Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 46. Doznání

26.02.2010 (20:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2442×

46. DOZNÁNÍ

BELLA

Vyběhla jsem z pokoje, prohnala se domem jako vítr a utíkala dál po tmavé lesní cestě. Divoce jsem vdechovala a vydechovala studený noční vzduch, který až mrazil. Klopýtala jsem, krok za krokem, div jsem několikrát nespadla, ale nepřestávala jsem. Má vůle byla silnější než mé slabé a vyčerpané tělo, které to již chtělo vzdát a zastavit se, ale já mu to nedovolila. Cítila jsem, ne věděla jsem, že zde nejsem sama. Jejich pohledy mě propalovaly, ale já se ani jedinkrát neotočila a jen dál utíkala až k našemu domu.

Zcela vyčerpaná, zcela promrzlá a zmatená jsem se zhroutila ve sprše, která mi měla pomoci se uklidnit. Voda mi ztékala po obličeji, kapka za kapkou jako vodopád, ale já věděla, že už to není jen voda. Z očí se mi pod náporem dnešních událostí vydraly slzy. Bylo to jako prolomení hráze, která již dlouho odolávala příliš velkému tlaku. Všechny doposud nevyřčené a zadržované emoce dnes v noci vyplavaly na povrch.

Měla jsem cítit úlevu, konečně je konec všem hrám, předstíraní, toho, že je vše v pořádku, ale necítila jsem nic, jen prázdnotu a pocit viny. Proč? Nic jim nedlužím, nemám se proč omlouvat, to oni lhali, ne já.

Když jsem se ráno probudila, no popravdě, ráno už nebylo, ani dopoledne ne, hodiny ukazovaly téměř půl druhé. Prospala jsem nejen téměř celou noc, ale i půlku dne. Když jsem sešla dolů do kuchyně pro něco k snědku, našla jsem na lednici vzkaz od Charlieho, že dnes musí do práce. To mi přišlo vhod, dnes bych toho moc nenamluvila a Charlie by si všiml, že je něco jinak. Zbytek dne jsem strávila zavřená v pokoji. Ležela jsem v posteli a nechávala svět kolem mne plynout, potřebovala jsem být sama, potřebovala jsem na nic nemyslet, ale to mi má mysl nikdy nedovolila.

Bylo něco kolem desáté večer, když se Charlie vrátil domů a já si až teď všimla pěti zmeškaných hovorů na mém telefonu, jak se mi snažil dovolat a toho, že již měl být dávno doma. Sešla jsem dolů, abych se podívala, jestli je vše v pořádku, ale už z výrazu tátovi tváře jsem poznala, že není.

„Stalo se něco, tati? Promiň, že jsem ti nebrala telefon, nějak jsem ho neslyšela. Kde jsi byl tak dlouho, a proč se tváříš jako by …“

Charlie ještě chvíli upřeně sledoval stůl, a pak konečně promluvil.

„Stala se nehoda, Bells. Bylo něco před pátou, měla mi končit služba, když někdo zavolal, že se v lese stala nehoda. Byl jsem na stanici, ale i tak jsem se tam hned vydal. Byl jsem tam za pár minut, ale ještě dřív než jsem zastavil nedaleko nabouraného auta, poznal jsem, komu patří.  A když jsem vystoupil a uviděl tu spoustu krve, málem to se mnou seklo.“

„Čí bylo to auto? Co se stalo?“

„Billyho Blacka, Jakova otce. Chtěli jsme se dnes dívat na zápas, ale něco se muselo stát. Nebylo tam žádné jiné auto, jen jeho, které narazilo do stromu.“

„A co je s Billym, přijela záchranka a pomohla mu?“

„Ač jsem přijel okamžitě, Billy už tam nebyl a sanitka přijela minutu po mně. Nevěděl jsem, co si mám myslet, nejdřív jsme si mysleli, že by mohl z auta vypadnout během nehody a tak jsme ho hledali, ale nic. Asi za deset minut volali z nemocnice, že Billy je už na pohotovosti a v péči lékařů. Hned jsem nasedl do auta a jel do nemocnice. Billy už byl na sále a operovali ho a tak jsem se rozhodl zjistit, kdo ho tam dovezl a co se vlastně stalo. No nevěřil bych, že se něco takového může stát, ale Billy měl dnes opravdu štěstí a já jim za to navždy zůstanu vděčný, nebýt jich Billy by už nežil.“

„Ale co se stalo, kdo mu pomohl…?“

„Byl to zázrak, že někdo tou dobou projížděl okolo. Byla to ta nová rodina, co se nedávno přistěhovala do města, myslím že, Tornovi se jmenují. Tom zachoval chladnou hlavu a spolu s manželkou poskytli Billymu první pomoc, a protože věděli, že sanitce by to trvalo dlouho, zavezli ho do nemocnice sami. Zvláštní jak skromní to jsou lidé, jiní by ze sebe rázem dělali hrdiny, ale oni ne. Prý je to samozřejmé pomoci, když to někdo potřebuje. Dokonce nechtěli, aby to někdo věděl, opravdu něco nevídaného, ale stejně je budu muset v pondělí poprosit, aby se za mnou stavili na stanici a vyplnili pár papírů.“

„Takže tam byl jen Tom a Amy, myslím manželé Tornovi?“

„Ty je znáš?“

„Tak trochu, chodím s jejich dětmi do školy, takže se tomu nedalo vyhnout.“ Charliemu, jsem celou dobu o mém novém přátelství neřekla ani slovo. Celou dobu si myslel, že veškerý svůj volný čas trávím s Angelou nebo Jess, o Miriam jsem se nikdy nezmínila. Chtěl by vědět, kde bydlí a z toho, co bych mu řekla, by nebyl nadšený. Věděl, čím jsem si prošla, když odjeli a …“

„A jak se má vlastně Billy?“ snažila jsem se změnit téma.

„Je ve vážném stavu, ale je naživu. Jacoba to zničilo, vidět otce připojeného na spoustu hadiček a přístrojů, ale je to statečný kluk. Nabídl jsem mu, že může zůstat u nás, aby nebyl doma sám a do nemocnice to neměl tak daleko, ale dnes tam chtěl zůstat. Doktoři říkají, že prvních čtyřicet osm hodinu rozhodne, pokud přežije, měl by se uzdravit, ale i tak nebude mít vyhráno. Promiň Bells, jsem už unavený, půjdu si dát sprchu a pak si lehnout, bylo toho na mě dnes příliš.“

Táta odešel nahoru, ale já zůstala sedět přilepená na židli a koukala do zdi. Co tam jen dělali? A jak to, že pomohli Billymu? Vždyť táta říkal, že tam byla spousta krve a oni ho byli schopni dovézt do nemocnice. A vůbec, myslela jsem si, že po tom mém včerejším představení, si už dávno zabalili saky paky a odjeli co nejdál. Jsem zvědavá, jestli se v pondělí ukážou ve škole, ale na to si budu muset ještě jeden den počkat.

Když jsem se v neděli ráno probudila, Charlie už doma zase nebyl. Nechal mi vzkaz, že musí ještě na skok na stanici a pak se zastaví v nemocnici. I já jsem měla v úmyslu zajít navštívit Billyho a hlavně podpořit Jake a zjistit, jak jsou na tom, ale nejdříve jsem se rozhodla Charliemu na pak připravit oběd a část ho vzít také Jakovi do nemocnice. Tamější blafy by otrávily i mrtvého a určitě bude mít pořádný hlad.

S obědem jsem si moc hlavu nelámala, prostě jsem dala upéct maso do trouby a k tomu uvařila brambory a zeleninu.

Něco po jedné odpoledne jsem dorazila do nemocnice. Jacoba jsem potkala na chodbě, jak se vracel od automatu s kelímkem instantní kávy v ruce. Lehce se na mě usmál, aby mi dál najevo, že mě rád vidí, ale i tak vypadal strašně unaveně a ustaraně.

„Ahoj Jaku, jak se držíš a jak se vede Billymu, doufám, že už je to lepší? Táta mi včera vylíčil, co se stalo. Je mi to tak líto, ale Billy je silný a určitě bude brzy zase v pořádku. A mezitím i ty se potřebuješ posilnit a zdejší jídlo k tomu nestačí, přinesla jsem ti oběd. Určitě už budeš mít pořádný hlad.“

Celou dobu jsem držela Jaka za ruku a mluvila téměř šeptem, Jako bych nechtěla, aby nás někdo slyšel, ale nehodilo se mluvit příliš nahlas, teď a tady ne.

Nakonec jsme se s Jakem usadili v jídelně a Jake se pustil do jídla. Nikdo z nás nemluvil, já ho jen tiše sledovala a byla jsem ráda, že mu chutná. Jacob, i na to jak byl mladý, tak už si toho zažil hodně. Nejdříve jako ještě malý kluk přišel o matku, když zemřela na slabé srdce a aby to nestačilo, tak před pár lety měl Billy autonehodu a od té doby je upoután na vozíčku. Vždy to snášel statečně a nikdy si nestěžoval, ale měl to mnohem těžší, než si kdo dokáže představit. No a teď do toho ještě ten problém s upíry a vlky.

„Děkuji ti Bells, že jsi přišla a za to jídlo taky, ani nevíš, jak mi přišlo vhod, ale myslím, že už bych se měl vrátit za Billym. Nechci ho nechávat příliš dlouho o samotě. Lékaři sice říkají, že nic nevnímá, ale chci tam být pro každý případ.“

„Dobře tak běž, já se zase brzy stavím a Charlie určitě taky. Víš, Jaku, vím, že nechceš tátu tady nechat samotného, ale ty by ses měl taky vyspat. Nemusíš jezdit až domů, přijď k nám. Můžeš se převléknout, osprchovat, najíst a trochu si odpočinout.“

„Díky Bello. Možná až se táta probere, ale zatím bych raději zůstal tady.“

„Tak dobrá, opatruj se a nevzdávej to, Billy se určitě uzdraví. Ahoj.“

Na rozloučenou jsem Jacoba silně objala a políbila ho na čelo, ale sotva jsem se dala na odchod, zastavila mě ještě jednou jeho silná paže.

„A Bells,… promiň, je mi trapné tě o to žádat, ale je to tak správné. Mohla bys jim poděkovat, že tátu zachránili?“

„Jim?“ už jim nenadával do pijavic, či vrahů, ale chtěl jim poděkovat. Páni, tohle bych od Jacoba nikdy nečekala.

„Víš, nevím, jestli ještě dostanu šanci, po tom mém včerejším vystoupení bych se divila, kdyby ještě neodjeli.“

„Vystoupení?“

„Tím se teď netrap, až bude Billy v pořádku, vše ti vysvětlím, teď to není důležité, ale pokusím se. To ti můžu slíbit. Drž se, Jaku.“

S těmito slovy jsem Jacoba opustila a vydala se na cestu domů, ale nedojela jsem tam, ne hned. Odbočku vedoucí k našemu domu jsem přejela a dál pokračovala po hlavní silnici až na konec města. Nebyla jsem si jistá tím, co vlastně dělám, ale neměla jsem co ztratit. Pokud odjeli, tak se nic nestane a pokud snad zůstali, dříve nebo později by se to stát muselo, neměla jsem vyhnutí, takže raděj dříve, teď mám alespoň výmluvu, proč je navštívit.

Po pár minutách jsem zastavila na příjezdové cestě a chvíli jen tak seděla a přemýšlela, jestli vystoupím, nebo raději zbaběle uteču. Nakonec jsem se zhluboka nedechla a vzala za kliku. Pomalu jsem kráčela ke schodišti. Dům byl tichý a temný. Nikde se nesvítilo, ani jsem nezaslechla sebemenší náznak něčí přítomnosti. Možná skutečně odjeli, blýsklo mi hlavou, ale dokud nezazvoním, nemůžu si být jistá. Stiskla jsem tlačítko zvonku a čekala, ale ani po druhém opakovaném zvonění se nikdo u dveří neobjevil. Takže jsem se nemýlila, skutečně raději Forks opustili a kdo by se jim divil. Můj hysterický výkon by vystrašil i upíra. Posadila jsem se na vrchní schod a jen tak seděla a pozorovala okolní krajinu, začínalo se stmívat, ale mně se tentokrát odsud nechtělo. Někde v podvědomí jsem si uvědomovala, že toto je možná naposled, co jsem tady. Víckrát už sem nepřijedu, nebudu mít důvod, a proto se potřebuju s tímto místem jednou provždy rozloučit.

Seděla jsem tam jen tak asi tak půlhodiny, když to ticho a klid někdo narušil.

„Takže pachatel se vrací na místo činu, nečekal bych tě tady.“

Srdce jsem měla málem až v krku a tlak by mi teď žádný tlakoměr nebyl schopný změřit, jak byl vysoký. Nevím odkud a jak, najednou se vedle mne objevil Tristan.

Nevěděla jsem jak začít, ani co mu říci. Nepřemýšlela jsem nad tím a navíc jsem se smířila s faktem, že už odjeli a on se tu z ničeho nic zjeví a já dostanu málem infarkt.

„Mohl by ses aspoň chovat jako člověk a chodit tak, abych tě slyšela přicházet. Nechci umřít v osmnácti na infarkt.“

Následovala menší pauza, při které jsme na sebe jen zírali.

„Promiň, nechtěla jsem ti nadávat, jen … jen si mě vyděsil. Myslela jsem si, že jsem tu sama, a že jste no, vždyť víš, že jste odjeli z města.“

„Takže ty sis myslela, že jsme se tě snad lekli a odjeli pryč? Myslím, že potřebujeme víc, než jednu malou holku, abychom se vylekali.“

„Mě se bát třeba nemusíte, ale jak jsem řekla, nejsem sama, kdo o vás ví a ti, co jsou tam venku, jsou jiní než já. A jak jsem se měla šanci dozvědět, zrovna vaši přátelé nejsou, ale asi jste na ně ještě nenarazili, jinak byste tu už asi opravdu nebyli.“

„O čem to mluvíš?“

„To teď není důležité, prozatím jste před nimi v bezpečí, obzvláště po tom, co se stalo v sobotu. Mám vám poděkovat jménem Jacoba Blacka za záchranu jeho otce, ale tento vzkaz bych spíše měla předat tvým rodičům, nebo kým doopravdy Amy a Tom jsou.“

„Byli jsme tam všichni, když se to stalo. A jak mu vlastně je?“

„Zatím je stále v kritickém stavu. Ale snad se brzy uzdraví. A tímto bych vám chtěla poděkovat i já. Je to otec mého nejlepšího kamaráda, a už tak to má těžké, kdyby přišel o tátu, nevím …

A když už jsem tady, chtěla jsem se ti omluvit, za ten večer. Trochu jsem to přehnala, ale ten den toho prostě na mě bylo příliš. Od doby, co jste ve Forks, jakoby se vše opakovalo a já … já jsem chtěla jen zapomenout, ale to se mi s vámi ve městě nepodaří. Takže promiň a ještě jednou díky. Měj se.“

„To si jen sem takhle napochoduješ, poděkuješ a omluvíš se a budeme dělat dál, jako by se nic nestalo?“

„Neboj, vaše tajemství je u mě v bezpečí, a pokud nikomu neublížíte, nemusíte mít strach. Ahoj.“

Chtěla jsem to rychle a bezbolestně utnout a odjet domů, ale Tristan mě nenechal a než jsem se nadála, stál mi tváří v tvář.

