ popoháněl nás Jake.

„Nerad to říkám, ale on má pravdu, nezajdeme rovnou za tím tvým známým? Čím dřív to bude vědět, tím lépe.“ Riley se znechuceně díval na Jaka, ale bylo vidět, že s ním opravdu souhlasí.

„Bude rozmrzelý, že ho budíme.“

„A to snad vadí?!“ zasyčela jsem. Viktorie se po mně koukla a mrkla na mě.

„Ne, a kdyby snad byl protivný… trošku si s ním pohraju a hned bude zase hodný,“ zašeptala ke mně, usmála se a odhalila perfektní zuby.

„Tak jdeme!“ zavelela jsem a zvedla se.

„Kam jdeme, mami?“ zeptala se Nessie. Viktorie a Riley po ní střelili pohledem.

„Za jedním pánem, co nám pomůže dostat se odtud do bezpečí,“ vysvětlila jsem jí to. Malá chápavě přikývla. Riley s Viktorií se na mě oproti tomu nechápavě podívali. Nechtělo se mi to vysvětlovat, ale teď, když budeme nějakou dobu cestovat spolu, bych to dřív nebo později udělat asi stejně musela. Povzdechla jsem si a dala se do toho.

*    *    *

„A jsi si jistá, že už to přišlo?“ ptala jsem se Viktorie, když otevírala dveře svého bytu v New Yorku.

„Byla jsem docela nepříjemná, když jsme odcházeli od toho zmetka, takže myslím, že ano.“ Zazubila se na mě a vešla dál. S malým v náručí jsem ji následovala a podívala se po tom bytě. Nebyl nijak zabydlený. Uprostřed něčeho, co by mohl být obývák, stála pohovka a v jednom dalším pokoji postel. Tenhle byt měla asi jen k podobným účelům, jako bylo posílání pošty. Zajímalo by mě, po kolika desetiletích si ji vyzvedávala, to mě napadlo, když jsem spatřila tu haldu dopisů na zemi.

Aby to nebylo nápadné a nikdo to nijak zvlášt nekontroloval, byly naše doklady uloženy do obyčejné obálky. Uvnitř se schovávaly naše doklady, pasy a vše potřebné.

„Takže… můžeme vyrazit na letiště?“ zeptal se Riley, který už měl touhle dobu úplně černé oči. Bylo to nerozumné, ale kdyby je měl rudé, bylo by to ještě horší. Hlaví bylo, aby s Viktorií nezabili pilota, jinak se vše dalo řešit. Útěkem.

„Ano, můžeme,“ usmála se Viktorie a zastrčila si svoje falešné doklady do vnitřní strany sáčka i s peněženkou, v níž byl zjevně pěkný ranec peněz.

Naznačila jsem Jakovi, aby mi podal Nessie a sledovala, jak dělá, co jsem mu řekla. Když jsem měla v náručí oba moje poklady, prosebně jsem se na ně podívala.

„Takže, zlatíčka, teď nasedneme do velkého letadla a poletíme přes oceán. Asi budete oba hodně zvědaví, ale chtěla bych vás poprosit, většina lidí není zvyklá na to, že zhruba tříměsíční miminka mluví. Jestli budete mít nějaké otázky, nechte si je na potom, ano? Vše vám zodpovím, ale teď budete muset pár hodin mlčet, než budeme zase sami, rozumíte?“

„Jasně, mami,“ zamrkal na mě Chris a Nessie přikývla. Viktorie s Rileym a Jakem se zasmáli. Nevím, co na tom bylo tak směšné.

Viktorie přišla až ke mně, rozcuchala oběma vlasy a řekla: „Jak pak by nerozuměli, vždyť mají víc rozumu, než leckteří dospělí, že?“

Byla to řečnická otázka, přesto jsme na ni všichni kývli.

Bylo zvláštní, jak si Viktorie i Riley dokázali oblíbit za zhruba týden mé děti. U Jaka… no, měl rád mě, možná proto i mé děti. Dokonce jsem je začínala podezřívat oba z toho, že si dokážou každého omotat kolem prstíčků, protože jak Jake, Riley i Viktorie by udělali vše, co by jim na očích viděli. Stejně jako já.

Taky bylo zvláštní, jak jsem se dokázala po tom všem s Viktorií spřátelit. Omluvila se mi za to, že mě honila a pomáhala Jakovi. Já se jí zase omluvila za to, jak jsem ji podezřívala z toho, že nás chce zabít. Bylo to zvláštní přátelství, které jsme obě uzavřely z toho důvodu, že jsme z něj mohly něco vyždímat, ale zdálo se mi, že se možná pomaličku trošku prohlubovalo. Po malých krůčcích, ale přece.

Před měsícem bych se vysmála do očí tomu, kdo by mi řekl byť jen to, že ze mě bude máma, natož že pojedu dobrovolně do Volterry a spřátelím se při tom s Viktorií. Svět se zbláznil.

Viktorie se naposledy porozhlédla po svém bytě, zase ho zamkla a podívala se na nás.

„Takže, Bello, teď by ses měla nejspíš držet Rileyho, protože prozatím je to “otec“ tvých dětí. Já jsem tvá sestra a Jake je rodinný přítel, ale po tom už by mělo být každému víte co,“ řekla nám Viktorie, ještě na vylidněné chodbě, a vydala se k výtahu. Venku před jedním z těchhle newyorských mrakodrapů jsme si stopli taxi a řekli mu, ať jede na letiště. Bylo těžké se složit do jediného taxi, ale nakonec se nám to nějak povedlo. Jake seděl vepředu a já s Rileym a Viktorií vzadu.

U letiště ještě Viktorie zaplatila taxikáři a už jsme se hnali do vstupní haly. Letenky kupoval Riley. Měli jsme ohromné štěstí, letělo nám to za dvacet minut. Prošli jsem bez problémů, jen na nás všichni koukali trochu divně, když jsme u sebe neměli žádná zavazadla, ale nechali to být.

Opravdu jsem si ale odechla, když jsme konečně seděli v letedle, opravdu v první třídě. Připoutala jsem sebe a malou, co mi seděla na klíně a sledovala, jak se s pásy potýkají ti dva odborníci. Jake a Chris. Sotva jsem zadržovala smích, protože kdykoliv prošla letuška, začal si Chris hrát na nevinné nemluvně a Nessie jakbysmet.

Naproti nám seděli Riley s Viktorií. Viktorie se zářivě usmívala a Riley se stále rozhlížel kolem sebe. Bylo vidět, že má žízeň a musel to mít jako novorozený hodně těžké, ale ovládal se.

„Takže… myslíte, že nás přijmou?“ zeptal se Riley, když jsme konečně vzlétli.

„Nevím, Edward mi o nich vyprávěl. Mají rádi zvláštnosti a obdarované,“ ztišila jsem na konci hlas.

„Já ale nemám dar!“ řekli Jake i Riley unisono.

„Dar se může projevit i po letech a co se tebe týče, Jaku, ty jsi zvláštní už tím, co jsi zač, takže se neboj.“ Viktorie přikývla a usmála se na má zlatíčka, která všechno se zaujetím sledovala.

„Proto jsme chtěli jít s vámi, nevím, jestli by nás samotné přijali.“

„To už jsem pochopila,“ zašeptala jsem a poslouchala zběsilý tlukot srdce letušky, když se na ni Riley podíval. Litovala jsem jí, věděla jsem, co s ní udělá. Až moc dobře jsem to věděla.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 5. kapitolka: