Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - Prolog + 1. Poslední den

29.08.2009 (20:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2352×

PROLOG

V té jedné vteřině, co jsem otevřela oči, mi proběhl hlavou celý můj dosavadní život. Netušila jsem co si pro mě osud přichystal, vždy jsem žila spíše přítomností než tím co se má teprve stát, brala jsem život prostě, tak jak přicházel. Za žádných okolností by mě nikdy nenapadlo, že se stanu svědkem skutečností, které by se většině z vás mohly zdát spíše jako pohádka nebo horor, rozhodně ne možná skutečnost. Kdybych na někoho vybalila to, co sem během pár měsíců zažila, asi by si myslel, že patřím do svěrací kazajky a vypolstrované cely, ani já bych něčemu takovému nedokázala uvěřit.

Člověk většinou nepřemýšlí nad tím, který okamžik se stal tím osudovým, který vám změní celý život. V mém případě těchto okamžiků bylo několik. Tím asi první největším bylo mé narození a události, které následovaly bezprostředně poté, ale tato rozhodnutí sem já ovlivnit nemohla, byla jsem pouze jejich součástí, ani jsem o nich nevěděla, ale jak se říká „Osudu neutečete, vždy si vás najde.“

Ale tím opravdu zlomovým bodem, který navždy změnil směr mé budoucnosti, bylo rozhodnutí mého otce vrátit se zpět do rodného městečka. Nikdy jsem si nepomyslela, že v tak nudném a obyčejném místě se může udát něco tak neuvěřitelného, ale ty opravdu nejúžasnější věci se stanou vždy, když je nejméně čekáte.

1. POSLEDNÍ DEN

Zrovna jsem se začala probouzet, když zazvonil budík. Zamáčkla jsem ho a podívala se z okna. Svítilo sluníčko, jako skoro každý den, ve Phoenixu se ani nic jiného nedá předpokládat, déšť tu byl vzácností, ale mně rozhodně nechyběl, milovala jsem slunce a teplo. Rozhodla jsem se vstát, jindy jsem ještě vždycky chvíli ležela v posteli a připravovala mé tělo i mou mysl na to co mě ten den čeká, ale dneska ne. Dnešek byl posledním dnem školy, prakticky šlo jen o to dojít do školy, vyřídit všechny papírové záležitosti, tzn. vrátit všechny půjčené knížky, vyklidit si skříňku,… a hlavně dojít si pro vysvědčení, takže pouze samé formality.

Ale dnešek pro mě nebyl pouze posledním školním dnem v tomto roce, byl to úplně můj poslední den na této škole, končila jsem druhý ročník střední, ale do třetího ročníku už nastoupím jinde. Bylo to pro mě pořád všechno ještě nové a ještě jsem se s tím pořád nesmířila. Táta mi tuto novinu oznámil včera při večeří, lezlo to z něj jako z chlupaté deky, ale už mu nezbýval žádný čas, protože do Forks jsme měli odjet už za pár dní. Poslední dva týdny byl pořád nějaký divný, byla myslím sobota, když přišel domů s úsměvem od ucha k uchu a nepřestával se smát, ještě když sem mu dávala dobrou noc. Následující den byl pravým opakem, chodil zamyšlený a skoro nevnímal a tvářil se no prostě zvláštně, tak nějak rozpolceně. Následující dva týdny se mu tyto dvě nálady střídaly jako na houpačce, pokaždé když jsem se zeptala, jestli se něco děje, jen suše odpověděl: "Ale kdepak.", tak jsem to nechala být, ale pak přišel včerejšek a že prý má pro mě novinu.

Táta byl nervózní a šel na to pomalu, věděl, že Phoenix miluju, i když tady nemám moc kamarádů tak je pro mě pravým domovem, alespoň byl posledních 5 let a taky, že nenávidím stěhování. Táta totiž pracuje u Policie, proto jsme se již několikrát stěhovali, pokaždé když dostal nějakou lepší nabídku, ale když mi bylo 12, přestěhovali jsme se sem a já tátu donutila slíbit, že tady zůstaneme, jak jen to bude možné, proto to teď pro něj nebylo zrovna lehké, ale měl proto svůj důvod. V tu sobotu, když se mu poprvé objevil na tváři ten šílený úsměv, volal jeho starý kamarád z městečka, kde můj táta vyrůstal, kde potkal mou matku, kde se do sebe zamilovali, vzali a kde jsem se také narodila já. Měl pro něj úžasnou nabídku, tamní náčelník Policie odešel do důchodu a jeho zástupci, byli příliš mladí na to, aby někdo z nich nastoupil na jeho místo a tak mu navrhl, jestli by se nechtěl vrátit domů a vzít tuto práci.

V Charliem v tuto chvíli začal vnitřní boj se vzpomínkami, jak mi vždycky vyprávěl ve Forks zažil ty nejkrásnější i ty nejstrašnější chvíle svého života. Mezi ty nejkrásnější patřil den, kdy se setkal se svou životní láskou, mou mámou. Nechodili spolu nějak zvlášť dlouho a vzali se hned po škole, dřív to bylo naprosto běžné. Ale jak táta vždycky říká ten nejkrásnější den, se stal i tím nejhorším, byl to den, kdy jsem se narodila. Byla jsem prý to nejkrásnější miminko na světě, ale takhle určitě mluví každý otec o svém dítěti. Tím nejhrůznějším dnem se stal v okamžiku, když mu doktor přišel oznámit tu zdrcující zprávu, že má matka, bohužel zemřela na poporodní komplikace. Když mi poprvé tento příběh vyprávěl, tehdy jsem si ani nedokázala představit, jak se musel cítit, když se mu najednou zhroutil celý svět, později jsem to pochopila a musela jsem uznat, že v sobě našel mnohem více síly jít dál, než já. Musel jít dál, měl přeci mě.

Po pár dnech si mě odnesl domů a stal se mi otcem i matkou, bylo to pro něj těžké, naštěstí tehdy mu pomáhala má babička, ta poslední rodina, kterou Charlie měl, jeho otec zemřel již dávno a taktéž rodiče mé matky, kteří zahynuli při tragické nehodě asi půl roku poté, co se táta s mámou vzali. Společně se o mě starali asi dva roky, ale babička záhy onemocněla a tehdejší medicína ji nedokázala pomoci. Tak jsme zůstali s tátou sami, ale dlouho jsme už ve Forks nepobyli, tátu ubíjeli vzpomínky a tak se rozhodl, že se odstěhuje. Tím nastala etapa stěhování, až jsme se usadili ve Phoenixu, ale teď nadešla chvíle dát sbohem tomuto slunečnému domovu a vrátit se domů.

Rychle jsem vyskočila z postele, vlítla do koupelny a provedla běžnou ranní hygienu, pak jsem na sebe navlíkla nátělník a kraťasy a seběhla dolů do kuchyně. Tam už na mě čekal táta s nachystanou snídaní, ovesné vločky a mlíko, to bylo vrcholem jeho kuchařského umění, vždy se snažil být tím nejlepším tátou, takže to že neumí vařit, byl jen nepatrný detail. Posadila jsem se ke stolu a dala se do jídla, když se opatrně zeptal: "Tak už se těšíš na návrat domů?" Málem mi zaskočilo, bylo to tak tak, že jsem se nezadusila, jen jsem se na něj podívala a pokrčila rameny. Nevěděla jsem co říct, tak jsem se raději cpala dál, ač jsem příliš hlad neměla. Pro mě to návrat domů tak docela nebyl, sice jsem se tam narodila a něco přes dva roky jsem tam vyrůstala, ale na Forks žádné vzpomínky nemám. Jediné co o něm vím je, že tam téměř neustále prší nebo je aspoň zamračeno a je tam pořád zima, teda v porovnání s Phoenixem.

Když jsem dojedla, rychle jsem umyla nádobí, vzala si batoh do školy, rozloučila se a vyběhla z domu. Chtěla jsem se vyhnout dalším otázkám týkajících se stěhování do starého, nového domova. Můj poslední den ve škole probíhal přesně, jak sem předpokládala, vyřídila jsem všechny formality, vyzvedla si vysvědčení a rozloučila se s těmi pár kamarády, které jsem ve škole měla, nikdy jsem neměla takové ty pravé kamarády. Dříve to bylo prakticky nemožné, než sem někoho stačila lépe poznat, už jsme se stěhovali a po nějaké době jsem si prostě vytvořila takový ochranný reflex a lidi si k sobě příliš nepouštěla.

Když jsem vše vyřídila, rozhodla jsem se, že ještě před tím než se pustím do balení, musím se s tímto městem rozloučit. Jela jsem na mé oblíbené místo, na pláž, posadila jsem se a dlouho jsem jen tak zírala na moře, úplně jsem vypnula mozek, jen mé uši slyšely to jemné šplouchání vln, pak přišel ten nejkrásnější okamžik dne, západ slunce, když slunce zmizelo pod hladinou, rozhodla jsem se k návratu domů, bylo přeci jen dost pozdě a Charlie bude mít strach, kde jsem tak dlouho a musím se taky vrhnout do balení.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - Prolog + 1. Poslední den: