Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 45. Odhalení

17.02.2010 (18:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1787×

45. ODHALENÍ

BELLA

Jen co jsme vystoupily z auta, ihned jsem zahlédla Miriam mezi dveřmi, jak na nás mává a zve nás dovnitř. Jessica šla v čele, jí dělalo nejmenší potíže znovu vstoupit do tohoto domu. Následovala ji Angela, která si mne po koutku stále prohlížela a já se loudala za nimi. S každým krokem, kterým jsem byla blíže domu, jsem byla blíže i všem vzpomínkám. Nakonec jsem udělala poslední krok a pomalu a nejistě jsem překročila práh.

Rozhlížela jsem se kolem dokola, zkoumala každý centimetr prostoru, abych zjistila, co se zde změnilo. Ráz domu se nijak zvlášť nezměnil. Vše zde zůstalo slazeno do jemných světlých odstínů, ale nábytek byl jiný, nový a moderní. Velké piáno, které stávalo u východní stěny, scházelo, stejně i tak Esmeiny oblíbené obrazy, které zdobily všechny stěny, které teď zely prázdnotou. Bylo to tu jiné, již jsem zde necítila to zvláštní kouzlo domova, které odsud dříve přímo sálalo.

Než jsem se stačila vzpamatovat, do obývacího pokoje vstoupily další dvě osoby a Miriam se opět ujala slova. Její rodiče byli velice pohlední, ale to mě již nepřekvapilo, a ani fakt, že vypadali daleko mladší, než se snažili předstírat, mne nezarazil. Amy a Tom Tornovi, takto se nám představili. Amy byla opravdu krásná, nijak moc vysoká, ale velice štíhlá s jemně řezanými rysy v obličeji a havraními vlasy sahajícími jí až do půli zad. Její bledá, ale bezchybná pleť ostře kontrastovala s barvou jejích vlasů a lehce se mohlo stát, že byste si ji mohli splést s pohádkovou Sněhurkou. Jak jsem se později dozvěděla Amyna největší radost a zároveň povolání, bylo psaní knih. Několik jejich románů jsem sama dokonce četla a mnohé se mi opravdu líbily. Zato Tom byl jejím protikladem a v mnohém mi připomínal Carlisle. Nevystupoval tak vznešeně, byl daleko přirozenější a jeho chování více odráželo jeho mladý věk, ale i on měl jasně plavé vlasy krátce střižené a urostlou atletickou postavu. Jak mi později Miriam prozradila, vášní jejího otce jsou jazyky a cestování, hodně cestují a mezitím se živí jako překladatel. Tak můžou bydlet prakticky kdekoliv, a tak se také ocitli ve Forks. Potřebovali se na čas usadit a odpočinout si po všech těch letech strávených na cestách a Forks se zdálo být ideální. Malé tiché městečko uprostřed lesů, vzdálené děsivé a hlučné civilizaci dnešní doby. Jediný komu se to tady příliš nezamlouvá, je zatím Tristan, příliš se zde nudí a tak často jezdí pryč. Možná i dnes někam odjel, protože jako jediného jsme ho zde nezahlédla.

Po malém seznamovacím rituálu nás Miriam už táhla nahoru. Šla jsem opět poslední po schodech, které jsem znala nazpaměť, a mé srdce se znovu rozbušilo. Vyšlápla jsem poslední schod a na chvíli mi spadl těžký kámen ze srdce. Miriam nedošla až na konec chodby k poslední dveřím, kde jsem trávila mnoho nocí, naštěstí vešla do prvních nalevo, do stejného pokoje, kde dříve měli své hnízdečko Alice s Jasprem. Nebylo nakonec překvapením, proč si ho vybrala. Šatník v tomto pokoji byl stejně velký jako pokoj sám, možná větší a Miriam toho uměla dokonale využít.

Celý večer probíhal až příliš normálně, příliš lidsky, jako bychom nebyli na návštěvě u upírů. I já jsem se párkrát za večer přistihla, že se vlastně dobře bavím a že mi takové to obyčejné holčičí tlachání trochu chybělo. Ale čím více se připozdívalo, tím více mi začalo vrtat hlavou, kde asi budeme spát. Když bylo již něco po půlnoci, Amy nám přišla dát ještě dobrou noc a upozornit nás, že bychom již přeci jen měly jít spát. Na což se Miriam zvedla a poprosila nás, abychom ji následovaly do našich pokojů. Když tuto větu vyřkla, na chvíli se mi zastavilo srdce, protože jsem tušila, kam nás povede.

Šly jsme pomalu až nakonec chodby, kde se zastavila a já čekala, do kterých dveří vejde. Pak se ovšem otočila doleva a stála čelem ke dveřím pokoje, který býval mým. Pokoj, který pro mne Esme speciálně zařídila, a ve kterém jsem strávila mnoho nocí, který jsem si stále jasně pamatovala, každý jeho detail, a jeho specifickou vůni. Miriam otevřela dveře a my ji následovaly. Opravdu, zde jakoby se zastavil čas. Nic se zde nezměnilo. Mohla bych přísahat, že to tu zůstalo tak, jak jsem to naposled nechala. Dívala jsem se na prostornou postel, ale věděla jsem, že zde všechny tři nevejdeme, tak kde uloží tu zbývající.

„Tak kdopak chce spinkat tady?“ Promluvila k nám Miriam.

„Já vím, není to nic moc, ale zbytek pokojů je zatím v rekonstrukci, takže dvě z vás můžou zůstat tady a jedna se uvelebí v pokoji mého bratra, který nám s radostí dnes přenechal.“

Bylo zcela jasné, kdo se jako první přihlásil, že by šel spát do pokoje Tristana. Já a Angela, jsme se zabydlely zde. Byla jsem tu vlastně doma. Když jsem otevřela šuplík od nočního stolku, dokonce jsem uvnitř našla staré náušnice, o kterých jsem si myslela, že jsem je ztratila, ale ve skutečnosti tady na mne celou dobu čekaly.

Angela věděla, že mně něco trápí a nemusela se ani ptát co. Znala mne až příliš dobře. Věděla, že návrat sem, pro mě musí být muka. A tak raději ani nic neříkala, jen mne objala a držela, než jsme neusnuly.

Někde v dálce zahoukala sova a já pomalu otevřela oči. Slyšela jsem tichý tikot hodin, jak pomalu odpočítávaly čas a pak jsem se zadívala skrz okno ven. Obloha byla jasná a venku zářil měsíc. Dnes ještě nebyl úplněk, ale zbýval už jen den či dva. Ležela jsem na boku a slyšela, jak Angela vedle mě potichu a pravidelně oddychuje. Dnes mne kupodivu neprobudila žádná noční můra, spíš to byla nervozita, která mi nedovolovala dál spát. Najednou jsem dostala nápad, že by mi snad sklenice mléka, nebo alespoň džusu pomohla znovu usnout, a tak aniž bych přemýšlela, pomalu jsem se vykradla z postele, abych Ange nevzbudila a proklouzla na chodbu. Chtěla jsem se vydat do kuchyně, ale mé oči se zasekly na protějších dveřích. Skrýval se za nimi svět plný těch nejšťastnějších vzpomínek. Byl to jeho svět, ale já jsem sem měla přístup, sdíleli jsme jej a užívali si každé společné chvíle. Věděla jsem, že bych neměla, že budu zase trpět, a že dům je plný upírů, ale i tak jsem nic z toho nebrala v potaz. Udělala jsem krok, a ještě jeden a ještě poslední a stála jsem přede dveřmi. Opatrně jsem vzala za kliku, a hned jsem si vzpomněla, na den, když jsem se sem kradla poprvé. Cítila jsem ve svém těle to stejné napětí, tu energii, která mé tělo zaplavila díky přívalu adrenalinu. S rukou na klice, jsem ji pomalu zmáčkla a dveře se lehce, téměř sami od sebe otevřely. Stejně jako poprvé, jsem neslyšně proklouzla dovnitř a zůstala stát čelem ke dveřím. Bála jsem se otočit. Nevěděla jsem, jak jeho pokoj bude nyní vypadat, ale doufala jsem, že i zde mnoho úprav zatím nepodnikli.

Zavřela jsem oči, téměř jsem nedýchala a pomalu jsem se začala otáčet, nakonec jsem se zády opřela o dveře, několikrát se zhluboka nedechla a otevřela oči. Byla noc, ale díky prosklené stěně, která byla jedním velkým oknem, celou místnost ozařovalo světlo měsíce a jasně vykreslovalo obrysy nábytku v šeru a tichu pokoje. Rozhlédla jsem se a opravdu na první pohled vše vypadalo téměř stejně, až po krátké chvilce jsem si všimla detailů, ve kterých se pokoj lišil. Již zde nebyly stohy starožitných knih, kam jen lidské oko dohlédlo, police s cédéčky byly poloprázdné. Po chvilce můj zrak zabloudil na stolek, kde vždy stávala hifi věž a k mému překvapení jsem ji tam i dnes našla. Pomalu a lehce jako kočka jsem popošla ke křeslu, pohodlně se do něj uvelebila a stále se rozhlížela po pokoji. Vnímala jsem vše kolem mě, každý milimetr prostoru tohoto pokoje, jeho omamnou vůni, v níž jsem stále mohla rozpoznat slabou esenci jeho vůně. Tolik jsem si přála, abych mohla zavřít oči a až bych je otevřela, znovu by tam byl, ale věděla jsem, že to se již nikdy nestane. Měla jsem být naštvaná, měla jsem ho nenávidět za to, co mi provedl, ale když jsem byla zde, nedokázala jsem to.

Pomalu mě začala přemáhat únava, a ač se mi odsud nechtělo, věděla jsem, že zůstat již déle nemůžu, už tak jsem riskovala příliš. Tušila jsem, co by následovalo, kdybych zde usnula, vždy přišly. Nejprve byly krásné a braly mne na místa, kde jsem se cítila šťastná, ale v jedné vteřině se z mých snů stávaly noční můry a já je již nechtěla znova zažít. A navíc ještě nenastala ta správná chvíle, abych jim o sobě vše prozradila, možná jednou, ale ne dnes.

Znovu jsem se tiše vyplížila z místnosti a zapadla do pokoje, kde stále tiše chrupkala Angela. Netrvalo dlouho a i já jsem se opět vydala do říše snů.

Ráno mě probudila Angela dost neopatrným šťouchnutím, no spíše kopnutím, když se protahovala a zapomněla, že není v posteli sama.

„Au, Ange no tak dávej pozor.“

„Promiň Bells, nechtěla jsem. To už je ráno? Přijde mi, že jsem šla sotva spát.“

„Že to říkáš zrovna ty, spala si v noci jako zabitá. To já jsem byla tím, kdo neuměl usnout.“

Angela na mě hleděla a já přímo cítila, na co se chce zeptat. „Promiň, Ange, ale nechci se o tom bavit. Už jsem zapomněla, a tohle je jiné. Nejsem zamilovaná do Tristana, prostě jsem tu jen kvůli Miriam. Takže tentokrát o mě mít strach nemusíš.“ Koho jsem se snažila přesvědčit ji nebo sebe sama? Lhala jsem si do kapsy, ale teď mi to přišlo vhod.

„Jak myslíš Bells, já se ti do toho míchat nebudu, ale nemůžu si nevšimnout, co to s tebou dělá.“

Měla pravdu, nedokázala jsem ji oklamat, alespoň Angelu ne.

Sotva co jsme se oblékly, vtrhly do pokoje Miriam a Jess, že snídaně je prý už na stole a čeká se jen na nás. Amy pro nás přichystala opravdu bohatou hostinu, zřejmě měla stejné mateřské sklony, jako Esmé, která se mě snažila neustále vykrmovat. Já jsem však byla zvědavá, co si dá k snídani Miriam. Muselo jí to dát asi hodně přemáhání, ale nakonec do sebe nasoukala celý jeden croissant a šálek kávy.

Toho dne jsme u Tornů s holkami zůstaly ještě celé odpoledne a teprve v podvečer jsem Angelu a Jess vrátila bez známky poškození zase zpátky domů. Měly jsme štěstí a ani já, ani ony nepřišly o jedinou kapičku krve.

Jak dny ubíhaly, vše se vracelo pomalu a jistě do normálu, nebo spíše jsem si již zvykla na jejich přítomnost, jejich neustálou blízkost a ač jsem se sama sobě snažila namluvit, že to vše dělám, abych pomohla Jakovi, nebyla to už dávno pravda. Miriam se mi stala opravdovou přítelkyní, takovou, která mi scházela, když Alice odešla. Věděla jsem, že mi nikdy sama neprozradí nic o své skutečné identitě, ale ve všem ostatním jak se zdálo, byla zcela upřímná. Na Angelu jsem nezapomněla, stále jsme byly nejlepšími kamarádkami, ale ona mi všechen svůj volný čas věnovat nemohla. Byl tady ještě Ben a já jim nechtěla dělat křena, proto jsem raději vzala za vděk i nákupními maratóny, na které občas Miriam s Amy vyrážely. Trávila jsem s nimi čím dál více času a to znamenalo, že jsem čím dál častěji pobývala u nich doma, ale už nikdy více jsem nevkročila do jeho pokoje. Snažila jsem se vše, co bylo, vytěsnit z hlavy, ale jednoduché to nebylo a ani Tristan, mi to příliš neulehčoval. Jeho chování ke mně se ani po několika týdnech příliš nezměnilo, stále jsem netušila, kde je problém, ale Miriam mě ujišťovala, že Tristan je už je takový a lidi si k tělu moc nepouští. Přitom uměl být naprosto dokonale společenský, uměl všechny kolem jednoduchým vtípkem rozesmát a získat si pozornost všech okolo, ale mně jakoby nedůvěřoval a tak trochu mě podezříval. Snažila jsem se být milá, ale mé snahy většinou záhy ztroskotaly. Byli jsme sice přátelé, ale stále tam něco scházelo.

Ač se to příliš nezdálo do Forks zavítalo jaro a jako každým rokem, se měl na škole konat jarní bál. Nikdy jsem nepřemýšlela, že bych se snad zúčastnila. Za prvé opravdu jsem nebyla ten typ, co by snad uměl tancovat a za druhé, i kdybych na krásno chtěla, neměla jsem s kým, bych tam šla, a upřímně, nikdy jsem o takovéto natřásání zájem neměla. Proto jsem byla v šoku, když mi Miriam oznámila, že stoprocentně jít musíme a o pár dnů později dokonce dostala pozvání od Mike. Dokázala jsem si představit, kolik úsilí ho to stálo, ale nakonec to zvládl a k mému překvapení ho Miriam neodmítla. Když jsem se jí hned na to ptala, proč jeho nabídku přijala, i když o něj nestojí, s ledovým klidem mi odpověděla, že ten den ještě neudělala žádný dobrý skutek, a tímto si to vynahradí pro celý další rok. Jenže Miriam svůj dobrý skutek vůči Mikovi, ihned vyvážila trváním na tom, že neexistuje, abych ten večer zůstala sama doma. Když mi do plesu nesežene partner, prostě půjdeme ve třech a basta. Snažila jsem se í odporovat, ale mé snahy byly marné a tak jsem to nechala na potom, třeba se z toho nakonec nějak vyvlíknu.

Jenomže čas uběhl rychleji, než jsem předpokládala a onen páteční večer jarního plesu, byl zde. Miriam mě raději hned po škole zavezla k nim, abych neměla šanci uprchnout, že na večer se můžeme připravit u nich. Už ráno jsem si sbalila jedny šaty, které jsem vyhrabala ze skříně, i když jsem stále doufala, že si je nebudu muset obléknout.

S Miriam jsme se připravovaly v její koupelně, když jsem vytáhla své poněkud už pomuchlané šaty, že si je tedy přese vše vezmu na sebe, když se na mě káravě podívala a já tušila, že má něco za lubem.

„No tak Bello, to mi děláš schválně. Myslela jsem si, že se ještě nějak pokusíš tenhle večer sabotovat, ale máš smůlu, já jsem připravená. Tohle si v žádném případě na sebe nevezmeš, ostudu mi dělat nebudeš. Mám tady pro tebe něco lepšího.“

„Miriam to ne, to si doufám neudělala. Že jsi mi nekoupila šaty?“

„Máš pravdu nekoupila, protože jsem našla přímo tady jedny perfektní, budou ti sedět jako ulité. Trochu jsem je upravila a věř mi, dnes v nich budeš jako královna.“

„Kde jsi je našla?“

„Tady v domě. Musely patřit asi někomu před námi, kdo tady bydlel. Jsou nádherné, ale byly příliš honosné pro dnešní večer a tak jsem si s nimi trochu pohrála a vykouzlila jsem z nich dokonalé koktejlky.“

Miriam stejně jako Alice zbožňovala modu, ale na rozdíl od ní ona si ji ráda i sama vytvářela. Ale to bylo teď vedlejší, já jsem se spíše děsila šatů, které mi Miriam připravila a doufala jsem, že se mýlím.

Miriam vklouzla do šatníku a za vteřinku byla zpět a v rukou se jí na věšáku houpaly temně modré šaty. Na vteřinu se mi zastavilo srdce, které se poté opět rozuteklo, ale příliš rychle. Poznávala jsem je stěží, ale byly to ony. Zkrácené na poloviční délku, takže až si je obléknu, budu je mít sotva ke kolenům. Místo rukávů, byly nyní jen na ramínka a z tisíců drobných blyštivých kamínků, které je dříve celé pokrývaly, zůstala jen malá část v oblasti dekoltu a pak ještě v dolní části. Vypadaly daleko jednodušeji a střízlivěji, ale pro dnešní noc byly jako stvořené. Nejdříve jsem Miriam proklínala a nenáviděla, jak jen mohla. Jak si mohla dovolit mi zničit mé šaty, ale ona je vlastně nezničila, jen je upravila. Nevěděla, že jsou mé, že prakticky vše z věcí, které zůstaly ve skříni v pokoji pro hosty, kdysi patřívaly mně. A nemohla tušit, co pro mě tyto šaty kdysi znamenaly a jaké vzpomínky se s nimi pojily. Vzpomínky na tu nejkrásnější a nejromantičtější noc v mém životě, na náš první polibek.

Stálo mě to hodně přemáhání, ale nakonec jsem své emoce zkrotila a šaty jen se slovem díky přijala a skutečně byly perfektní. Však jak by nemohly být, Alice je nechala ušít přímo mě na míru a já se od té doby vůbec nezměnila.

Když už jsme byly téměř hotové, rozdrnčel se mi mobil. Zvedla jsem ho a na druhé straně jsem uslyšela nešťastnou Jessicu.

„Ahoj Bells, já mám tu největší smůlu na světě. Konečně jsem mohla jít na ples s tím nejkrásnějším, nejúžasnějším a nejbáječnějším klukem, kterého jsem kdy potkala a já musím mít takovou smůlu.“

„Počkej Jess, zpomal. Co se stalo?“

„Tak moc jsem se těšila, a tak jsme se připravovala, a když jsem spěchala dolů ze schodů, abych si donesla boty, uklouzla jsem a zvrtla jsem si kotník. Táta mě zrovna veze do nemocnice. Možná ho budu mít i zlomený. Pěkně to křuplo a pořádně to bolí. A já dnes propásnu ples.“

Jess mi do telefonu téměř brečela, ale nedalo se už nic dělat.

„Uklidni se, všechno bude v pořádku a tokových plesů taky ještě bude.“

„Já vím, já vím, ale … dnes jsem měla být královnou já. Mohla bys prosím říct Tristanovi, že mě to moc mrzí, ale že nemůžu dnes přijít.“

„Neboj, samozřejmě a určitě bude hodně zklamaný, ale taky to zvládne.“

To poslední jsem dodala, abych ji trochu uklidnila a ujistila, že Tristanovi to bude taky líto. Byl to pro mě šok, když jsem se dozvěděla, že se Jess skutečně povedl husarský kousek a Tristan ji pozval. No nebyla jsem si až tak jistá, že ji pozval, nebo ona pozvala jeho a on prostě neodmítl, ale to bylo jedno. Výsledek byl stejný.

Miriam předstírala, že neví přesně, co se stalo, ale určitě to musela moc dobře slyšet. Jess byla opravdu hlasitá a slyšet ji mohl i obyčejný smrtelník. „Jess si zvrtla, možná dokonce zlomila kotník a bohužel nebude moci dnes jít na ples. Myslím, že bys měla říci Tristanovi, že přišel o partnerku.“

Miriam si mě chvíli prohlížela, ale vzápětí mě znovu šokovala.

„Anebo bych mu mohla říci, že jsem mu našla lepší?“

„Cože, to nemyslíš vážně?“

„Alespoň se tak lépe poznáte, a neboj Bello, můj brácha je skvělý tanečník. Celý Fred Astér. Nebudeš litovat.“

„Ale já moc tančit neumím, a navíc víš, že…“

Než jsem však stačila doříct větu, Miriam už byla pryč.

Asi tak o deset minut později smířenou s tím, že dnešní večer prostě budu muset nějak přežít a ani Tristanova společnost mi to neulehčí, mě Miriam strkala ze dveří jejího pokoje, abychom nepřišli příliš pozdě.

Když jsme scházely ze schodů a já až téměř na posledním schodě zvedla hlavu, všimla jsem se pohledů obou kluků. Mike měl jazyk málem na vestě, ale to mě nepřekvapovalo, ale u Tristana jsem zahlédla změnu. Jako bych mu až konečně dnes stála za pohled. Upřeně mě sledoval, až mi to bylo nepříjemné a nebýt Miriam, která do nás šťouchla, stáli bychom tam ještě hodně dlouho.

O patnáct minut později jsme již vysedali z auta na školním parkovišti, ale než mě Miriam nechala udělat jediný krok, ještě mě na chvíli zastavila.

„Počkej Bells, mám tady něco pro tebe, bez toho by to nebylo perfektní.“

Šáhla do kabelky a něco tam vylovila. Byla tma a já jsem viděla jen, že se to blýská a pak se vrhla na mé uši. ¨

„Neboj, jsou to jen náušnice, ale moc krásné. Jsou po babičce, až se dostaneš k zrcadlu, uvidíš, jak ti moc sluší.“

Důvěřovala jsem jí, neměla jsem důvod proč ne, ale ty náušnice ještě dnes večer měly sehrát svou úlohu.

Dnešní večer se zdálo vše možné. Bylo to téměř dokonalé. Najednou aniž bych si toho všimla jsem se s Tristanem bavili jako staří kamarádi. Nevěděla jsem, co způsobilo tu změnu, ale dnes večer mi to přišlo vhod, a když mne poprvé požádal o tanec a já se s zděšením přijala, … bylo to nepopsatelné. Jeho sestra měla pravdu, tancoval jako anděl, když mě vedl, nemusela jsem nad ničím přemýšlet, jen jsem se mu dívala do očí.

Protančili jsme skoro celý večer a ani jsme se nenadáli a odbila půlnoc. Těsně po půlnoci ples skončil. Já chtěla, ať odvezou domů, ale Miriam trvala na tom, že dnes se žádné zajížďky konat nebudou a že musím u nich přespat, abychom mohli zítra dnešní večer pořádně rozebrat.

Když jsme přijeli k nim domů, člověk by si myslel, že dnes budu utahaná jak štěně, ale já se cítila plná energie a spát se mi ještě nechtělo. Přesto jsem zapadla do svého staronového pokoje, posadila se na postel a začala přemýšlet. Přemítala jsem si v hlavě vše, co se mi od jejich příjezdu přihodilo a došla jsem k strašidelnému, přímo děsivému zjištění. Jak jsem mohla být tak blbá a nevšimnout si toho dříve? Vše jako bych zažívala znovu od začátku, bylo to jedno velké dejavu. Jejich příjezd, spřátelení se s Miriam, původní Tristanův nezájem, ples a ty šaty … Prohrábla jsem si vlasy, ale ruka mi sjela k uchu a já si až teď uvědomila, že jsem si za celý večer nenašla čas prohlédnout si půjčené náušnice. Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a vytáhla zrcadlo ze šuplíku, z toho, co jsem zahlédla, mne zamrazilo. Hraje si se mnou jen osud, a je to jen souhra náhod, nebo to dělají úmyslně? V uších jsem měla přichyceny dvě křišťálové náušnice ve tvaru hvězdy. Proč? Co jsem komu udělala, že mne tak trestá? Okamžitě jsem si je sundala a hodila dovnitř do šuplíku, kde jsem se na ně nemusela dívat. Nesnesla jsem to, to byla poslední kapka. Dlouho už to nevydržím. Osud se mi mstí a já nevím za co.

Rozhodla jsem se, že odsud musím pryč. Bylo mi jedno, jestli půjdu celou cestu domů pěšky. Vyšla jsem z pokoje, ale místo abych se vydala ke schodům, zůstala jsem stát. Očima jsem hypnotizovala protější dveře a nakonec jsem podlehla.

Vešla jsem dovnitř, tentokrát zcela bez váhání jsem zamířila ke křeslu, kde jsem se usadila a sledovala protější zeď. Bylo to tu tak opuštěné, tak prázdné a pak mi došla ještě jedna věc. I  když byla tma světlo z venku pokoj jasně ozařovalo a já tak mohla vidět každý detail. Již poprvé jsem si všimla, že zde mnoho věcí schází, ale až teď mi došlo, co přesně. Nebyl tam. Nevisel na stěně, kam ho pověsil, aby ho každý den mohl pozorovat a vracet se tak na naše tajné místo. Můj obraz, který jsem mu věnovala, nebyl na svém místě. V mém srdci zahořela jiskřička naděje. Mohl si ho opravdu vzít sebou. Stál mu za tu námahu?

Po chvilce jsem však svou pozornost upřela jiným směrem. Byla jsem naivní, když jsem čekala, že by to mohlo vyjít, ale dnešní den jsem byla připravená na vše. Znovu se vrátily všechny vzpomínky, ty šťastné, ale i ty méně šťastné a chyběl zde jen poslední detail. Když trpět, tak pořádně. Otočila jsem se ke stereu, ztlumila ho na minimum a pustila CD s nadějí, že bude stále uvnitř. Chvíli to v něm rachotilo, ale skutečně za okamžik se z reproduktorů začala linout hudba, kterou jsem dlouho neslyšela. Drásala mé srdce a přitom jej jemně hladila. Milovala jsem ji, znala jsem každý její tón.

Z očí mi začaly řinout slzy, ale já se nebránila. Potřebovala jsem dát svým citům průchod, ulevit si.

Hudba nepřestávala hrát a já se vydala k oknu, opřela jsem se o něj a sledovala poklidnou krajinu. Žádný pohyb, žádný zvuk, jen ticho, pokoj a klid. S hlavou skloněnou a se zavřenýma očima jsem se poddávala návalu emocí a vzpomínek. Najednou jsem ucítila jakoby se mne někdo ze zadu dotkl. Pomalu jsem zvedla hlavu a otočila jí. Byl to krásný sen, ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula, ale jinak to být nemohlo. Stál tam, přímo naproti mně, sledoval mě jeho zlatavýma očima, ve kterých jsem se začínala topit. Vztáhl ruku mým směrem a já ji přijala a ihned se k němu přitiskla. Jeho dokonale vypracovanou hruď jsem cítila i přes košili. Svíral mně v objetí a navzájem jsme se dívali do očí. Tolik mi chyběl. Měla jsem tolik toho, co bych mu ráda řekla. Nejraději bych mu vynadala za to, jak mi ublížil, když odešel, když mě opustil a nechal mě tu samotnou. Ale teď byl zpět a já si nechtěla tuto vzácnou chvíli ničím kazit.

Jen jsem se lehce nadzvedla na špičkách a pak své rty přitiskla k jeho. Nejdříve se zdál být překvapený, jakoby to snad ani nečekal, ale o půl vteřinu mi už můj polibek vroucně vracel. Bylo to neuvěřitelné, cítila jsem jeho sladký dech, který prostupoval celým mým tělem, a já se v jeho objetí ztrácela, tála jako sníh na sluníčku, ale cítila jsem se dokonale šťastná.

Z ničeho nic přestal, jeho rty ztuhly, a i když jsem se ho snažila znovu přimět k tomu, aby mě políbil, nereagoval. Zarazila jsem se a přestala jsem také. Pak jsem uslyšela jeho hlas „Bello, Bello to nesmíme…“ ale ten hlas byl jiný, to nebyl Edwardův sladký hlas, kterým mi šeptal do uší slova lásky. Odtáhla jsem se a zamrkala. Najednou jsem ve tmě neuměla zaostřit. Chtěla jsem ho vzít za ruku, ale najednou jsem nenašla nic jiného než vzduch, šmátrala jsem do tmy, ale nebyl tam. „Kde si zmizel?“ Zašeptala jsem do tmy a v tom mne oslepilo světlo lampy. Několikrát jsem zamrkala, než si mé oči zvykly a pak se rozhlédla po pokoji. Zůstala jsem stát jako opařená. Stál sotva metr ode mě, ale byl to někdo jiný, než jsem očekávala. „Tristane …??? Kde ses? Jak si se…? Jak dlouho jsi…? My jsme …?“

Z úst se mi řinula spousta otázek, ale ani jednu z nich jsem zděšením a šokem nebyla schopna dokončit. Bylo zcela jasné, co se stalo. Můj sen ve skutečnosti snem nebyl. Byla to má halucinace spojená s realitou.

Krev se ve mně začala vařit. Já podlehla své halucinaci, ale on to udělal schválně a nebránil se. Přikradl se za mnou do pokoje, a když jsem byla úplně mimo, tak té situace využil. Měla jsem už toho všeho předstírání a jejich her dost.

„Doufám, že sis to užil, protože to bylo naposled. Takhle mě oblbnout a pak toho využít. Už mám těch vašich her dost. Děláte ze sebe něco, čím nejste. Hrajete nám tu divadélko, jak jste dokonalá rodinka, která se zrovna přistěhovala, ale tentokrát jste si vybrali špatné město. My už tady takové jako jste vy měli, a ani oni tady dlouho nevydrželi. Vím přesně, co jste zač a nesnažte se předstírat, že tomu tak není. Měla jsem s vámi příliš dlouho trpělivost, abych zjistila co možná nejvíce o té vaší povedené rodince, ale myslím, že nyní vím vše, co jsem potřebovala. Nejste o nic lepší než ti před vámi. Někam přijede, všechny tam oblnete a pak se potichounku vytratíte. Zůstane po vás jen spoušť a trosky.“

„Bello prosím zpomal. Nechápu, o čem to tady mluvíš.“

„Ale tak už necháme té hry. Myslím, že už to stačilo a vyložíme všechny karty na stůl. Řekni mi, proč jsou vaše oči zlaté, ale časem mění barvu a můžou být až téměř černé? Proč když svítí slunce, nikdy nejste ve škole? Proč téměř nejíte? Proč jste tak neuvěřitelně krásní a dokonalí? Tak co už jsi pochopil? Já nejsem hloupá, už ne. S takovými jako jste vy, už jsem se jednou setkala a jediné, co dokázali, bylo ubližovat. Takže vás raději varuju, jsme na vás připravení. Nejsem sama, kdo o vás ví, a být vámi dávala bych si pozor, koho budete v lesích lovit, nebudete tam nikdy sami. A teď mi uhni z cesty, už toho mám dost. Musím odsud, než se stanu zákuskem. Sbohem“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 45. Odhalení: