Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska napříč životy - 41. Poznání - 1. část

18.11.2009 (20:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1752×

41. POZNÁNÍ - 1. část

Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině.  Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

William Blake

ALICE

Zprudka jsem se vyhoupla do sedu, když se má mysl v pouhém úderu lidského srdce přenesla na mě dobře známé místo uprostřed lesů nedaleko Forks. Neočekávajíc, že se s ní ještě kdy setkám, jsem znovu spatřila svou nejlepší přítelkyni, již jsem před nedávnem byla donucena, bez jediného slova na rozloučenou, opustit. Klopýtala lesem, míhala se mezi kmeny urostlých stromů a jen snad zázrakem ani jedinkrát neupadla, až se dostala k poslední překážce dělící ji od jejího cíle. Prodírajíc se skrz houští se nezastavila ani ve chvíli, kdy se jí jedna z větví zaryla do tváře. Konečně byla na místě. Celá smáčená deštěm si pomalu prohlížela místo, kde jsme se poprvé setkali. Sníh už roztál, ale přesto vodní hladina jezírka byla z části ještě zamrzlá, hustou zeleň nahradila ponurá a zašlá barva šedi. Z nebe se nepřestával snášet hustý déšť a dál rozmazával obraz okolní krajiny.

Konečně jsem dostala šanci zahlédnout její obličej. Déšť neustával, ale to co jsem uviděla na její tváři, nebyly dešťové kapky, ale slzy nepřestávající přetékat přes okraje jejích očí. Nesnažila se je zastavit, či potlačit. Déšť jí skýtal útěchu, za kterou mohla schovat všechen svůj smutek.

Nepotřebovala jsem schopnost číst myšlenky druhých, abych zjistila, proč tak trpí. Na tuto otázku jsem znala odpověď, ale proč běžela až sem, co jí donutilo dojít na místo, kde to všechno začalo? Až teď jsem si všimla, že něco neustálé svírá ve svém náručí. Kolena se jí najednou podlomila a ona se sesunula k zemi. Zůstala klečet na kolenou a konečně povolila sevření a dovolila mi tak prohlédnout si onu věc, kterou chránila. Ručně malovaná dřevěná skříňka převázaná rudou semišovou mašlí, … znala jsem ji. Bella si do ní ukládala těch málo šperků, které měla, ale co v ní bylo tentokrát, jsem netušila do chvíle, než ještě jednou naposled zlehka nadzvedla její víko. Byl to jen kratičký okamžik, ale pro mě dostačující. Vložila do ní všechny své vzpomínky na Edwarda, jeho dopisy, stříbrný náramek i přívěšek s diamantem ve tvaru hvězdy, který nikdy nesundávala a ještě těch pár společných fotek, kdy jsme ještě netušili, že za krátký čas bude vše jinak.

Stále mi nedocházelo, proč všechny tyto věci dala do skříňky a zanesla ji sem, až do chvíle, kdy začala zem před sebou rozhrabávat holýma rukama a nepřestávala, i když se jí z nich začala řinout krev. Nakonec vložila skříňku na dno a přikryla ji hlínou a vyslovila jediné slovo „sbohem“, až teď jsem pochopila, co toto gesto znamená. Rozhodla se jednou provždy všechny své vzpomínky i pocity pohřbít a kde jinde, než zde, na místě, kde celý příběh započal, a se kterým ji pojilo tolik vzpomínek.

Poté si setřela z tváře poslední slzu a ve stejný okamžik, jakoby její pocity ovládly počasí, se k zemi snesly i poslední dešťové kapky.

Se zrakem upřeným na jedno místo, jsem stále nehybně seděla na kraji postele, když jsem ucítila ruce přitahující si mé ztuhlé tělo blíže a opírajíc mne o svou hruď. Pohlédla jsem do jeho zlatavých očí a on mě na oplátku políbil na čelo. Již několik týdnů jsme všichni někde uvnitř našich srdcí cítili kus prázdnoty, který nešel nijak zaplnit, ale nyní se ještě zvětšil. Jasper mě statečně objímal a kolébal ve svém náručí, ač stejně jako já cítil všechen ten smutek, který přinesla má nechtěná a neočekávaná vize.

První dva dny po našem odjezdu z Forks se mi Edwardův zákaz sledovat Bellinu budoucnost, dařilo ignorovat a já doufala, že uvidím nějakou záminku pro náš návrat zpět do města, cokoliv, ale bez úspěchu. Nakonec jsem se i já smířila s faktem, že bude lepší, když se dál nebudu soustředit na Bellu a zkusím ji zablokovat, a jak se zdálo, těch několik týdnů se mi to dařilo. Ale svůj boj jsem ještě nevzdávala. Nepřestávala jsem s pokusy přesvědčit Edwarda o nesprávnosti jeho rozhodnutí a přimět ho vrátit se k Belle a třeba se i plazit po kolenou, bylo by to třeba, jen aby mu odpustila a my se mohli vrátit zpět. Svým prvním viděním o Belle jsem si byla jistá, jednou se stane jednou z nás a Edward tomu nikterak nezabrání, i když on stále trval na opaku. Proto tato nečekaná a hlavně nechtěná vize celou situaci ještě více zkomplikovala. Toto před Edwardem nedokážu zatajit, jen co se vrátí, vše se dozví a ještě více ho to utvrdí v tom, že se rozhodl správně. Belle trvalo jen několik týdnů, než se přes jeho odchod přenesla a konečně bude moci žít dál, jako bychom nikdy ve Forks nebyli. Naše tajemství před ní zůstane navždy skryto a nebude se muset nikdy rozhodnout mezi životem, tak jak ho zná a tím, který bychom ji mohli nabídnout my.

Zezdola se ozvala rána a následně zvuk tříštícího se skla dopadajícího na dlážděnou podlahu. Vysmekla jsem se Jasperovi z objetí a ve vteřině jsem se ocitla v hale domu, kde přede dveřmi stál zmateně se tvářící Emmet a zbytek rodiny, která se jako já rozhodla zjistit, co se stalo.

Vrátili se z lovu dříve, než jsem předpokládala a vše uviděl ve stejný okamžik jako já. Nedostala jsem ani šanci se na to připravit a uspořádat si všechny své myšlenky a celou vizi, bylo příliš pozdě. Podívala jsem se na Emmeta a možná s poněkud zbytečným otazníkem v hlase jsem řekla jediné „Edward?“

Emmet jen přikývl, ale v zápětí už to nevydržel a musel se zeptat.

„Co jste mu zase prokrista kdo udělal, že takhle vyletěl?“

Na mou odpověď čekali všichni, jen já jsem věděla, co to mělo znamenat, ale z nenadání mne předběhl Jasper.

„Nečekal, že jeho bolest může být ještě větší.“

BELLA

Prohlížela jsem si vlastní obraz v zrcadle. Bylo to jen před pár hodinami, co jsem za částí svého života udělala tlustou čáru, ale již nyní jsem se cítila být jiná a i můj odraz se změnil. Zkoumala jsem každý detail mého obličeje, mé pokožky i celého těla, ale něco scházelo. Prázdnota, kterou jsem pociťovala už několik týdnů, se ještě více prohloubila, když jsem si uvědomila, co již více není na svém místě. Navždy se oprostit od něj znamenalo, vzdát se všeho, co by mi jej byť jen připomínalo. Má šíje byla navždy osvobozena od těžkého břemene, které však s lehkostí pírka nosívala dlouhý čas, a které čím déle bylo blíže mému srdci, tím více se stávalo jeho součástí. S prchlivou nadějí zaplnit tuto prázdnotu jsem sejmula ze svého zápěstí kožený řemínek, na němž byla připevněna bronzová mince a připnula si jej na krk. Stejně jako její předchůdce, byla tato mince mým dárkem k osmnáctým narozeninám, ale její původ byl pro mne stále zastřen tajemstvím. Dosud jsem nevěděla, kdo a proč mi ji poslal, ale snad mi tento dar tentokrát přinese více štěstí a pomůže mi najít nový směr, kterým by se můj život mohl ubrat.

Poslepu jsem zamáčkla pípající budík, přetočila se na druhý bok a pomalu otevřela oči. Náhle mne oslepilo neobvyklé světlo pronikající do mého pokoje skrz okno. Dnes poprvé v tomto roce do Forks zavítalo slunce, a kdy jindy než symbolicky právě v tento den, v den jarní rovnodennosti, připadající na dvacátého prvního března.

Vysoukala jsem se z postele a vydala se k oknu. Sice jsem si již zvykla na zdejší počasí, ale o to více jsem si cenila slunečných dnů. Bylo to jako bych se probudila na jiném místě, v jinou roční dobu. Obloha byla bez mráčku a vše v tomto světle zářilo jako zbrusu nové. Končící zima sebou odnesla veškeré chmury a stíny a s nadcházejícím jarem se přede mnou rozprostřel nový svět plný nevídaných příležitostí.

Po ranní hygieně jsem sešla dolů do kuchyně. Táta ještě pořád seděl za stolem a četl noviny. Tento víkend si vzal volno, abychom mohli jet společně do La Push. Oba jsme dostali pozvání od Jaka a jeho otce, abychom se dnes zúčastnili oslav jarní rovnodennosti, které byly dávným zvykem jejich kmene. Charlie se neuměl dočkat až se za  nimi rozjedeme. Mnohokrát vzpomínal jaký je to prý až duchovní zážitek a i pro mne to byl skvělý způsob, jak zažít a poznat něco nového. Dlouho jsem v La Push nebyla a přitom to bylo místem, kde mne naplňoval pokoj a klid. Měla jsem se tam rozjet už dávno a možná bych mé trápení zahnala již dávno.

S širokým úsměvem jsem pozdravila Charlieho, který na mne nevěřícně pohlédl a jen kývl hlavou. Příliš dlouhou dobu jsem se neusmívala, a když tak jsem smích pouze předstírala. Neměla jsem mnoho důvodů k radosti, ale dnešní den jsem se poprvé cítila volná a usmívat se, mi přišlo tak přirozené. Celou snídani si mně prohlížel, jakoby čekal, že na mé tváři znovu zahlédne onen tvrdý výraz, který měl šanci vídávat několik dlouhých týdnů, ale já pro něj dnes neměla důvod. Nejen že dnes poprvé vysvitlo slunce, ale i dnešní noc byla předzvěstí příchodu něčeho nového, či návratu mého staronového já. Dnes poprvé po dlouhé době jsem nesnila sny, které mi noc co noc vháněly slzy do očí. Zdálo se, že konečně i má mysl zapomněla a dala možnost i mé duši odpočinout.

Po poledni už Charlie doslova hořel nedočkavostí, i on už nějaký čas La Push nenavštívil a společnost Biilliho mu očividně chyběla. Přes zimu na ryby nemohli a až teď mi došlo, že poslední dobou trávil doma více času než obvykle. Jak jsem mohla být tak slepá a nevšimnout si toho. Myslela jsem, že jsem všechny oblafla, ale kromě Angely tu byl ještě někdo, kdo si všiml, že ne vše je v naprostém pořádku. Hrála jsem své divadélko statečně, ale táta to poznal, a proto poslední dobou nikam nechodíval a zůstával doma. Chtěl se ujistit, že jsem v pořádku a nic nevyvedu. Mělo mi to dojít dříve, tak ráda bych se mu omluvila a vše mu vysvětlila, ale nechci a nebudu znovu otvírat staré rány. Budu se mu alespoň teď snažit vše vynahradit a přesvědčit jej, že už o mne nemusí mít obavy.

Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme každý svým autem. Já jsem se chtěla po cestě zastavit ještě na skok k Ange a taky jsem nechtěla zbytečně tátu tahat z La Push, kdyby se tam rozhodl strávit více času než já.

Kolem třetí jsem už odbočovala z hlavní cesty směrem k La Push a za dalších deset minut jsem dorazila na místo. Na první pohled bylo jasné, že se zde něco děje. Všude bylo plno lidí a také mnoho aut zaparkovaných kole domu. Ještěže dnes počasí nezradilo a celá slavnost se mohla konat venku, jinak bychom se všichni do malého Blackovic domku nevešli.

Jen co jsem vysedla z auta, už se na mě vrhli Jacob s Cassie a málem mě umačkali. Také mi strašně chyběli a moc jsem se na ně těšila. Když mě konečně Jake pustil a o kus poodstoupil, dostala jsem možnost si ho prohlédnout a nevěřila jsem vlastním očím, jak se za ten krátký čas změnil. Musel vyrůst tak o deset čísel a byl ještě urostlejší než dříve, skoro mi připomínal … zato Cassie se vůbec nezměnila, její krásná a radostná tvář každého hned rozesmála a při ní se žádný člověk nemohl cítit smutně.

„No, páni Jaku. Čím tě přes zimu krmili, že si takhle vyrostl. Nevypadáš na patnáct, spíš tak na dvacet, teď už ti nemůžu říkat, že jsi můj malý bráška.“

„To víš, Bells. My Blackové dospíváme rychle, ale i ty vypadáš tak nějak jinak, ale teď už bychom měli jít. Musím ti představit spoustu našich přátel a vysvětlit, co se bude dneska vlastně dít.“

Jake měl pravdu. Společně s Cassie mě představili tak asi dalším padesáti lidem, dneska tu byla opravdu celá vesnice a zapamatovat si jejich jména, byl pro mě nadlidský úkol, ale ty nejdůležitější jsem už znala. Nejen Jake prošel nějakým urychleným růstem, ale stejně tak i jeho přátelé. Všichni nějak rychle dospěli a jejich chlapecké rysy nahradily ty mužské.

Všichni se dnes skvěle bavili. Bylo přichystáno bohaté občerstvení, na ohni se opékalo celé sele a nedaleko jsem mohla spatřit ohromnou hranici, tyčící se do výšky několika metrů, která měla být dnes po setmění zapálena a tím celá slavnost oficiálně zahájena. Poté mělo být zažehnuto ještě několik menších hranic rozestavěných na pobřeží jezera, ale to hlavní se mělo konat tady. Všichni se měli shromáždit kolem ohně a stařešinové zdejšího kmene budou ostatním vyprávět staré indiánské legendy a příběhy.

Ještě než to mělo celé vypuknout, si mne Cassie tak trochu ukradla, abychom si mohly v klidu popovídat a tak jsme se šly projít na pobřeží. Ani Cassie nikdy nechodila kolem horké kaše, ale vždy vycítila jak začít a jak z lidí dostat, to co chtěla. Na to že jí bylo necelých šestnáct, stejně jako Jakovi, byla na svůj věk velice vyspělá.

„Nechci Bells příliš vyzvídat, tak mě když tak zastav, ale Jake mi nedávno říkal, že Cullenovi brzy po novém roce odjeli z Forks a už se nikdy nevrátí a ty …, no víš, když jsme se viděli naposled o vánocích, nešlo si nevšimnout, jak moc si do Edwarda byla zamilovaná, i když si ho v první chvíli, co jsi zjistila, že to byl celou dobu on, nenáviděla. A pak si se tak dlouho u nás neukázala,… jen jsem se chtěla zeptat, jestli už jsi v pořádku.“

Slyšet jeho jméno po tak dlouhé době bylo zvláštní. V první chvíli mnou projela opět prudká bolest, ale jak rychle přišla tak stejně rychle odezněla. S úlevou jsem se zhluboka nadechla a přemýšlela, co Cassie odpovědět. Nechtěla jsem rozškrabávat staré rány a proto, to muselo být stručné a výstižné.

„Nemýlila ses Cassie, tehdy jsem to opravdu tak cítila a zažili jsme spolu pár opravdu krásných chvil, ale pak odjel a jak si sama řekla, nikdy se už nevrátí. Chvíli mi trvalo, než jsem se přes to vše přenesla, byl má první láska, ale už je to pryč a já na to už více nechci myslet. Jak se říká, raději milovat a lásku ztratit, než ji nikdy nepoznat.“

Nevím, koho jsem se tímto proslovem snažila přesvědčit více, Cassie a nebo sebe sama.

„Promiň mi, Bells. Musela jsem oživit starou bolest, ale jsem ráda, že si to vše již překonala. Měli jsme o tebe strach. Dlouho ses neozývala ani nás nenavštívila a je štěstí, že odjeli z města tak brzy, než ti stihli ublížit ještě více.“

„Co myslíš tím, že by mi ublížili ještě více, vždyť ty samotná si mě přesvědčila, abych mu dala ještě jednu šanci. Nebýt tebe nikdy bych mu o svých citech neřekla a jen díky tobě jsem poznala lásku, byť jen na kratičký okamžik.“

„Promiň, nemyslela jsem to špatně. Tenkrát jsem mnohé neznala, a tak jsem si myslela, že ti radím dobře, ale je vše se nakonec vyřešilo samo. Věř mi, je lepší, že odjeli. Nebyli těmi, za koho se vydávali, ale teď už bychom se měly vrátit, za chvíli to vypukne.“

Cassie mé další otázky ignorovala a pozornost odváděla jinam, a já se cítila ještě zmatenější. Nechápala jsem, o čem vlastně mluví a jak zrovna ona může o Cullenových vědět něco více, než já, vždyť je vůbec neznala, ale její slova mi něco připomenula. Přesněji byla téměř totožná s těmi Jakeovými, ale tehdy mi to nepřišlo nijak divné, či zvláštní a téměř jsem na to zapomněla, až teď se mi náš tehdejší rozhovor připomenul. Něco se zde děje, a i když nevím co, brzy to zjistím. Jacob i Cassie něco přede mnou skrývají a nevím proč, ale týká se to mě, ale hlavně jich. Vím, že odjeli a přísahala jsem, že již nebudu otvírat staré rány, ale cítím, že tohle je něco víc, něco co bych měla znát.

Vrátily jsme se ve chvíli, kdy hranice právě vzplála. Všichni přítomní se shromáždili okolo a utvořili kruh. Poté nejstarší muž z celého kmene pronesl několik slov v jejich jazyce a všichni se usadili kolem ohně a čekali, až započne vyprávět.

Staré indiánské legendy a příběhy byly jako pohádky na dobrou noc, které posluchače okouzlily a vtáhly ho do jejich světa. Mnohé příběhy mi byly povědomé a já uvažovala, kde jsem je již mohla slyšet, až mi došlo, že některé z nich byť poupravené mi Charlie vyprávěl před spaním, když jsem byla ještě malá. Ale ani tak jsem se nenudila. Hlavou mi však šla stále jedna myšlenka, co se Jake snaží přede mnou utajit. Rozhodla jsem se, že to zjistím, jakmile dostanu příležitost a budu si moci s Jakem promluvit o samotě. Dnes to bylo však téměř nemožné, a tak když se Jake najednou zvedl a sám se vydal do domu, chopila jsem se šance.

Doufala jsem, že dostanu příležitost si s Jakem alespoň na pár minut promluvit, ale jen co jsem vešla do domu, všimla jsem si, že stojí v hlavním pokoji a povídá si se stařešinou, který ještě před chvílí vyprávěl legendy jejich kmene. Nechtěla jsem být až příliš vlezlá a chtěla počkat na verandě, až Jake půjde ven, ale všiml si mě a na mém odchodu zastavil.

„Bello, neodcházej. Rád bych ti někoho představil. Toto je nejstarší našeho kmene a tudíž nejvýše postavený Joseph Rawen a jak si měla možnost sama poznat, skvělý vypravěč.“

„Moc mě těší. Jake má pravdu, vaše příběhy byly kouzelné, mnohé z nich mi můj otec vyprávěl před spaním jako malé, ale trochu si je vždy upravoval.“

„I mne moc těší, Isabello, Charlie je náš starý přítel a jsme rádi, že se k nám po tak dlouhé době opět vrátil.“

Poté ke mně napřáhl ruku a já ji přijala a pak,… bylo to zvláštní. Najednou zavřel oči a jen chvíli nehybně stál. Když je otevřel, zpříma se mi zahleděl do očí a zvláštním tónem hlasu ke mně promluvil a prstem ukázal na minci, jež se mi houpala na krku.

„Budeš si nucena vybrat mezi životem a smrtí, ale dříve než dojdeš na konec své cesty, musíš najít její druhou polovinu a pak dvě duše jedné tváře násilně rozděleny znovu se setkají.“

Poté ještě párkrát zamrkal a bez dalších slov vyšel z domu. Zůstala jsem stát jako opařená a s otazníky v očích zírala na Jacoba.

„Co to mělo znamenat?“

„“Z toho si nic nedělej. Je mu už přes devadesát. Starší o něm říkají, že dokáže vidět budoucnost, ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by něco skutečně předpověděl. Byly to jen zmatené řeči starce. Chtěla si po mně něco, Bells?“

„Ano, chtěla jsem si s tebou promluvit, ale teď jsem ještě zmatenější. Šly jsme se s Cassie projít a povídaly si a ona řekla něco, co jsi mi pověděl již jednou ty a tak bych se chtěla dozvědět, co jste tím oba mysleli. Ona mi to odmítla povědět.“

„Co přesně ti Cassie řekla.“

„Řekla, že je lepší, že Cullenovi odjeli dříve, než mi ještě více ublížili a pak, že jsou někým jiným, než za koho se vydávali. Pamatuji si, že něco podobného si kdysi řekl i ty, ale tenkrát jsem tomu nedávala žádný zvláštní význam, ale dnes mi něco říká, že přede mnou něco tajíte. Tak s pravdou ven Jaku. Já se jen tak oblafnout nedám.“

„Bells, něco se ti asi muselo zdát, nebo máš příliš velkou fantazii. Nikdo před tebou nic netají, jen je pravda, že jsme jejich rodinu neměli příliš v lásce, a proto se nám nelíbilo, že se kolem tebe už od začátku motali a pak ti ještě zamotal hlavu a ty si kvůli němu byla nešťastná.“

„Ale proč jste je neměli rádi, jaký důvod byste k tomu mohli mít?“

„Řekněme, že naši předkové jejich rodinu tolerovali, ale to neznamenalo, že jim důvěřovali.“

„Co to vykládáš, vždyť ve Forks žili jen krátce.“

„Spíše se sem vrátili, ale to je jedno. Zapomeň na to, tohle jsem ti říkat neměl. Jsou pryč a to je hlavní, a doufám, že je nenapadne se sem někdy více vracet, nebo někoho jím podobného.“

Při té poslední větě Jake vypadal, jako vařící papiňák a poté vyletěl z domu. Nechápala jsem, proč se tak naštval a co myslel, že se do Forks vrátili. Teď jsem ještě více byla přesvědčená, že mi něco tají, ale jak ho přimět mluvit, když vyletí jako raketa. Ještě chvíli jsem pochodovala po pokoji sem a tam a přemýšlela nad vším, co se dnes stalo, a snažila se utřídit si všechny myšlenky. Aby nestačilo, že Cassie s Jakem ví o Cullenech něco, co mi tají, starý indián mi dnes předpověděl budoucnost, která mě nejen děsí, ale o které také netuším, co vlastně znamená.

Vyšla jsem z domu a chtěla se vydat zpátky k ohni, ale někdo na mne promluvil. Jen co jsem se otočila, znovu jsem spatřila vrásčitou tvář starce, jehož předpověď zaměstnávala mou mysl. Seděl v houpacím křesle na verandě a prohlížel si mne.

„Nechtěla by si Isabell dělat starému muži na chvíli společnost?“

Jen jsem přikývla a posadila se na lavičku vedle něj. Je pravda, že mne jeho dřívější chování a ortel, který nade mnou vyřkl, vyděsili, ale možná by mi mohl dát odpovědi, na mé otázky.

„Omluv prosím Jacoba. Je ještě mladý a nevyzrálý. Mnohé se pro něj v poslední době změnilo a on ještě nedokáže své pocity zcela ovládat. Nebyl naštvaný na tebe, ale na sebe. Prozradil více, než měl a nyní bude muset nést následky. Vím, že ti o mně vykládal, že jsem starý a mým řečem bys neměla přikládat žádnou váhu.“

„Vy víte, co mi Jake nechce říci?“

„Není to o tom, že by ti to nechtěl povědět, ale spíše že ti to nemůže prozradit.“

„A vy byste mohl?“

„Jestli bych mohl? Ano asi bych mohl, ale nevím, jestli bys chtěla znát pravdu. Je to jednosměrka, z které není cesty zpět a navždy změní tvůj život a já si nemyslím, že by sis toto přála.“

Nechápala jsem, o čem tady vlastně mluví. Jaké by to mohlo být tajemství, které bych nechtěla vědět a které by mi jednou pro vždy změnilo život?

„A co když si to opravdu přeji vědě? Co když jsem schopna pravdu unést?“

„ Budiž. Jak si sama řekla, Isabell, mnoho našich příběhů již znáš, ale jsou i také, na které se již téměř zapomnělo. Možná se ti zdají jako pohádkové příběhy, které se skutečností nemají nic společného, ale mnohé z nich v sobě skrývají více pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát.

Byl jsem tenkrát ještě malý chlapec, když můj děd narazil v lesích na zvláštní kmen „studené“ jak se ji později přezdívalo, a který se usadil na našem území. Oni však byli jiní, než zbytek jejich druhu a uzavřeli s mým dědem, tehdy hlavou našeho kmene, dohodu. Nikdy více nesměli vstoupit na naše území a my na jejich a nikdy nesměli ublížit žádnému člověku. Tehdy uzavřené příměří trvalo několik let, ale potom se rozhodli odejít a my mysleli, že se již nikdy nevrátí a tak legenda o jejich existenci byla zasunuta hluboko do našich dějin, ale já nezapomněl. Nedávno se však znovu vrátili a spustili tak přirozený proces, který ovlivnil i naše životy.“

„Kdo byli ti studení a jakou spojitost to má s Cullenovími a tím, co mi Jake říkal?“

„Každá kultura jím říkala jinak. Jejich označení se s časem vyvíjelo, ale oni ne. Každá civilizace o nich má své vlastní legendy, ale jedno je pro ně všechny společné. Jsou to bytosti, jejichž srdce netluče, jejichž kůže je bledá jako sníh a na dotek studená a tvrdá. Jsou silní a neuvěřitelně rychlí a jediné po čem touží, je lidská krev. Tito však přísahali, že lidem neubližují a živí se zásadně krví zvířat, proto tehdy můj děd na jejich návrh přistoupil.“

„Snažíte se mě přesvědčit, že pohádky o upírech, jsou ve skutečnosti pravda, a že kdysi navštívili Forks?“

„Nic se ti nesnažím namluvit, Isabell. Chtěla si znát pravdu a já ti ji prozradil. A ano kdysi se zde na čas skutečně usadili a po čase zase odešli. Poté jsme již o nich neslyšeli, až před dvěma roky znovu zavítali zpět a naše dohoda byla obnovena, ale nyní jsou pryč.“

„Asi bych se musela zbláznit, kdybych měla uvěřit této báchorce. Děkuju za krásné příběhy, ale asi bych už měla jít.“

Zvedala jsem se z lavičky k odchodu, ale najednou mě chytil za ruku.

„Neříkal jsem, že poznat a smířit se s pravdou je jednoduché. Chtěla si ji znát a já se ti ji rozhodl prozradit, ale pokud mi nevěříš, přečti si toto. Až budeš připravená nebo se budeš chtít na cokoliv zeptat, budu na tebe čekat.“

Do rukou mi vrazil ručně vázanou knihu a konečně mě nechal jít.

Po tomto rozhovoru jsem se již nedokázala vrátit zpět k ohni a dál se s ostatními bavit, jakoby se nic nestalo. Hlavou se mi honily otázky, které jsem nechápala a sama sebe jsem se snažila přesvědčit, že jsem se nezbláznila a opravdu se to vše stalo.

Nasedla jsem do auta a vydala se zpátky domů. Bylo kolem půlnoci, když jsem dorazila. Nejdříve jsem tu knihu chtěla nechat v autě a zítra ji zpátky zavést do La Push, ani nevím, proč jsem si ji nechala vnutit, ale nedalo mi to a vzala jsem ji sebou do domu. Položila jsem ji na noční stolek a šla se osprchovat. Horká voda mě znovu trochu probrala, ale na zmatek, který nyní vládl mé hlavě, nestačila.

Lehla jsem si do postele a snažila se usnout, ale ani po hodině se mi to nepodařilo. Nakonec jsem se rozhodla s tím vším skoncovat. Popadla jsem knihu a začala číst. Nebyla to klasická kniha, byl to spíš deník, psaný ručně inkoustovým perem a jak příběhy přibývaly, rukopisy se měnily.

Konečně jsem došla až k příběhu, který mi vyprávěl Joseph. Bylo tam vše, přesně jak to popsal, ale stejně se mi nechtělo věřit, že by něco z toho mohla být pravda, až do chvíle, než jsem otočila další stránku a spatřila perokresbu, kterou jsem již dále ignorovat nemohla.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska napříč životy - 41. Poznání - 1. část: