Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 43. Déjà vu - 2. část

11.12.2009 (15:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1600×

doporučuji pustit - MERCY

43. DEJA VU - 2. část

BELLA

Srdce se mi rozbušilo a mým tělem projel zvláštní výboj a pod jeho náporem jsem se celá otřásla. Najednou mou mysl zaplavil zvláštní pocit, jako bych tento moment už jednou zažila, jako bych tušila, co bude následovat. Bojovala jsem sama se sebou. Byl to jen výplod mé fantazie, odlesk vzpomínek, které zde znovu vyplavaly na povrch a přinesly sebou všechny dlouho potlačované city, nebo skutečně existuje naděje, že se mi to nezdálo, a že již zde nejsem sama? Chtěla jsem se otočit a zjistit pravdu, ale něco mi v tom bránilo. Strach z toho, že bych tam opravdu někoho mohla spatřit a zároveň strach ze zklamání v opačném případě. Nevím, po čem jsem v tento okamžik toužila a zároveň čeho jsem se obávala více. Rozum mi říkal, že to není možné a já tomu věřila, tedy alespoň ta racionální část mne, ale dnes jakoby měla navrch ta naivní Bella, kterou jsem před časem uvěznila do nejvyšší věže své mysli, zamkla na tisíc západů a klíč od ní navždy zahodila. Dnes se však nějakým způsobem dostala ven a převzala nade mnou moc. Musela jsem s tím skončit, musela jsem ji znovu zahnat, tam kam patřila a kde mi již nemohla ubližovat. K tomu stačilo jediné, dokázat jí, že se mýlí, že je to vše jen pouhý přízrak minulosti, který čas od času pronásleduje svého původce.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila a pak se začala velice pomalu a pozvolna otáčet směrem, kde jsem periferním viděním cosi zahlédla, tedy pokud jsem tam opravdu něco spatřila a nebyla to jen halucinace. Hlavu jsem měla stále sklopenou k zemi a teprve až ve chvíli, kdy jsem došla k onomu bodu, jsem sebrala veškerou svou sílu a pohlédla nahoru. Rozhlédla jsem se po mýtině, kolem dokola, ale nikoho jsem nespatřila. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, jehož pád rozechvěl i zem pode mnou a já cítila jak se třesu. Nebyla to však zem, která se otřásala, ale byla jsem to já. Proč? Toužila jsem snad po opaku? Zavřela jsem oči a udělala krok vzad, pak další a další, jako bych snad tímto mohla vrátit čas zpět. Když jsem udělala ještě jeden krok zpět, místo abych došlápla na pevnou zem, ucítila jsem pouze prázdný prostor. Má již tak labilní rovnováha dostala další zásah a já cítila, jak začínám padat. Pravidlům zemské gravitace se nedalo vyhnout a já se začala smiřovat s faktem, že již brzy dopadnu na tvrdou zem a na mém těle přibude pár modřin, a když budu mít štěstí tak si ani nic nezlomím, ale místo toho jsem ve zlomku sekundy ucítila zcela něco jiného. Od konečků prstů na nohou až po kořínky vlasů mým tělem projel chlad, který mne ochromil, ale ještě v následující vteřině mou hlavu zasáhla ostrá a otupující bolest, po které jsem již nic necítila, pouze jsem slyšela jeho sladký hlas, kterým mne k sobě volal.

Bezcílně jsem bloudila nejčernější tmou poháněná ozvěnami jeho hlasu, kterým mě nepřestával volat. Následovala jeho tichý a něžný hlas, který se vždy na chvíli přiblížil, a já téměř cítila, že jsem u cíle, ale pak znovu pohasl a ozval se odjinud. Vedl mne do neznáma, ale já mu přesto důvěřovala. Byl jediným důvodem, který mě nutil jít dál a neutopit se v temnotě, která mne pohlcovala a srážela k zemi. Na malý okamžik jsem se zastavila, chtěla jsem to vzdát, chtěla jsem ho nechat jít, ale on mi to nedovolil. Znovu jsem se vzchopila a pokračovala dál. Nevím, jak dlouho jsem šla, ani kam. Neměla jsem ponětí ani, kde jsem se to vlastně ocitla. Bylo to snad jedno z mnoha temných zákoutí mé mysli? Jak jsem se sem dostala? A kam směřuji? Co je tím poznáním, které zde mám odhalit?

Najednou se cosi změnilo. Temnota neustupovala, ale chlad byl vystřídám příjemným teplem, které pomalu prostupovalo mým tělem, a já pocítila, že i ona tíha čehosi kolem mne a nade mnou odchází a já se můžu znovu svobodně nadechnout. Cosi mi vlilo do žil novou sílu, nový důvod pokračovat a já se rozeběhla, tam kam mne volal. Byla jsem čím dál tím blíže svému cíli, cítila jsem to. Ne, já to věděla. Každou chvíli jsem ho musela dosáhnout a pak se to stalo. Temnota začala velice pomalu, ale přesto ustupovat a já kdesi v dálce spatřila nepatrné světlo. Malý plamínek třepetající se kdesi v neznámu, ale pro mne vyzařující to největší světlo, jež v sobě neslo příznak naděje. Čím blíže jsem byla, tím sílil a já si byla jistá, že nyní jsem šla správným směrem. Našla jsem cestu vedoucí z temnoty, cestu vysvobození a jen díky jeho hlasu, který mne nepřestával pohánět. Byla jsem už téměř u cíle. Stačilo udělat ještě pár posledních kroků a já si najednou něco uvědomila. Co bude pak, až překročím tuto hranici? Uslyším ještě někdy jeho hlas? Bude na mě čekat na druhé straně? A co je tam za světlem? Kam mě tato cesta dovedla? Zastavila jsem se na pokraji světla a tmy. Stačilo udělat jeden jediný krok, ale já se nyní bála. Nechtěla jsem ho opustit. Chtěla jsem se zůstat, chtěla jsem dál slyšet jeho něžný hlas. Couvla jsem a v tom jsem jej uslyšela naposled.

„Běž, nesmíš se vrátit zpět. Ty musíš žít, Bello. A jednou se zase shledáme. Budu na tebe čekat, lásko.“

Byl to ten nejtěžší okamžik, ale já mu věřila. Vykročila jsem vpřed k oslepujícímu světlu a prošla skrz na druhou stranu. A opravdu čekal tam na mne. Usmál se na mne tím pokřiveným úsměvem a natáhl svou ruku mým směrem. Vzal mne do náruče a několikrát se mnou zatočil, až se mi zatočila hlava, ale již za vteřinu jsem se znovu utápěla v jeho topazových očích. Přitáhl si mne ještě blíže a já cítila jeho chladný dech na mých rtech, ale než jsem je stačila ochutnat, sjel k mému krku a zlehka ho svými rty zkoumal centimetr po centimetru. Zkoušel mou trpělivost a stupňoval mou touhu. Když se zastavil na jednom místě a vášnivě ho začal líbat. Mé srdce se rozeběhlo ještě rychleji. Tepna na mém krku se pod návalem krve rozpulzovala, že i já ji cítila, jak hlasitě uhání. V tom se ode mne odtáhl a já mu pohlédla do očí. Zděšení, které mne zachvátilo se nedalo popsat. Pár temně rudých očí si mne prohlížel, jako šelma svou kořist před tím, než zaútočí a zbaví ji života a poté … sevřel mne pevně ve svých pažích a ostrá bolest projela mým tělem, když se jeho ostré špičáky nořily hlouběji do mého krku. Skrz mé rty unikl jen tichý výkřik a já cítila, jak padám… v tom jsem ale otevřela oči a rázem jsem pochopila příčinu oné noční můry. Nebyla jsem zde již nějaký čas, ale nic se zde nezměnilo. Vše zůstalo téměř tak, jak jsem si to pamatovala až na pár jeho věcí, které zde scházely.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 43. Déjà vu - 2. část: