Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 41. Poznání - 2. část

20.11.2009 (21:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1748×

41. Poznání - 2. část

BELLA

Autor tohoto příběhu zachytil v deníku nejen každý detail celé legendy, ale přidal ještě něco navíc. Na poslední stránce jsem mohla spatřit pět dokonalých tváří, jejichž obraz se ani téměř po sto letech nezměnil. Pět tváří, které jsem měla možnost vídávat, a které patřily lidem, o nichž jsem si myslela, že jsou mou druhou rodinou a znám je jako nikoho jiného. Carlisle, Esme, Emmet, Rosalie a … Edward. Každý tah pera dokonale kopíroval jejich rysy. Nebylo pochyb, na čí portréty se dívám, ale jak…?. Je skutečně možné, aby to vše byla pravda?

Srdce mi divoce bušilo a jeho tlukot doléhal až do mé hlavy, kterou projížděla ostrá a bodavá bolest. Unavená z nedostatku spánku, ale především z přemíry informací, kterým se prostě nedalo uvěřit a na jejichž zpracování potřeboval můj mozek dostatek času, jsem zaklapla deník a položila jej zpátky na noční stolek.  V naději, že mi voda pomůže, jsem znovu zalezla pod sprchu a otočila kohoutkem. Nepustila jsem si však horkou vodu, která mě uklidňovala, ale naopak studenou, abych se přesvědčila, že skutečně nespím a vše není jen výplodem mé choré mysli. Prvotní šok z ledové vody vystřídala po chvíli úleva. Po několika minutách jsem již chlad necítila, ale mé drkotající zuby mi prozradily, že je na čase sprchu opustit. Vrátila jsem se do postele, přitáhla si přikrývku až k nosu a doufala, že konečně usnu, ale to jsem raději neměla.

Celé mé tělo se třáslo a po čele se mi řinuly potoky potu a rukama jsem křečovitě objímala svá kolena a houpavým pohybem dopředu a dozadu jsem se snažila uklidnit. Do pokoje dopadalo skrz okno slabé světlo. Venku právě začínalo svítat, ale já se stále nedokázala zbavit pocitu, že se již z této noční můry nikdy neprobudím. Nespala jsem ani dvě hodiny, ale bohatě to stačilo k tomu, abych si uvědomila, že to vše byla a je pravda. Až v mém snu jsem si spojila všechny volné konce, všechny dříve naprosto nepodstatné detaily a spatřila kompletní obraz. Ale co všechny ostatní legendy o dřevěných kůlech, česneku, svěcené vodě a křížích? Je na nich alespoň špetka pravdy, nebo jsou jen pouhými výmysly?

Slunce jim ublížit nemohlo, ale přesto bylo jejich nepřítelem. Jediný sluneční paprsek dokázal prozradit jejich skutečnou identitu, když se jejich pokožka rozzářila jako pokrytá tisíci drobných diamantů.

Na první pohled vypadali jako lidé. Bezchybné rysy nadlidsky krásné tváře člověka okouzlily či až omámily. Sněhově bílá pleť na pohled křehká, ale ve skutečnosti tvrdší než skála a stejně ledově chladná. Rychlejší než vítr během vichřice a silnější než nejzuřivější medvěd. Tak nějak je popisoval vypravěč tohoto příběhu a já si uvědomovala, že každý detail až překvapivě zapadá na své místo.

Nikdy jsem je nespatřila ve slunečním svitu a jejich prachsprosté vysvětlení, že za pěkného počasí jezdívají kempovat, bylo jen snůškou lží a výmyslů, na které jim všichni skočili. Jejich zvláštní stravovací návyky omlouvající speciální dietou, byly jen divadlem, které hráli, aby na sebe ještě více neupozornili. Ale existoval vůbec způsob, jak by nepřitahovali pozornost? Jejich dokonalý vzhled jim v tom ve všech ohledech bránil. Bylo to něco jako mimikry, ale přesně naopak. Zatímco v přírodě živočichové používají maskování ke své ochraně před dravci, jejich maskování, jak bych to mohla nazvat, naopak pozornost poutalo. Všechny kolem sebe zvláštním způsobem fascinovali a přitahovali, včetně mne samotné.

Můj případ byl však ještě komplikovanější, já se do jednoho z nich zamilovala. Ale byla to opravdová láska nebo jen nějaké upíří kouzlo, kterým mi zamotal hlavu? Ve filmech upíři dokázali své oběti zhypnotizovat a přimět je chovat se jak se jim zachtělo, ale stalo se něco podobného i mě nebo to byl skutečný cit?

Zakroutila jsem hlavou. Ne, ne nemohlo to být žádné kouzlo, či trik. Cítila jsem to, stále to cítím, ač jsem to sama sobě zakázala. Nyní mi zbyla jen bolest, kterou jsem se snažila každý den potlačit a zapomenout, ale stále tam někde byla, pomalu doutnala a čekala, až ji závan čerstvého vzduchu znovu rozhoří a dnes dostala šanci se nadechnout.

Ale co to vlastně všechno mělo znamenat? Proč si se mnou tak zahrávali? Proč předstírali, že jsou mými přáteli, rodinou, že jim na mně záleželo a dokonce, že mě jeden z nich miloval? Proč vůbec předstírají, že jsou lidmi? Zpestřují si tak svůj nekonečný život? Jsme pro ně všichni jen chvilkovým pobavením, aby se nenudili a i já jím byla?

Dál jsem mlčky seděla na posteli a s pohledem upřeným do neznáma jsem nad vším znovu a znovu přemýšlela. Až nyní my došel ještě jeden velice podstatný fakt. Ač tak či onak byli upíry, sice přísahali, že se lidské krve zřekli a nikdy více člověku neublíží, ale přeci stále zůstávali krvelačnými stvůrami bažícími po krvi. Každou chvíli a každičký okamžik, který jsem s nimi trávila, jsem dávala všanc svůj vlastní život. Každý jeho dotyk, pohlazení, objetí, každý polibek mohl být tím posledním a já mohla zemřít. Zkoušel na mě snad své ovládání, jak daleko je až schopen zajít, nebo si jen chtěl užít? Ale proč tedy tak náhle odjeli? Omrzela jsem se jim snad a vydali se hledat jiné rozptýlení?

Již jsem se netřásla a i tlukot mého srdce se uklidnil. Najednou jsem pochopila, že již nepochybuji o tom, či to je nebo není pravda. Já již této šíleně vyhlížející historce uvěřila. Ještě před pár hodinami jsem Josepha považovala za starce, který až příliš uvěřil příběhům, které byl zvyklý vykládat jako pohádky na dobrou noc, ale toto pohádka nebyla. Bylo tam příliš faktů, které jsem nebyla schopna vysvětlit a popřít. Možná, kdyby nebylo oné kresby, nikdy bych neuvěřila, ale ona existovala. Znovu jsem vzala do rukou Rawenův deník a otevřela jej na poslední straně, kde jsem skončila. Prsty jsem přejížděla po kresbě a snažila se cítit každý tah umělcova pera. Do očí se mi znovu začaly drát slzy a já věděla, že to musí skončit. Otočila jsem další stránku, na chvíli zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla, abych se uklidnila.

Po několika minutách jsem se znovu pustila do čtení. Jejich příběh nebyl tím posledním v celé knize, ještě zbýval jeden. Myslela jsem si, že mne již nic nemůže překvapit, ale znovu jsem se spletla. Svět kolem mne skýtal ještě mnoho nevyřčených tajemství a od teď již pro mne nebude nikdy stejný. Připadala jsem si jako Alenka za zrcadlem, když propadla králičí norou, ale Joseph měl pravdu. Odsud již není cesty zpět. Tolik jsem toužila dozvědět se celou pravdu a nyní jsem musela nést následky svého rozhodnutí.

Dočetla jsem poslední řádky a deník jedním prudkým pohybem přeletěl místnost, až narazil na protější zeď. Mým tělem cloumalo několik rozporuplných emocí. Vztek, smutek a hlavně bolest. Všichni mi celou dobu lhali, nejdříve oni a teď i přátelé, od kterých bych nikdy zradu nečekala. Proč???

Navlékla jsem na sebe první oblečení, která jsem měla po ruce, sebrala deník ze země a vydala se na cestu. Potřebovala jsem odpovědi a potřebovala jsem je hned. Bylo ještě brzy, ale já již déle čekat nemohla. Na příjezdové cestě stálo Charlieho auto, takže musel přijet během doby, kdy jsem spala, nebo jsem byla tak zabraná do čtení, že jsem si ho ani nevšimla. Nastartovala jsem své auto a prudce sešlápla plyn, auto zaskřípala, kola se několikrát protočila, ale konečně se rozjela. Dnes jsem na dopravní předpisy ohledy nebrala, bylo mi jedno, že mi můžou napařit pokutu. Cesty byly naštěstí ještě prázdné a tak jsem se do La Push dostala dříve, než obvykle. Z dálky jsem zahlédla ještě stále doutnající hranici, z které zbyla už jen malá hromada spáleného dřeva. Projela jsem kolem Jakova domu a pokračovala dál do vesnice, nevěděla jsem, kde Joseph bydlí, ale něco mi říkalo, že ho nejdu i bez toho. Byla jsem už skoro na konci vesnice a začínala pochybovat o svém rozhodnutí, přeci jen jsem měla zastavit a zeptat se, kde bych Rawena mohla najít, ale najednou jsem spatřila poslední domek. Stál osamoceně asi padesát metrů od posledního domu ve vesnici. Z komína se kouřilo a na verandě jsem zahlédla postavu sedící v křesle. Nebyla jsem si úplně jistá, ale i tak jsem se tam vydala. Skutečně Joseph seděl na verandě a kouřil dýmku.

Dojela jsem po bahnité příjezdové cestě až k jeho domu, kde jsem zaparkovala. Chvíli jsem přemýšlela, co mu asi řeknu a pak jsem vysedla. Upřeně mě pozoroval, ale nevypadal překvapeně, že mne opět vidí.

Pomalu jsem vyšla po několika starých dřevěných schodech až na verandu a po dalších pár krocích jsem se zastavila sotva půl metru od Josepha. Vydechl z úst kouř, který před chvíli nasál z dýmky a poté ji odložil na stolík před sebou.

„Vítám tě u mne, Isabell. Vidím, že jsi mi přinesla zpět mou knihu, ale není to jediný důvod, kvůli kterému si se vydala navštívit starého muže, nemám-li pravdu?“

„Když jste mi dával tuto knihu, či spíše deník zachycující mnohé z historie vašeho kmene, věděl jste, že si ji nakonec přečtu, že má zvědavost bude příliš silná na to, abych odolala. Proč jste to udělal? Proč jste mi dovolil poznat pravdu, kterou bych raději znát neměla? Proč jste mi otevřel oči a ukázal mi, že vše kolem mne byla jen lež. Pochopila bych, že mi lhali oni, ale jak mi můžou lhát i přátelé, kterým jsem vždy důvěřovala. Jak mám nyní ještě komukoliv uvěřit? Jak mám v tomto novém světě žít, když vím, že všechny ty příběhy jsou pravdivé a oni skutečně jsou mezi námi. Jak mohu Jakovi vůbec pohlédnout do tváře, když vím, čím ve skutečnosti je?

„Neříkal jsem, že přijmout pravdu je jednoduché, ale ty jsi toužila ji poznat a já tě varoval, že to může mít následky. Máš pravdu, všechno byla lež a všichni kolem ti jen lhali, ale někdy je lež i dobrá. Někdy se díky lžím snažíme uchránit člověka, kterého milujeme před příliš děsivou skutečností. Ne všechny lži jsou jen špatné. Snažili se tě jen držet dál od světa, který by si nemusela pochopit, a z kterého neexistuje cesta zpět.“

„Tak proč vy jste udělal opak a vše mi prozradil?“

„Vzpomínáš, jak jsme se prvně potkali, a já ti řekl, co tě čeká? Budeš si muset jednou zvolit, život nebo smrt. Aby ses mohla správně rozhodnout, musela si znát pravdu. Stejně by ses ji dříve nebo později dozvěděla. Jake ti ji prozradit nemohl, je vázán příliš mnoha pravidly, ale já již si tento malý prohřešek dovolit mohl.“

„Proč si budu muset zvolit a kdy?“

„To ti neřeknu, až ta chvíle nadejde, tak ji poznáš a pak bude jen na tobě, jak se rozhodneš.“

„A ta druhá část vaší věštby? Co mělo znamenat: ale dříve než dojdeš na konec své cesty, musíš najít její druhou polovinu a pak dvě duše jedné tváře násilně rozděleny znovu se setkají.“

„Jsi příliš nedočkavá a zvědavá Isabell. Hle kam tě všechen tvůj spěch zavedl. Nech svůj osud, aby ti zjevil pravdy, které tě čekají. Buď trpělivá a vše se dozvíš v pravý čas. Teď mi již prosím vrať mou knihu.

A pamatuj, Isabell. Nikdo se nikdy nesmí dozvědět o věcech, kterých ti bylo dopřáno poznat. Svět okol nás stojí na příliš vratkých základech a my je nesmíme ještě více narušit. Musíš se chovat, jakoby se nic nezměnilo a co se Jacoba Blacka týče, promluvím s ním a vše mu vysvětlím. Ale již teď jsem si jist, že nebude nadšen z toho, že znáš i jeho tajemství.

„Děkuji vám za upřímnost, i když poněkud děsivou.“

S Josephem jsem se rozloučila, vrátila mu jeho deník a vydala se zpět domů. Než jsem však opustila La Push, navštívila jsem tamější pláž a chvíli se jen tak procházela. Zbytek dne jsem strávila zavřená v pokoji. Před tátou jsem musela vypadat, že se nic nestalo, ale pochybovala jsem, že se mi ho podařilo oblafnout.  A když přišel večer, děsila jsem se spánku, a co nového mi přinese.

Noc byla až neobvykle klidná, a když jsem se ráno probudila, cítila jsem se v celku dobře, ale to vše se mělo brzy změnit. Utíkala jsem na první hodinu, protože se mi podařilo trochu se zdržet s Angelou na parkovišti. Do dveří jsem vrazila se zvoněním, ale profesor zde naštěstí ještě nebyl. Zadívala jsem se směrem k mé lavici, kde jsem sedávala, ale když jsem chtěla udělat první krok, ztuhla jsem na místě. Tep mi vyskočil během vteřiny z devadesáti na dvě stě. Znovu jsem hleděla do medově zlatých očí, které si mě prohlížely.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 41. Poznání - 2. část: