Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 9. kapitola

11.05.2010 (14:00) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1653×

9. kapitola

Přišel jsem ze školy domů a na stole v kuchyni stál vzkaz od mého otce. Odjel do Phoenixu a já tu měl zůstat asi tři dny sám. Nejspíš to budou pokyny.

Edwarde, už jsem ti nestihnul říct, že máš dojít do odchodu nakoupit. Na lince máš seznam. Moc toho tady nemáme, takže si to nakup a měj se tu hezky. Ozvu se ti hned, jak to půjde.

Táta.

Vzdychnul jsem. Takže jsem se vydal do obchoďáku. To bude zase něco. Ještě jsem tady nebyl, takže budu asi celé odpoledne hledat potřebné zboží.

Nasednul jsem do své pojízdné plechovky a vydal se směr obchodní dům. Na parkovišti nebylo skoro žádné místo, takže jsem zaparkoval na kraji a vydal se po chodníku do obchoďáku.

Šel jsem nevnímaje své okolí. Myslel jsem na toho anděla, se kterým jsem se smál dneska ve škole. Na Bellu.

Byl jsem skoro na druhé straně parkoviště, když se ozvala obrovská rána a ucítil jsem neskutečnou bolest. Zatemnilo se mi před očima. Nevěděl jsem, co se děje.

Uslyšel jsem ten nejkrásnější hlas na světě a v jednu chvíli měl pocit, že jsem v nebi, ale ten hlas se zdál moc rozrušený. Otevřel jsem oči a uviděl Bellin obličej plný zmatku.

„Bello?“ zašeptal jsem.

„Ano. Jsem tady,“ odpověděla.

Znovu jsem ztratil vědomí a ponořil se do temnoty.

Otevřel jsem oči a rozhlížel se po mě neznámé místnosti. Vypadalo to jako nemocnice. Snažil jsem se vzpomenout, co se stalo, a můj pohled se zastavil na obličeji patřícím Belle.

„Bello?“

„Ano. Jsem tady,“ odpověděla úzkostně.

„Kde to jsem?“

„V nemocnici. Pamatuješ si, co se stalo?“

„Asi ano. Šel jsem do nákupního centra a pak vím, že se ozvala rána a byl jsem na zemi. Potom jsem viděl tebe a teď jsem se probudil tady. Co se stalo?“ Měl jsem v hlavě jen útržky událostí.

„No… Srazilo tě auto. Když jsme k tobě s Alicí přiběhli, tak už bylo pozdě a ty jsi ležel pod autem. Zavolali jsme sanitku a ta tě odvezla i s řidičem toho auta do nemocnice. Máš zlomenou nohu, dvě žebra, otřes mozku a pořádně rozbitou hlavu,“ vylíčila mi smutně situaci. Byl jsem zmatený a udiveně jsem na ni zíral. Ale co můj táta. Měl jsem doma udělat tolik věcí. Ještě nemáme ani pořádně vybaleno.

„A kde jste se tam vůbec vzali?“ vrtalo mi hlavou.

„Byli jsme s Alicí nakupovat,“ odpověděla prostě.

„Proč tady jsi?“ zeptal jsem se udiveně. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že tu se mnou sedí.

„Chceš, abych odešla? Já můžu odejít, jestli chceš.“ Co to říká. Jsem tak rád, že tu se mnou je.

„Ne, ne,“ namítal jsem spěšně. „To nechci, klidně tu buď. Jen mi přišlo divné, že tady vůbec marníš čas. Jsem rád, že tu jsi.“

Řekla mi, že tu její otec pracuje jako lékař a že se za ním byla podívat a tak se tady stavila. Doufám, že sem za ním bude chodit často.

Za chvíli se na mě její táta přišel podívat a ptal se na číslo mého otce. Dal jsem mu ho, ale stejně se mu nedovolá.

Bella se mnou zůstala až do pozdního večera a povídala si se mnou. Byl jsem tak rád. Několikrát se mě ptala, jestli mi její přítomnost nevadí, ale já ji vždy uzemnil.

Když odcházela, nabídla se, že mi přinese nějaké věci. Řekl jsem si o knížky a mp3-ku, abych se tu nenudil. Byla tak laskavá.

Druhý den jsem se celý den nemohl dočkat, až přijde. Bylo to nekonečné, ale hned po škole přišla. Přesně jak slíbila. Přinesla mi mé oblíbené knihy a mp3-ku.

„Vážně děkuju,“ řekl jsem a upřímně jí hleděl do jejích zlatých očí. Doslova jsem se v těch očích ztratil a mně se zastavil dech. Přístroj, který kontroloval údery srdce, začal splašeně lítat.

„Proboha nejí ti nic?“ vytrhla mě z mého transu.

„Ehm… Jsem v pohodě,“ Vzpamatoval jsem se.

Ptala se mě na mou oblíbenou hudbu a já se po chvíli zamyslel.

O čem přemýšlíš?“ zeptala se náhle. Dost mě to zaskočilo. Na tohle se mě snad nikdo ještě neptal.

„Přemýšlím o tom, proč pro mě tohle děláš a že jsem strašně rád, že to děláš a že jsi přišla.“ Usmála se. Nechápal jsem to.

„Já nevím. Prostě to dělám ráda. A pokud ti nevadí, že tady jsem, tak se mě nejspíš nezbavíš, protože já tady budu pokaždé, kdy to bude jen trochu možné.“ Za to jsem byl rád, ale stále mi neřekla konkrétní smysluplný důvod.

„Dobře, ale pořád jsi mi neřekla proč.“ Upřeně jsem zkoumal její pohled.

„Edwarde, já nevím.  Prostě tu chci být. Nevím, jak ti to mám vysvětlit, ale chci se s tebou přátelit a prostě pochop, že jsem viděla, jak tě srazilo auto a málem tě zabilo. Mohla jsem ti pomoct, kdybych přišla o něco dřív. Já ti to prostě chci nějak vynahradit a usnadnit ti to tady. Tak mi řekni, kdy se za tebou byl podívat Mike nebo někdo. Pokud ovšem nechceš, abych tady byla, odejdu.“

Koukal jsem na ní s otevřenou pusou a vyvaleným pohledem. Co to zase říká?

„Bello, vždyť ty jsi mě zachránila. Ty za nic nemůžeš. A nechci, abys odešla. Já chci být tvůj přítel a je pravda, že mi Mike ani nezvolal jak mi je,“ snažil jsem se napravit, co jsem spáchal. Vždyť ona vůbec za nic nemůže.

„Dobře, už se o tom nebavme. Když budeš chtít, abych odešla, řekni mi to a já půjdu.“

„To se stejně nestale, ale ujednáno. Nechci se s tebou takhle hádat… Mám tě rád.“ Musel jsem jí to říct alespoň takhle. Trochu jsem se začervenal a pak se na ní mile usmál.

Ještě jsme si povídali a pak se omluvila, že už musí jít.

„Přijdeš zase zítra?“ zeptal jsem se.

„Ano. Vyspi se dobře,“ rozloučila se a odešla.

Byl jsem v sedmém nebi. Když jsem ji poprvé viděl, vůbec by mě nenapadlo, že s ní budu někdy mluvit, natož, že za mnou bude chodit do nemocnice. Nechci, aby se cítila vina, za to, co se mi stalo. Nemůže za to, ale je to zázrak, že je tady.

Další den dopoledne mi volal táta, že je na letišti v Phoenixu a že jakmile bude ve Forks, tak za mnou přijde. Doktor Cullen se mu asi předci jen dovolal.

Zrovna jsem si četl knihu, když se ve dveřích octl táta s omluvným pohledem.

„Ahoj.“ Vešel dovnitř.

„Ahoj, tati.“

„Omlouvám se, že jsem tě tu nechal samotného.“

„To je v pohodě, tati. Nemůžeš být bez práce. Nemůžeš za to.“ A mám tu další osobu s pocitem viny. „Můžu si za to jedině já sám. Jasné?“ nadechnul se, že chce něco říct, ale já ho utnul. „Nech toho.“

„Tak dobře.“

„Mluvil jsem s doktorem. Pustí tě nejdřív za týden. Jak ti je?“

„Už je to lepší,“ usmál jsem se.

Na jednou si táta všimnul knížky na stole. „Kdo ti přinesl knížku?“ zeptal se udiveně.

„Ehm…“ trochu jsem se začervenal.

Zrovna v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a posléze otevření dveří, ve kterých se objevila Bella. Slíbila, že dnes přijde.

„Pardon, asi ruším. Já přijdu jindy,“ začala zavírat dveře. Rychle jsem se vzpamatoval.

„Ne. Počkej. Pojď dál. Stejně tě musím představit.“ Táta na mě pohlédl se zdviženým obočím a já jen pokrčil rameny.

„Tati, to je Bella,“ řekl jsem nesměle a Belle cukali koutky. Přistoupila k mému tátovi a zdvořile mu podala ruku.

„Bella Cullenová. Nejspíš jste mluvil s mým otcem. Je Edwardův ošetřující lékař.“

„Ano mluvil. Charlie Swan – Edwardův otec,“ usmál se.

„To Bella mě zachránila, zavolala sanitku a přinesla mi ty knížky. Je to moje spolužačka z biologie.“

„Aha,“ mrknul na mě.

Najednou jí zazvonil mobil. Koukla na volajícího.

„Omlouvám se, ale musím to vzít. Tak já se tu zítra zase stavím. Můžu?“ zeptala se.

„Jasně.“

Zvedla telefon a odešla ven ze dveří.

Táta se na mě podíval.

„Páni. Ty máš teda dobrý vkus. To ses rychle zorientoval. Gratuluju.“

„Tati,“ zasténal jsem a byl jsem rudý až za ušima.

8. kapitola - 10. kapitola

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale poslední dobou jsem neměla moc času. Slíbila jsem Edwardův pohled, takže doufám, že se líbil. Prosím o komentáře.

Vaše Samaneta :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 9. kapitola: