Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nebo přátelství? - 23. kapitola

09.08.2013 (07:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1834×

23. kapitola – Vydírání

(pohled Belly)

Zůstala jsem na Rosalii koukat s otevřenou pusou. Jak na to mohla přijít?!

„Jak tě tohle napadlo, proboha?“ zasmála jsem se falešně.

„Bello, tys nikdy neuměla lhát. Neumíš to ani dnes,“ založila si ruce na hrudi a věnovala mi poloviční úsměv.

„Co chceš, Rose?“ zamračila jsem se a zavřela konečně ty zpropadený dveře.

„Chci vědět, jestli je to pravda.“

„Abys to pak mohla říct Edwardovi a já ho měla až do konce života na krku?“ zavrčela jsem.

„Abych mohla čas od času vídat svého synovce,“ vzala mi vítr z plachet.

„Ty ho chceš vídat?“ nechápala jsem. Rosalie si povzdechla.

„Bello, já vím, že ty to asi nepochopíš… ale ty máš štěstí. Máš syna. Já žádné děti nemám. Ani nevíš, co by to pro mě znamenalo, kdybych mohla být pro Chrise tetou,“ dala se do vysvětlování.

„Rosalie, to mě mrzí, ale nevím, jestli je to nejlepší nápad,“ zakroutila jsem hlavou. Rosalie přišla blíž a upřela na mě smutné oči.

„Bello, slibuju, že to neřeknu živé duši. A před Edwardem si budu chránit myšlenky, jestli je to nutné, ale dovol mi se s ním stýkat, prosím,“ žadonila.

„On ale neví, kdo je jeho otec,“ zavrtěla jsem hlavou se slzami v očích. Teď už nemělo smysl zapírat.

„A pokud nebudeš chtít, tak se to ani nedozví,“ přikývla.

„Rose, já… nechci vám zase otravovat život,“ vyhrkla jsem.

„Bello, neblázni. Nemusíš vídat nikoho jiného a navíc… od té doby, co tě Edward opustil, už stejně nejsme rodina jako dřív. Chybí mi to. A věřím tomu, že můj synovec by mi ji mohl nahradit,“ usmála se.

„Řekla jsem mu, že se s vámi nemá bavit.“

„To mi bylo jasné. Nech to na mně,“ mrkla na mě. Pak se zamračila. „Ví to ještě někdo? Co se ti vlastně stalo? Můžeš mi to už říct, Bello?“

„Já… to je dlouhý příběh.“

„A já mám dost času,“ dodala Rose s milým úsměvem.

Když jsem o dvacet minut později vycházela z toalet, cítila jsem se podivně prázdná i lehká, snad svobodná. Vedle mě kráčela Rosalie s nadšeným úsměvem, protože zjistila, že má nejenom synovce, ale i neteř. Už nemělo smysl nic zapírat.

„Seznámíš nás?“ ptala se nedočkavě.

„Chrise už znáš, tak zkusíme Nessie,“ povzdechla jsem si.

„Proboha, na to jméno si asi nezvyknu,“ ušklíbla se.

„Budeš muset,“ protočila jsem oči.

Když jsem se vrátila do kavárny, holky už mě netrpělivě vyhlížely. Viky si změřila podezřívavým pohledem Rosalii vedle mě.

„Bello, už jsme se začínaly bát,“ usmála se nervózně Nessie.

„Jenom se mi udělalo trošku nevolno, Rose mi pomohla,“ mávla jsem nad tím rukou a přisedla si. Potom jsem se posunula a nechala Rosalii, ať se taky posadí. Ta všechny u stolu pozdravila a zářivě se usmála na Nessie.

„Takže se znáte?“ ušklíbla se má dcera.

„No, asi už nemá cenu zapírat, ne, Bello?“ pousmála se Rose.

„Ne, to nemá. Ano, doopravdy se známe. Kdysi jsem rodinu Cullenů znávala, byli jsme přátelé, ale pak jsem potkala Jacoba a my se odstěhovali do Volterry. Přestali jsme být v kontaktu, rozešli jsme se poněkud ve zlém… každopádně to vypadá, že jsme si to s Rose právě před chvilkou vyřešily,“ podala jsem jí stručný výtah smyšlené historky.

„Tak vyřešily?“ přimhouřila oči Viky.

„Ano, vyřešily,“ přikývla jsem a věnovala jí varovný pohled.

„Každopádně se to vztahuje jen na mě,“ pousmála se Rose. „Přišla jsem se Belle omluvit a řekla jí, že bych byla moc ráda, kdyby mě seznámila se svojí novou rodinou. Vlastně doufám, že se z nás znovu stanou tak dobré kamarádky, jako dřív,“ dodala.

„Jistě,“ přikývla jsem a upila kávy.

„No, Bella nám o vás vlastně vůbec nevyprávěla, jen, že se máme držet stranou…“ nadhodila Mel.

„To už snad nebude potřeba. Nebo alespoň u mě,“ řekla Rose.

„Ocenila bych, kdyby to jinak zůstalo při starém. Tedy alespoň do té doby, než se usmířím i se zbytkem rodiny,“ odvětila jsem neutrálně.

Ne, že bych to snad měla v plánu. Jacob z toho nebude nadšený.

„Jak chceš,“ přitakala Viky a stále si Rose nehezky měřila.

„Vidím, že jste právě byly na nákupech. Ale chtěla jsem se zeptat, jestli jste byly i pro nějaké šperky,“ nadhodila Rose.

„Pro šperky ještě ne,“ usmála se Mel.

„Ale mohly bychom tam zajít, co, Bello?“ zaprosila Nessie.

„Když je to nutné…“

„Tak vyrazíme?“ zvedla se Viky.

„Jasně,“ zaradovala se Nessie a také se zvedla.

„Nelíbí se mi to,“ zašeptala Viky před obchodem, do kterého vešly jen Rosalie, Mel a Nessie, aby si vybraly nějaké pěkné náušnice.

„Neměla jsem jinou možnost,“ zabručela jsem.

„Ví o všem?“

„Jo, ví úplně všechno,“ přitakala jsem bez nadšení a dělala, že mě zaujal jeden náhrdelník ve výloze.

„Bello, víš vůbec, co by se mohlo stát, kdyby na to Edward přišel?“ rozčilovala se Viky.

„Vím, Viktorie, a to je právě to! Snažila jsem se tomu jenom zabránit!“ zavrčela jsem už taky naštvaně. Pak jsem ztišila hlas: „Navíc, co by se mohlo stát, kdyby šlo do tuhého, stojí za námi celá Volterra. Kolik přátel můžou mít asi oni?“

„To je taky naše jediné štěstí,“ přikývla.

„Naše?“ pousmála jsem se.

„Víš moc dobře, že je mám oba moc ráda,“ protočila oči.

A obzvlášť jednoho z nich.

„To tedy vím,“ přikývla jsem.

„Jake z toho taky nebude nadšený,“ dodala po chvíli.

„Já vím. Musíš mi s ním pomoct,“ povzdechla jsem si.

„Já?“ nechápala.

„Bude se rozčilovat, mohl by se přeměnit a někomu ublížit. Musíš dostat děti z domu,“ vysvětlila jsem jí to.

„A jak asi?“ ušklíbla se.

„Co já vím? Vezmi je třeba do klubu,“ trhla jsem rameny a sledovala, jak právě Rosalie s mojí dcerou utratily asi dva tisíce dolarů.

„Vždyť jim ještě oběma nebylo ani patnáct,“ podivila se Viky.

„Ale nevypadají na ně,“ zakroutila jsem hlavou.

„A co s Alecem a Mel?“

„Vezmi je s sebou. Řekni jim třeba, že si chceme s Jakem dopřát jeden večer o samotě,“ vymyslela jsem výmluvu.

„To by mohlo vyjít,“ uznala po chvíli Viky.

„Musí,“ prohlásila jsem, když holky konečně vyšly z obchodu a Nessie mi celá nadšená šla ukázat, jaké skvosty si koupila.

(pohled Viky)

„Tak honem, děcka, čekáme už jenom na vás,“ zavolala jsem do domu. Alec s Mel už čekali v autě, ale Ness se ještě upravovala a jak znám Chrise, tak on taky.

„Už jdu!“ ozvalo se odkudsi a do garáže vběhla Nessie v nových věcech, co jsme dneska pořídily. Měla stejný nápad jako já a Mel. Usmála jsem se na ni.

„Sluší ti to.“

„Díky, Vik, tobě taky,“ poděkovala mi a vlezla do auta.

„Chrisi, bude to ještě dneska?!“ zakřičela jsem.

„Jsem tu. Ale nejsem žádný děcko,“ řekl, když naší přirozenou rychlostí doběhl k autu.

„Budeš mě asi muset přesvědčit o opaku,“ zakřenila jsem se na něj a pak konečně nasedla na místo spolujezdce (řídil Alec) a byla vděčná, že jsem seděla vepředu a nemusela mít Chrise stále na očích.

„Vik, plánuješ tu přenocovat?“ zazubil se na mě Alec, když jsme zastavili a já stále koukala nepřítomně před sebe.

„Ne, jen jsem se zamyslela, pardon,“ omluvila jsem se vylezla z auta. Potom jsme zamířili do místního klubu, kde měli otevřeno asi až do čtyř hodin ráno.

„Máma se musela zbláznit,“ podivila se Nessie, když jsme vlezli dovnitř.

„Jo, ale do Jaka,“ protočila nad tím oči Mel a už táhla Nessie na parket.

„Jdu si zahrát kulečník,“ řekl Alec a zmizel. Chris se k němu přidal.

„Super…“ povzdechla jsem si a otráveně vyrazila k baru. Jenom jsem dosedla, už se vedle mě ozvalo: „Smím vám koupit něco k pití, krásko?“

Otočila jsem se a spatřila chlapa, možná něco málo po třicítce. Hezký a od pohledu milý.

„A vlastně… proč ne,“ usmála jsem se váhavě a dala se s ním do hovoru.

(pohled Chrise)

Na ten zpropadený kulečník jsem se prostě nedokázal soustředit. Ne, když tam nějakej starej chlápek u baru balil Viky. Alec si všiml mojí nepozornosti a vědoucně se usmál.

„Máš jenom dvě možnosti, chlape. Buď tam jdi a vyřiď si to, nebo se začni věnovat hře,“ zasmál se po chvíli.

„Nemůžu se soustředit,“ zabručel jsem a zamračil se na kulečník.

„Všiml jsem si,“ přikývl Alec pohrávající si s tágem ve svojí ruce.

„Nestála by o mě,“ dodal jsem po chvíli potichu.

„To nemůžeš vědět,“ zavrtěl hlavou. „Proč se držíš tak zpátky?“

„Já nevím. Možná z toho samého důvodu, jako ty s mojí sestrou,“ trhl jsem rameny a věnoval mu úšklebek. Alec ztuhl.

„Nejsem slepej ani blbej.“

„To jsem nikdy netvrdil,“ řekl.

„A náhodou vím, že se ségře líbíš taky. Jenomže já tu jistotu nemám,“ povzdechl jsem si.

„Nessie si líbím?“ nadzvedl obočí Alec.

„Je to ironie osudu, že to vidí všichni okolo, jenom ne ti dva, o které jde.“ Zamračil jsem se, když ten chlápek položil svou pracku Viky na paži. Možná, že to byl jenom zaujatý názor, ale zdálo se mi, že jí to nebylo zrovna příjemné.

„Omluv mě,“ zavrčel jsem, hodil tágo na stůl a vyrazil k nim.

(pohled Viky)

„Myslím, že tady došlo k omylu,“ zamračila jsem se.

„Jaký omyl, krásko?“ nechápal mě.

„Mám ten dojem, že se ti dáma snaží slušně říct, abys zařadil zpátečku,“ ozvalo se za námi. Otočila jsem se a spatřila Chrise, který tam stál jako můj osobní rytíř na bílém koni.

„A ty jsi kdo?“ naštval se.

„Já jsem její přítel a ty bys měl vypadnout, jinak ti rozbiju hubu,“ zavrčel na něj Chris a věnoval mu takový pohled, že chlap dvakrát starší než on vycouval a šel obtěžovat někoho jiného.

„Díky,“ usmála jsem se, když byl pryč.

„Nemáš zač,“ zazubil se Chris a já si ho znovu pořádně prohlédla v té černé košili a černých džínách. V tu chvíli jsem pocítila nutkání zjistit, co se pod tou košilí skrývá.

Bože, Viky, ovládej se! Je to ještě dítě…

„Nezatančíme si?“ navrhl.

„Až tě zmrzačím, vděčíš si za to sám,“ pousmála jsem se a seskočila ze stoličky.

Když jsme došli na parket a začali se kroutit do rytmu rychlé písně, trošku jsem se uvolnila. Chris byl dobrý tanečník, až mě to překvapovalo, protože jsem opravdu netušila, po kom to podědil. Možná po Edwardovi.

„Tancuješ dobře,“ usmál se, když mě chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Stála jsem k němu zády, opřená o něj a čekala, než začne další píseň.

„Jo, to ty taky,“ dostala jsem ze sebe zaskočeně, jak byl blízko.

Další písnička byla latina, takže mě Chris nepustil, naopak mě chytl za boky a začal se pohybovat do rytmu. Nemohla jsem si pomoct, ale líbilo se mi to. Mnohem víc, než by mělo. Věděla jsem, že bych ho měla zastavit, když se ke mně tolik tiskl, ale já jednoduše nemohla. Chtěla jsem, aby to nikdy neskončilo.

„Ještě ti přijdu jako dítě?“ zašeptal mi náhle do ucha.

„Ne…“

Náhle mě pustil, ale jenom na chvilku, protože mě pak popadl za ruku a vedl pryč. Chtěla jsem se zeptat kam, ale byla jsem totálně omámená, než abych se na něco ptala.

Dovedl mě ven před klub a zahnul za roh. Potom se na mě otočil a usmál se. V očích měl takový výraz, že jsem najednou měla nohy jako z rosolu.

„To je jedině dobře,“ řekl a šel ke mně. Já couvala, stále se mu dívajíc do očí, až jsem narazila na zeď.

„Chrisi, já – “

Než jsem se nadála, obklíčil mě, přišpendlil mě ke zdi. Byla jsem sice silnější než on, ale nebránila jsem se, protože vteřinu na to se ke mně sklonil a políbil mě na rty. Netušila jsem odkud, ale věděl, co dělá. Takhle vášnivý a fantastický polibek jsem snad ještě nikdy nezažila. Věděla jsem, že je to špatné, ale nedokázala jsem se ubránit tomu, abych si stoupla na špičky a zapletla mu ruce do vlasů. On mi jednou rukou zajel na krk a druhou mě vzal kolem pasu. Svět kolem nás přestal existovat a já byla schopná vnímat jenom jeho dravé a hladové polibky.

Když vtom se za námi ozvalo: „No, doprčič!“

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nebo přátelství? - 23. kapitola: