Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 6. kapitola

22.04.2010 (11:15) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1705×

6. kapitola

Naložili Edwarda s řidičem do sanitky a s Alicí jsme jeli autem za nimi. Byla jsem tak vyděšená. Pohled na něj byl strašný. Nemohla jsem dopustit, aby ty krásné oči zhasly, aby se ta zvláštní duše vytratila do neznáma a já bych nikdy nezjistila, co se v ní skrývá. Kdybych se vzpamatovala trochu dřív, kdybych popohnala Alici, kdybych se jí postavila, že už žádné další oblečení nechci, kdyby ta vize přišla o něco dřív. Kdyby se stala aspoň jedna z těch věcí, mohla jsem to stihnout a zachránit ho. Sice bych r iskovala naše prozrazení, ale on by byl pořádku.

Do nemocnice jsme dorazili pár minut před sanitkou, protože jsem chvátala za Carlislem. Běželi jsme do jeho kanceláře.

„Co se stalo?“ zeptal se, když viděl naše vyděšené tváře.

„Byli jsme v obchoďáku, když Alice dostala tu vizi. Běželi jsme ven a to auto ho srazilo, bylo to strašné. To auto bylo úplně rozmačkané a Alice zavolala sanitku a ta za chvíli přijede. Prosím Carlisle pomoz mu,“ chrlila jsem na něj ve zmatku. Vůbec jsem si nedokázala srovnat myšlenky.

„Počkat, počkat. Jakou vizi, koho srazilo auto,“ ptal se zmateně.

„Edwarda,“ odpověděla jsem. Sedla jsem si na židli a položila obličej do dlaní. „Přišla jsem pozdě. Nemohla jsem ho zachránit. Carlisle slib mi, že pro něj uděláš, co bude v tvých silách,“ prosila jsem zoufale.

„Slibuji.“

Sanitka je už přivezla a Carlisle jim běžel naproti. Alice jela domů za Jasperem a říct ostatním co se stalo. Já jsem zůstala v nemocnici a čekala, až mi Carlisle řekne co mu je a kdy se na něho budu moct podívat. Nevím, jak dlouho jsem tam čekala a Carlisle se objevil ve dveřích. Podívala jsem se na něj žalostným pohledem.

„Tak co?“

„Bude v pořádku,“ řekl s úsměvem. „Ale nějaký čas se z toho bude zotavovat. Má zlomenou stehenní kost, dvě žebra a otřes mozku.“

„Pane bože,“ řekla jsem a znovu dala obličej do dlaní. Carlisle si sednul ke mně a objal mě.

„Bello, co se s tebou děje? Ještě jsem tě takhle neviděl. Za celou tu dobu co s námi žiješ.“

„Já nevím. Vůbec nevím co to se mnou poslední dobou je, ale on je pro mě nějakým způsobem důležitý. Nevím co to je. Nikdy jsem nic takového necítila,“ řekla jsem zoufale.

„Chceš si o tom promluvit?“

„Teď ne Carlisle, určitě máš práci. Když si budu potřebovat promluvit, půjdu za Esmé.“

„Tak dobře.“

„Můžu ho vidět?“ zeptala jsem se.

„Jistě, ale momentálně je pod prášky a spí. Probudí se, až za pár hodin.“

Rychle jsem se rozběhla za ním.

„Pokoj 253!“ zvolal za mnou Carlisle.

Zastavila jsem se před dveřmi, zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Při pohledu na něj jsem se zděsila. Nohu měl znehybněnou v sádře a zavěšenou nahoru, hlavu omotanou obvazem a v ruce píchlou kapačku. Byla jsem ráda, že byl přikrytý. Alespoň jsem neviděla další spoušť. Když pomyslím na to, že jsem ho mohla tohohle ušetřit a zachránit ho… Nenáviděla jsem se za to. Přinesla jsem si židli k posteli a sedla si. Pozorovala jsem ho, jak spí a přemýšlela, proč tu vlastně jsem. Něco mě k němu táhne. Za chvíli přišel Carlisle.

„Bello, jak se vůbec jmenuje příjmením? Musím dát někomu vědět, že tu je. Nevíš, jak se jmenují jeho rodiče a jestli je najdu v seznamu?“ zeptal se.

„Jmenuje se Swan. Ale jméno jeho otce nevím. Bohužel. Budeme se ho muset zeptat, až se vzbudí.“

Calrisle mu zkontroloval kapačku a mrknul na přístroj. Nechal mě s ním o samotě. Seděla jsem tam asi tři hodiny a zírala na tu spící osobu. Když najednou otevřel oči a zadíval se do místnosti. Chvíli se rozhlížel a jeho udivený pohled se zastavil na mě.

„Bello?“ zeptal se tichým hlasem.

„Ano. Jsem tady,“ řekla jsem úzkostně.

„Kde to jsem?“

„V nemocnici. Pamatuješ si, co se stalo?“

„Asi ano. Šel jsem do nákupního centra a pak vím, že se ozvala rána a byl jsem na zemi. Potom jsem viděl tebe a teď jsem se probudil tady. Co se stalo?“

„No… Srazilo tě auto. Když jsme k tobě s Alicí přiběhli, tak už bylo pozdě a ty jsi ležel pod autem. Zavolali jsme sanitku a ta tě odvezla i s řidičem toho auta do nemocnice. Máš zlomenou nohu, dvě žebra, otřes mozku a pořádně rozbitou hlavu,“ vylíčila jsem mu smutně situaci. Těžko se mi to říkalo, když jsem viděla, co mu to působí.

„A kde jste se tam vůbec vzaly?“

„Byli jsme s Alicí nakupovat,“ odpověděla jsem prostě.

„Proč tady jsi?“ zeptal se udiveně. Trochu jsem posmutněla, protože jsem si uvědomila, že by mu mohla moje přítomnost vadit.

„Chceš, abych odešla? Já můžu odejít, jestli chceš.“

„Ne, ne,“ namítal spěšně. „To nechci, klidně tu buď. Jen mi přišlo divné, že tady vůbec marníš čas. Jsem rád, že tu jsi.“

„Můj otec tady pracuje. Přišla jsem za ním a stavila jsem se tady. A nemarním čas. Stejně nemám co dělat.“ Jak bych tady nemohla marnit čas. Do těch očí bych se mohla dívat celý život a neomrzelo by mě to.

„Teď už dost otázek. Měl bys být v klidu,“ poučila jsem ho a donutila ho ležet v klidu. Za pár minut se objevil Carlisle.

„Tak vidím, že už jste se probral. Já jsem doktor Carlisle Cullen a jsem váš ošetřující lékař. Jak se cítíte?“ zeptal se profesionálně a začal ho vyšetřovat. Po vyšetření se ho Carlisle zeptal, jestli může zavolat jeho otci a dát mu vědět co se stalo.

„Nevím, jestli se mu dovoláte. On odjel do Phoenixu zařídit něco ještě kvůli matce a na školení kvůli práci. Vrátí se nejdříve za tři dny,“ odpověděl smutně.

„Tak počkat. Tvůj otec tě tu nechal samotného starat se o celou domácnost?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ano a nejsem malý. Dokážu se o sebe postarat.“

„Edwarde, můžeš mi dát jeho telefonní číslo. Tvůj otec by alespoň měl vědět, že jsi v nemocnici,“ řekl Carlisle. Edward mu dal číslo na otce a my jsme zase zůstali sami.

„To jsi i sám vaříš?“ Nedalo mi to. Musela jsem se zeptat.

„Ne. Objednávám si pizzu,“ řekl sarkasticky. „Samozřejmě, že si vařím, co bych měl jako dělat?“ zasmál se.

„No páni,“ podivila jsem se.

„Co je?“

„Nic jen… Přijde mi to divné.“

„Proč? Neviděla jsi kluka vařit?“

„No… Ani ne. U nás umím vařit akorát já a má matka Esmé. Naše kluky k tomu ani nepouštíme, nejspíš by s jejich kulinářskými dovednostmi dokázali vyhodit dům do povětří,“ zasmála jsem se a on se mnou, jenže se bolestí chytil za hrudník.

„Promiň. Já tě tady rozptyluji a ty kvůli mně trpíš bolestí. Měl bys být v klidu,“ řekla jsem. Okamžitě jsem vstala a snažila se mu pomoct.

„Nech toho, prosím tě. Jsem rád, že tady nejsem sám,“ uzemnil mě.

Ještě jsme si chvíli povídali. Ve dveřích se objevila sestra,

„Omlouvám se, ale návštěvní hodiny budou za chvíli končit,“ upozornila mě. Pokývla jsem a ona zmizela ve dveřích.

„Už budu muset jít. Nepotřebuješ něco donést? Nějaké oblečení z domova? Nebo bych ti mohla donést nějakou knížku, kdybys chtěl, aby ses tady tak nenudil,“ navrhla jsem.

„Ty bys to pro mě udělala?“ zeptal se zářivým úsměvem.

„No jistě.“ Co bych pro něj neudělala. „A co ti mám teda přinést?“

„Mp3–ku a nějakou knížku. To je jedno jakou. Všechny moje oblíbené jsou v mém pokoji. Mp3–ka leží, mám tušení, na nočním stole.“

„Dobře. Doufám, že ti nevadí, že půjdu do tvého pokoje.“ Bylo mi to blbé, takhle narušovat soukromí, ale z druhé strany se mi naskytla ohromná příležitost, alespoň nakouknout do jeho duše.

„Ne. Vůbec ne. Jinak bych ti to neříkal.“

„Tak dobře. Zastavím se zítra po škole. A rovnou tě tam omluvím. Tak se zatím měj a nezapomeň, máš být v klidu,“ rozloučila jsem se a odebrala se k odchodu.

„Tak zítra. Jo a klíče jsou pod rohožkou,“ odpověděl.

Rovnou jsem běžela k němu domů, abych za ním zítra mohla jet hned po škole.

Vyběhla jsem na verandu jejich domu. Sáhla jsem pod rohožku pro klíč a odemkla dveře. Vevnitř to bylo trochu rozházené. Ještě neměli pořádně vybaleno. Prošla jsem kolem kuchyně do obýváku. Pokoj bude mít asi v patře. Vyběhla jsem schody a otevřela první dveře. Vypadalo to na ložnici. Jeho pach tu nebyl zrovna silný, takže jsem přešla k dalším dveřím – koupelna. Takže to budou až ty poslední.

Byla jsem strašně zvědavá. Pomalu jsem nakoukla dovnitř. Nebyl to zrovna velký pokoj. Vedle dveří nevelká šatní skříň, malý psací stolek plný papírů a učení, komoda a postel. Nic víc. Nad postelí byla malá polička s knížkami. Bingo! Teď ještě nějakou vybrat. Stoupa jsem si na postel, která pod mou váhou zavrzala. Ježišmarjáá, jak ten kluk může na tomhle v klidu spát? Kdyby tohle viděla Esmé, ta by to tu dala do pucu.

Koukla jsem na titulky knížek. Samá klasika a poezie, dobrodružné… Snílek. Pane jo. Samé moje oblíbené. Tak teď nevím, co mu mám vzít. To bylo dilema. Všimla jsem si vykukujících záložek. Tak vezmu ty, u kterých je na začátku. Popadla jsem pět knížek.

Na Nočním stolku ležela mp3-ka. Vzala jsem jí do ruky. Byla jsem strašně zvědavá, na to, co poslouchá za muziku. Doufám, že nebude vadit, když se mrknu na jeho playlist. Projížděla jsem názvy písniček a jenom valila oči. Klasika a rocková hudba z osmdesátých let… Dokonce jsem tam našla Beatles a Elvise Presliho. No ne. Věděla jsem, že je jiný, ale tohle jsem nečekala. Zvlášť, když tu nacházím mé oblíbené skladby a knihy. Rozhodla jsem se to tady trochu prokoumat. Připadala jsem si jako slídil, ale mám povolení. Sice nevím, jestli s tímhle počítal, když mě pustil do jeho domu, ale jemu to může být celkem jedno, stelně by o mě neměl zájem.

Odložila jsem knihy na stůl. Najednou jsem si všimla sešitu, položeného uprostřed stolu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám otevřít. Neblázni, co když tam má něco soukromého. Ale, nemůžu mu číst myšlenky, tak se alespoň něco dozvím. Chvíli jsem stála nad tím zrádným sešitem a pak ho pomalu otevřela. Na to co se nacházelo uvnitř, jsem vyvalila oči. Byli to básně. Jeho básně.  On píše básně? Ten kluk je úžasný naprosto úžasný a fascinující. Listovala jsem sešitem, když jsem ve verších objevila svoje jméno…

5. kapitola - 7. kapitola

Přiznám se vám. Nevím proč, ale do téhle kapitoly jsem se naprosto zamilovala. Je to kapitola, jako každá jiná a nevím proč, ale prostě se mi líbí. :)

Doufám, že se líbila i vám a znovu vás žádám o více příspěvků. Proto jsem zvýšila limit pro další kapitolu a nedám jí sem, dokud tu nebude 15 příspěvků, nebo dokud mě nedonutíte jí sem dát.

Samaneta :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 6. kapitola: