Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 43. Déjà vu - 1. část

05.12.2009 (19:45) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1801×

43. DEJA VU - 1. část

BELLA

Nervózně jsem se převalovala ze strany na stranu. Nedokázala jsem dostat z hlavy včerejší scénu ve škole. Byl to jen kratičký okamžik, kdy jsem ho zahlédla, ale i ten stačil. Najednou všechny legendy a příběhy přede mnou ožili. Myslela jsem, že jsem se s faktem o existenci upírů již dávno smířila, ale když z ničeho nic stál jeden z nich přímo přede mnou a já věděla, že je skutečný, začala jsem sama o sobě pochybovat. Smířit se s tím, že je Jacob vlk, bylo pro mne daleko jednodušší. Znala jsem ho ještě před proměnou. Věděla jsem, že je to ten nejlaskavější a nejloajálnější člověk. Nedokázala bych si představit, že by kdy někomu ublížil, a i když ve filmech byli vlkodlaci ohyzdné chlupaté stvůry s velkými tesáky a dlouhými pařáty, kterými člověka rozsekaly na kousky, já ho takto nebyla schopna vidět. Pro mě byl spíš malým vlčím štěňátkem, které vám oblizuje obličej, neustále se chce mazlit a nadšeně vrtí ocáskem.

Zato mé představy o upírech se čím dál častěji blížily těm nejdrastičtějším scénám z Drákuly a jiných hororů a nic na tom neměnil ani fakt, že jsem se do jednoho z nich kdysi zamilovala a další považovala za své přátele a dokonce i rodinu. Bylo pro mě čím dál obtížnější dívat se na ně jako na lidi. Věděla jsem, že ti, se kterými jsem měla já tu čest se setkat, patřili k druhu, jež si vážil lidské života a živil se pouze krví zvířat, přesto přesevše mi jejich opětovná a nečekaná přítomnost ve Forks naháněla strach. Děsila jsem toho, co vše to bude pro nás znamenat a zvláště pro mě samotnou.

Když jsem nad tím vším tak přemýšlela, přišlo mi, že jsem to vše přijala až příliš klidně. V jeden den se můj svět převrátil vzhůru nohama a já zjistila, že náš svět obklopuje ještě jiný, pro obyčejné lidské oko nerozpoznatelný, skrytý za neviditelným závěsem, ale přesto vždy existující bok po boku se světem lidí.

Svět, v němž mnoho našich nejobávanějších představ a nočních můr skutečně ožívalo a nebyly jen postavami z dávných příběhů a legend. Existovali až příliš blízko nás, aniž bychom si to kdy předtím uvědomili, ale já teď již skrz onen závěs viděla a akceptovat všechny jeho tajemství pro mě bylo možná těžší, než jsem si na začátku myslela. Množství informací, které jsem musela během velice krátké doby zpracovat a vstřebat, bylo, jak se zdálo příliš velké a až nyní přišla jakási opožděná reakce. Vědět, že něco je pravda, ale nikdy se s ní ve skutečnosti nesetkat a neošahat si ji, je jiné než, když pohlédnete pravdě přímo do očí. V ten okamžik poznáte, že neexistuje ani minimální naděje, že by to mohlo být jinak.

Budík se rozdrnčel a já se po něm naštvaně ohnala tak jako každé ráno. Ještě chvíli jsem se snažila ignorovat, že začal nový den, ale nakonec jsem se donutila oči otevřít. Oknem do mého pokoje znovu pronikaly sluneční paprsky a to znamenalo jediné, dnes se jejich přítomnosti ve škole obávat nemusím. Dnešek tedy nebude tím dnem setkání, dnešek se nestane oním dnem D. Po pravdě mi ze srdce spadl obrovský kámen. Nebyla jsem připravená. Příliš to bolelo, příliš jsem se bála a nedokázala jsem odhadnout své reakce. Vzpomínky, které mi včerejšek znovu připomněl, na mě měly příliš velký vliv. Nesměla jsem znovu dovolit svým citům, aby mne takto zradily. Nesmí se dozvědět, že znám jejich skutečnou totožnost, alespoň ne do doby, než zjistím, co jsou zač a zda jim můžeme důvěřovat.

Ač má logika jasně říkala, že dnes šance na to, abych ve škole spatřila upíra, se rovnala nule, mé srdce se přesto znovu divoce rozbušilo, když jsem kráčela chodbou a blížila se ke dveřím učebny matematiky, kde jsem včera poprvé spatřila nového studenta, který nebyl zrovna typickým příkladem americké mládeže. Plna očekávání jsem vstoupila do třídy a na chvíli se zastavila mezi dveřmi. Upřela jsem svůj zrak směrem k mému obvyklému místu a skutečně, nezmýlila jsem se. Místo v lavici vedle mne zelo prázdnotou, tak jak jsem předpokládala. Slunce jim ublížit nemohlo, a přesto jim bránilo, volně se pohybovat mezi lidmi. Velice rychle by prozradilo jejich výjimečnost a to si nemohli dovolit, skrývali tajemství stejně staré jako celá jejich existence, tajemství, které nikdy nemohlo být prozrazeno.

Posadila jsem se do lavice a čekala, až hodina začne. Doslova za pár minut vešla do třídy učitelka, okamžitě si mě všimla a změřila si mě pohledem. Nehodlala jsem se za včerejšek nějak omlouvat a ještě více na sebe upozorňovat, tak jsem to nechala být, ale ona to jen tak nepřešla. Při prezenci si nenechala ujít příležitost a obdařila mě uštěpačnou poznámkou ve stylu „že jsem ji dnes poctila svou přítomností, jako kdybych snad byla na její hodině poprvé po půl roce. Co však mou pozornost upoutalo hned následovně, bylo jméno, které třídou zaznělo, ale nikdo se k němu nehlásil. Tristan Torn. Očekávala jsem snad, že by se mohl jmenovat John Smith? Výjimečné jméno stejně jako jeho nositel, který ovšem dnes nebyl přítomen, ale jak se zdálo, stačil mu jediný dne, aby na všechny okolo udělal pořádný dojem. Dokonce i učitelka Micaelsonová vypadala zklamaně, že její nový žák dnes nenavštívil její hodinu, kterou bych já však nejraději vypustila, a kterou jsem celou strávila zíráním z okna. Nebýt Mika, který do mě strčil, ani bych si nevšimla, že hodina skončila.

Další dvě hodiny se nesly v podobném duchu a já nebyla schopna cokoliv vnímat. Nedokázala jsem se na nic soustředit kromě jediné věci, nevítané návštěvy, která zavítala do Forks a jež sebou přinesla mnoho komplikací. Věděla jsem, že se onomu setkání stejně dříve nebo později nevyhnu, a tak jsem se rozhodla na ně řádně připravit. Čtvrtou hodinu jsme měly s Angelou společnou, a jelikož pan Perez onemocněl, jeho zástupce nám raději pustil nějaký film, jen abychom byli zticha a nerušili. Mě se tak naskytla výborná příležitost, jak se něco dozvědět. Nemusela jsem z Angely ani nic páčit, rozpovídala se vlastně sama, stačilo se jen zmínit, že jsem včera zahlédla nějakého nového studenta a hned věděla, na co narážím.

Jak se nakonec ukázalo, ani mé další tušení nebylo milné, Tristan nebyl jediný upír nejen ve Forks, ale i na škole. Spolu s ním nastoupila do školy i jeho sestra a zároveň dvojče, Miriam Tornová. Přistěhovali se s rodiči do Forks tento víkend z Aljašky, ale nikdo si toho ani nevšiml a i místo jejich bydliště bylo prozatím pro všechny záhadou. To co mě však zaráželo na nich asi nejvíce, byl fakt, že prý byli oba velice milí a společenství a hned si každého získali. V tomto ohledu se od Cullenů lišili, prakticky mne jedinou si tehdy pustili k tělu, ale od ostatních se drželi dál, tak proč tihle noví se chovají přesně opačně? Co mají v plánu?

Když mi Angela dovyprávěla vše, co se za ten den o nich stačila dozvědět, opět přesně uhodila kladívkem na hlavičku a položila mi jedinou otázku, kterou se trefila do černého.

„Bells, víš, Mike včera vyprávěl, že jen co jsi došla na první hodinu, zarazila ses ve dveřích a zbledla si jak stěna a pak si utekla. Nebylo to náhodou, protože sis myslela, že se vrátili Cullenovi? Víš i mě na chvíli zamrazilo, když jsem Tristana a Miriam uviděla, byli jim tolik podobní. Jsou oba tak neuvěřitelně krásní. Všichni se za nimi hned zbláznili. Holky se už teď málem mezi sebou perou, která bude ta šťastná a podaří se jí získat Tristanovo srdce. Zatím vede Jess, která se do něj na první pohled zamilovala, ale neboj, sama ti to u oběda přebásní, jak jí spadla kniha, a on ji zvedl a podal ji jí zpět. No a kluci, to ani radši nechtěj slyšet, jak se o jeho sestře vyjadřují. Stačil jediný den a všechny si je omotala kolem prstu.“

Jak jsem řekla, Angela vždy dokázala přesně vycítit, co mě trápí. Jasně, že jsem utekla, kvůli němu, ale to že byl tolik podobný někomu, koho jsem znala, tentokrát nebylo hlavním důvodem mého zběsilého úprku. To jsem však Ange říci nemohla, a tak jsem musela schovat za výmluvu, která se sama nabízela.

„Znáš mě až příliš dobře, Ange. Je pravda, že jsem se v prvním okamžiku, kdy jsem ho zahlédla, trochu vylekala. No víš, i když už teď každý den nebrečím po večerech do polštáře, stejně to ještě bolí a on mu byl tolik podobný, že jsem to nevydržela a musela zmizet. Ale nech si to prosím pro sebe, ostatním jsem napovídala, že mi nebylo dobře a chtěla bych, aby to tak zůstalo.“

Angela jen přikývla. Toto vysvětlení ji stačilo a upřímně, nebylo až tak nepravdivé, jen tam chyběl jeden malý podstatný detail. Vždy jsem se jí se vším svěřovala, byla mou nejlepší člověčí kamarádkou, ale toto tajemství jsem jí nikdy prozradit nemohla a nesměla.

Zvonek se opět rozdrnčel a my se vydaly směrem do jídelny. Jak mi už Ange avizovala, Jess si skutečně nenechala ujít příležitost a převyprávěla mi své setkání s její novou osudovou láskou. Kdyby jen tušila, čím se její miláček živí, hned by hodila zpátečku. Ale asi nejvíce mne pobavil Mike. Jess se ho celou dobu snažila uhnat a stále marně, protože on se chudák zakoukal do mě, a i když jsem mu několikrát naznačovala, že opravdu je pro mne jen dobrým kamarádem, tak se přesto nepřestával snažit, ale najednou se ho Jessičin obrat pozornosti jiným směrem, než tím jeho, natolik dotkl, že se rozhodl, že Miriam musí být jeho. Oba se chovali jako malé děti, dokonale se k sobě hodili, ale jen oni dva si toho ještě jak se zdálo, nevšimli.

Zbytek dne už proběhl klasicky, tak jako každý den. Bez újmy na zdraví se mi podařilo přežít hodinu tělocviku, i když se nás učitel opět rozhodl týrat hrou volejbalu, což pro mne a i lidi v mé blízkosti znamenalo bezprostřední nebezpečí s možnými následky v podobě zlomenin všech druhů.

Po škole jsem se rozhodla, že bych přeci jen měla navštívit Jaka a říci mu novinky, které by ho mohly zajímat. Nebylo toho mnoho, ale přeci lepší než nic. Doma nebyl, ale Billi mi poradil, abych zkusila navštívit Sama, poslední dobou bývali často u něj. Sam bydlel v malém domku asi tak dva kilometry od vesnice. Zaparkovala jsem před domem a než jsem stačila vystoupit, už mi Jake otvíral dveře. Nevypadal překvapeně, že mne znovu vidí, i když jsem se ani neobtěžovala, že bych zavolala a oznámila mu svou návštěvu. Bylo sice už jaro, ale i tak, nebylo ještě moc teplo a Jake měl na sobě jen staré černé tričko a ustřihnuté jeany. Zavedl mě do domu a tam jsem spatřila celou tu jejich povedenou partičku, jak sedí u stolu a cpou se muffiny. Ještě před pár měsíci to byli obyčejní kluci, skoro ještě děti a teď se proháněli po lesích po čtyřech, celí pokrytí chlupy a vyjící na měsíc, alespoň já si je takto pořád představovala. Sam z mé přítomnosti příliš nadšený nebyl, no možná mu spíše vadilo, že jsem se o jejich malém tajemství dozvěděla, ale s tím teď už nic nezmohl a ani na Jaka se zlobit nemohl, protože on to nebyl, kdo neudržel jazyk za zuby, ale nakonec byl přece jen rád, když jsem jim pověděla vše, co se mi zatím podařilo zjistit o těch nových. Zatím na ně v lesích nenarazili, ale i tak se drželi stále pouze na svém území. Prozatím se dohodli, že je budou sledovat a neublíží jim, pokud oni neublíží člověku, ale stejně jsem viděla, že z jejich přítomnosti nejsou vůbec nadšeni a nejraději by je odsud okamžitě vypakovali.

Uplynulo dalších několik dnů a já je ani jedinkrát nezahlédla, natož abych je potkala a důvod toho byl jediný. Počasí se asi muselo zbláznit a do Forks zavítalo nádherné jaro. Každý den mne probouzely sluneční paprsky šimrající mě po tváři a já si to užívala. Ještě před pár dny se mé myšlenky ubíraly pouze jedním směrem, ale dnes jsem si na ně již téměř nevzpomněla. Jak se říká „zmizí z očí, zmizí z mysli“.

Opět tu byla sobota a slunci se ještě nechtělo odejít a nepřestávajíc majestátně vládlo obloze a vyhrávalo boj nad mraky a deštěm, které jinak Forks sužovali povětšinu roku.

Dnes jsem neměla příliš co na práci a jelikož Angela byla mimo město a za Jess se mi nechtělo, rozhodla jsem se, že se půjdu projít a později možná ještě navštívím Jaka a Cassie. Neměla jsem přesný směr ani cíl, prostě jsem se nechala unášet mýma nohama do neznáma a užívala si krásného počasí a hlavně sluníčka, které mi tady tak chybělo.

Než jsem si to uvědomila, procházela jsem se lesem a kráčela po stezkách, které vedly pouze na jediné místo. Na chvíli jsem se zastavila a chtěla se otočit a co nejrychleji odsud zmizet, ale něco mi v tom bránilo a znovu mě nutilo jít dál, tam kde to vše začalo a kde to mělo také skončit, alespoň část toho tam skončila. Společně se všemi vzpomínkami jsem tam pohřbila i část sebe a kus mého srdce.  Měla jsem poslechnout svůj vnitřní hlas a vrátit se zpět, ale místo toho jsem pokračovala. Něco mě k tomu místu dnes táhlo silněji než kdy jindy, jako kdybych cítila, že se znovu stane místem pro mne osudným.

Prodrala jsem se křovím a stanula na místě, které se stalo středobodem mého světa, a které navždy změnilo můj osud. Jaro zavítalo i sem, a matka příroda ho pomalu začínala probouzet k životu. Zeleň pomalu rašila všude kam, jen lidské oko dohlédlo a zalévala toto místo veselými barvami, tak osvěžujícími oproti smutné šedi, která zde vládla ještě před pár týdny.

Posadila jsem se na balvan na břehu jezírka a upřeně sledovala vodní hladinu lesknoucí se ve slunci. Po chvíli jako by se proměnila v plátno, na které někdo začal promítat všechny mé vzpomínky spojené s tímto místem. Všechny až na jedinou byly šťastné, plné radosti a lásky, a znovu rozehřály mé srdce. Téměř jsem mohla cítit jeho doteky na mé kůži, jeho chladné rty na mých, skoro jsem opět slyšela ta sladká slůvka, která mi šeptával a přitom mě něžně líbal. Na kratičký okamžik jsem se znovu cítila šťastná a na to vše stačilo jediné, vzpomínky, které jsem se snažila potlačit, o kterých jsem si myslela, že mi tolik ubližují, ale dnes tomu bylo jinak. Dnes stačila pouhá vzpomínka na jeho sametový hlas šeptající ta tři slůvka a jakoby se nic z toho co následovalo, nestalo, jakoby to byla jen ošklivá noční můra, z které jsem se každou chvilkou měla probudit, jakoby tu se mnou znovu byl, jako bych znovu jasně slyšela jeho hlas, který mě volal.   A pak se najednou za mnou mihl stín a …

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 43. Déjà vu - 1. část: