Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 3. kapitola

17.04.2010 (19:15) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1436×

3. kapitola

Slunce už vyšlo, když jsem ze zdola uslyšela Emmetta jak volá: „Jde se do školy! Vylezte z brlohů lenoši.“ Vzdychla jsem si a lidskou rychlostí jsem se sunula dolů po schodech. Nevěděla jsem, jestli to dneska ve škole zvládnu a vážně se mi tam nechtělo.

„Bello, buď v klidu. Zvládneš to. Vždyť v noci z tebe vyzařovalo tolik odhodlání a teď když přišla ta chvíle, cítím z tebe strach, úzkost a bolest,“ komentoval v duchu Jasper a na mě se usadila vlna povzbuzujícího klidu.

„Díky Jaspere,“ poděkovala jsem.

„Ty to zvládneš.“

„To říkáte všichni, ale pro mě to není jednoduché. To musíte chápat. Obzvlášť ty Jaspere,“ obhajovala jsem se.

„Bello, nemusíš se bát. Já měla vizi a nic se nestane. Za celý týden ses naprosto odhodlala, že toho kluka nezabiješ. Bude to v pohodě. Dokonce jsem tě s ním viděla mluvit na chodbě a vypadala jsi naprosto v pohodě,“ ujišťovala mě Alice.

„Vypadat v pohodě a cítit se tak, je celkem rozdíl Alice,“ konstatovala jsem.

„No tak lidi přestaňte se v tom pořád vrtat a nechte mojí sestřičku taky chvíli vydechnout. A zvedejte konečně ty vaše zadky. Jede se do školy. Za chvíli je osm.“ Konečně řekl Emmett něco rozumného. Usmála jsem se na něj a on mě vzal kolem ramen. „To bude dobré.“ A šli jsme směrem k autu.

Cestou do školy nikdo nemluvil, ale mně stačily ty povzbudivé myšlenky, kterými bylo auto přeplněné. V tuhle chvíli bych si vážně přála mé schopnosti nadobro vypnout.

Emmett zrovna parkoval před školou, když jsem viděla Edwarda, jak jde s Mikem směrem ke škole. Dobře, teď se s ním naštěstí neuvidím. Pro začátek to vypadá slibně. Alespoň se na setkání s ním můžu psychicky připravit. Ten týden mi na to asi dostatečně nestačil. Jak jsem tak přemýšlela, zaplavila mě další vlna klidu.

„Díky moc, Jaspere.“ Snažila jsem se vykouzlit úsměv, ale nejspíš to byl takový úšklebek. „Mohl bys mě prosím takhle v klidu udržovat po zbytek dne? Nevím, jestli nepropadnu panice.“

„Jistě.“

„Bello, přestaň už se tím zabývat. Prostě se chovej přirozeně, jako to děláme pořád a bude to dobré,“ radila Rosalie.

Vzdychla jsem a přikývla. Vystoupili jsme z auta a vydali jsme se do tříd. První hodinu jsem měla společně s Rosalií a Jasperem, takže se mě Jasper snažil udržet v klidu. Třetí hodinu jsem měla sama. Šla jsem po chodbě, když jsem zaslechla Alici „Pozor. Za chvíli ho potkáš. Chovej se přirozeně. Promluv s ním.“

Promluvit s ním? Nezbláznila se? I když, asi bych se měla omluvit. To, jak jsem se chovala posledně, bylo neomluvitelné. Hádala jsem se sama se sebou, když mě udeřila známá vůně. Opravdu to nebylo tak strašné jako posledně. Dokážu se i nadechovat, když je jeho vůně smíchaná s tolika ostatními lidmi. Ano zvládnu to.

V tu chvíli jsem ho uviděla, jak se sklání nad skříňkou, plně zaměstnán jejím otevíráním. Nejspíš mu nešla otevřít. Křičely na mě čtyři povzbudivé hlasy mých sourozenců. Buďte chvíli zticha. Snažila jsem se soustředit, abych se nenadechla, ale abych měla dostatek vzduchu na konverzaci. Edward si pohrával se zámkem. Tyhle skříňky se občas zaseknou a nováček si pak neví rady. Dokonalá příležitost. Tak dobře. Naposledy jsem se nadechla a vykročila k němu.

„Potřebuješ pomoct?“ řekla jsem co nejveselejším hlasem, který jsem dokázala vykouzlit.

„Asi ano. Nejde mi to…“ Doteď se nepodíval, kdo k němu vlastně mluví. Když se naše pohledy střetly, staly se dvě věci: jemu se zastavilo srdce a mně se z pohledu do jeho očí málem podlomily kolena. Jeho srdce ani ne po dvou vteřinách naskočilo a on šeptem dopověděl: „…otevřít.“

Okam žitě jsem se vzpamatovala. „Můžu?“ zeptala jsem se a přistoupila ke skříňce.

„Jasně,“ odpověděl rozpačitě.

Chytla jsem klíček a zatlačila na skříňku. Trochu jsem do ní bouchla a otočila klíčkem. „Hotovo. Tyhle skříňky už jsou pěkně staré. Chce to trochu síly. Občas se to zasekne.“ Usmála jsem se na něho, protože doposud na mě koukal s udiveným pohledem a jemu se zase zastavil dech. Co to s ním je?

„Já jsem Isabella Cullen. Říkej mi Bello. Ty jsi Edward, že ano?“

„Ehm… Jo já jsem Edward.“

„Edwarde, chci se ti omluvit za to, jak jsem se chovala minulý týden. Asi jsem ti musela připadat jako nějaký blázen. Já neumím udržet svůj vztek na uzdě a ten den mě prostě něco rozrušilo. Nechci, aby sis myslel, že jsem divná.“ Doufám, že si to myslí a bude si držet odstup. Ale ty jeho oči mě uchvátily. Pro ty oči bych udělala všechno.

„Ne, ne. To mě ani nenapadlo. A omlouvat se nemusíš. Já tě naprosto chápu.“

„Tak dobře. Uvidíme se tedy na hodině,“ řekla jsem a odebrala jsem se k odchodu.

„A díky za tu skříňku!“ dodal.

„To byla maličkost.“ No super. Teď si celá škola povídá o tom, že Bella Cullen se bavila s tím novým klukem. Ach jo. Tohle na Forks nesnáším. Něco se stane a během pěti minut to ví celé město.

Lehčí část už mám za sebou. Po obědě nastane ta těžší část. Budu muset celou hodinu sedět vedle pokušení. Hezké. Opravdu moc hezké. Alespoň, že jsem si napravila reputaci.

Na obědě jsme všichni seděli v klidu jako obvykle, ale myšlenky mých sourozenců byly plné nadšení a chvály. Já jsem je ani neposlouchala. Soustředila jsem se na Edwarda. Za jedno jsem se snažila rozluštit frekvenci jeho myšlenek a za druhé jsem zkoumala jeho pronikavě zelené oči, kterých jsem se nemohla nabažit.

Pohlédl k našemu stolu, a zadíval se na mě. Když zjistil, že se na něho dívám, rozpačitě se usmál a odvrátil svůj pohled pryč. Za chvíli jsem uslyšela Mikovi myšlenky. „To není možný. Proč ta Bella na něj tak zaujatě kouká. Nikdy jsem ji takhle neviděl. Jak to, že má ten kluk takové štěstí? Když jsem o ní projevil zájem, surově mě odkopla, ale na něj zírá jako na andělíčka. Ten má takové štěstí.“ Já na něj zírám jako na andělíčka? Vážně to tak vypadá? To nepřipadá v úvahu. Po zbytek oběda jsem zírala kamsi do neznáma.

Někdo se mnou po chvíli zatřásl. „Hej. Bello, jsi na příjmu? Vzpamatuj se!“ dožadoval se Emmett.

„Eh… Co?“ Pohlédla jsem na něj.

„Musíme jít na hodinu. Jídelna už je skoro prázdná,“ konstatovala Rosalie.

„Páni. Trochu jsem se zamyslela.“

„Trochu? Snažíme se tě tady probrat nejmíň pět minut,“ smál se Emmett.

Vstali jsme a odebrali jsme se k odchodu. Teď mě čekala ta těžší část mé zkoušky. Jasper mě uklidňoval svou mocí a Alice mě přesvědčovala svými vizemi. Připadala jsem si jako boxer v rohu ringu, na kterého křičí trenér a hecuje ho do boje.

Když jsem přišla do třídy, už seděl na svém místě. Tak jo. Ta vůně se dala vydržet, ale budu muset na lov chodit každý den, abych to vydržela. Akorát jsem nesměla dýchat nosem. Jen pusou. Vypadalo to asi jako bych měla rýmu, ale lepší mít rýmu než zabít člověka. Šla jsem si tedy sednout vedle něj. Zářivě se na mě usmál.

„Ahoj,“ pozdravil mile.

„Ahoj,“ odvětila jsem a začala si vyndávat věci z tašky na lavici. Přišla jsem těsně před zvoněním, takže jsem neměla šanci, si sním ještě povídat, protože do třídy vešel učitel. Zadal nám práci do dvojic. Chopila jsem se mikroskopu a začala doplňovat odpovědi do pracovního listu.

„Můžu se na to taky podívat?“ řekl rozpačitě, když viděl, že nemám v úmyslu ho k tomu pustit.

„Jistě. Jen jsem si ještě nezvykla na spolupracovníka,“ zasmála jsem se a posunula jsem mikroskop k němu. Doplnil zbytek úkolů a podal mi papír.

„Máme to dobře?“ zeptal se mě. Udiveně jsem vykulila oči a prohlédla papír a porovnala ho sklíčkem pod mikroskopem. Všechno bylo naprosto správně.

„Myslím, že ano.“  Bylo pár minut do konce hodiny, tak jsme si začali povídat.

„Kde jsi byla?“ zeptal se.

„Musela jsem si něco zařídit mimo město,“ odpověděla jsem rozpačitě. „A jak se ti tady líbí?“

„Dřív jsem žil v Phoenixu, takže jsem zvyklý na větší město. Všichni tu všechno ví a na můj vkus je tu moc zima. Jinak se mi tu líbí.“

„A proč jste se sem přestěhovali?“ zeptala jsem se. Jeho výraz posmutněl. Doufám, že jsem ho tím neurazila. Po chvíli mlčení odpověděl.

„Před půl rokem mi umřela matka na rakovinu a otec nechtěl žít v našem starém domě. Chtěl se usadit někde daleko, kde by měl klid.“ Tak tohle jsem ani trochu nečekala. Bylo mi ho strašně líto. Chtěla jsem ho utěšit. Vzít kolem ramen a říct mu, že to bude dobré, ale nemohla jsem.

„Omlouvám se. Je mi to líto.“ Bylo mi ho opravdu strašně líto, tak jsem radši přešla na lehčí téma. „A jak ses měl celý týden?“

„Celkem v pohodě. Lidi už na mě tak nezírají a našel jsem si tu pár přátel.“ Zvonění ohlásilo konec hodiny a začali jsme se zvedat k odchodu. Tak tohle proběhlo celkem dobře. Alespoň líp než jsem čekala. Najednou mi položil nečekanou otázku.

„Nosíš čočky?“ Jak na to přišel? Jasně musí mu to přijít divné, když jsem posledně měla oči černé jako uhel a teď je mám zlaté. Musím si najít nějakou výmluvu.

„No… Jo, ale jen občas. Tohle je moje barva očí,“ odpověděla jsem zaskočeně.

„Aha.“ Vyšli jsme ze třídy a vydali se směrem k parkovišti. Tam jsme se rozdělili.

„Tak zítra,“ rozloučil se a odešel ke svému autu.

Uf. Mohla jsem zase svobodně dýchat. Mám to za sebou. Zítra už to bude zase o něco lepší. U auta na ně čekala moje rodina. Všichni jsme se nasoukali do Emmettova Jeepu a jeli jsme domů.

„Vidíš, zvládla jsi to,“ chválily mě Alice s Rosalií. Jasper použil svou sílu, aby mě dostal do klidu. Nejen že jsem to zvládla. Myslím, že jsme se docela spřátelili. A to je hlavní chyba. Svůj úkol jsem splnila. Teď se od něj musím držet dál. Všechno bude jako dřív. Alespoň v to doufám.

2. kapitola - 4. kapitola

Omlouvám se za to, že se tahle povídka dost podobá klasickému Stmívání, ale varovala jsem vás na začátku. Má fantazie trochu chátrá, proto jsem do povídky použila jisté situace ze Stmívání, ale značně jsem je pozměnila a pak se to vyvine trochu jinak. Přeci jen je to má první povídka a inspirace byla hlavně v knížce. Doufám, že vám to nevadí. Další povídky už budou jiné. Prosím o komentáře a díky za vaší kritiku :-)

Samaneta.

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 3. kapitola: