Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 6. kapitola

01.12.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2148×

Monyho přítomnost zapříčinila, že se Bella nedokázala ani na chvíli uvolnit. Mlčky vystoupala ke dveřím svého bytu a stále doufala, že ho Jacob pošle pryč. Nějak ho zabaví, nebo dokonce půjde s ním a vrátí se sám až v noci. Před plesem, opravila se v duchu.

„Dáš si kafe?“ navrhl Jake a pohřbil tím poslední Belly naději.

„Nejsem si jistý, že tu jsem vítán,“ vzdychl Mony a Bella se setkala s jeho pohledem. Ledovým a podbízivým. I Jacobovi došlo, kdo tu platí nájem. Zmlkl a otočil se na Bellu. Prosím, říkaly jeho oči. Samozřejmě, že chtěla říct ne, na to zapomeň, on mi přes práh nevkročí, ale ty oči a Jacobův psí pohled…

„Pojďte dál. Dám vařit vodu,“ ušklíbla se nuceným úsměvem a odemkla byt.

„Víc nepotřebuju,“ zasmál se Mony a ona měla pocit, že v jeho slovech bylo víc, než ve skutečnosti řekl. Jacob se choval jako malé dítě a pak jí to došlo.

Jake střední nedokončil!

Zmateně počítala. Byl o dva roky mladší. Belle bylo dvacet, takže Jacob by měl teď teprve končit. Ještě neměl maturitní ples, jak říkal. Vždyť jí o tom sám vyprávěl! Proč lže? Ani nevěděla, jak dala vařit vodu, nebo zalila tři šálky, ale když se probudila z šoku, nesla tác s kouřící kávou. Jacob vyskočil, aby jí pomohl. Lekla se jeho reakce a vymrštila ruce do vzduchu. Bylo to rychlé. Cítila, jak do ní někdo strčil, a měla pocit, že snad letí vzduchem. Čekala, kdy horká káva opaří její tělo, ale nedočkala se. Místo toho u ucha zaslechla bolestní zasyčení.

„Promiň,“ úpěla nesmyslně. Prohlédla si ho od hlavy k patě a okamžitě mu začala sundávat tričko. Byl celý zlitý.

„Jacobe, máš zlité i kalhoty, dej je sem,“ vyhrkla. Neváhal. Neměl důvod se stydět, už ho ve spodním prádle viděla.

„Jsi v pořádku? Bolí to hodně?“ vyzvídala a natáhla ruku k jeho hrudi. Jacob měl horké tělo od dob, co ho znala, ale na místě, kde se kafe setkalo s kůží byl zarudlý a hřál víc.

„Jsem v pohodě, a ty?“

„Naprosto,“ usmála se a znejistěla. Měla na sobě jedinou kapičku. Člověk by čekal, že ze tří šálků budou zlití oba.

„Jdu to namočit… skvrny… kafe,“ vysvětlovala a mávala věcmi před nosem. Jacob se začal navlékat do náhradního oblečení, které vytáhl ze své malé skříňky. Mony seděl na gauči s ledovým klidem. Vůbec se nezajímal o Jacobovo zdraví, což Bellu opět zarazilo. Ten kluk se jí prostě nelíbil.

Nechala je tam a vytratila se. Napustila do umyvadla vodu a potopila věci.

„Sakra,“ zaklela, když si uvědomila, že má Jacob něco v kapse. Vytáhla kalhoty a prošacovala je. Nejspíš klíče. Když však vytáhla ruku a rozevřela dlaň, svraštila obočí. Držela dlouhý řetízek s medailonem. Zaostřila na něj. Na vnější část jako by někdo vyryl iniciály. Medailon měl kolem dokola vlnící se čáru. Byla stejné stříbrné barvy, jako písmena. Možná spíš bílé, nebo takové vybledlé šedé, uvažovala. Byl celý zašlý časem a místy oprýskaný. Přesto vypadal, že ho někdo nedávno ze všech sil leštil. Kde Jacob přišel k takové věci? Kradmo se ohlédla ke dveřím. Připadala si jako zloděj. Vzala medailon do obou rukou, zhluboka se nadechla, zadržela dech a naposledy zaváhala. Byl přeci jen Jacoba. Určitě by jí ho ukázal, kdyby…

Otevři ho! Bella nadskočila. Střelila pohledem k oknu. Bylo otevřené a vítr si s ním hrál. Zavrzalo. Tohle ji vyděsilo? Blázen, myslela, že slyší hlas. Ulevilo se jí, že to nebyl Jacob, který ji chytil při činu.

Jenže to nevěděla, že za oknem si kdosi rve pěst do pusy a přemáhá nutkání bouchnout hlavou do zdi. Edward. Nic se nenaučil. Za těch sto let se nenaučil ani ň. Nezvládl to. Přemohla ho zvědavost a nedočkavost. Celé to sledoval bez dechu.

Přišel z Domu bláznů ve chvíli, kdy Bella pouštěla vodu v koupelně. V Jacobových myšlenkách viděl, jak ji strhl před horkým kafem a přenesl ji o kus dál. Kafe mu přitom spálilo rameno a kus zad s hrudníkem. Bellu ale uchránil. Jak si toho ale ona mohla nevšimnout?

A pak ten medailon. Měla ho. Dostal se k ní, ale iniciály jí nechaly chladnou. Nepamatovala si to. Zato on ano. Pamatoval si celý ten den, kdy ho dostal…

„Něco pro tebe mám,“ zašeptal mu u ucha jemný dívčí hlas. Za krkem mu naskočila husí kůže z jejího mátového dechu. Připadal si s ní jako lupič na zlodějské výpravě. Její gardedáma se taktně otočila, když vytáhla malý uzlíček ovázaný růžovou mašlí. Byl to spíš kapesníček.

„Zavři oči,“ vybídla ho. „A natáhni dlaň,“ zachichotala se. Poslechl. Sice se necítil dobře, ale poslechl. Měl zvláštní pocit. Možná by i řekl, že se bál. V dlani mu přistálo cosi kovového. Studilo to.

„Můžeš,“ špitla, a než si stihl dárek prohlédnout, zakryla mu dlaň svou. „Všechno nejlepší, Edwarde,“ usmála se. Měl svátek. Jak mohl zapomenout? Vtiskla mu s lehkým ruměncem rty na tvář těsně vedle jeho úst. Věděl, že takhle se dáma nechová, ale nebránil se. Znali se už dlouho. Konečně se mohl podívat. Rozevřel dlaň a potlačil údiv. Tedy pokoušel se o to.

„Páni, „ vzdychl. „Děkuju, Marie,“ usmál se a objal ji. Gardedáma si o kus dál hlasitě odkašlala.

„To jsme my?“ vyzvídal a v Mariině tváři se objevilo překvapení.

„Jak to víš?“ vyhrkla.

„E jako Edward, M jako Marie,“ zubil se.

„Ale co to A uprostřed? To tě nezmátlo?“ divila se.

„No napadlo mě, že to bude zamaskovaná spojka?“ zaváhal. Marie se rozesmála a nechápavě vrtěla hlavou.

„Jak ty to děláš? Vidíš mi snad do hlavy?“ Edward jen pokrčil rameny.

„Já vím, že se to nemá a taky se nemá tolik dalších věcí, které jsme během chvíle udělali, ale moc jsem si přála, abys to měl a nosil,“ vzdychla smutně.

„Schovám si to k srdci, a když se někdo bude ptát, tak…“

„To jsou tvé iniciály,“ usmála se společně s ním. Edward pohladil palcem medailonek s modrou stuhou vyrytou po lemu a iniciálami ve stejné barvě.

„Je něco uvnitř?“ vyzvídal a otevřel ho. Na jedné straně se objevil nápis věčně a napořád a na druhé bylo prázdné místo. Edward zvedl jedno obočí v nechápavém gestu.

„Přála bych si, abys tam dal něco, co budeš jednou chtít věčně a napořád.“ Edward zalapal po dechu a Marie okamžitě reagovala.

„Nemyslela jsem sebe! Probůh!“

Měl zvláštní pocit. Částečně se mu ulevilo a částečně si přál, aby myslela právě sebe…

Modrá barva zašla a vybledla do šeda. Ale jeho cit k Marii zůstal. Byl hluboký a silný. Ohromné přátelství, které však nikdy nemělo napsáno v osudu, že se promění v lásku. Přesto si tehdy myslel, že mají zůstat spolu, a ten pocit ho ovládl natolik, že ji další měsíc požádal o ruku.

A teď vyplašil její pravnučku skoro k smrti. Byl tak nedočkavý, až se neovládl a pobídl ji. Tak tiše, že to v obýváku nikdo neslyšel a zároveň tak hlasitě, že se lekla a ohlédla.

Seděl stále na římse a polykal vlastní pěst se zbytkem sebeúcty. Už žádnou neměl. Isabella z něj udělal nevědomky blázna, který ji pronásledoval na každém kroku. Jak příhodné, když si pomyslel, kde žije už padesát let.

Kdyby tenkrát zůstal u Cullenů…

„Esmé, mrzí mě to, ale já vážně musím jít,“ utěšoval plačící upírku. Byla to žena jeho stvořitele. Skvělého muže, který ho zachránil před jistou smrtí. Spíš pohřbení pod zem, než smrt. Mrtvý byl a když se k němu, Esmé a Carlisleovi přidala ještě Rose s Emmettem a Alice s Jasperem, připadal si ještě víc sám.

„Někoho ti najdeme,“ slibovala.

„Nechci nikoho najít, Esmé. Chci být sám, věř mi. Mám tě hrozně moc rád, ale… Já se možná vrátím,“ zalhal a změřil si pohledem Alice. Ta se jen smutně usmála. Viděla budoucnost a věděla, že momentálně nic takového v plánu nemá.

„Nech si alespoň jméno,“ prosila Esmé.

„Bude mi ctí,“ usmál se a náhle mu bylo ještě hůř. Nechtěl ubližovat téhle bytosti. Nechtěl ubližovat nikomu z nich. Takhle to bude lepší. Vždyť s nimi žil padesát let. Bylo pravdou, že je už dvakrát opustil, ale vracel se.

Přidal se k nim poté, co se Marie vdala, a opustil je poprvé, když umírala. I když chtěl nechat tuhle minulost spát, nešlo to. Marie do ní patřila. Jejich setkání bylo jako schůzka se smrtí. On byl smrt. Tedy tak si to myslela Marie, když naposledy vydechla. Sladká, krásná smrt – podle ní.

Podruhé je opustil, když zjistil, že Mariina dcera, Caroline, umírá. Byla jí tak podobná…

Netušil, proč je pro něj tenhle rod drogou, ale nedokázal se ovládnout. Několikrát si říkal, že je nechá žít, ale minimálně jednou se vždy vrátil. Jako kdyby tu něco měl a hledal to. Co když není Bella to, co ho tu drží? Co když je to něco víc? Na moment se nechal unést myšlenkou, kterou kdysi hluboko pohřbil. Bylo to v dobách těsně po jeho přeměně. Co kdyby nezasáhl osud a Chicago neovládla španělská chřipka? Ležel by teď v hrobě a snil by věčný sen vedle své nejlepší přítelkyně, manželky a matky svých dětí, Marie. Určitě by měl šťastný život, ale bylo by to lepší, než teď? Bez Belly?

Přestal se mučit vzpomínkami, vyndal pěst z úst a poslouchal. Znovu.

V koupelně bylo ticho.

I Bella přemýšlela. Naslouchala zvukům ulice za oknem a potlačila potřebu vykouknout ven. Paranoidně si myslela, že je tam něco, co by jí seseklo v mžiku oka hlavu. Br!

Pohledem opět zavadila o medailon, ale neotevřela ho. Strčila si jej do kapsy a čekala, až Mony odejde, aby se Jacoba zeptala. Z nějakého neznámého důvodu to nechtěla řešit před ním. Ty jeho oči a hlas… Zhluboka se nadechla, upravila si neposedný vlas a její oči se zabodly do jediné pomalu schnoucí kapky na tričku. Jak to udělal?

„Kde jsi?“ ozval se z obýváku Jacob. „Teď to neper a pojď si vypít to kafe,“ vybídl ji. Svraštila obočí a potlačila znechucený výraz. On udělal nové. Chvilku doufala, že to Mony zabalí bez kávy, ale zase se mýlila.

Když přišla do obýváku, seděli oba na gauči.

„Právě jsem Monymu říkal, že jdeme večer na otevření Galerie,“ usmál se Jacob.

„Ne!“ vyhrkla panicky, ale její hlas vyzněl spíš překvapeně.

„No jo, to koukáš, co? Říkal, že tam taky jde, není to náhoda?“

„Náhoda?“ sykla podezřele a Mony se na ni zvláštně usmál. Pokrčil ramena, jako kdyby říkal: No jo, neuděláš nic, holka.

„Náhoda,“ vydechl místo toho Mony.

„Když už jsme u toho, ehm… Jacobe, měli bychom ti jít vybrat oblek. Je to na poslední chvíli a…“ blekotala.

„Jo! No jo!“ praštil se do čela. „Jdeš taky?“ vyhrkl, než ho mohla zadržet.

„Ne, já mám ještě práci doma,“ ujistil ho Mony. „Uvidíme se tam,“ slíbil a vstal. Bella potlačila radostné poskočení.

„Jsem rád, že jsem tu na tebe narazil,“ loučil se s ním Jacob ve dveřích a Bella se za rohem pitovřila.

Edward se v okně dusil smíchy. Patří ti to, to máš za to, drahý příteli, pomyslel si Edward a vyskočil na střechu. Věděl, že to nepotrvá dlouho a bude mít společnost. Sotva se posadil na okraj střechy, uvědomil si, že už tam není sám.

„Bavíš se?“ sykl hlas.

„Ne. Mohl bys mi říct, co to děláš?“ zavrčel Edward.

„Zabíjím…“ špitl mu u ucha hlas, „… nudu,“ dodal.

„Tak bacha, aby ta nuda nezabila tebe.“

„Toho se nebojím. Zatím se to slibně vyvíjí. Ten blboun je jak máslo.“

„A ten blboun máš být ty?“ zasmál se Edward.

„Proč já?“ nechápal jeho společník.

„Protože Bella není tak tupá, jak si myslíš. Spousta věcí jí došla. Příště raději nejprve mysli a pak konej.“

„Vysvětlit,“ štěkl vztekle.

„Drahý příteli, ty jsi sice blboun, ale já ne. Nebudu ti říkat tvoje chyby, protože chci, aby Bella zjistila, co jsi zač.“

„Ví, kdo jsem.“

„Ne, ví jen, že jsi Mony blbeček,“ zalhal Edward. Toho blbečka si přidal on sám.

„Neříkal jsi, že jí do hlavy nevidíš?“

„Ale do tváře ano, milý Damone.“

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 6. kapitola: