Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 7. kapitola

02.12.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2062×

Damon byl uražený. Cestou do domu bláznů ani nepromluvil. Neustále přemýšlel, jak to Edward myslel. Zato jeho společník se náramně bavil. Užíval si jeho nepokoj a zmatenost na nejvyšší úrovni.

„Proč nechceš pomoct svému příteli?“ zarazil ho těsně před vchodem do domu.

„Protože ty nejsi můj přítel, Damone.“

„Tak to rozhodně bolelo,“ zašklebil se Damon a začal se smát. „Ale jsem rád, že jsme si to po padesáti letech vyjasnili. Vážně mě ubíjela myšlenka, že to vidíš jinak než já. Potěšilo mě, že máš v sobě i kus démona,“ dodal.

„Démona?“ nechápal Edward.

„Jistěže. Vždyť kdo jiný by se mohl padesát let přetvařovat?“ Kdyby věděl, že ho Edward za přítele kdysi považoval, možná ještě před hodinou, asi by nemluvil takhle. Jenže to se už nedozví. Rozehrál hru, kterou mu Edward nemohl dovolit vyhrát.

Vstoupili do domu. Uvítal je vykulený Louie s Lestatem, kteří se skrývali před denním světlem.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkl Louie na Edwarda.

„A mě se nezeptáš?“ dobíral si ho Damon.

„Ty jsi očividně v naprostém pořádku,“ ušklíbl se Louie a opět se otočil k Edwardovi.

Co se stalo?

Edward jen zavrtěl hlavou.

Později?

Kývl. Louie uměl čekat. Nebyl jako Edward. Lestat vzal Damona kolem ramen a vedl ho pryč.

„Sklenku vína?“ nadhodil a rozesmál se. Jeho smích se nesl ozvěnou ještě chvíli poté, co zmizeli z očí. Zavřeli se v pokoji s krbem a Lestat přitiskl ucho na dveře. Damon si zatím nalil skleničku a práskl sebou do křesla. Nohy si natáhl na stolek před sebou a vzdychl.

„To půjde,“ konstatoval a Lestat se k němu přidal.

„Jak to, že jdete spolu?“ špitl.

„Běhá za ní jako ocásek. Co sis myslel? Že mě neobjeví?“

„Jak ses k ní dostal? Udělal jsi to?“ vyzvídal nedočkavě.

„Nestihl jsem to,“ vzdychl Damon a potlačil radostný úsměv.

„Sakra,“ sykl Lestat a svraštil obočí. Oči upřel do ohně v krbu.

„Jo,“ souhlasil Damon a usrkl ze skleničky. Od chvíle, kdy přizval Lestata, byl rozhodnutý ho z toho nějak vyštípat. Nemohl si dovolit dalšího. Tohle byla jeho pomsta a až skončí, vyřídí i druhou svou hrozbu. Lestata. Když bude mít štěstí, zničí Edwarda společně s Louiem. A pak se bude moct konečně postarat o Stefana, který se mu neustále vyhýbal.

Dveře do pokoje se tiše otevřely a zase zavřely.

Edward vyklouzl nepozorován a velice potěšen tím, co slyšel z jejich myslí. Když chce Damon hrát špinavou hru, bude ji mít. Vyběhl z domu a zamířil do lesa. Po chvilce začal vnímat, že kus od něj běží Louie.

„Už mi povíš, co se stalo?“ vyhrkl, když mu Edward se smíchem zkřížil cestu. „Čemu se směješ?“

„Jsou tak průhlední, Louisi, tak průhlední!“ křikl Edward a svalil se do trávy.

„Nenapínej mě,“ prosil.

„Nás!“ opravil ho Stefan, který se přihnal z druhé strany.

„Damon je jak pavouk, spřádá sítě a chce nás všechny zničit. Lestat je jeho společník - nespolečník. I jeho se bude chtít zbavit, až zničí mě.“

„A to je k smíchu?“ nechápal Stefan.

„Zní to trochu domýšlivě, ale mě nezničí. Neplatí na mě sporýš ani slunce. Vidím mu do hlavy, dokážu předvídat jeho fyzický útok. Nemá naději,“ smál se pořád Edward.

„A co když tě nechce zničit tělesně, ale psychicky?“ zvažoval Louie.

„A čím? Nemá mi co vzít.“

„Ani Bellu ne?“ nadhodil Stefan a Edwarda přešel smích. Jak mohl být tak tupý! To mu láska vážně zaslepila rozum? Tím, že by ublížil Belle, by ho dokonale zničil.

„To tě nenapadlo?“ divil se Stefan. „Myslel jsem si, že to máš nějak ošetřené nebo vymyšlené.“

„Nemám,“ sykl Edward a jeho myšlenky pracovaly na plný plyn.

„Ale měl bys mít,“ ujistil ho Louie.

„Já vím.“

„Nemyslíš, že je na čase se jí ukázat?“ navrhl Stefan.

„Sleduju ji už dlouho. Nosí u sebe kolík a česnek, ale nechává to často doma. Ani Caroline to nenosila tak málo. Marie ano, ta svým vizím věřila. Byl jsem mladý upír, který neměl tolik sebeovládání. Dělal jsem chyby a ona se k nim vždy nachomýtla. Ale obávám se, že Bella tolik na upíry nevěří. Přitom je tak posedlá vidinou, že existuju. Neustále si prohlíží fotku z Mariina deníku,“ vyprávěl.

„Nebojíš se, že tě večer pozná? Jdeš přeci opět do Galerie,“ zeptal se Louie.

„Nebojím se toho. Nepozná mě,“ vzdychl Edward a bodlo ho u srdce. Jak moc si přál, aby to tenkrát bylo jinak.

„Možná bys měl napodobit Damona,“ navrhl Stefan a potutelně se usmál. Edward viděl na co myslí a zorničky se mu roztáhly úžasem, pochopením a znovu se rozesmál.

„Hej! Taky to chci vědět!“ skučel Louie, ale zatímco mu Stefan vysvětloval svůj plán, Edward si vybavil vzpomínku na to odpoledne v parku u Domu bláznů…

Scházelo se jich víc. Byli mladí a k neutahání. Sedávali v parku, zatímco jejich rodiče pracovali v Ústavu pro choromyslné. Děkovali za rozlehlý park kolem.

„Edwarde, mohl bys toho nechat?“ smála se Marie a z koutku oka jí stekla slza od smíchu.

„Nic vám nedělám,“ bránil se.

„Ale ty ne, drahý. To on,“ zajíkala se. Když byli spolu, nechali vykání spát. Znali se. Edward s Marií se měli brzy brát. Druhý Edward Stuart nafoukl tváře a zašilhal. Marie se znovu rozesmála.

„Umučíš mi ji smíchem, příteli,“ krotil ho Edward.

„Pojďte se vyfotit!“ navrhla Alexandra a dloubla do Edwarda Stuarta.

„Vyfotím vás,“ bránil se Edward a sebral Alexandře fotoaparát.

„Ale pak chci s tebou,“ mručela Marie a otírala si slzy.

Postavila se vedle Edwarda Stuarta a Alexandra začala poučovat Edwarda, jak se s tím zachází.

„Tady a pak to zmáčkneš, vidíš?“ ukazovala a Edward to zkusmo stiskl. Cosi zapraskalo a Alexandra vyjekla. „Ještě ne!“ smála se.

„Tak, uklidníme se,“ nabádal Edward a dusil se smíchy. „Ticho, prosím, vážení. Chovejte se civilizovaně. Narovnat záda, Alex, buď tak laskavá a krůček doleva, Marie, vypadáš kouzelně, ale jsi mimo záběr. Pozor,“ nadechl se a zmáčkl spoušť. Nic se ale nestalo. „Co to?“ divil se. Alex se k němu rozeběhla.

„Ty jsi tomu dal. Proč to nefunguje?“ spekulovala.

„Zmáčkl jsem, co jsi ukázala,“ bránil se Edward a v tu chvíli mu na obličeji přistála rukavice. Vylekaně se rozhlédl, Edward Stuart se lámal v pase.

„No počkej,“ zavrčel Edward a nechal fotoaparát fotoaparátem, aby zmučil dlouholetého přítele…

Tenkrát z toho odpoledne vyšla jediná fotka. Byla na ní Marie s Edwardem Stuartem. Alexandra ji Marii věnovala a to byla právě ona fotka, kterou si Bella prohlížela. Marie si ji popsala slovy: Já a Edward. Ona věděla který, ale Bella ne. Proto si byl naprosto jistý, že ho v Galerii nepozná. Bude hledat Edwarda Stuarta. Ne Edwarda Masena. Vlastně teď Cullena, uvědomil si. Mohl by sladce zmizet a nechat ji být, jenže objevil se tu Jacob Black a Damon do toho začal strkat svůj upíří nos.

„Tak co uděláš? Poslechneš Stefana?“ vyzvídal Louie.

„Ano,“ usmál se a vstal.

Stejná slova v tu samou chvíli pronesl i Jacob na druhém konci města, když ho Bella probodávala pohledem a pokoušela se mu vysvětlit, že motýlek se nenosí.

„Rozumíš?“ sykla.

„Ano,“ odvětil Jacob a nechal se odtáhnout k regálu s kravatami.

„Budeš mít bílý oblek, takže tmavou kravatu. Možná by mohla být rudá,“ spekulovala Bella.

„Jaké budeš mít šaty?“ vyhrkl.

„Modrý,“ odpověděla nejistě.

„Jak modrý?“

„No modrý. Prostě modrý, já nevím, jak myslíš modrý. Modrý jako modrý jako modrý, ty nevíš, jak vypadá modrá?“ blekotala.

„Tak teď jsi mi to vysvětlila,“ zasmál se.

„Asi takováhle,“ ukázala nakonec Bella na jeden odstín.

„Fajn, tak chci tuhle kravatu,“ kývl.

„Proč? Má příšerný vzorek!“ zděsila se.

„Prostě k tobě chci ladit. Aby bylo vidět, že patříme k sobě,“ zubil se. Belle se sevřel žaludek.

„Tahle bude nejlepší,“ ukončila to a bez řečí sáhla po temně rudé kravatě. Jacob se zamračil, ale mlčel. Zase moc tlačil. A teď to má.

Zaplatili a vyšli z obchůdku.

„Hele, a jak víš, že budu mít bílý oblek?“ divil se Jake.

„Nechceš bílou?“ vyhrkla a probodla ho pohledem.

„Jasně, vždycky jsem chtěl být nevěsta!“

„Hele, už máš tmavou kravatu, takže není jiná cesta,“ usmála se vítězně Bella.

„Co třeba modrý?“ nadhodil.

„Jacobe,“ zaúpěla Bella a chtěla něco dodat, když kolem nich prošla skupina mladých dívek a jedna z ničeho nic na Jacoba zamávala prstíky. Belle spadla brada a Jacob zrudl.

„Znáš je?“ divila se.

„Chtěl bych,“ vzdychl. Praštila ho do žaludku.

„Není čas. Jdi si vzít od ní číslo, ale teď tě musíme obléct,“ vrčela.

„To byl vtip, Bello,“ ujišťoval ji a protočil panenky.

„Škoda,“ špitla sama pro sebe a vydala se do protějšího krámku s obleky ve výloze.

„Vlez tam,“ ukázala na zkušební kabinku. „Prosím,“ dodala, když na ni Jacob zaraženě upřel oči a vystrčil vzdorovitě bradu. Bella nesnášela nakupování. Chtěla to mít hned hotové, ale Jacob to hrozně zdržoval. Až moc na kluka.

„Máte přání?“ culil se prodavač.

„Ano. Máme. Chceme oblek. Na něj,“ ukázala na kamaráda. „Bílý!“ dodala, než se prodavač natáhl po černém obleku. Usmál se a zmizel.

„Bells?“ špitl Jacob od kabinek. Přešla obchod a strčila hlavu dovnitř. Okamžitě ji zase vytáhla se zavřenýma očima.

„Hm?“ kuňkla. Ještě že ji neviděl. Měl jen trenýrky. Doma, když se polil, měla o něj strach. Nebyl čas sledovat jeho tělo, ale teď. Byl právě skloněný a špulil na ni zadek. Pevný zadek.

„Jen ne smoking, prosím,“ skučel.

„Neboj. Normální oblek,“ slibovala. Pak přišel prodavač. Natáhl ruce a na háčky u kabinky pověsil šest ramínek.

„Dovolil jsem si… vzhledem k odstínu pleti… přítel je jistě Indián, že?“ Bella se dusila smíchy. „Tohle je novinka… kdyby měl zájem…“ Kývala a sáhla po jednom obleku. Strčila ho dovnitř. Ani ne za vteřinu vystřelila z kabinky ruka s oblekem a Bella slyšela Jacobovo vrčení.

„To není vtipný!“

„Promiň, myslela jsem, že budeš pro tradiční…“ dusila se a vzala si oblek s třásněmi a indiánskými vzory na zádech, zpět.

„Tenhle bílý by byl moc jasný, pokud mohu radit,“ vymlouval prodavač Bele druhý oblek.

„Zkusme to,“ vzdychla a podala ho Jacobovi.

„Malý!“ sykl a opět vytrčil ruku s ramínkem.

„Tenhle šedý je moderní. Je to barva letošní zimy,“ brebentil prodavač.

„Šedá!“ upozornila Bella Jacoba.

„Velký!“ divil se a podal ho zpět po deseti minutách.

„Kde je velký?“ nechápala Bella.

„Tam! Tam je velký, stačí?“ vrčel.

„Naprosto. Přeci nenecháme zazdít tvou přednost,“ smála se Bella.

„Myslím na pohodlí a budoucnost, když se bude vařit…“

„Jasné! Stačí, Jakeu, ano?“ utnula ho Bella se zděšením.

„Stříbrný je velice společenskou záležitostí,“ kýval prodavač.

„Nechci být disko koule!“ vrčel.

„Obleč to,“ vyhrožovala Bella.

„Jsem disko koule, bože můj!“ úpěl Jacob a Bella se musela podívat. Málem padla na kolena v záchvatu smíchu.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 7. kapitola: