Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 14. kapitola

16.07.2010 (13:30) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1931×

14. kapitola

V obchodě se společenským oblečením jsme se rozdělili. Já, Rosalie a Alice jsme zapluly do sekce s plesovými šaty a Emmett s Jasperem si šli vybírat obleky. Alice měla vybráno během pár minut a pak už pomáhala vybírat nám. Pobíhala po obchodu od kluků k nám a zase zpátky a šíleně ji to bavilo. Vůbec jsem ji nechápala. Alespoň jsme měly vždy na pár minut klid.

Jen, co od nás Alice odběhla ke klukům, uslyšely jsme z druhé strany obchodu, jak ječí na Jaspera: „To snad nemyslíš vážně!“

„Mně se to líbí,“ namítal.

„Koukej to sundat!“ servala z něj šedé sako a hned ho zaházela tuctem jiných.

Teď mi ho bylo vážně líto. To ještě neviděla Emmetta, který se šel ukázat Rosalii.

„Tak co tomu říkáš, miláčku?“ zeptal se a křenil se na nás v bílých kalhotách s kšandami, růžové košili se žlutým motýlkem, který měl červené puntíky. Neudržela jsem se a vyprskla ve výbuch smíchu.

Rosalie se tvářila jako sopka připravená každou chvíli vybuchnout a taky se tak stalo.

„Myslíš t o vážně, nebo si ze mě děláš legraci?“ ucedila rozzuřeně krs zuby.

„Tobě se to nelíbí?“ posmutněl.

Namířila svůj úzký prst k protější kabince a zařvala: „Padej se převléct!“

Emmett se sklopenou hlavou odporoučel do kabinky, kde se ho chopila Alice.

Já jsem se ještě dlouhou dobu přehrabávala tisícem šatů. Všichni už měli vybráno a čekalo se jen na mě. Alice mi nabízela tucty šatů, ale jen já jsem věděla, co přesně chci. Chtěla jsem, aby se ty šaty líbily Edwardovi a zároveň mě vystihovaly.

Jak jsem se přehrabovala v odlehlém regálu šatů v koutě obchodu, najednou jsem na ně narazila. Byly to dokonalé a naprosto úžasné šaty. Přesně tohle jsem hledala. Měly temně modrou barvu, byly prošívané stříbrnou nití, která se v nich třpytila jako hvězdy za nejjasnější noci. Byli korzetové, hustá sukně se snášela až na zem a k nim byly bílé saténové rukavičky nad lokty.

Okamžitě jsem běžela do kabinky si je vyzkoušet a všichni ostatní běželi za mnou. Dokonale mi padly, jako by byly stvořeny přímo pro mě. Otočila jsem se čelem k zrcadlu a ztratila jsem dech. Byli nádherné. V kontrastu s mou upíří bledou kůží působily tmavě modré šaty nádherně a dokonale vyzvedly klady mé postavy.

„Tak co?“ zeptala se nedočkavě Alice. „Ukaž se nám.“

Vykoukla jsem ze závěsu a pak pomalu vylezla ven. Všichni vyvalili oči nad tou krásou.

„Ty jsou nádherné,“ rozplývala se Rosalie.

„Ty jo. Já být na Edwardově místě padnul bych na kolena,“ zalichotil mi Emmett a já jsem se zasmála.

„Podívej, už jsem ti k nim vybrala boty.“ Alice mi podávala stříbrné sandálky na podpatku, které byly samý pásek. Vyzkoušela jsem si je a skvěle mi padly.

Cestou po nákupním centru jsem si ještě vybrala perlový náhrdelník a vydali jsme se domů. Tentokrát jsem byla s nákupem nadmíru spokojená a už jsem se nemohla dočkat, až si šaty znovu vezmu na sebe a až mě v nich Edward uvidí.

Další dny ve škole probíhaly jako každé jiné. Každý den jsem vozila Edwarda do školy. Jeho zdravotní stav se zlepšoval a my si byli čím dál, tím blíž. Pořád mě neskutečně štvala Jessika s její dotěrností. Nejvíc mě štvalo, že jsem měla hodiny na opačné straně budovy než Edward a Jessika se k němu vždy dostala dřív než já. Mohla jsem tam být ve vteřině, ale to bych se prozradila a to mě na tom štvalo nejvíc. Takže jsem se s Edwardem viděla jen na obědě a na biologii.

Nejvíc mě Jessika dorazila čtrnáct dní po Edwardově návratu z nemocnice. Měla s ním společnou hodinu matematiky a tentokrát se odvážila si k němu sednout. Tím ve mně probudila zrůdu, která by ji nejradši vysála do poslední kapky. Jak ve mně může jedna dotěrná holka nadělat tolik rozruchu? To nechápu.

Edward seděl na matice s Mikem, ale ten den byl Mike nemocný a Jessika hned využila situace. Seděl v klidu v lavici nevnímaje okolí, když si k němu Jessika s trapným úsměvem sedla.

„Ahoj,“ pozdravila ho tím svým jekotem největší drbny na škole. On se na ni jen znechuceně podíval a pak protočil oči. Musela jsem se ve své lavici zasmát. Vedle mě seděl Emmett a čekali jsme na učitele dějepisu.

„Čemu se směješ?“ zajímal se hned.

„Ale nic,“ zakroutila jsem hlavou a zase jsem se zasmála výrazu Jessiky, ale ona to nevzdala.

„Aha. Zase Edward, že jo,“ zakroutil hlavou. Radši jsem ho ignorovala, jinak by přišly další připomínky.

Musela jsem si s Jessikou promluvit. Jinak jsem to neviděla. Nejdřív jsem o přestávce omrkla situaci. Jessika mířila na záchody. Teď tam zrovna nikdo jiný nebyl, takže jsem se vydala stejným směrem.

Vešla jsem dovnitř. Byla zrovna v kabince, takže jsem přistoupila k umyvadlům a opláchla jsem si obličej. Když jsem se utřela a zvedla hlavu k zrcadlu, zrovna vycházela z kabinky.

„Bello,“ vyslovila mé jméno znechuceně a to mě dost naprudilo. Otočila jsem se k ní.

„Nazdar, Jessiko.“ Zavřela za sebou dveře od kabinky a opřela se o ně. „Dáme řeč?“ zeptala jsem se a zdvihla obočí.

„A o čem?“ nahodila a prohlížela si nalakované nehty. V myšlenkách se mi vysmívala. Vřelo to ve mně, ale musela jsem se ovládnout, abych neprovedla nějakou hloupost.

„Ty víš moc dobře o čem. Že tě to pořád baví. Ty nevidíš, že jediné čeho tím dociluješ je, že ho maximálně otrávíš. Co od toho čekáš? Jestli jsi mě chtěla naprudit, tak se ti to povedlo. Copak nechápeš, že o tebe nemá zájem?“

„A ty si myslíš, že by o tebe měl zájem, kdybys nebyla taková dokonalá tvářička? Je do tebe jenom zahleděný, jako každý jiný pitomec tady na škole. Měl jenom štěstí, že jsi byla u té nehody. Ty můžeš mít každého, kdo by se ti jen zlíbil a co mám dělat já. Co ty si o sobě vůbec myslíš.“ Už jsem to nevydržela. Vrhla jsem se na ní. Chytla jsem ji pod krkem a přimáčkla ke dveřím záchodu. Měla jsem co dělat, abych na ni nezačala zuřivě vrčet. Nejraději bych jí rozervala hrdlo na kusy, ale zapřísáhla jsem se, že nikoho nezabiju a nehodlám na tom nic měnit.

„Co to ksakru děláš? Zbláznila ses?“ Byla vyděšená. Hněvem mi zčernaly oči a ona nevěděla, co si má o tom myslet. V jejích očích jsem byla děsivá. Alespoň, že tak.

„Nech Edwarda na pokoji a drž se od něj dál. Najdi si někoho nezadaného, koho budeš otravovat. Je ti to jasný?“ cedila jsem skrz zuby.

„Jo, jasný,“ pípla. „Pustíš mě už?“

„Nejsem taková, jak si myslíš. Zkus něco říct.“ Povolila jsem sevření a vyšla odtamtud na další hodinu. Doufám, že se jí to vryje do paměti a konečně mi přestane otravovat život.

Trigonometrii jsem měla společně Alicí, která už seděla na svém místě vedle mě. Jen co jsem se usadila, začala se vyptávat.

„Co to mělo znamenat?“ zašeptala.

„Jen jsem ji chtěla varovat a trochu umlčet. Neboj, bude držet jazyk za zuby. Hlídám ji,“ ujistila jsem ji.

„Dobře, ale mohla jsi ji zabít.“

„Prosím tě. Teď mluvíš jako Carlisle. Myslíš, že se neumím ovládat, nebo co?“

„No dobře, ale nemusela si zacházet až tak daleko,“ namítala.

„Hele, řekla věci, které se mě dotkly a urážely mě. Nemohla jsem si to nechat líbit. Ona neví to, co já. Prostě už to neřeš. Mám to pod kontrolou, ano.“ Dál už jsme se o tom nebavily. Akorát doma jsem dostala varování od Carlislea, abych se lépe ovládala a zašla si na lov.

Další den už se Jessika držela zpátky a nechala Edwarda být. O přestávce jsem za ním mohla konečně jít a trávit s ním více času. Jakmile mě uviděl, jak mi jdu naproti, celý se rozzářil.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj,“ usmál se. „Divím se, že se tu ještě neukázala Jessika,“ dumal, já jsem se jen usmála. O pár kroků dál jsme ji potkali. Usmála se na Edwarda, který se na ni sotva podíval a rychle pohlédla na mě. Už se na mě nepodívala tím jejím pohledem, při kterém se mi vysmívala, ale sklopila hlavu a šla dál. Tím chycením pod krkem jsem ji trochu ponížila. Tohle ode mě nečekala. Nikdy by to do mě neřekla.

„Co se stalo? Vždycky po tobě házela ty její vražedné pohledy a mě otravovala. Nemáš v tom náhodou prsty?“ vyptával se. Popozvedla jsem obočí a nahodila jsem uličnický úsměv. „Ty jsi dokázala umlčet nejotravnější drbnu na škole? To mi musíš vysvětlit,“ smál se.

„Jen jsem jí domluvila, aby ti dala pokoj a přestala tě otravovat. Nemohla jsem se dívat na ten tvůj znuděný výraz vždy, když jsi přišel na oběd. Doufám, že ti to nějak nevadí.“

„Vůbec ne. Už jsem myslel, že se jí nikdy nezbavím. Díky.“

„Maličkost,“ usmála jsem se.

Od té doby jsem Edwarda na každou hodinu doprovázela já. Čas utíkal jako voda a byl tu další měsíc. Jednoho březnového dne jsem zase jela pro Edwarda. Na dnešek se musel těšit. Byla jsem zvědavá na jeho dnešní výraz doufám, že na to nezapomněl.

Zastavila jsem před jeho domem a zatroubila. Za chvíli vyšel z domu a jako vždy se belhal o berlích. Dneska už to bylo naposledy. Berle si dal na zadní sedačku a sednul si vedle mě.

„Ahoj.“

„Ahoj. Tak co? Dneska je tvůj šťastný den,“ usmála jsem se.

„Jak to?“

„Ty jsi na to zapomněl? Dneska je druhého. Po škole jedeme do nemocnice, a pokud ti noha dobře srostla, přijdeš konečně o tu sádru,“ připomněla jsem mu.

„No jasně, jak jsem na to mohl zapomenout. Konečně konec utrpení pro mou levou nohu,“ jásal.

„No, moc nejásej, protože tu pravou musíš nejdřív rozhýbat. Měsíc a půl jsi ji měl narovnanou, takže to musíš rozcvičit.“

„To nějak zvládnu. Hlavní je, že už s sebou nebudu muset všude tahat tyhle krámy.“ Ukázal dozadu na berle. Jen jsem se usmála a vydali jsme se do školy.

13. kapitola - 15. kapitola

Doufám, že se vám kapitolka líbila a prosím, zanechte komentáře.

Díky Samaneta. :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 14. kapitola: