Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 8. kapitola

03.05.2010 (10:45) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1978×

8. kapitola

Potom co mi všichni pomohli srovnat si věci v hlavě, jsem zůstala sama v pokoji. Teď jsem si to plně uvědomovala. Miluji ho. Je zvláštní pocit vědět to. Nikdy jsem nikoho nemilovala.

Ještě víc to zesílilo, když jsem věděla, že tu nehodu přežil a bude v pořádku.

Musela jsem na něho pořád myslet. Ležela jsem na pohovce a zírala kamsi do neznáma. Nevím kolik bylo hodin, ale uvědomila jsem si, že to čekání až do zítřka nevydržím. Carlisle měl v nemocnici noční směnu. Mohla bych se za ním stavit a podívat se na Edwarda. Sice ho nejspíš budou kontrolovat sestřičky, ale s nimi si snadno poradím. Určitě se tam najde nějaká skrýš, kam bych se mohla vytratit.

Za přemýšlení jsem vyskočila z okna a namířila si to rovnou do nemocnice. Šla jsem pozdravit Carlisla, který byl udiven mojí přítomností v tuhle dobu. Vysvětlila jsem mu, co se událo doma a on okamžitě pochopil. Byl nadmíru spokojen, že jsem si někoho našla, a že už nebudu tak osamělá.

„Pokud mě vůbec bude chtít Carlisle,“ řekla jsem ostražitě.

„Vždyť samy ty básně jsou důkaz o jeho citech. Ničeho se neboj, musel by být blázen, kdyby ses mu nelíbila,“ přesvědčoval mě.

„Tak já jdu za ním.“

„Dej si pozor na sestru. Obchází pacienty ve dvě a v pět,“ upozornil mě.

Jen jsem pokývla a vydala se k jeho pokoji.

Stoupla jsem si k posteli a dívala se na tu úžasnou tvář. Pocítila jsem velkou úlevu, když jsem ho mohla znovu spatřit. Chvíli jsem tam nehybně stála a pak jsem si uvědomila, že za chvíli budou dvě hodiny a sestra ho přijde zkontrolovat co nevidět.

Porozhlédla jsem se tady po nějakém úkrytu. Skříň tam nebyla, jen malý stolek. Všimla jsem si, že pokoj je téměř prázdný.  Mrkla jsem pod postel a usoudila, že se tam vejdu. Zrovna jsem uslyšela kroky na chodbě a tak jsem ve zlomku vteřiny vklouzla pod postel.

Sestřička uchopila kliku, rozsvítila světlo a vešla dovnitř. Raději jsem nedýchala. Slyšela jsem, jak něco mačká na přístrojích a mění mu kapačku.

Pod postelí bylo plno prachu a špína. Tady to uklízečka asi pěkně fláká. O tom by možná chtěl Carlisle vědět. Hygiena patří k jeho zásadám a takováhle špína v nemocnici, to by pro něj byl vrchol.

Najednou byla zase tma a dveře se zaklaply. Je pryč. Vylezla jsem ze skrýše a oprášila se. Jak jsem vylezla, prach jsem rozvířila kolem. Mají tu moc hezky uklizeno. Pomyslela jsem si.

Dívala jsem se na Edwarda a přemýšlela. Nebudu mu dávat najevo mojí lásku vůči němu. Budu se chovat normálně a dám tomu volný průběh. Jestli je pravda to co o mně psal v těch básních a doopravdy mě miluje tak, jako já jeho, mohlo by to vyjít, ale má to jedno velké mínus: Já jsem upír a on člověk. Nechci ho připravit o život, ani ho vyděsit. Pokud projeví zájem, mohla bych to zkusit a poznat ho, ale pokud si bude chtít něco začít, budu mu muset prozradit pravdu. Bude na něm, jestli ode mě uteče, nebo se přes to přenese. Momentálně nevím, která varianta by byla lepší.

Edward nespal zrovna klidně. Pořád se převaloval. Ani se mu nedivím. Tyhle postele asi nejsou nejpohodlnější.

Dívala jsem se na něj až do časného rána. V pět hodin jsem se zase musela schovat pod postel a v sedm pro mě přišel Carlisle, kterému končila služba, abychom spolu odjeli domů.

„Jé Bello, ty jsi byla ve sklepě?“ dělal si ze mě srandu Emmett. Nejspíš jsem ze sebe neoprášila všechen prach. „Mohla bys mi tam dojít pro ten baseballový míč, co mi tam nedávno spadnul.“

„Proboha cos to s těmi šaty vyváděla. To byli tvoje nejlepší džíny,“ nadávala Alice.

„Musela jsem se schovat před sestřičkou a v nemocnici není zrovna moc míst pro úkryt. Musela posloužit podlaha pod postelí,“ vysvětlila jsem. Emmett se začas šíleně smát a Alice na mě vrhala zuřivý pohled. „Carlisle, myslím, že bys měl vyměnit uklízečku. Pod tou postelí byla hrozná špína, jak už jsi asi postřehl z mého oblečení.“ Carlisle se tvářil trochu znepokojeně a všem cukali koutky, jen Emmett se naplno smál.

Carlisle se odebral do své kanceláře. „Bello, mohl bych si přečíst ty básně? Jestli ti to nevadí. Esmé říkala, že jsou nádherné a já momentálně nemám co číst.“ zeptal se mě a já už jsem mu je nesla k jeho stolu.

„Díky.“

„Nemáš zač,“ odvětila jsem a začala si připravovat věci do školy. Za chvíli bude osm. Vzala jsem s sebou i věci pro Edwarda a nasedla do svého Volva.

Škola probíhala poklidně a já jsem se nemohla dočkat, až uvidím Edwarda. Na biologii jsem ho omluvila, že nějakou dobu nebude ve škole a po zbytek hodiny jsem jen matně vnímala dění kolem mě. Celou dobu byli mé oči nalepené na hodinách. Konečně se ozval zvonek.

K autu jsem div neutíkala. Ona se asi vážně zamilovala. Pomysleli si mí sourozenci, když viděli můj výraz v autě. Nastartovala jsem a vydala se do nemocnice.

Vyndala jsem z tašky knížky a mp3-ku a šla. Nakoukla jsem do dveří jeho pokoje, jestli nespí.

„Ahoj,“ řekla jsem s úsměvem a namířila si to k němu.

„Ahoj. Tys přišla,“ odvětil s nadšením.

„Slíbila jsem to. Jak ti je?“

„Už líp, ale ta noha mě štve. Nemůžu se ani pohnout, když jsem tu takhle připoutaný.“ Zavrtěl se.

„Zeptám se Carlisla co se s tím dá udělat,“ řekla jsem. „Přinesla jsem ti ty věci, co jsi chtěl.“ Položila jsem je na stolek vedle postele.

„Jsi moc hodná. Děkuji ti. Nedokážu si představit, co bych tu celé ty dny dělal. Myslel jsem, že tohle dopoledne nepřežiju, jak jsem se tady nudil.“ Zasmála jsem se.

„No. Nevěděla jsem, co ti mám vzít, tak jsem vzala tohle,“ řekla jsem nesměle a podala mu knížky do ruky.

„Tyhle jsou fajn. Zrovna je mám rozečtené.“ Kouknul na titulky a usmál se. „Robinson. Ta je má nejoblíbenější. A dokonce Othello. To je super. Vážně děkuju.“ Upřímně mi hleděl do očí a já mu pohled oplácela. Najednou se mu zastavil dech a přístroj, který kontroloval údery srdce, začal splašeně lítat. Okamžitě jsem se vzpamatovala.

„Proboha nejí ti nic?“ měla jsem o něj docela strach. Takhle normální srdce netepe.

„Ehm… Jsem v pohodě.“ Přístroj získal pravidelný rytmus a on zrudnul. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát a koutky úst mi cukali.

„Dobře. Tyhle knížky mám taky ráda, asi proto jsem je vzala. Taky jsem koukala na záložky. Vzala jsem ty, u kterých jsi na začátku,“ nahodila jsem s úsměvem.

„To bylo pozorný.“

„Dík. A co posloucháš za hudbu?“ Byla jasem docela zvědavá, co mi na to řekne. Dnešní kluci v jeho věku spíš poslouchají techno než Vivaldiho, jak jsem si všimla.

„Tak různě.“ Vzal si do ruky mp3-ku a začal koukat na názvy nejposlouchanějších písní. „Rád poslouchám klasiku a starou hudbu. Rock v osmdesátých letech byl super. To je asi tak to nejnovější. Beatles, Elvis Presly, Jackson 5 – ti všichni byli skvělí. Nelíbí se mi tahle moderní muzika, kdy nějaký Dj nakliká něco na počítači a má song. Mám rád živou hudbu.“ Úplně se ztratil v myšlenkách a mě to přišlo, jako bych ty slova říkala já. Usmála jsem se.

Dlouho nic naříkal a z jeho tváře jsem vyčetla, že o něčem uvažuje. Proč nemůžu slyšet jeho myšlenky? Na co teď právě myslí?

„O čem přemýšlíš?“ zeptala jsem se, aniž bych o tom věděla. Prostě mi to vyklouzlo z úst. Nejdřív vypadal zaskočeně, ale pak odpověděl.

„Přemýšlím o tom, proč pro mě tohle děláš a že jsem strašně rád, že to děláš a že jsi přišla.“ Usmála jsem se.

„Já nevím. Prostě to dělám ráda. A pokud ti nevadí, že tady jsem, tak se mě nejspíš nezbavíš, protože já tady budu pokaždé, kdy to bude jen trochu možné,“ ujistila jsem ho.

„Dobře, ale pořád jsi mi neřekla proč.“ Upřeně zkoumal můj pohled.

Proč tu vlastně jsem? Protože ho miluji. Proto. Byla by to velice šokující odpověď. Ale nic jiného nemám. Ne, ještě nejsem připravená mu to říct. Uvědomila jsem si, že stále čeká, až něco řeknu.

„Edwarde, já nevím.  Prostě tu chci být. Nevím, jak ti to mám vysvětlit, ale chci se s tebou přátelit a prostě pochop, že jsem viděla, jak tě srazilo auto a málem tě zabilo. Mohla jsem ti pomoct, kdybych přišla o něco dřív. Já ti to prostě chci nějak vynahradit a usnadnit ti to tady. Tak mi řekni, kdy se za tebou byl podívat Mike nebo někdo. Pokud ovšem nechceš, abych tady byla, odejdu,“ nevěděla jsem, jak mu mám vysvětlit, co k němu cítím a chci mu pomoct.

Koukal na mě s otevřenou pusou a vyvaleným pohledem. „Bello, vždyť ty jsi mě zachránila. Ty za nic nemůžeš. A nechci, abys odešla. Já chci být tvůj přítel a je pravda, že mi Mike ani nezvolal jak mi je.“

„Dobře, už se o tom nebavme. Když budeš chtít, abych odešla, řekni mi to a já půjdu.“

„To se stejně nestale, ale ujednáno. Nechci se s tebou takhle hádat… Mám tě rád.“ Trochu se začervenal a usmál se. On vážně řekl, že mě má rád?

„Tak tohle se Emmett nesmí dozvědět. Bude si ze mě dělat srandu,“ řekla jsem si pro sebe a on se zasmál.

„Proč by si měl dělat srandu?“

„Emmett si dělá srandu ze všeho. Jestli ho poznáš, bude se ti líbit.“

Povídali jsme si a smáli se spolu až do devíti večer. Ani jsem nepostřehla, že už je tak pozdě. Vyprávěla jsem mu o mé rodině a on zase o své. Za chvíli mi to přišlo, jako bychom se znali nejmíň rok, ale to hlavní věc o mně nevěděl. Jsem zrůda.

„Už budu muset jít a ty bys měl konečně spát. Už bude půl desáté. Za chvíli dorazí Carlisle. Musím s ním projednat tu tvou nohu,“ mrkla jsem na něj.

„Přijdeš zase zítra?“ zeptal se.

„Ano. Vyspi se dobře.“

Cestou domů jsem se zastavila u Carlisla v kanceláři a promluvila s ním.

„Co že jsi tak rozzářená?“ zeptal se Carlisle udiveně, když jsem odcházela.

„Dneska jsme si hezky povídali a nejvíc mě rozzářilo to, že mi řekl, že mě má rád. A to mě hřeje u srdce. Přijde mi, že jsme se docela spřátelili,“ konstatovala jsem radostně.

„To je skvělé.“

Doma se zase všichni vyptávali, co se stalo, když viděli můj rozzářený výraz. Příště se budu muset tvářit normálně, jinak se z těch otázek zblázním.

7. kapitola - 9. kapitola

Doufám, že se vám to líbilo. Mám dotaz. Další kapitolu chci napsat Edwadův pohled na předešlé události. Souhlasíte s tím? Moc vás prosím o komentář.

Vaše Smaneta:)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 8. kapitola: