Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 11. kapitola

08.06.2010 (18:45) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1632×

11. kapitola

(stále pohled Edwarda)

Zbytek dne jsem strávil jako vždy, přemýšlením o Belle. Večer jsem usnul s blokem a tužkou v ruce. Koupil mi ho Charlie na mou žádost, abych mohl psát. Od té doby, co jsem poznal Bellu, jsem se stal na psaní básní naprosto závislý.

Hned ráno za mnou přijel táta, aby mě vyzvednul. Dnes je sobota, takže nemusí do práce. Pomohl mi sbalit zbytek věcí a dobelhali jsme se k sesterně, kde jsme se nahlásili.

Konečně jsem se dostal ven na čerstvý vzduch. Ten puch nemocnice mi lezl šíleně na nervy. Teď už mám těch čtrnáct dní na lůžku za sebou a konečně se dostanu domů. Těšil jsem se, až si konečně sednu do mého houpacího křesla v pokoji a začtu se do jedné z mých knih, až se uvelebím na mé staré rozvrzané posteli, ale to bych se tam nejdřív musel přes ty mučivé schody dostat. Z představy, že budu měsíc nakvartýrovaný na gauči v obýváku, se mi dělalo špatně. Začal jsem plánovat bojovou akci „jak se dostat po schodech do pokoje“. Budu si to muset natrénovat. Pochybuji, že mi Charlie pořídí výtah.

Nějakým způsobem jsem se nasoukal do tátova policejního auta a vydali jsme se směrem domů. Doma mě chtěl Charlie přikovat ke gauči v obýváku, ale já se nedal. Snažil jsem se dostat do svého milovaného pokoje. Můj pokoj je něco jako moje teritorium a já jsem tam chtěl být.

Vyšel jsem pět schodů a pak to vzdal. Moc mi to nešlo. Zvolil jsem techniku „výstup s berlemi“ a málem jsem si zlomil i tu druhou nohu. Do zítřka vymyslím plán „B“. Dnes jsem bohužel svůj bojový úkol nesplnil – bájné schody do pokoje jsem nezdolal.

Zmučeně jsem se svalil na gauč a začal přemýšlet, jak to tu celý víkend bez mého anděla strážného přežiju. Anděl strážný, tak jsem jí občas nazýval ve svých básních. Nejspíš jsem se dočista zbláznil. Zatímco jsem se snažil pokořit schody, a potom se doplazit do chodby pro papír, abych mohl napsat pár dalších řádků, stihl Charlie něco sesmolit k jídlu.

Sedl jsem si s ním ke stolu a pustil se do jídla. Ani jsem nepostřehl co to jím a radši jsem to ani postřehnout nechtěl. Když můj táta vaří, nedopadá to zrovna nejlíp, ale chutnalo to celkem dobře. Určitě líp, než v nemocnici. Celou večeři se mi hlavou honily nové verše a Bella.

„Hej, Edwarde!“ mával mi před obličejem Charlie, abych se vzpamatoval.

„Eh – co jsi říkal?“

„Co to s tebou je? Od té doby co jsem přijel, jsi úplně mimo. Takhle tě neznám. A pořád píšeš ty tvoje básničky. Za celou dobu, co jsi byl v nemocnici, jsi popsal celý blok.“

„Já vím, nemůžu za to, že mě chytá múza,“ odpověděl jsem prostě, ale bylo za tím mnohem víc než jen múza.

„A nejmenuje se náhodou ta múza Bella?“ zeptal se s úsměvem a mrknul na mě. Nesnáším, když tohle dělá. Znamená to, že mě má prokouknutého.

Sklonil jsem hlavu a zadíval se do prázdného talíře.

„Řekls jí to?“ zeptal se podezíravě.

„Ne,“ řekl jsem téměř neslyšitelně.

„Když jsem šel do školy dát potvrzení z nemocnice, zahlédl jsem plakát na jarní ples. Bude za dva měsíce.“

„A co jako?“ zeptal jsem se nechápavě a nevědomky jsem čmáral po okraji dnešních novin.

„Pozvi ji tam.“

„Pozvat? Na ples? Na plesy nikdy nechodím.“

„Já vím a vůbec nechápu proč. Tančit předci umíš.“

„Ano to umím. Máma mě to naučila, ale nevím, jak se na plesech chovat. Nikdy jsem tam nebyl. Nemám rád to prostředí. Všude je spoustu lidí okolo a každý na tebe zírá. Je to jako první den ve škole.“

„Hochu, je načase to změnit. Kdy jí to proboha chceš říct. K čemu ti je, že o ní píšeš na papír celé romány, že ti ani bloky nestačí, když jí nic neřekneš. Říkám ti, až jí uvidíš, tak ji tam pozvi. Nemáš co ztratit. Podle toho jak se usmívala, když tě viděla, jsem přesvědčen, že to přijme.“

„Tak dobře. Vynasnažím se,“ řekl jsem trochu poraženě.

„Chlapče, netvař se jako na porážce. Je to jen pro tvoje dobro. To mi věř.“

„Neboj, věřím ti to.“

„A nečmárej mi po těch novinách. Ještě jsem je ani nečetl,“ vynadal mi.

„Promiň,“ přestal jsem čmárat a začal cvakat tužkou o stůl.

„Mám ti nahoru skočit pro blok?“ zeptal se trochu naštvaně. Asi už ho to moje věčné bloumání štvalo. Vždy když ode mě chtěl mít klid, vrazil mi do ruky blok.

„Když budeš tak hodný.“

Charlie odešel do patra a pod vousy si brblal něco jako: „Jsem zvědav, jak to tu s ním vydržím, než se s tou holkou zase uvidí,“ kroutil hlavou.

Já jsem se přesunul na gauč a mezitím mi přinesl blok. Ihned jsem popadl tužku válející se na stole a začal psát. Charlie se uvelebil do křesla a zapnul si baseball.

Když jsem popsal tři stránky, připojil jsem se k němu a upřel svou pozornost, alespoň částečně, na televizi.

Druhý den jsem byl docela nevyspalý díky nepohodlnému gauči, ale byl jsem připraven na plán „B“. Tentokrát jsem se rozhodl, že schody vyskáču nahoru.

Berle jsem opřel o zábradlí a po jedné noze jsem se snažil zdolat schody. V půlce jsem si musel dát přestávku, ale zvládnul jsem to. Nahoře jsem musel zajásat. „Povedlo se!“ Super. Pak jsem pohlédl dolů a trochu jsem nedomyslel, že jsem nechal dole berle. Paráda. To jsem celý já.

Mezitím vylezl Charlie z koupelny. „Co se děje?“ zeptal se a pak se zarazil. „Co děláš tady nahoře?“

Nahodil jsem nevinný výraz. „Chci se dostat do svého pokoje. Nečekáš přeci, že budu v obýváku, dokud mi tu sádru nesundají. Musím taky chodit sem nahoru. Budu to trénovat.“ Pokud budu pořád takhle skákat jenom po jedné noze, tak pak budu asi pěkně kulhat. Levou nohu budu mít vypracovanou a na pravou nebudu moct chodit. To na mě bude opravdu úžasný pohled.

Charlie mi došel dolů pro berle a já jsem se konečně mohl posadit do mého křesla v pokoji. Spokojeně jsem vydechl.

Zítra ji konečně uvidím a půjdu do školy. Jsem zvědav, jestli ji dokážu na ten ples pozvat, ale nad tím budu přemýšlet až večer. Nebyl jsem několik týdnů ve škole, takže to musím všechno dohnat.

Chtěl jsem si vyndat knížky ze stolu, když jsem na něm uviděl nějaké sešity a zápisky.

„Tati?“ zvolal jsem do domu.

„Ano?“ nakoukl do dveří.

„Co tady dělají ta sešity?“

„Jo, tohle. Já ti to neřekl? No, v pátek večer tu byla Bella a přinesla ti svoje zápisky ze školy, aby ses to mohl přes víkend doučit,“ řekl prostě.

„Aha,“ byl jsem udivený.

„Je to hodná holka. Drž se jí,“ pronesl a odešel.

Toho se nemusí bát. Nikdy bych se jí nevzdal. Začal jsem si opisovat její poznámky a učit se na zítra. Její písmo bylo dokonalé a úhledné, až mi nad tím rozum stál. Já většinou svoje zápisky sotva přečtu.

Večer jsem si ještě promýšlel, jak ji pozvu. Měl jsem z toho hrozný strach. Za jedno, že mě odmítne, ale s tím bych se dokázal celkem smířit. Vždyť jak bych jí mohl být dost dobrý. A za druhé, že pokud to přijme, tak se na tom plese totálně ztrapním.

Za přemýšlení jsem usnul.

Dnes jsem se konečně vyspal. Probudil mě až budík v sedm. Už celé ráno jsem byl nervózní a padalo mi z rukou všechno, co se dalo. Dneska bude den. Připravil jsem si vše potřebné a přesně v osm před domem troubilo auto.

Zhluboka jsem se nadechl a celý vyklepaný jsem vykročil ven z domu.

10. kapitola - 12. kapitola

Doufám, že se vám kapitola líbila a stále prosím o komentáře. Vždycky se s těží dohrabete k patnácti. Já jsem moc vděčná lidem, kteří je pravidelně píší, ale také by mohli něco napsat i ti ostatní. Jestli to tedy někdo další čte.

Díky Samaneta :)

PS: Chtěla bych poděkovat chaton, že si přečetla všechny moje povídky a okomentovala je. Děkuju a vážím si toho. :)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 11. kapitola :