„Promiň, žádala si mě, ať se chovám jako člověk, ale po tom všem, tě jen tak nemůžu nechat odejít. Myslím, že bychom si měli promluvit a vše vysvětlit a myslím, že by si to měli poslechnout i ostatní.“

„Ale nikdo jiný, než ty tady není?“

„Už na nás čekají ve vnitř a myslím, že tě docela rádi uvidí.“

„Ale nekousnete mě, že ne?“

„Nemusíš mít strach, maso si dáváme jen na Vánoce a ty už byli, takže minimálně do těch příštích jsi v bezpečí.“

„Moc vtipné.“

Následovala jsem Tristana do nitra domu, aniž bych si uvědomovala, do čeho se vlastně vrhám. Jak říkal, zbytek rodiny na nás netrpělivě čekal usazen v obývacím pokoji. Miriam na mě po očku mrkla a usmála se, stejně jako její rodiče. Nevím, kdo z nás zde měl nyní větší strach z toho, co se bude dít. Posadila jsem se do křesla, ještě jednou se rozhlédla po pokoji a obyvatelích tohoto domu a čekala.

Jako první se nakonec ujal slova Tom, jakožto hlava této rodiny na to měl právo.

„Děkujeme ti, Bello, že jsi přijala naše pozvání i vzhledem k okolnostem a nejdříve bychom tě chtěli ujistit, že z naší strany se ty ani nikdo ve městě, nebezpečí obávat nemusí. Myslím, že není třeba chodit kolem horké kaše a zbytečně to tak protahovat, proto bych ti asi položil základní otázku, na kterou bychom rádi znali všichni odpověď. Jak to, … jak to, že víš, kdo jsme?“

Tom mluvil, pomalu a klidně, ale nedalo se přehlédnout, že všichni hoří nedočkavostí, ať jim vše vysvětlím.

„Než začnu, ráda bych se vám ještě omluvila za to, jak jsem se zachovala v pátek večer. Nikdo z vás si to nezasloužil. Od první chvíle, co jsem vás poznala, jste se ke mně chovali pěkně a já to ten večer trochu přepískla, ale měla jsem své důvody.

Takže kde bych začala. Je to velice dlouhý a složitý příběh, ale hlavním faktem je asi to, že jsem se s někým, jako jste vy setkala. Ani si neumíte představit, jak jste jim podobní. Hned ten první den, kdy jsem uviděla Tristana sedět v lavici, jsem ve vteřině věděla, kdo ve skutečnosti je, a proto jsem tenkrát utekla. Promiň, vše od vašeho příjezdu bylo jako velké dejavu, které mi nahánělo husí kůži.“

„Takže ti, co zde byli před námi, ti prozradili, kým opravdu jsou?“

Tom, využil menší pauzy a položil mi další otázku.

„Ne, to nikdy neudělali. Celou dobu ho před všemi lidmi skrývali, ale já ho nakonec stejně odhalila.“

„Nedokážu si ani představit, jak si se musela cítit, když si se dozvěděla něco takového. Lidé by neměli znát toto naše tajemství, je to pro ně nejen neuvěřitelné, ale hlavně nebezpečné. Ale jak si na to přišla a hlavně jak zareagovali, že jsi odhalila jejich tajemství? A kdo to vlastně byl?

Promiň, nechci tě zpovídat, ale jak si asi poznala, rádi bychom znali celou pravdu.“

Tentokrát to byla Amy, kdo to nevydržel a přerušil mé vyprávění.

„Myslím, že od toho jsme tady, takže se mi nemusíte omlouvat. Opravdu to pro mě lehké nebylo. Zjistit, že vše o čem jsem si kdy myslela, je jen fikce, je ve skutečnosti pravda, byl ohromný šok, ale nebylo to jediné tajemství, které jsem se tehdy dozvěděla. A jak reagovali oni? Nijak, tou dobou už tady nebyli, odjeli několik měsíců před tím. Celý je to dlouhý příběh, a proto bych měla začít raději od začátku.

Nežijeme ve Forks dlouho, i když jsem se zde narodila a můj táta tady vlastně do smrti mé matky také žil, ale poté jsme se odstěhovali a často se stěhovali. Do Forks jsme se vrátili teprve loni začátkem léta a tehdy to vše začalo.

Byla jsem ve městě teprve pár dnů, když jsem poprvé potkala Alice a rázem se z nás staly nejlepší kamarádky a netrvalo dlouho a představila mě také zbylým členům jejich rodiny. Celkem jich bylo sedm. Esme a Carlisle, jejich rodiče a pak Emmet, Rosalie, Alice, Jasper a jejich poslední bratr Edward. Esme a Carlisle vypadali daleko mladší než, by na rodiče již takto starých dětí měli, a proto se nikdy netajili tím, že jsou všichni adoptovaní, ale to byl jen příběh, který měl zahnat případné otázky lidí okolo. Přistěhovali se do Forks asi dva roky přede mnou, ale nikdy zcela nezapadli. Byli až příliš výjimeční a ostatní se jich tak trochu stranili, ale ani oni si k tělu nikoho nepouštěli. To se však změnilo s mým příjezdem.

Celé léto jsem prakticky strávila s nimi. S Alice a její sestrou jsme neustále něco podnikali. No a nakonec se stali i mou rodinou, bylo až neuvěřitelné, jak dobře jsem se s nimi cítila, jako bych našla své pravé místo na světě a pak tu byl ještě on. Edward. Naše setkání se nám stalo osudným. Celé léto byl pryč a vrátil se teprve před začátkem školy. Nejdříve mě málem zabil, když se jeho auto nečekaně vyřítilo ze zatáčky na to moje, a pak to šlo ráz naráz. Začátky nebyly lehké. Do slova jsme se neuměli vystát, byl pro mě jen frajírkem v drahém autě, který se neumí chovat, a tak jsme se spíše navzájem tolerovali, než že bychom se přátelili, ale dlouho jsem jeho přítomnost snášet nemusela, protože záhy zase odjel, ale tím to neskončilo, byl to jen začátek.

V den mých narozenin, mi totiž přišel první dopis a s ním také náhrdelník a každý následující týden vždy v sobotu ráno, přišel další dopis. Nebyly to žádná slohová cvičení o několika stranách, ale jen pouhé malé kartičky se stručnými vzkazy, no vlastně to byla vyznání lásky. Netušila jsem, kdo mi je posílá, ale každou sobotu jsem je nedočkavě vyhlížela. Bylo by mi fuk, kdyby je posílal samotný ďábel, ale s každým vyznáním, jsem byla šťastnější. Tak to pokračovalo několik týdnů a pak tu byl Halloween. Potkala jsem záhadného cizince v masce, prožili jsme kouzelnou noc a já věděla, že to musí být on, kdo mi posílá ony kartičky, ale když jsem se ráno probudila, byl pryč a já se nedozvěděla, kdo ve skutečnosti je.

Pak aby to nestačilo, Edward se vrátil. Když jsem ho poprvé podruhé uviděla, moc nadšená jsem nebyla, ale náš druhý začátek byl o poznání lepší.

Když nadešla sobota, nervózně jsem vyhlížela další dopis, ale tentokrát žádný nedošel a ani příští, ani přespříští týden. To mě tehdy zničilo. Cítila jsem se podvedená a zrazená. Myslela jsem si, že poznal, že mu za to prostě nestojím a šeredně se splet a už se mnou nechce můj tajný ctitel nic společného, ale pravda byla někde jinde. Jak to vše bylo, jsem se dozvěděla až o vánocích. Stačil jeden letmý polibek pod jmelím a já jej poznala. Celou dobu to nebyl nikdo jiný, než Edward. Nejdříve jsme byli jako kočka a pes, ale jak se říká, protiklady se přitahují. Najednou jsem byla neskutečně šťastná, když jsem byla s ním, nepotřebovala jsem nic jiného, než jeho. Ale toto štěstí netrvalo příliš dlouho.

Nevím, co se stalo, jestli jsem to zavinila já. Jednoho dne jsme se rozloučili, tak jako každý den, ale příští den nikdo z nich nebyl ve škole. Zmocnil se mě zvláštní pocit, jako bych to cítila. Abych to zkrátila, najednou byli všichni pryč. Slehla se po nich zem, bez jediného slova na rozloučenou.

Víte, není to pro mě ani teď jednoduché, ale možná mi pomůže, když konečně někomu řeknu celou pravdu.

Období po jejich odjezdu pro mě nebylo lehké a dodnes jsem se přes to zcela nedostala, ale snažím se. No, ale abych se dostala k tomu, jak jsem se dozvěděla pravdu o tom, kým či čím jsou.

Pravda o existenci upírů, nebyla jediným tajemstvím, které jsem se toho večera dozvěděla. Forks je oblastí původu jednoho z nejstarší indiánských kmenů a i ti mají své legendy, které jsou mnohdy pravdivější než, by se mohlo zdát.

Nikdy jsem nepochopila, proč Jacob Cullenovi nemůže vystát. A pak se ještě začal chovat divně, a když odjeli, jakoby se mu konečně ulevilo. Ale to vše ještě nic nebylo. Jsem od přírody až příliš zvědavá, a proto mě jednou zarazilo, to co mi řekl … nejsou tím, za koho se vydávají. Nevěděla jsem, co tím myslí a ani on to vlastně nechtěl říci, jen mu to uklouzlo, ale já už se nedala. Nebyl to nakonec on, kdo mi vše prozradil, ale význam to již nezměnilo. Jeden ze stařešinů jeho kmene, mi toho večera z dlaně vyčetl budoucnost. Nebylo to takové obyčejné čtení z ruky, stačilo mu se mě dotknout a najednou, jako by byl v nějakém transu a vykládal mi  o rozhodnutí, které mě čeká a … nakonec mi dal jednu starou knihu, která mi měla pomoci. Musím znát prý pravdu, abych se rozhodla správně, ale tenkrát jsem ještě netušila, že jedna stará kniha převrátí život člověku naruby.

Nebyla to ani kniha, jako spíše deník, zachycující historii jejich kmene, legendy, ale i holou skutečnost. Nejsem si úplně jistá, zda mám právo vám o nich vyprávět, ale je to součástí mého příběhu a možná to nakonec tak bude lepší. Oni o vás ví, a proto byste měli vědět i vy o nich, vždyť dříve nebo později na sebe narazíte.

O zdejším kmeni sídlícím v La Push se tradovalo v legendách, že jejich předkové byli vlci a něco na té legendě pravdy je. Nebyli to skuteční vlci, ale jejich předci získali schopnost vzít na sebe vlčí podobu, ale tento jev či schopnost byla podmíněna ještě jedním faktorem. Dokázali to jen tehdy, pokud se v jejich blízkosti vyskytl jejich jediný přirozený nepřítel, upíří. Tato legenda už byla téměř zapomenutá, když se však téměř před devíti desítkami let něco změnilo, do Forks po mnoha staletích se vrátili studení, jak vás nazývají, a legenda se stala skutečností. Nebyli to však jen tak obyčejní upíří. Přísahali, že lidem neubližují a loví jen zvířata. Tehdejší náčelník jim to uvěřil a uzavřeli spolu dohodu. Území Forks si rozdělili na svá teritoria, jejich hranice nesmí překročit a mír bude panovat tak dlouho, dokud oni neublíží člověku. Tak tato dohoda platí dodnes. Těmi upíry byla rodina, o které jsem vám vyprávěla. Vrací se do Forks vždy jednou za několik desetiletí, kdy už není nikdo, kdo by je poznal, ale zdejší kmen na ně nikdy nezapomněl, a když se vrátili naposled zhruba před dvěma roky, zpustili přirozenou reakci, které se nedalo zabránit. Proto když jsem Tristana varovala, aby dával pozor, kdo koho venku loví, narážela jsem na ně, vlky.

Když zde Cullenovi nejsou je jejich teritoriem celé Forks a i když jste na ně zatím nenarazili, měli byste být připravení a zbytečně na ně nezaútočit. Nejste součástí dohody, ale myslím si, že pokud budete dodržovat stejná pravidla jako vaši předchůdci, možná se budete moci dohodnout. Jacob po tom, co jste mu zachránili otce, bude určitě přístupnější, než dříve.

No takže abych to dokončila, když jste do Forks přijeli vy, všechno to začalo nanovo. Nejtěžší na tom všem, je asi fakt, že jste se nastěhovali zrovna tohoto domu. Dříve zde bydleli oni a pokoj pro hosty býval mým pokojem a ten naproti přes chodbu zase Edwardův. Vše je to pro mě o to silnější. Myslela jsem, že sem už víckrát nevstoupím a pak jste se ukázali vy a já potkala Miriam, a i když jsem věděla, že jste, čím jste, stejně jsem se s vámi spřátelila. Původně jsem se chtěla dozvědět jen nějaké informace, co od vás můžeme čekat, ale teď vím, že pro mne znamenáte mnohem víc.

A ten páteční výbuch, byl jen důsledkem koncentrace příliš mnoha oživlých vzpomínek a opakování. Ty šaty, co mi Miriam upravila, bývaly moje. Měla jsem je tehdy o Halloweenu a ty náušnice,… vůbec celý ten večer a pak, když jsem byla v tom pokoji, bylo toho moc. Promiňte.“

Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy a nevěděla, jak dlouho je budu schopna ještě zadržet. Byla jsem překvapená, že jsem se nerozbrečela už dávno, ale teď už k tomu stačil jen krok. Nedokázala jsem nyní ani jednomu z nich pohlédnout do očí a přesto jsem cítila, jak mne jejich pohledy propalují, a zvláště Tristanův. Muselo mu dojít, na co jsem narážela, když jsem zmínila Edwardův pokoj, musel si uvědomit, s kým jsem si ho spletla. Cítila jsem se tak trapně, ale naštěstí byl jediný, kdo znal pravdu o tom, co se toho večera stalo, a já věřila, že dokáže zachovat tajemství a diskrétnost.

„Myslím, že těmi, kdo by se měli omlouvat, bychom měli být my. Netušili jsme, co vše náš příjezd do Forks způsobil, a hlavně co to znamenalo pro tebe. A pokud si to budeš přát, raději odsud odjedeme. Myslím, že pro všechny tři strany to bude nejlepší řešení.“

Amy mne tentokrát lehce vzala za ruku a celou dobu se mě snažila uklidnit.

„Kvůli mně odjíždět nemusíte. Chtěla jsem zapomenout a od všeho utéci, ale možná bude lepší čelit duchům minulosti čelem a jednou provždy je tak zahnat. A co se vlků týče, jak jsem říkala, není vhodnější chvíle na domluvu, než právě nyní. Ale samozřejmě záleží na vás, pokud se zde již necítí v bezpečí, nikdo vám bránit nebude.

Toto byl ve zkratce celý můj příběh, je tam ještě mnoho věcí, které jsem vám, neřekla, ale to bychom tu byli hodně dlouho, ale teď pokud se můžu ptát já, zajímalo by mě něco o vás.“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 46. Doznání: