Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 12. kapitola

17.06.2010 (08:00) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1736×

12. kapitola

(Bella)

Pomohla jsem Edwardovi částečně zabalit věci a pak pro mě přišel Carlisle. Byli jsme s celou rodinou domluvení na takový menší výlet spojený s lovem. Půjdeme ke Kachiri, Zafrině a Senně do Amazonie. Carlisle tam chtěl zkoumat amazonské kmeny. Původně jsem tam vůbec nechtěla jet, ale přemluvili mě. Stejně to tam asi nevydržím. A to tam Carlisle zůstává celý týden. My ostatní se vracíme už v neděli, abychom mohli do školy.

Teď jsme vycházeli z nemocnice a šli jsme k autům.

„Carlisle?“ oslovila jsem ho.

„Ano, Bello.“

„Cestou domů si musím ještě něco zařídit. Takže přijedu o něco později, ale moc dlouho se tam nezdržím. Bude to jen pár minut.“

„Tak dobře. Takže se sejdeme doma.“ A nikde se nezdržuj. Odcházíme asi za hodinu.

Rozdělili jsme se a já se vydala ke Swanům. Zastavila jsem před domem a zaklepala na domovní dveře.

„Á Bello. Co ty tady?“ otevřel s údivem Edwardův táta.

„Dobrý den, pane Swan,“ pozdravila jsem a z tašky jsem začala vytahovat své zápisky, které jsem si přinesla ze školy. „Já nesu Edwardovi zápisky ze školy, aby se mohl přes víkend doučit.“

„Aha. Tak to jsi moc hodná Bello. Určitě ti za to poděkuje.“

„Volal vám můj otec, že ano. Zítra Edwarda pustí,“ připomněla jsem mu, protože se tvářil trochu zaskočeně.

„Ano, vím o tom.“ Jeho myšlenky byly tak zmatené, že jsem je sotva přečetla.

„A souhlasíte, že budu Edwarda vozit do školy já?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem mýt souhlas, abych pak nemusela snášet další udivené pohledy.

„Ano. Jistě. Jen ať chodí do školy. Jsem rád, že si uděláš čas. Já bych to nestíhal s prací. Jsi moc hodná.“ Doufám, že jí ten kluk někam pozve. Je to skvělá a hodná holka. Klidně bych ji bral do rodiny.

„To ani nestojí za řeč. Mám to při cestě a skoro žádný čas mi to nezabere. Nevadí mi to. Dělám to ráda,“ teď mi cukaly koutky a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, ale udržela jsem se.

„Ale stejně ti děkuji.“

„Nemáte za co,“ usmála jsem se. „Nashledanou,“ rozloučila jsem se a odešla k autu.

„Měj se hezky!“ zvolal za mnou. Poděkovala jsem a odjela domů.

Doma už se čekalo na mě. Všichni byli připravení a seděli v obýváku.

„Ahoj. Jenom se převléknu a můžeme vyrazit,“ ujistila jsem je, protože jsem viděla jejich otrávené výrazy a mysleli si něco jako ,Už zase čekáme na ní.´ nebo ,Kde se zase couráš?´ No, prostě klasika.

Šla jsem se tedy převléct a vydali jsme se na několikahodinový běh do Amazonie a mezi tím jsme si každý něco ulovili. Když jsme dorazili na místo, zůstali jsme u našich amazonských přátel a Carlisle se vydal v doprovodu Kachiri na svůj průzkum podprůměrné vyspělosti lidských kmenů do hlouby pralesa. Prý o tom bude psát knihu. Jindy bych se vydala s ním, ale teď jsem měla na mysli úplně jiné věci a na tohle jsem neměla zrovna náladu.

Každý si postupně našel svou činnost. Esme, Rosalie a Alice rozebíraly se Zafrinou a Senou svůdnost Amazonských nomádů a Emmett se pral s Jasperem. Většinou jsem se s ním prala já a dělali jsme srandičky, ale dneska jsem ho rovnou poslala do háje, ať jde prudit někoho jiného.

Dokázala jsem sotva vydržet půl dne ve škole, bez toho, abych Edwarda viděla (chodila jsem za ním i v noci, ale o tom nemá ani ponětí) a teď to mám vydržet celý víkend.

Takže jsem se usadila na nejbližší strom a úzkostně jsem z výšky pozorovala dění  okolo sebe. Na tom stromě jsem zůstala sedět, až do neděle, kdybychom se konečně vydali na cestu domů.

K naší vile jsme doběhli až za tmy. Bylo něco okolo půlnoci. Už jsem nevydržela to čekání a tak jsem se rozběhla k Edwardovi domů.

Všude už bylo zhasnuto. Neslyšně jsem se vyšplhala k oknu do jeho pokoje a usadila jsem se na parapet tak, abych na něj dokonale viděla. Ležel rozvalený na té rozvrzané posteli, vlasy měl ještě víc rozčepýřené než normálně, byl na půl odkrytý a z deky mu koukala bílá sádra. Vypadal tak sladce a roztomile. Najednou se zavrtěl a rukou shodil z postele blok s tužkou. Jakmile jsem to postřehla, zachytila jsem se okapu a zhoupla jsem se od okna. Co kdyby se zbudil. Bylo to o fous. Opatrně jsem nakoukla a on spal dál. Jen se otočil na bok a při tom něco zabrblal.

Sedla jsem si zpátky a pozorovala ho. Po dvou hodinách se převalil na záda a začal při tom trochu chrápat. Spal dost tvrdě. Musela jsem se začít trochu smát. Asi je rád, že konečně spí ve svojí posteli. V nemocnici nikdy nechrápal. Alespoň se na zítřek pořádně vyspí.

Začalo pomalu svítat a jeho budík ukazoval pět ráno. Asi bych už měla jít. Za chvíli vstane jeho táta. Takže jsem se rozběhla domů.

Vzala jsem si věci do školy, převlékla jsem se a šla jsem si sednout do auta. Tam jsem si pustila muziku a čekala, až bude před osmou, abych vyzvedla Edwarda.

Když dohrálo moje oblíbené cédéčko, bylo něco po půl osmé, takže jsem pustila rádio a pomalu se rozjela. Sice nemám ráda pomalou jízdu, a k Edwardovi to trvá asi pět minut, ale teď mi to nevadilo. Nejspíš prvně jsem jela podle předpisů. Možná ještě pomaleji a pár minut před osmou jsem byla u jeho domu. Počkala jsem ještě chvíli a pak jsem zatroubila, aby věděl, že jsem tu.

Vyšel ze dveří a pořádně se nadechl, jakoby se uklidňoval. Pohlédl na mě a trochu nervózně se usmál. Nemotorným krokem s berlemi se vydal k autu. Co to s ním je? Vždycky, když mě viděl, choval se jinak. Byl uvolněný a teď je tak nějak jiný. Vylezla jsem z auta.

„Ahoj,“ pozdravila jsem přívětivě.

„A-Ahoj,“ vykoktal a nesměle se usmál, jakoby se měl roztát. Pomohla mu nastoupit, berle jsem dala na zadní sedačku a sedla jsem si za volant.

„Tak jak ses měl?“

„Ehm… Celkem dobře. Dokázal jsem se dostat do pokoje. O to jsem se pokoušel celý víkend, podařilo se mi to až včera a konečně jsem se vyspal. V sobotu jsem totiž musel spát v obýváku,“ vylíčil a já jsem se zasmála.

„Hlavní je, že ses dobře vyspal.“

„To jo. A jak sis užila výlet?“ zeptal se trochu uvolněněji, ale nemusela jsem být Jasper, abych cítila tu nervozitu. Byla téměř hmatatelná.

„Nic moc. Doprovázeli jsme jen Carlislea na pracovní cestě, takže nic záživného, ale zase s Emmettem se nikdo nenudí. Naštěstí teď jsem jenom přihlížela. Tentokrát byl objetí jeho vtípků Jasper.“

„Aha. Tak to jo.“

Teď už se ta jeho nervozita nedala snést. Rozjela jsem auto směrem ke škole, protože jsem chtěla rozjet delší debatu, a taky bychom mohli přijít pozdě.

„Edwarde, děje se něco?“ zeptala jsem se podezíravě.

„Ne. Teda jo, ale…“

„Tak co. Edwarde, mě to říct můžeš.“ Podezíravě jsem se na něj podívala.

„No. Slyšel jsem, že bude jarní ples. No… víš. Říkal jsem si… jestli bys… třeba.“ Lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Co.“

„Nešla bys tam třeba se mnou?“ zeptal se. Zrovna jsme přijížděli k parkovišti u školy a já prudce dupla na brzdu.

„Na jarní ples?“ zeptala jsem se zdviženým obočím. Sakra. Proč mi tohle Alice neřekla. Musela to vidět.

„Ehm…jo. Nemusíš odpovídat teď. Promysli si to, jestli chceš, ale radši bys měla jet. Stojíme na křižovatce,“ poznamenal.

„Jo promiň.“ Rozjela jsem se a zaparkovala auto. Když jsem zajela na moje obvyklé místo, otočila jsem se na něj.

„Edwarde, omlouvám se, že jsem takhle zareagovala. Jen mě to kapánek překvapilo.“ Už skláněl hlavu, asi se připravoval na odmítnutí. „Ale na ten ples s tebou klidně půjdu a moc ráda,“ usmála jsem se na něj a on se celý rozzářil.

„Vážně?“

„Ano. Už jsem strašně dlouho nebyla s někým na plese…“ Vlastně nikdy. „… vždycky jsem se tam šla jenom podívat a nikdo mě nepozval. Jsem moc ráda. Děkuju.“

„To já děkuju tobě, že jsi přijala. Už jsem myslel, že mi dáš košem,“ přiznal se a zadíval se na palubní desku.

„To bych ti nikdy neudělala,“ usmála jsem se.

„Teď pojď, nebo přijdeš pozdě na hodinu.“

Pomohla jsem mu z auta a doprovodila ho ke vchodu, kde jsme se rozdělili.

„Uvidíme se na obědě,“ rozloučila jsem se a odešla na svojí hodinu.

11. kapitola - 13. kapitola

Napište prosím, jak se vám tahle kapitolka líbila.

Vaše Samaneta :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 12. kapitola: