Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 2. kapitola

07.04.2011 (18:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2822×

2. kapitola – Krádež

(pohled Belly)

„Jaku? Tohle není dobré, pojď, vypadneme odsud, tohle se mi vůbec nelíbí!“ křičela jsem na Jaka, v náručí své dva spící andílky. Věděla jsem, kde budeme v bezpečí a kde nás vezmou s otevřenou náručí, ale složitější bylo se tam vůbec dostat. Jake mě ale neposlouchal, vydal se do jedněch z mnoha podzemních garáží s tím, že nemůžeme cestovat pěšky. Jo, to měl pravdu.

Ale stejně jsem z toho všeho tady měla takový divný pocit. Jako by nás někdo sledoval, ale kdo to mohl být? A proč by nás vůbec někdo sledoval? Jedno mi bylo jasné, člověk to být nemohl, nestačil by nám a Jake si myslel, že jenom přeháním, ale já prostě zrovna teď cítím něčí pohled v zádech, ale vím jistě, že když se otočím, nikdo tam nebude. Nejsem paranoidní matka, mám svůj šestý smysl, který na mě právě bliká neonovým vykřičníkem, že odsud máme urychleně vypadnout a vůbec se tu už nezdržovat. Nesnáším Seattle.

Z dálky jsem uslyšela páčení a otevírání dveří od auta. Alarm se nezapnul, takže musel vybrat nějaké starší auto, ale i to bude stačit. Horší problém byl, kde sehnat peníze na falešné pasy. Jistě, já i Jake máme svůj, ale něco mi říkalo, že není rozumné ho použít.

Renesmé se vzbudila. Zhodnotila situaci a přiložila mi ruku na tvář. Z té vidiny bylo jasně vidět, že je pořádně zmatená. Smířlivě jsem ji pohladila po vláscích.

„Neboj, Jake tu bude za chvilku, a pak se snad i trochu vyspíme, vím, že tě neustále budím. Promiň, zlatíčko,“ utišovala jsem Nessie, jak ji překřtil hned druhý den Jake. Chris už byl také vzhůru. Podíval se na svoji sestru, pak na mě a nakonec kolem sebe. Jakoby i on tušil, že tu nejsme sami. Přitiskla jsem si svoje zlatíčka blíž. Z garáží vyšlehly dva kužely světla a o pár vteřin později jsem v nich poznala škodovku favorita. Auto průměrně vydělávají rodiny. Je mi líto, že jim krademe auto. V duchu jsem si slíbila, že si zjistím, komu že jsme to vlastně ukradli auto a později jim pošlu peníze, nebo jiné auto, to už bude jedno. Jake otevřel dveře a zazubil se na mě.

„Není to nic moc, ale nastup. Dnes se v něm vyspíme, zítra už vymyslíme, co budeme dělat dál.“ Přikývla jsem a nasedla. Cítila jsem se hrozně, ale teď pro mě bylo klíčové, že hlavně nemusím stát venku na mrazu a Chris s Nessie se mají kde vyspat. Jake zajel na nějakou lesní cestu a vystoupil z auta, aby na moji prosbu prozkoumal les kolem.

„Nikde nikdo. Dej je spát.“

„Děkuju, Jaku, vážně nevím, co bych si bez tebe počala.“

„A to si mě s sebou nechtěla.“

„Byla jsem hloupá, nechtít s sebou nejlepšího přítele.“ Zašklebil se při tom označení. Vystoupila jsem z auta a položila moje usínající andílky na zadní sedačky, aby měli víc prostoru. Každému jsem pak dala pusu na čelíčko, popřála jim sladké sny a sáhla po ovládání topení v autě, abych ještě trošku zatopila, alespoň než usnou. Nemohli jsme si dovolit spotřebovat hned všechen benzín.

„Bell? Našel jsem v kufru deky, dej jim je, my už to vydržíme.“ Usmála jsem se na něj, vzala si od něj deky a přikryla moje zlatíčka. Sama jsem si pak vlezla na přední sedadlo vedle Jaka, který vypnul motor. Za chvilku bylo slyšet pokojné oddechování. Bylo jim dobře, byli v teple. Mně však začala být brzy zima. Jake se uchechtl a přehodil přese mě jednu svoji ohromnou paži a já se mu stulila do náručí. Hned mi bylo teplo. Bylo fajn mít kamaráda vlkodlaka.

„Bello? Řekneš už mi vlastně, kam se to chystáme? A proč k tomu potřebujeme pasy?“ Byl naštvaný, že jsem se s ním o svoje plány ještě nepodělila.

„Edward… mi jednou vyprávěl o jedné mocné a královské upírské rodině, co žije v Itálii. Nedbají na život, ale na umění a vědu ano. Jsou posedlí talenty a zvláštnostmi. Proto myslím, že nás všechny přijmou s otevřenou náručí. Nessie je nadaná. Chris, u toho se zatím nic neprojevilo. Ty jsi měnič – pro ně obrovská záhada - a já… Carlisle zastával názor, že Edward mi nemůže číst myšlenky proto, že už jako člověk jsem nějak dokázala používat, možná nevědomky, svůj dar, který by se po přeměně znásobil. Snad měl pravdu. Ale jsou naše jediná naděje – jinak nemáme nic.“ Jména Cullenů mě při jejich vyslovení stále bolela.

„A víš kde to je, nějak přesněji, nebo budeme muset prohledat celou Itálii?“

„Ve Volteře, to už je omezená plocha hledání. Jedno menší město.“

„Aha… ale zbývá otázka, kde vezmeme peníze na letadlo a pasy pro děti a když ty to tolik chceš, tak i pro nás.“

„Nezbývá, než uchýlit se ke krádeži, jako s tím autem.“

„Dobře. Vykrademe banku.“ Plácla jsem ho po ruce.

„Banku ne a okrást nějakou chudou stařenku se mi taky nechce… ale něco budeme muset udělat.“ Kývl a potom se natáhl k palubní desce. Otevřel j a vytáhl odtamtud nějaké věci. Polovinu mi jich vysypal na klín, polovinu si vzal.

„Prozkoumáme to, možná tam najdeme i nějaké peníze. Lidé jsou různí a schovávají si peníze všude.“

„Máš pravdu.“ Začala jsem hledat a prozkoumávat papíry. Většina z nich byla ohledně auta. Našla jsem také průkazku do knihovny, na jméno Justin Donnoven. Alespoň už vím, komu pak poslat peníze. Hledala jsem dál, nikde nic. Jako poslední jsem si k prozkoumání nechala malou knížečku, co tu byla. Byla dost odrbaná a její vazba už sotva držela pohromadě. Zalistovala jsem v ní. Nebylo to nic moc zajímavého, nějaké odborné věci ohledně motorů aut. Ale proč by ji někdo četl tolikrát? Odpověď se dostavila asi na stránce 37, jako záložka, tady fungovala deseti dolarová bankovka. Měla jsem radost, asi to sloužilo jako úschovna peněz. Nechtělo se mi to prohledávat celé, a tak jsem vzala knížku za už tak poničenou vazbu a zatřásla s ní. Do klína mi dopadlo dalších padesát dolarů. To není moc chytrá skrýš, pomyslela jsem si. Posbírala jsem peníze a ostatní věci vrazila zpět do palubní desky. Otočila jsem se na Jaka.

„Máš něco?“

„Jen různé poukázky a slevové kupony na nákupy do zdejšího obchodního centra. Ty?“

„Našla jsem šedesát dolarů v nějaké příručce o motorech.“

„Hm, selský rozum ještě nevymřel.“ Zubil se, když jsem mu podávala část peněz a on si je strkal do peněženky. Já si od něj vzala slevové kupony. Já sice nejedla, ale moje děti vyžadovali i normální jídlo, stejně tak Jake. Budou se hodit.

„No, máme peníze na jídlo na pár dnů, ale stále potřebujeme peníze na ty pasy a letenky do Evropy, což nebude zrovna lehké je sehnat.“

„Já vím, nic mě nenapadá.“

„Mě ano.“

„Cože? Proč si to neřekl hned? Ven s tím!“ Málem jsem vyjekla, ale hned se zase ztišila, abych neprobudila své andílky.

„Nápad mám, ale nebude se ti vůbec líbit.“

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 2. kapitola: