Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na útěku - 4. kapitola

21.07.2015 (22:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1322×

Edward

Pozoroval jsem mraky a překrásný západ slunce. Poslední paprsky pomalu dopadaly na oblaka a celé to vytvářelo dechberoucí atmosféru. Přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu. Protože jsme tady měli sedět vedle sebe a pozorovat západ slunce z okýnka letadla společně. Společně jsme měli procestovat svět. A jednoho dne, až by nastala ta správná chvíle, tak bych jí řekl mé tajemství. A dalo by se říct, že bychom žili šťastně až do smrti. Snesl bych jí modré z nebe a myslel jsem si, že to ví. Jenže kde se nakonec stala ta osudová chyba?

„Prosíme všechny cestující, aby se připoutali. Budeme přistávat na letišti Heathrow.“

O 3 měsíce dřív

„Taky tě miluji, Bells…“ Má snoubenka právě rychle ukončila náš hovor, jelikož na mě již neměla čas. A dole v obýváku nebylo slyšet nic jiného než Emmettův smích a komentáře typu, jaký já jsem vlastně podpantoflák a že Bella je tady ta, co je v sedle. Že prý jen ať počkám do manželství, že mi to prý pěkně osladí. A v tu chvíli šla slyšet velká rána, jelikož Rosalie tímhle komentářem Emmett naštval. Teď jsem se pro změnu zasmál já, jelikož jsem z myšlenek vytušil, že Emmett bude mít týdenní celibát. Ach, to manželství…

A zítra to konečně po těch letech čekání okusím i já. Celé ty roky jsem čekal na svého anděla, na svou Bellu. Tu křehkou bytost, která mi zachránila život. Zachránila mou věčnost. S ní jsem se necítil jako krev sající monstrum. S ní jsem se cítil živý a plný lásky. Dodnes nemůžu uvěřit tomu, že mi řekla ano. Že souhlasila s tím, že se stane mou manželkou. A já navždy budu její věrný manžel, který pro ni udělá první a poslední. Budeme manželé a nebudeme mít před sebou žádná tajemství. Už to nešlo odkládat, Bella něco musela tušit. Začala si čím dál více všímat určitých věcí, určitých rozdílů mezi námi. Jenže já se tolik bál. Bál jsem se, že ve chvíli, kdy bych jí ukázal svou temnou stránku, tak by utekla. Utekla a přestala mě milovat. A tak jsem ji požádal o ruku. Miloval jsem ji celým svým mrtvým srdcem, ale nebyl jsem k ní upřímný. Můj strach zvítězil nad mou čestností. A to byl jeden z důvodů, za co mě Rosalie začala nenávidět. Záviděla Belle šanci mít normální lidský život a děti. A několikrát se se mnou pohádala, že by Bella měla vědět, o co přichází, když si mě vezme. Byla z toho obrovská rodinná hádka. Až jsem nakonec řekl, že jestli mě po svatbě Bella nebude chtít nikdy vidět a bude chtít žít normální lidský život, tak že ji nechám jít. Avšak nebyl jsem si tím svým slibem jistý. Cítil jsem, že Bellu ke svému životu potřebuji. A věděl jsem, že ve chvíli, kdy naposledy vydechne, tak hned poté i já ukončím svůj život. Nedokázal bych žít ve světě bez ní. Byla mou pravou a jedinou láskou. Láskou, kterou upír najde jen jednou za život a poté ji nedokáže opustit.

„Edwarde, pospěš si, nechceš přeci zmeškat svou rozlučku se svobodou.“ Rozlučka se svobodou. Kluci si ze mě dělali legraci, že je to poslední lov coby svobodného muže. Tradicí naší rodiny bylo, že v předvečer svatby jsme se všichni Cullenovi muži vydali na velký lov a až do rána jsme lovili a blbli. I když pravda, jednou Emmett tuto tradici porušil a vzal nás na striptýz. Ale díky tomu jeho svatební noc dopadla tak, že měl týden zákaz vstupu do ložnice. Vydal jsem se dolů do obýváku, kde na mě čekali kluci. Ještě než jsme se vydali ven, tak jsem musel uklidnit Alice.

„Alice, nemusíš po celou dobu sledovat rozhodnutí a vize, co se týče Volterry. Nevědí o tom a nikdy se to ani nedozví. Všechno bude v pořádku a zítřejší svatba bude dokonalá.“ Usmál jsem se na ni a objal ji. Ona se na mě podívala a pronesla:

„Nikdy není na škodu být trochu víc obezřetný. Chci si být vším jistá, a tak budu sledovat rozhodnutí Volterry do té doby, dokud nebude obřad. Víš, jak moc ti přeji, abys byl šťastný.“

Alice, má úžasná sestřička. Bella pro ni už teď byla jako sestra. A nechtěla, aby se něco stalo na naší svatbě. Nevěděli jsme, co očekávat od Volterry. Báli jsme se, aby se nerozhodli pro zastavení našeho obřadu. Přeci jenom svatba upíra s člověkem není zrovna častá událost. A je možné, až by se dozvěděli o Bellině potenciálu, tak by ji chtěli ihned proměnit. Už když jsem Bellu poznal, tak jsem hned věděl, že je něco v nepořádku. Nedokázal jsem jí přečíst ani jednu myšlenku. Jako by mě nějak dokázala blokovat. A kolikrát jsem byl tolik zvědavý, co se v její tvrdohlavé hlavičce skrývá. Vždycky mě dokázala nějak překvapit. Byla první, kdo to dokázal. Díky své schopnosti jsem dopředu věděl o všem, než se to stalo. Avšak ne s Bellou. A kdoví, jestli až by se o ní dozvěděla Volterra, tak jestli by ji ihned nepřeměnili. Možná by po přeměně byla velmi talentovaná. Ale to jsem já nechtěl dopustit. Nemohl jsem ji přeměnit na stejné monstrum, co jsem já. Byla čistá a křehká jako lilie a přeměna by z ní udělala temné monstrum, jako jsem já.

Z mého rozjímání mě vytrhnul Emmett, který na mě skočil a doslova mě s Jasperem uvěznili mezi nima. Odtáhli mě pryč z domu až na verandu, kde jsme se všichni rozeběhli směrem do hlubin lesů. A naše cesta směřovala až do samého srdce Kanady.

Domů jsme se vrátili až po svítání. Alice nás čekala již s rozčíleným výrazem, že jdeme pozdě a že se musíme vydat na statek, abychom všechno připravili. No, prostě celá Alice, náš rodinný diktátor. Ve svém pokoji jsem měl již všechno připravené, sbalené veškeré věci na naši svatební cestu. Na posteli bylo připraveno překvapení pro Bellu, něco jako svatební dar. Ležela tam sametová krabička větších rozměrů a v ní byl uložen náhrdelník, který jsem sháněl několik týdnů. Náhrdelník, který krásně ladil s jejím zásnubním prstýnkem. Jedna z mála vzpomínek z mého dětství bylo to, jak se mí rodiče se mnou loučili a vydali se na jeden bál. Má matka v té vzpomínce měla na krku tento náhrdelník. Byl to spolu s tím prstýnkem zásnubní dar mého otce pro ni. Prstýnek mi matka darovala na smrtelné posteli a řekla, ať ho dám své vyvolené. A během těch let jsem úplně zapomněl na ten náhrdelník. Až večer předtím, než jsem Bellu požádal o ruku. Tenkrát jsem si hrál s tím prstýnkem v ruce, když mi došlo, že k tomu byl i náhrdelník. A tak jsem započal své pátrání, až jsem ho nakonec našel. A za velkou sumu peněz ho koupil zpět. Byl to dokonalý dárek pro Bellu. Měl obrovskou hodnotu, ale mně šlo hlavně o tu rodinnou hodnotu náhrdelníku. Patřil mé původní rodině a do té brzo bude patřit i Bella.

Kufr se svými věcmi jsem hodil do auta a krabičku položil vedle na sedadlo. Všichni ostatní se již vydali na cestu a mě nechali o samotě. Věděli, že potřebuji ještě něco zařídit. Zastavil jsem o ulici dál, než bydlela Bella. Rychle jsem doběhl před její okno, kde jsem se zastavil a zaposlouchal do zvuků v domě. Slyšel jsem zaplou sprchu a ticho v její ložnici. Čili jsem mohl vyskočit do jejího pokoje, kde jsem položil krabičku na postel. A doufal jsem, že se jí bude líbit. Těsně předtím, než jsem vyskočil oknem zpátky ven, tak mi pohled spadl na její svatební šaty, které byly pověšené na skříni. Byly nádherné, ale ještě nádhernější v nich bude Bella, až půjde uličkou. S úsměvem na rtech jsem se vydal za svou rodinou a trošku jsem šlápl na plyn, abych neměl až takové zpoždění. Akorát jsem musel dávat trošku větší pozor vzhledem k počasí, které zde vládlo. Již od noci pršelo a byly bouřky, ale nám to s Bellou náš svatební den nezkazí.

Když jsem dorazil na statek, tak Alice již komandovala každého kolem. Nejdřív se jí nelíbily květiny a potom umístění světel a orchestru. Musel jsem ji zastavit. Nakonec jsem nepřišel na nic jiného než na to, že by se spíš měla soustředit na své vize ohledně Volterry. A tak se odebrala do svého pokoje zde na patře, kde jí dělal společnost Jasper. A Esmé se na mě laskavě usmála, jelikož jí bylo líto veškerého personálu. Carlisle pomáhal Esmé s výzdobou a vším ostatním. Rosalie na mě byla opět naštvaná, a tak byla zavřená s Emmettem v jejich pokoji. A já se vydal do toho svého, kde jsem měl umístěn klavír, abych měl co dělat. Tolik jsem se těšil na ten okamžik, až spatřím Bellu. Převlékl jsem se do obleku, akorát motýlka jsem si nechal rozvázaného kolem krku. Sednul jsem si ke klavíru, zavřel oči a začal hrát. A v mé mysli jsem si představoval svou budoucí manželku a lásku mého života.

Bylo něco málo kolem půl jedné, když Esmé zaklepala na mé dveře. Přišla mi oznámit, že se pomalu začínají sjíždět hosté. Většina z nich byli studenti ze střední školy a pak taky pár rodinných přátel Belly. Začínal jsem být pomalu nervózní, a tak jsem nechal Esmé, aby mi uvázala motýlka. Rovnou jsem se jí zeptal, kde jsou ostatní. Alice byla stále s Jasperem ve svém pokoji a prozkoumávala rozhodnutí ve Volteře. Carlisle už byl dole a vítal hosty. Rosalie byla stále v pokoji s Emettem. Dohodnul jsem se s Esmé, ať mi dá vědět, až přijede auto s Bellou a jejími rodiči. Asi na mně šlo vidět, že jsem nervózní, a tak Esmé souhlasila, ať do té doby zůstanu ve svém pokoji. Nemohl jsem se dočkat. Bylo to jak těšit se na hračku, kterou máte na dosah.

Za pět minut jedna všichni z mé rodiny sešli dolů. Za normálních okolností by tady měla být už i Bella, ale vzhledem k počasí jsem si myslel, že se asi zpozdili. Jak znám Charlieho, tak určitě nepřekročí rychlost byť jen o jeden kilometr. A radši přijede pozdě, než aby nedodržel zákony anebo aby nedostal smyk. Nejdřív jsem si říkal, že bych přeci jenom měl sejít dolů a čekat tam, ale pak jsem došel k názoru, že přeci jenom bych měl zavolat Renée, zdali je všechno v pořádku. A tak jsem zůstal v pokoji, aby si hosté nemysleli, že se něco děje.

„Ano, tady Renée. Kdo je tam?“ Oddychl jsem si, že to zvedla. Ale divné, nikde jsem neslyšel v povzdálí zvuk motoru a jedoucího auta.

„Renée, tady je Edward. Jen jsem se chtěl zeptat, co se stalo? Máte zpoždění? Je Bella v pořádku?“ Chvilku bylo ticho, jako by Renée nevěděla co říct.

„Edwarde, tobě nevolala Bella? Neřekla ti, že se svatba posune o pár hodin? Protože já jsem teď s Charliem venku. Odvolali ho do služby kvůli povodním a mě Bella poslala, ať mu dovezu nějaké to jídlo a zajedu se podívat, jestli je v pořádku. Edwarde, co je s Bellou?“ Když to Renée dořekla, tak by se ve mně krve nedořezal. Rychle jsem ukončil hovor a Renée nechal bez odpovědi. Hned jsem měl představu zraněné Belly někde v domě. Nebo že ji někdo přepadl. Není možné, že by se stalo něco jiného. Když vtom Alice dostala dole v sále vizi. Vizi, která rozdrtila mé mrtvé srdce na prach.

Byla v ní Bella. Ale neměla na sobě svatební šaty. Běhala po pokoji a házela své věci do kufru. Poté kufr zavřela, ještě se zastavila u své postele, na kterou položila vzkaz a poté sundala svůj prsten a nechala ho tam ležet. Tím, jak sundala svůj prsten, mi to všechno došlo. A zůstal jsem beze slov. V tu chvíli jsem nedokázal přemýšlet a udělal první věc, co mě napadla. A to tu, že jsem vytočil na telefonu její číslo a čekal. Musel jsem to slyšet z jejích úst. Potřeboval jsem ji slyšet a třeba jí to i všechno vysvětlit a donutit ji zůstat. Potřeboval jsem ji… Avšak telefon pouze vyzváněl a poté spadnul do hlasové schránky. A při druhém pokusu již ani nevyzváněl. Svůj telefon si vypla…

Slyšel jsem myšlenky své rodiny, ale s nikým z nich jsem nechtěl být. Otevřel jsem okno a vyskočil ven. A rozeběhnul jsem se na jediné místo, kde najdu odpověď. K Belle domů, potřeboval jsem vidět její vzkaz. Potřeboval jsem vědět, co se vlastně stalo. Když jsem tam dorazil, tak jsem ihned vyskočil přes okno do jejího pokoje. Nikdo totiž nezavřel dveře. Všude byly poházené věci po zemi a celkově to vypadalo, jako by se jejím pokojem prohnalo tornádo. V celém pokoji byla cítit její vůně, aroma, které jsem tolik miloval. Pohled mi ihned utkvěl na malém papírku na posteli. Psalo se tam:

Promiň, ale nemohla jsem…

Nic víc, nic míň. Čekal jsem vysvětlení, vysvětlení, proč mě opustila. Ale ničeho jsem se nedočkal. Se vzkazem a prstýnkem v ruce jsem se svezl na zem. Byla to pravda… Láska mé existence mě opustila…

Po nějaké době jsem opustil Bellin pokoj. Prsten mě v kapse tížil, jako by vážil nejmíň tunu. Vzkaz jsem nejdřív zmuchlal a chtěl ho vyhodit, avšak nedokázal jsem to. A tak jsem ho znovu rozložil, poté přeložil a měl jsem ho v zadní kapse kalhot. Telefon již poněkolikáté zazvonil, jenže opět to byla Alice. Ale v tuhle chvíli jsem neměl náladu nikoho poslouchat a hlavně ničí myšlenky. Nechtěl jsem být litován… Cítil jsem se být zrazen osobou, kterou jsem nejvíce ze všech miloval. A tak místo domů jsem se vydal na naši louku. Až když jsem tam dorazil, tak to na mě všechno dolehlo. A nejhorší bylo, že mi ji tady všechno připomínalo. Tohle bylo místo, kde jsem poprvé přišel s myšlenkou, že ji požádám o ruku. Místo, kde jsme se poprvé políbili. Vzpomínky na mě dolehly plnou silou a já padnul do trávy mezi květiny a zůstal jsem tam ležet. Nevím, jak dlouho jsem zde byl. Možná hodinu či dvě, nebo snad i tři? Když vtom se mi rozezvonil telefon. Měl jsem neblahé tušení, že je to opět Alice, ale i tak jsem se podíval na displej, kdo mi to volá. A kdybych měl srdce, tak přestalo tlouct, protože jméno osoby, co mi volala, bylo Bella. Ihned jsem to zvednul a provedl hluboký nádech a výdech.

„Bello?“ A na druhé straně linky bylo ticho. Věděl jsem, že je to ona. Slyšel jsem jeden výdech a nádech za druhým. Zkusil jsem to tedy znovu.

„Bello? Jsi tam?“ Nevěděl jsem, co se děje. Byl jsem zoufalý. Zoufalý z jejího činu a nejvíce jsem byl zoufalý z toho, že zatím nepromluvila. Bolelo mě to a hodně. Opět jsem se zhluboka nadechnul a zkusil to naposledy.

„Bello? Co se stalo? Mluv se mnou.“ A stále se ozývalo pouze ticho. Nikde žádné vysvětlení. A já již nemohl snášet tu bolest, bolest z nevědomosti. A tak i když mi to trhalo srdce, tak jsem pronesl otázku, na kterou jsem pravděpodobně již znal odpověď.

„Tak tohle bude… asi konec?“ Tiše a rezignovaně jsem pronesl. Když vtom se ve mně vzedmul i vztek. Zasloužil jsem si odpovědi… Zasloužil jsem si slyšet její hlas!

„Bello, no tak, mluv se mnou!“ Byl jsem naprosto bezmocný a už jsem se pomalu smiřoval s tím, že ten hovor ukončí, když konečně promluvila.

„Asi jo… tohle bude konec, Edwarde… Nikdy nám to nebylo souzeno.“ A v rychlosti hovor ukončila. Nebylo souzeno? Jak to myslela? Vždyť jsme byli stvoření jeden pro druhého, tak jak mohla něco takového říct. Pomalu jsem upadal do bezmoci a v hlavě jsem si přehrával náš hovor. Když vtom jsem se zarazil a pomalu mi vyvstal na tváři vítězný úsměv. Ještě je naděje. Vždyť přeci vím, kde ji hledat. A můžu ji zastavit a donutit ji zůstat. Těsně předtím, než konečně promluvila, tak jsem slyšel nějaký hlas ženy, jak upozorňovala poslední cestující k nástupu do letadla… Jak jsem mohl být takový hlupák. Bella je na mezinárodním letišti v Seattlu a když si pospíším, tak ji stihnu zastavit.

Už jsem byl polovině své cesty do Seattlu, když se mi už poněkolikáté rozezněl telefon a nebyl to nikdo jiný než Alice. A tak jsem se rozhodnul to konečně zvednout.

„Alice, nemám čas. Jsem na cestě na letiště v Seattlu. Mluvil jsem s Bellou. Musím ji zastavit. Řekni to všem, až to vyřeším, tak přijedu domů.“

„Edwarde, je mi to tak strašně líto. Měla jsem to vidět. Měla jsem to vidět dřív. Jenže s tím, jak jsem se po celou tu dobu zaměřovala na Volterru, tak mi tahle vize ve chvíli, kdy se rozhodla, unikla. Je mi to tak strašně moc líto. Až vyřešíš co, Edwarde?“ Nechtěl jsem jí to celé vysvětlovat. Tak jsem to pouze shrnul.

„Potřebuji znát odpověď, Alice. Chci vědět, proč mě opustila. A hlavně ji chci zastavit. Nedokážu si bez ní představit svou existenci. Neměla přeci důvod mě opouštět. Snesl bych jí modré z nebe.“ Věděl jsem, že teď už jsem zněl naštvaně. Ale tak jsem se v tu chvíli i cítil. Byl jsem naštvaný. Naštvaný na celý svět, že se tohle přihodilo. A hlavně jsem nevěděl proč.

„Edwarde, co když to souvisí s tím, čím jsme? Co když se to Bella dozvěděla? Anebo co když měla pocit, že jí něco tajíš?“ Instinktivně jsem zavrčel do telefonu.

„Bella neměla sebemenší šanci se to dozvědět. A ano, tušila, že jí něco skrývám, ale věděla, že jí to po svatbě řeknu. Já chci vědět proč, Alice? Potřebuji znát rozumný důvod, proč mě opustila a chci to slyšet od ní. A potom ji odvedu domů a navždy ji zamknu v pokoji, protože si nedovedu představit tuhle podělanou existenci bez ní!“ Teď už jsem byl naštvaný a to hodně. Nedokázal jsem již nadále snést Aliciny otázky, a tak jsem ukončil hovor. Ale jak jsem byl naštvaný, tak se mi ho podařilo přelomit na dvě půlky. Možná je to lepší, aspoň to můžu vyřešit po svém. Věděl jsem, že bych se měl zklidnit, ale já to prostě nedokázal.

Do letištní haly jsem se přihnal jako tornádo a evidentně jsem i tak působil na lidi. Vyhýbali se mi obloukem. Rychle jsem přiběhnul k pultu, kde se kupují letenky. Seděla za ním mladá žena a její jmenovka ukazovala jméno Caroline. Nevrle jsem spustil:

„Hledám mladou ženu, která tady tak mohla být před hodinou a půl. Měla dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči a určitě vypadala značně nervózně. Jmenuje se Isabella Swanová. Neviděla jste ji?“ Caroline na mě upřela své oči a nejdřív mě chtěla poslat do háje s tím, že není žádná detektivní služba. Avšak poté jí rychle proběhnul hlavou obraz Belly a poté nějaká obálka. Podívala se na mě s otazníky v očích.

„Jste Edward Cullen? Mám tady pro vás obálku.“ A podala mi ji. Rychle jsem si ji od ní vzal a čekal jsem, že tam bude nějaké vysvětlení, avšak jediné, co se tam nacházelo, byly klíče od Bellina auta, nic víc. S naštvaným pohledem v očích jsem se na ni obrátil.

„A nevíte, kam ta slečna měla namířeno? Je stále v budově letiště? Jakým letem má naplánováno odletět? A kam?“ Caroline si vytvořila na tváři falešný úsměv a pronesla:

„Je mi líto, avšak tato slečna, jak ji popisujete, tady sice byla, ale na přepážce byla má kolegyně. Nesetkala jsem se s ní a vůbec nevím, kde je. A navíc, nesmíme prozrazovat informace o našich cestujících. Přeji vám hezký den.“ Měl jsem co dělat, abych jí nezakroutil jejím štíhlým krčkem. Protože jsem věděl, že mi do očí lhala. Nejdříve ze mě měla strach, avšak poté se jí myšlenkami začala honit slova jako:

„Násilník… domácí násilí… Že žádný rozumný člověk se takto nechová…“ Šel ze mě strach. Ale poté jí v myšlence unikla informace, na kterou jsem čekal. Vybavila si okamžik, kdy Belle podávala letenku do Londýna. A ten let odletěl zhruba před hodinou. Cítil jsem okamžik vítězství. Avšak poté jsem ucítil ledový dotek na mém rameni. Byl to Carlisle a vedle něj stáli Jasper a Alice. Nechápal jsem, jak mě našli, ale poté mi to došlo. Alice a její vize. Odtáhli mě stranou, jelikož se za mnou tvořila pěkně dlouhá fronta, na kterou se Caroline tvářila jako čert. A ve své mysli mě proklínala.

„Edwarde, synu… Myslím, že bychom se všichni měli vydat domů a promyslet si, co bude dál a kde hledat Bellu.“ Pocit naštvání mě vedle Carlislea přešel, on byl jediný, kdo mě dokázal umírnit. Byl mým stvořitelem a zároveň otcem a vůdcem.

„Ale Carlisle, já ji našel. Vím, kde je. Odletěla do Londýna. Musím za ní, musím ji zastavit. Musím s ní mluvit!“ naléhal jsem. Carlisle se na mě podíval soucitným pohledem.

„Musíš s ní mluvit? Ale co pak? I když ti řekne své důvody, co poté budeš dělat? Necháš ji jít? A rovnou jí řekneš i o naší existenci? Vždyť se na sebe podívej, jsi celý naštvaný a nepříčetný. Musíme se vrátit domů.“ Nesouhlasil jsem.

„Mě nezajímá co potom, potřebuji ji vidět. Chci s ní mluvit. A odejít ji nenechám, na to ji až příliš miluji. Nedokážu si představit, že by byla s někým jiným.“ Carlisle tentokrát svůj stisk zesílil, podíval se mi do očí a pronesl:

„Jenže Bella je člověk, Edwarde. Všechno vnímá a cítí jinak než my. Ty se hlavně potřebuješ uklidnit, abys konečně začal uvažovat. Zadruhé by ses měl zamyslet, zdali jsi jí nedal nějakou domněnku k tomu, aby odešla, přeci jenom měl jsi k ní být upřímný. A za další, Bella je žena, nemůžeš ji jen tak popadnout a navždy uvěznit u sebe doma. Pokud ji miluješ tak, jak říkáš, tak si ji musíš opět získat. A na to potřebuješ nějaký čas. Tak, co kdybychom se opět všichni vrátili domů a vymysleli nějaký plán?“ Na jednu stranu jsem nesouhlasil a nejradši bych se vypravil sám přes oceán, abych získal svou odpověď. Jenže co když měl Carlisle pravdu? Třeba jen potřebujeme čas. A momentálně jsem byl naštvaný, zrazený, žárlivý upír se zlomeným srdcem, který by ji pravděpodobně přehnul přes koleno, když by ji uviděl. Protože stále jsem ji tolik miloval, i když mi provedla to nejhorší, co mohla. A já se ještě nehodlal vzdát, chtěl jsem za nás dva bojovat…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na útěku - 4. kapitola: