Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na útěku - 3. kapitola

09.07.2015 (09:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1377×

O 3 měsíce později…

Seděla jsem v křesílku vedle okna a pozorovala, jak intenzivní kapky deště padají. Bylo to vtipné, jak všichni lidé bez deštníků najednou rychle spěchali pryč, aby byli co nejméně mokří. Ač se to může zdát divné, tak já měla déšť ráda, vždy mi to připomínalo téměř každodenní počasí ve Forks. Během deště jako bych cítila kousek domova, jako kdybych byla doma s rodinou. Ale nemohla jsem si stěžovat, až na pár chvil jsem byla šťastná, vím, že se to zdá téměř neuvěřitelné, ale je to pravda.

Když jsem před třemi měsíci přiletěla do Londýna, tak jsem byla smutná a docela i zdrcená svým rozhodnutím. Nějakou dobu mi to trvalo, než jsem se dala do kupy. Přeci jenom, když z čista jasna přijedete do cizí země a chystáte se zde zabydlet, tak vám to nějakou tu dobu trvá, než se aklimatizujete. Trvalo to přesně měsíc, během toho měsíce jsem se třikrát stěhovala, než jsem našla pořádné bydlení a dobré spolubydlící. Všude možně jsem se ptala na práci, až nakonec jsem získala pozici v jedné hezké kavárničce a zároveň práci na poloviční úvazek v jednom baru. Potkala jsem spoustu úžasných lidí a mezi nimi Claire. Claire jsem potkala úplnou náhodou a dodnes děkuji Bohu, že jsem na ni narazila. Nevím, co bych bez ní dělala. Byl to jeden z mých prvních dnů v práci, když se tam Claire objevila. Ona tam již pracovala pomalu rok, šetřila si peníze na univerzitu. Ona jediná mě zaučila a pomohla se vším novým v práci. Bavily jsme se spolu čím dál víc, až nakonec slovo dalo slovo a hledaly jsme spolu byt. Našly jsme krásný větší byteček nedaleko od centra a Claire nám sehnala ještě další dvě holčiny, co se tam nastěhovaly s námi. Díky tomu nás nájem nestál celou naši výplatu a mohly jsme si dát nějaké peníze stranou. Claire se během měsíce stala mou nejlepší kamarádkou.

Jednoho večera jsme zrovna nějak debatovaly o naší budoucnosti, když Claire vyslovila ten bláznivý nápad, ať se zkusím dodatečně přihlásit na stejnou univerzitu co ona, že se kolikrát stane, že otevřou třetí přijímací kolo během července. Abych to upřesnila, Claire byla přijata na studium Cambridge University a chystala se studovat medicínu. Jednou jsem se před Claire zmínila o své lásce k anglické literatuře a ona si to pamatovala. Tak z toho vznikl bláznivý nápad, ať zkusím studium anglické literatury. Během noci jsem si to nechala rozležet, celou dobu jsem nad tím přemýšlela. Až jsem si uvědomila, jak moc šťastná bych byla, kdybych studovala anglickou literaturu. A tak místo abych to obvolávala a posílala emaily, jsem se rozhodla, že se vydám na „vlastní pěst“ do Cambridge. Ráno jsem nasedla na vlak a poté jsem zamířila na fakultu literatury. Ani nevím, jak se mi to vlastně podařilo, ale do týdne jsem dostala dopis, že jsem přijatá. Stal se naprostý zázrak a já začala žít svůj sen.

Claire a já jsme použily veškeré naše úspory k nalezení společného bydlení v Cambridge. Nakonec jsme našly útulný byteček, ne příliš daleko od školy a od centra všeho dění. Sice tam byly pouze dvě ložnice a kuchyně spojená s ložnicí, ale nám to stačilo. Moc se nám to zamlouvalo. Čas plynul a nakonec nadešel náš poslední den práce a velké stěhovaní do Cambridge. Díky naší předchozí zkušenosti z kavárny jsme zde celkem rychle našly práci. Sice každá v jiném podniku, ale nám to nevadilo. Získala jsem tu samou pozici co v Londýně, až na to, že tahle kavárna byla kouzelná. Sice nebyla tak velká, ale měla takovou tu domovskou atmosféru a jak jsem zjistila později, u zdejších studentů velmi oblíbená. Práci jsem si zde ihned zamilovala. Zdejší lidé byli velmi milí a práce s nimi mě bavila.

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila jsem se zpátky do reality. Některé vzpomínky ve mně vyvolávaly smutnou náladu a jiné měly úplně opačný efekt. Jelikož jsem cítila, jak velký kus cesty jsem od Forks urazila. A možná nebýt Claire, kdo ví, kde bych teď byla. Musela jsem se zasmát, protože jsem si dovedla představit Claire, jak se vrátí z práce promáčená až na kost a bude nadávat na deštivé počasí. Tenhle týden byl jeden z prvních týdnů, kdy jsme začaly chodit na přednášky. Sice jich tolik ještě nebylo, jelikož se to všechno teprve nastartovávalo, ale i tak to pro mě byla taková změna oproti Střední škole ve Forks. Nevím proč, ale najednou jsem cítila nutkavou potřebu zavolat mámě. Cítila jsem, že nastal ten správný čas. Po tolika měsících vyhýbání se tomuto hovoru konečně nadešel čas, kdy jsem se nebála toho, co mi řekne.

„Haló, tady Renée. Kdo je tam?“ Byla jsem tak šťastná ve chvíli, kdy jsem uslyšela její hlas.

„Mami, to jsem já, mami. Bella. Jen jsem ti chtěla zavolat, že jsem v pořádku.“ 

„Bello, zlatíčko…“ Slyšela jsem, jak se jí zadrhnul dech a jakým procítěným tónem vyslovila mé jméno.

„Mamí, moc se za všechno omlouvám. Ale zároveň tě prosím, neptej se mě proč. Nechci se k tomu vracet. Všechno je už minulost a ráda bych žila přítomností. Jsem tak šťastná, mami, mám úžasnou nejlepší kamarádku, která je pro mě jako sestra. A začala jsem studovat na univerzitě. V životě by mě nenapadlo, že budu studovat anglickou literaturu. A když nejsem ve škole, tak chodím do jedné útulné kavárny, kde pracuju. Mami, moc mě to baví, myslím, že tohle bylo to, co mi ve Forks scházelo.“

„Bello, jsem tak šťastná, že ses tam tak zabydlela. Ale je něco, co bys měla vědět –“

„A jak se má Charlie?“ Rychle jsem Renée skočila do řeči, jelikož jsem pomalu tušila, co mi chce říct.

„Charlie se má dobře, víc než dobře. Když jsem se s ním naposledy bavila, tak jsem ho donutila vzít Sue na takové menší rande. Totiž, po tom tvém náhlém odchodu k němu začala Sue chodit a pomáhat mu s vařením a vším ostatním. Znáš přece Charlieho. A tak slovo dalo slovo a z Charlieho vypadlo, že se mu nakonec Sue líbí.“ Dovedla jsem si představit Charlieho, jak je červený jako rajče, když se o tomhle bavil s Renée. Můj táta a řeči o vztazích, to moc nejde dohromady.

„A jak se má Phil, mami?“

„Oh, Phil se má dobře. Ale nevím, co mu to teď přeběhlo přes nos, začal totiž uvažovat, že bychom se mohli přestěhovat… Bello… Vím, o co se snažíš. Jenže je tady něco, co ti musím říct. Víš, Cullenovi…“

„Mami, řekla jsem ti, že všechno tohle je minulost. Nechci se o tom bavit.“ Doufala jsem, že to pochopí a nebude to chtít dále probírat. Dokázala jsem si představit, že Edward je v kontaktu s Charliem a společně zjišťují, kde vlastně jsem.

„Ale Bello! Cullenovi jsou pryč… Edward je pryč. Ze dne na den zmizeli a nikdo o nich nic neví. Noc po svatebním dnu byla veliká bouřka a pravděpodobně i vichřice. Protože den nato jsme se s Charliem vydali ke Cullenovým domů. A pamatuješ si ten hluboký les kolem jejich domu. Tak spousty stromů bylo vyvrácených, ale když říkám spousta, tím myslím opravdu spousta. Přišlo mi, že tam snad stojí jen půlka toho lesa. Tak jsme se lekli, jestli se jim něco nestalo, když byla ta bouřka tak silná. Zvonili jsme a nic, nikdo neotvíral. A tak Charlie tak trochu vykopl dveře, přeci jenom je to policista. A všude ticho a prázdno. Veškerý nábytek byl přikryt bílou plachtou, osobní věci a fotky nikde. V garáži nebylo ani jedno auto. Až na…“ Jak jsem to tak poslouchala, tak nevím proč mi najednou pomalu stékaly slzy po tváři. Nevím proč… Možná to bylo tím, že jsem si uvědomila, že to celé možná byla chyba. Ale já se cítila tak šťastná…

„Až na co, mami? Co jste tam našli?“

„Až na nádherný černý klavír…“ Hned jsem věděla, že zmínila Edwardův klavír. Klavír, na který tak nádherně hrál… Na který mi hrál mou ukolébavku…

„Jenže klavír byl naprosto zničený. Jako by ho někdo hodně silný rozlomil vejpůl a pak ještě tu jednu část rozmlátil na malé kousíčky. A mezi těmi kousky klavíru byla pohozená vaše společná fotka ze slavnostního předávání maturitního vysvědčení. Neměla bych ti to říkat, ale ta fotka byla roztrhnutá vejpůl…“ A já cítila, jak mi došla slova. Proč by Edward ničil svůj milovaný klavír? A jak by vůbec něco takového dokázal? Přeci nemůže být tak silný? Ale proč tam tedy byla pohozená ta naše fotka? Jedno jsem věděla jistě, Edward byl naštvaný, a to asi hodně. A měl na to právo…

„Bello, zlatíčko, nedělej si s tím hlavu. Nic zlého se nestalo… Charlie říkal, že se tam pravděpodobně vloupali vandalové…“ Potřebovala jsem Renée nějak zastavit, už jsem neměla sílu celou tu záležitost s ní probírat.

„Mami, promiň, ale vrací se mi spolubydlící. Budu muset končit, chceme se spolu jít učit. Mám tě ráda a ještě se ti ozvu.“

„Ale Bello, ještě je něco, co ti musím říct…“ Možná to ode mě bylo hrubé, ale ten hovor jsem vypla. Nebyla jsem schopná slyšet toho víc. Telefon jsem odložila a byla jsem schopná pouze tiše sedět a koukat z okna. Ještě pár kapiček slz mi stékalo po tvářích. A nemohla jsem o ničem jiném přemýšlet než o tom, že Edward je pryč. Že člověka, co jsem milovala, jsem během chvilky opustila a on teď opustil mě, aniž by to tušil. Třeba to všechno byla chyba… Třeba… Jenže já se cítila tak šťastná, cítila jsem takový pocit svobody jako nikdy. Až na jednu věc, ale s tím jsem se smířila. Chyběla mi část mého srdce a věděla jsem, že to se asi už nikdy nezacelí. Jenže to byla cena za mou svobodu. Cena, kterou jsem musela zaplatit…

Z mého rozjímání nad mou minulostí mě vyrušil příchod Claire domů. A přeci měla jsem pravdu. Claire byla promočená až na kost a hrozně nadávala na dnešní počasí. Musela jsem se tomu usmát, jak typické pro ni.

„Tomu bys nevěřila. Jak je možné, že prší celý den?“ Ale zastavila se v pohybu, když viděla usychající potůčky slz na mé tváři.

„Bello, stalo se něco? Umřel snad někdo?“

„Ne, Claire, všechno je v pořádku. Jen jsem telefonovala s mamkou a trošku se mi postesklo. To je celý. Opravdu nic důležitýho.“ Jenže mi připadalo, že Claire jsem nedokázala ošálit.

„Nikdy jsme vlastně neprobíraly, co bylo před Anglií. Jakou máš rodinu? A párkrát v noci jsem tě zaslechla říkat Edwarde, ze tvých snů. Bello, nechceš to radši probrat, než to dusit v sobě? Nechceš si o tom promluvit?“ Že mi to nedošlo dřív, Claire nemůže být slepá, jelikož se mé pocity vždy odráží na tom, jak se tvářím.

„Claire, promiň, ale po dnešním hovoru se jenom otevřely staré rány. Zítra bude všechno v pořádku.“ Ale Claire se nedala jen tak odbýt.

„Tak mi aspoň dovol ti zlepšit náladu. A to tím, že jsem získala dva lístky na tu zítřejší univerzitní V.I.P. party, co se bude konat ve školním kampusu. A pokud bude hezky, tak to bude vyloženě venku. Slyšela jsem, že tam budou jedni z nejlepších studentů na škole a samozřejmě vyšší ročníky. To by mi byl čert dlužnej, abysme si tam někoho nenabrnkly.“

Věděla jsem, že to Claire udělá radost. A tak bez žádných námitek jsem souhlasila. Claire celý večer probírala tu páteční party. Co si má vzít na sebe… Co si mám já vzít na sebe… Jak upoutat pozornost hezkých studentů… Pro mě to bylo to poslední, co bych chtěla řešit. Ale kvůli Claire jsem kývala hlavou v souhlasu a myšlenkami jsem byla úplně jinde.

Hodiny rychle plynuly a aniž bych si to uvědomila, tak nastal pátek. Claire mi od rána diktovala, v kolik a kde se máme sejít. A samozřejmě nezapomněla pronést pár nadávek na to, proč jsem si nemohla zrušit dnešní odpolední směnu v kavárně, že prý potřebuju čas na vlasy a make-up. Tak jsem ji opět uklidnila, že já nepotřebuji tolik času jako ona. Svým způsobem jsem byla tak ráda za tu odpolední směnu v kavárně. Představa, že bych viděla Claire běhat po bytě v natáčkách a županu… To radši budu dělat kafe třeba celý den. 

Ještě než jsem stihla odejít na svou záchrannou směnu, Claire z koupelny prohodila:

„Mimochodem, Bello, dneska jsme měli toho nového profesora na hodiny chirurgie. A teda, ten je něco. Dala bych si říct… Někdo zmiňoval, že je snad ze Států. Tak o přestávce začaly padat první sázky o to, z jaké části USA vlastně je. Jsem si naprosto jistá, že bude z LA. Vždyť vypadá víc jak herec než doktor.“ 

Musela jsem se tomu zasmát. Claire a její trable s mužskými rovná se nekonečné téma. Já neměla čas to řešit a rychle jsem vyběhla ven, abych stíhala svou odpolední směnu.

Směna utekla rychle a jen co jsem v šest hodin zavřela kavárnu pro návštěvníky, tak mi začal zvonit telefon. No, kdo jiný to mohl být než Claire. Nakonec se dohodla s partou svých spolužaček ze třídy, že vyrazí o něco dřív. A že mi pošle v sms, kam mám dorazit. Oh, a samozřejmě abych hýbla kostrou, ať tam do hodiny jsem. Claire a její posedlost být všude včas.

Rychle jsem uklidila kavárnu, dojela na kole domů. Převlékla se do letních šatů, přes které jsem si přehodila koženou bundičku. Přeci jenom je večer a později bude ještě větší zima. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Nic víc, nechtěla jsem se bůh ví jak parádit. Nemám pro co a ani pro koho. Zabouchla jsem dveře od bytu. A pomalu se vydala uličkami směrem ke kampusu. Cambridge je hrozně klidné a tiché místo. A zrovna teď panovalo venku abnormální ticho, nikde nikdo nebyl. Pravděpodobně všichni byli na té party. Cesta mi měla trvat pouze patnáct minut pěšky. Ale někde v půli cesty mi naskočila husí kůže a musela jsem se podívat za sebe. Jako bych cítila něčí intenzivní pohled. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, ale když jsem se otočila, tak za mnou nikdo nebyl. Toho pocitu jsem se nezbavila po celý zbytek cesty. Vůbec nevím, čím to bylo, ale ve chvíli, kdy jsem přiblížila ke vchodu na party, se mi ulevilo. Dokázala jsem to, byla jsem mezi lidmi. Už se mi nic zlého nemohlo stát. Ale třeba jsem pouze přeháněla… Třeba mě sledovala nějaká toulavá kočka a já začínám trpět paranoiou.

Party byla v plném proudu, když jsem dorazila. Díky hezkému počasí se to opravdu konalo venku. Byla to nádhera… Všude byly rozmístěny lampiony, které to osvětlovaly. DJ hrál nejnovější skladby. Byl zde velký bar a také pár stolů s dalším občerstvením. Byla jsem bez slov. Party se konala v parku, který je součástí školního kampusu. Musíte ale projít přes most, abyste se dostali na druhou stranu, kde se párty odehrávala. Když by někdo zrovna projížděl na loďkách kanálem, tak by viděl na jedné straně klidné pozemky a budovy kampusu a na druhé straně tu nejlepší párty v plném proudu. Jen co jsem našla Claire, nebo lépe řečeno Claire našla mě, tak jsem se teprve začala pořádně bavit. Claire do mě hustila, ať se konečně odvážu a já ji protentokrát poslechla.

Jména lidí, se kterými mě Claire seznámila, jsem přestala vnímat už někdy před hodinou. Ani jsem si nepamatovala počet kluků, se kterými jsem si dala panáka. Nebyla jsem úplně opilá, ale nějaké to procento jsem v sobě měla. Byl tam jeden kluk, potkávala jsem ho během týdne na některých hodinách. Myslím, že to byl Henry… nebo Harry… nebo Hagrid? Nad tím posledním jménem jsem vyprskla smíchy… Hagrid… bože, asi bych už měla jít domů. Jenže potřebovala jsem nejdřív najít Claire a ta nebyla nikde k nalezení. Tak jsem došla k názoru, že prozatím bude nejlepší, když se posadím na trávu nedaleko břehu kanálu. Bylo to ideální místo. Byl tam klid a hlavně skoro nikdo v dohledu, kdo by mě otravoval s tím, jak se jmenuji a jestli nechci dalšího panáka.

Usadila jsem se v trávě a poslouchala slabší tóny hudby. A samozřejmě rozjímala nad svým životem. Ušla jsem dlouhou cestu od Forks. No, usmála jsem se nad nynější situací. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem měla tolik panáků v sobě. Vlastně počkat… Nikdy. De facto tohle je moje poprvé. Party jsem moc nemusela a stále je nemusím, ale jednou za čas by člověk měl vypustit páru. A ve Forks jsem neměla příležitost. Kdykoliv něco pořádala Alice, tak mě Edward odvedl stranou. Ne že by mě nutil, stačilo říct slůvko a on by mě pustil. Když on věděl, jak správně odvést mou pozornost. Vzpomínání na Edwarda je nebezpečná věc. Měla jsem to zastavit, dokud to šlo. Jenže teď je z mého života navždy pryč…

„Isabello, sedíš tady tak sama.“ Pronesl hlas za mnou. Otočila jsem se a zamrzla… A kruci… Henry, Harry nebo Hagrid mě našel. Sednul si vedle mě a nemohla jsem si nevšimnout, jak se přitom rukou o mě otřel. Upřel na mě svůj hluboký pohled…

„Víš, Isabello, můžu děkovat vesmíru, že jsem dneska dostal konečně příležitost se ti představit.“ Pomalu se ke mně začal naklánět a já začala panikařit. Všechno ve mně křičelo, ať vezmu nohy na ramena a uteču. Všechno na mě křičelo, že tohle není správný. Jeho rty byly kousek od mých, když jsem uslyšela ten zvuk. Znělo to jako vrčení od nějakého zvířete. Zvířete, které bylo naštvané.

„Slyšel jsi to? Co to je?“ Využila jsem situace a odklonila jsem se od něj, abych viděla, co to způsobilo. Pátrala jsem očima ve tmě, když jsem něco zahlédla na druhé straně kanálu. Jako bych viděla postavu ve tmě. Pravděpodobně postavu muže… „Hagrid“ asi chtěl vypadat jako hrdina a vytáhnul malou baterku, že si posvítí. V jednu chvíli pár paprsků z té baterky dopadlo na druhou stranu kanálu, kousek od té postavy, co jsem viděla. Rychlostí světla ta postava zmizela. Jenže těsně než zmizela, jsem si stihla všimnout jedné věci. Zrzavých vlasů v rozcuchu, které měla pouze jedna osoba v mém životě.

„Edwarde…“

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na útěku - 3. kapitola: