Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 9. kapitola

04.12.2010 (07:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2060×

Bella byla u vytržení. Potlačila poklesnutí brady, když zaklonila hlavu, aby si prohlédla reflektory připevněné nad vchodem do Galerie. Lehce a přirozeně křižovaly oblohu, okolní domy a chodník. Slabé namodralé světlo dávalo prosklené budově ledový nádech. Žasla. Nikdy nic podobného naživo neviděla. Srdce jí poskočilo radostí. Byla tady a k setkání zbývalo jen pár okamžiků. Určitě přijde, cítila to. Celá se třásla vzrušením tak moc, že to neuniklo ani Jacobovi. Jenže on to přikládal nadšení ze společenské události. Myslel si, že její bledost a těkání očí je způsobeno vzrušením z přetrhání nudných pout jejích toulek. Možná si dokonce myslel, že to způsobil on sám. Proč ne? Napadlo ho to ten večer několikrát, když si ji prohlédl v dlouhých temně modrých šatech. Na jehlových podpatcích byla o trochu vyšší. Její nohy se protáhly podobně jako Jacobova pusa, když ji v tom poprvé uviděl. Několikrát mu srdce – jestli to bylo ono – zatepalo v kalhotách a musel se neuvěřitelně ovládat, aby to nezkazil. Teď, když tu stáli, sledoval ji zase. Byla úchvatná ve svém překvapení a úžasu. Prohlížela si tu krásu kolem a i on by to ocenil, kdyby neviděl nic nádhernějšího. Ale on to viděl. Viděl ji. Zkusmo se nadechl a doufal.

„Cítíš ten čerstvý vzduch?“ zamumlal spokojeně a Bella se po něm ohlédla.

„Cože?“

„Že to tu voní. Žádný bonbónový smrad ani nic takového,“ culil se.

„Měl jsi říct, že ti ta Replay nevoní,“ sykla a vymotala ruku z jeho rámě. Jacob svraštil obočí.

„Kdože?“ nechápal.

„Nikdože,“ odsekla a vydupala schody do Galerie. Hlavně, že se v bytě nadnášel, jak mu její voňavka vyvolává ty nejkrásnější vzpomínky, a teď tu mlel o bonbónech.

„Co ti je?“ vyzvídal Jacob a chytil Bellu za zápěstí.

„Pusť mi tu ruku, nebo uvidíš, jak ji umí ta druhá bránit,“ zavrčela. Jacob ji pustil, ale ne ze strachu o sebe. Věděl, že jemu by se nic nestalo. Nejspíš by ani nevěděl, že ho praštila, ale její ruka by se mohla pochroumat, nebo dokonce zlomit. A hlavně by měli zkažený večer a on chtěl být hodný. Co kdyby se to dnes stalo a Bella mu dala šanci? Na její tváři se objevil spokojený a vítězný pohled.

„Nekaž to, ano?“ usadil ji a prošel kolem ní. Kdyby jen tušil, jak moc ji naštval.

„Blbečku,“ zavrčela bez hlasu. Spíš jen gestikulovala rty. Nechtěla, aby ji viděl, ale nepočítala s tím, že má přesto pozorovatele. A hned několik.

„Páni,“ ozvalo se za ní. Trhla sebou a prudce se otočila. Sjela muže unaveným pohledem. Nemohla říct, že to nebyl kus chlapa. Vypadal jako vystřižený z reklamního plakátu. Černé vlasy spadající do čela, jasně modré oči, uličnický úsměv a elegantní lesklý černý oblek.

„Mony,“ odfrkla si naoko. Kdyby jí na zádech nenaskočila vždycky husí kůže, nejspíš by o něm smýšlela jinak.

„Jsi neuvěřitelně okouzlující, Isabello,“ usmál se a mírně uklonil.

„Tak za a, neříkej mi Isabello, a za b, neříkej mi nijak a ignoruj mě, díky,“ ušklíbla se a na zdůraznění toho všeho se k němu otočila zády. Chyba. Velká, jak si uvědomila, když se jeho dech otřel o její krk.

„Znáš to přísloví, Isabello?“ zašeptal a na její jméno dal obzvlášť velký důraz. „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne?“ pokračoval, když neodpověděla.

„Jak to myslíš? Ty mi…“ vyhrkla dotčeně a otočila se k němu, jenže tam nebyl. Prudce se rozhlédla kolem sebe a hledala jeho mizející siluetu. Polilo jí horko a zároveň neuvěřitelný mráz. Přestala hledat Monyho a vydala se za Jacobem. Ten měl ale svou práci na druhém konci Galerie. U švédského stolu. Ládoval se chlebíčky a prohlížel si svá ramena v ohromném zrcadle zavěšeném nad stolem. Celou místnost to zvětšilo a opticky rozšířilo počet hostů na dvojnásobek. V rohu hrála na klavír mladá dívka a velice sladce ji doprovázela nejspíš stejně stará harfistka. Byl na sebe sice hrdý, jak tu dračici Bellu usadil, ale začínal se o ni bát. Cítil v nose povědomý pach. Edward to nebyl. To ne. Ale znal ho. Pak uviděl Monyho a vzpomněl si na slova té rezavé pijavice. Snad poprvé mu naskočila husí kůže a očima hledal Bellu. V hlavním sále nebyla a jak měl výhled do chodby, byla prázdná.

„Kam ses zase zatoulala?“ mumlal si sám pro sebe. Sáhl do náprsní kapsy a po deseti minutách pátrání vytočil její číslo.

„Bells!“ okřikl ji do sluchátka. „Kde seš?“

„Nestarej se, Mobydicku,“ odsekla. Upřímně doufala, že Jacob v telefonu neuslyší, jak jí spadl kámen ze srdce.

„Moby – co? Hele, to není vtipný. Kde jsi? Hledám tě tu dobrou hodinu,“ přeháněl.

„Těžko, Anežko. Teprve před patnácti minutami jsme přišli. Copak já vím, v které části Galerie jsem? Jsou tu obrazy,“ naváděla ho.

„Tady okna,“ nadhodil Jacob.

„Co? Kde jsi, probůh?“ nechápala a marně se pokoušela zjistit, v jaké části můžou být vystavena okna.

„Jsem na chodbě,“ zamumlal. Bella spolkla peprnou nadávku a jen vzdychla.

„Na které?“ vyzvídala a vylezla z dvojitých dveří obrazárny. Viděla ho. Stál k ní zády a zíral před sebe.

„Taková ta dlouhá s okny. Myslím, že jsme po ní přišli,“ naváděl jí. Slyšela ho dvojitě, jak se k němu blížila.

„Já už asi vím,“ řekla za jeho zády.

„Bells? Hele, mluv hlasitěji, asi blbý signál. Nějak se mi tam mixuješ,“ prosil. Bella mu položila ruku na rameno a Jacob se s trhnutím otočil. Telefon pořád u ucha a oči navrch hlavy.

„Ještě zavolám, jen musím zardousit slečnu v modrém,“ vydechl a zavěsil. Bella se kousla do rtu.

„Promiň, no,“ pokrčila sladce rameny a rozhlédla se, jestli je někdo neslyšel.

„Jacobe, čum!“ ujelo jí a nohy se pod ní roztřásly, jako rosol. Stál přímo před ní. Na konci chodby. Měl černý oblek se světle modrou košilí. Byl vysoký, ramenatý a absolutně se nezměnil. Upír se vším všudy. Poznala by ho kdekoliv, pomyslela si. „To je on! Je tady! Vidíš ho?“ jančila a lomcovala s Jacobovou paží.

„Kde?“ nechápal. Neviděl ho. Musel být asi slepý, nebo se přecpal těch chlebíčků. Ani v nose necítil tu sladkou vůni, tak kde ho může vidět?

„Támhle!“ ukázala nenápadně na konec chodby. „Jdu za ním,“ vydechla.

„Bells, počkej! Neblbni!“ panikařil Jacob.

„Nech mě!“ okřikla ho a skoro se rozeběhla k muži u dveří. Byl tady! Ale co mu poví? Možná dobrý večer?

„Ahoj,“ kuňkla u něj a počkala, až ji zaregistruje. „Jsem Bella Swanová,“ představila se mu a hlas ji podrazil.

„Těší mě,“ usmál se a lehce políbil její ruku.

„Bells!“ křikl za ní Jacob a nenápadně přicupital k nim. Musel tomu zabránit. Musel ji dostat od něj. Vždyť se právě chystala znemožnit.

„Jsem ráda, že jste přišel,“ ignorovala Jacoba a mluvila dál.

„Vážně?“ divil se.

„Bello, pojď. Sekla ses,“ vrčel Jacob, když k ní přišel. Setřásla jeho ruku.

„Nech mě,“sykla.

„Znemožníš se…“

„Neslyšel jste dámu,“ přerušil je Bellin dpmnělý Edward. Jak jí to měl Jacob vysvětlit? Co jí měl asi říct?

„Ale jo, slyšel, ale nepleť se nám do toho, jo? Pokecáme pak,“ utnul ho se zvednutou rukou. „Edward“ se na něj podíval s nechápavým výrazem, načež ho chytil za prsty oběma rukama a přesně uprostřed trhl od sebe. Jacob to nečekal, protože v tu chvíli zrovna Belle vykládal o směšnosti téhle situace.

„Au!“ zařval Jake a vytrhl mu ruku.

„Nemáš provokovat upíra,“ ušklíbla se Bella.

„Moment, kohože?“ zarazil ji muž.

„Nebojte se, já to nepovím. Vím, kdo jste. Hledám vás už dlouho. Jak jsem řekla, jmenuju se Bella Swanová, moje prababička se jmenovala za svobodna Marie McWaitová a…“

„Moment, McWaitová?“ vyhrkl. Belle se zatočila hlava. Byl to on!

„Ano! Máte s ní fotku!“ jásala Bella.

„Blbost,“ sykl Jacob. Věděl, že kecá, ale neměl to jak dokázat. Musel sem dotáhnout toho pravého. Ne, taky blbost.

„Jakousi slečnu McWaitovou znal můj pradědeček. Lidé tvrdí, že jsme si spolu hrozně podobní,“ usmál se Belly údajný Edward.

„Jak se jmenoval?“ vydechla.

„Edward…“ Bella vyjekla. Příjmení zaniklo v jejím vzlyku. Bože, honila se za mýtem. Za pouhou iluzí. Zůstala stát, jako opařená. Několik párů očí se upíralo jejím směrem. Jacob zamrzl a sledoval ji. Potomek Edwarda také.

„Jste v pořádku, Isabello?“ vyzvídal muž.

„Ehm… Omluvte nás,“ vyhrkl Jacob a vedl ji pryč. Bella sklopila zrak k zemi. Bylo jí zvláštně. Cítila, že ji Jake drží kolem ramen a konejšivě svírá v náruči, ale nedokázala se odtrhnout ani protestovat. Nedokázala to. Možná, že tohle bylo to správné. Takhle to mělo být. Prababička byla pomatená a babička ztratila kus života stejně jako Bella. Honbou za snem.

„Jsi v pohodě?“ vyzvídal Jacob a ona konečně vzhlédla. Přelétla pohledem po chodbě a chystala se odpovědět mu, že je jí fajn, když uviděla kluka z obchodního centra. Stál u vchodových dveří a rozhlížel se kolem sebe. Ve vlasech měl malé krůpěje vody. Nejspíš opět začalo pršet. Jejich oči se setkaly a on se lehce uklonil. Měl na sobě černý oblek s temně modrou kravatou a bílou košilí. V ruce držel růži, nejspíš pro svou dámskou společnost, ale proč ona nad tím přemýšlí? Díval se na ni a ona na něj. Naklonila hlavu na stranu a lehce se na jeho úklonu usmála. Vykročil jejich směrem. Cítila, jak jí do tváří proudí krev a srdce má v krku.

„Bells,“ drkl do ní Jacob. „Jsi jak stěna. Nechceš něco…“ nedořekl. Vchodové dveře se otevřely a Jake ucítil přesládlou vůni. Střelil po něm pohledem. Viděl, jak se blíží k nim a viděl i Monyho za Edwardovými zády.

„Mony!“ zvolal a automaticky táhl Bellu pryč.

„Co to děláš?“ sykla a vytrhla se mu.

„Kamarád,“ ujasnil jí to.

„Můj ne, tak tam jdi sám a mě tu nech,“ prosila.

„Nenechám tě tady samotnou,“ mručel a znovu po ní natáhl ruku. Opět se pokusila vykroutit a prudkým pohybem máchla rukou. Z dlaně jí vyletěla malá kabelka ve tvaru psaníčka. Probodla Jacoba pohledem a vrhla se k zemi, ale kabelka byla pryč. Místo toho zírala na naleštěné špičky číchsi bot. Zvedla hlavu.

„Měl jsem za to, že se upouští kapesníčky, ale doba nejspíš pokročila,“ pronesl harmonický hlas a Edward Bellu obdařil pobaveným úsměvem.

„Kapesník je uvnitř,“ vyhrkla.

„Tak v tom případě je vše v pořádku,“ zašeptal a podal jí kabelku. Pustit ji však nehodlal. Byl omámený tím, co viděl. Měl pocit, že bohyně krásy sestoupila z nebe – ne. Bohyně krásy byl slabý odvar toho, co viděl. Tohle – tahle – ona – byla víc než krásná. Když si jí všiml, jak se na něj překvapeně dívá, zamrazilo ho v zádech a měl pocit, že znovu začal žít. Prošel by peklem, kdyby ho tam poslala. Zemřel by na milion způsobů, kdyby o to stála. Jen kdyby řekla jediné slovo. I teď měl chuť zhroutit se jí k nohám a zabořit hlavu do její náruče. Cítit její vůni tak blízko, co to jen jde, ale nemohl. Jak moc si přál říct jí: Já jsem ten, koho hledáš, a tady jsem.

„Pardon,“ přerušil jeho myšlenky neurvale Jacob a vyrval mu kabelku z ruky. „Díky a nashle,“ odfrkl si a táhl Bellu pryč. Tentokrát se nechala. Byla tak mimo a zasněná, že si ani neuvědomila, co Jacob dělá. Edward jen mile přikývl.

„Uvědomuješ si, že ti ji právě odtáhl, Edwarde?“ zašeptal mu u ucha Louie.

„Hm,“ vzdychl Edward. „No jo!“ došlo mu a vykročil k nim.

„Zadrž, Romeo. Co jsem teď zjistil, tak ta holka je zakoukaná támhle do toho,“ pohodil hlavou Damon. Edward se podíval směrem, jaký Damon ukazoval. Trhl sebou.

„To je Stuart!“ vyhrkl.

„Potomek,“ opravil ho Damon. „Jmenuje se Dean Stuart.“

„Jeho pradědeček byl mým skvělým přítelem,“ vzpomínal Edward.

„Já vím, viděl jsem ty obrazy,“ kýval soucitně Louie.

„Co?“ vyhrkli unisono Edward s Damonem.

„No tady vedle. Na konci v obrazárně jsou dva obrazy. Na jednom jsi ty s ním. Ale nejspíš tedy s jeho pradědou a na druhém je on s nějakou ženou. Řekl bych, že je až moc podobná Belle. Nejspíš prababička,“ spekuloval Louie, ale nikdo ho neposlouchal. Ti dva se hrnuli do Obrazárny jako smyslů zbavení.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 9. kapitola: