Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 3. kapitola

28.11.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2453×

Ve vile panovalo šero. V mohutném křesle seděla jen černá postava se sklenkou v ruce a hleděla do ohně, který skomíral v krbu a jen červeně řežavěl nad hromádkou popela. Červenavá záře jen matně házela odlesky do očí. Zdálo se, že narudlé světlo dohasínajícího ohniště se zrcadlí ve sklence, kterou postava svírala v ruce, ale její obsah byl opravdu rudý... rudý jako krev. Damon přemýšlel. Hlavou se mu honil ďábelský plán. Přeci nedopustí, aby on měl víc. Proč on? Proč ne Damon? Vždyť ji taky miloval a ona? Vyběhla s ním jako se smetím. A pak se ukázala Elena. Dokonalá kopie Katherine. Stejná mrcha, alespoň pro něj. Dala přednost Stefanovi. A Stefan byl stejný, jako ti dva blázni tady. Krev zvířat. Otřásl se a zatřásl lehce sklenicí. Krev v ní se rozlila po jejích stěnách a její vůně se nesla vzduchem. Jak někdo mohl vyměnit tohle za odpornou zvěř? Alespoň, že Lestat byl jiný. Jenže s Edwardem v domě stejně nezmohli moc. Bránil jim a jeho pohled je nutil zpytovat se. Pokaždé. Nudilo ho to. Když do nich nehučel Edward, vrčel Stefan nebo Louie.

„Soukromý večírek?“ Damon se naklonil v křesle, aby viděl do tváře jednomu ze spolubydlících.

„Přidej důraz na slovo soukromý,“ sykl a přestal Lestatovi věnovat pozornost.

„Děkuju za pozvání,“ zamumlal Lestat a posadil se do protějšího křesla. Sledoval Damona. Už delší dobu tušil, že něco chystá. Viděl mu to na očích a včerejší náhlý zájem o Edwarda ho v tom utvrdil.

„Chci se přidat,“ vyhrkl. Damon na něj stočil pohled.

„K čemu?“ nadhodil bez zájmu.

„Ke tvému plánu.“

„Jakému? Nevím, o čem mluvíš,“ odbyl ho. To tak. Lestata k tomu nepotřebuje. Zvládne to sám.

„Moc dobře víš, o čem mluvím. Přizvi mě, nebo mu to povím,“ vydíral Lestat. Damon dopil zbytek sklenky a naklonil se k němu blíž. Nejraději by mu urval hlavu na místě, ale měl ho zahnaného v koutě. Lestat ho napodobil a jejich tváře byly jen centimetry od sebe.

„Tak poslouchej,“ vybídl ho Damon a začal mu vyprávět svůj plán. V Lestatových očích to nejprve zmateně těkalo, ale nechápavost přešla do poznání a jeho zorničky se roztáhly. Na tváři mu Damonova slova vykouzlila radostný úsměv. Už dlouho se tu nic nedělo, napadlo ho, když souhlasně kýval.

Jejich rozhovor nikdo neslyšel. Ani vítr, co venku lomcoval s okenicemi a korigoval déšť snášející se k zemi. Protože kdyby ano, donesl by to k uším Belly. K uším dívky, která ho sledovala a pekelně se mračila. Nesnášela déšť, ale věděla, že do něj musí vylézt, jinak se do archívu nedostane.

Natáhla si přes hlavu kapuci a vykročila.

U dveří se zarazila. Nemá pás. Znovu otočila klíčem, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Nechtěla ztrácet drahocenný čas schody. Opět zamkla a rozeběhla se přes ulici.

„Br,“ otřásla se, když jí voda z kaluže, do které dupla, vtekla do boty. Nastoupila do auta a spokojeně zavrněla, když se topení po nastartování ohřálo a na ní se vyvanul teplý vzduch.

Cesta přes město trvala chvíli. Už ji znala, takže nebloudila. Zaparkovala v podzemních garážích a vzpomněla si na včerejší nepříjemný pocit. Dnes tu nesmí být tak dlouho. Vystoupala po schodech a pozdravila se s vrátným. Mile se na ní usmál.

„Už zase?“ dobíral si jí.

„Proč ne? Líbí se mi u vás a ten automat má skvělé kafe,“ zasmála se, ale nezastavila na pokec. Mířila přímo k cíli.

Uvelebila se u jednoho ze stolů a před sebe položila velkou kroniku. Nalistovala dvacáté století a navázala na minulém dni.

Jediný záchytný bod odtud bylo datum a prababiččina poznámka:

Otevření galerie, 28. října 1917…

Byl tam také. Všimla jsem si ho hned, jakmile jsem vešla do dveří. Tolik lidí a já přesto viděla jen jeho. Úplně se rozzářil, když mě uviděl. Tedy doufám, že to bylo kvůli mně. Vyšel mi vstříc a políbil mi ruku. Doopravdy políbil. Žádná naučená gesta a náznaky. Cítila jsem jeho rty a pak mi řekl: „Potřeboval jsem vás.“ Zrudla jsem. Opět jsem v duchu hledala cestu do kostela. Tento měsíc už po patnácté a to jsem spoustu z toho zapřela. Odpověděla jsem mu: „Proč ten minulý čas?“ A on? „Protože teď tu jste.“ Miluju ho!

Našla to. Po dvou kronikách a šesti hodinách se jí práce vydařila. Hleděla na záznam a podpisy přítomných. Byl tam. Marie Olivia Samuelová. Hned pod ní Edward Anthony Masen. Blízko u sebe a navěky. Belle ukápla slza. Tohle už nikdo nesmaže. Tady budou navěky spolu. Jak to prababička psala?

…Přišel tam. Určitě ano. Cítila jsem jeho přítomnost jako před třiceti lety. Dýchal na mě ze zdí a z obrazů. Galerie se obnovila a opět slavnostně otvírala. Daren si mě nejistě prohlížel. Musel si všimnout, že se něco děje. Možná, že až se příště otevře galerie, bude tu zase. Budu ještě žít?...

Proto tu Bella byla. V Chicagu. Ten leták stále měla před očima. Znovuotevření galerie v Chicagu! Slavnostní obnovení obrazárny po šedesáti letech! Neváhala. A teď tu byla a čekala. Zítra večer. Sevřel se jí žaludek. Co když tam vážně bude a ona to bude moct ukončit?

„Slečno, nechci rušit, ale za moment zavíráme,“ oslovila ji archivářka a Bella zasténala.

„Kolik lidí tu je?“

„Jen vy a jeden pán o tři regály dál.“ To si mohla myslet. Zase. Nechtěla to tak! Nechtěla být poslední. Už ne. Ale nepovedlo se. Hodiny ukazovali devět hodin večer.

„Děkuju. Nashledanou,“ usmála se na postarší ženu, zaklapla kroniku a uklidila ji. Pak se vydala kolem vrátného do podzemních garáží.

Dnes neměla podpatky. Ještě stále se jí ozývala bolest ve špičkách. Druhý den by to už nezvládla a v botaskách měla tichý krok. Až moc tichý. Měla sžíravý pocit, že slyší i to, co není. Praskání zdí, kapání vody, hučení topení… kroky… zrychlila. Srdce měla až v krku. Jak bláhová je? Jaká šance je, že tu někdo čeká, až ona přijde? Je to je paranoidní představa její vyplašené mysli. Jak může někdo, kdo se bojí samoty, hledat upíra? Počkat! Archivářka mluvila ještě o jednom muži, no jasně, to bude on. Slyší jeho kroky. Ulevilo se jí. Na chvíli. Než došla k autu, naskočila jí na krku husí kůže.

„Nechceš svézt?“ Ten dech byl teplý a ovanul jí ucho a kus klíční kosti. Vytrhla se a bez jediného otočení práskla do bot.

Nedoběhla moc daleko, když opět zaslechla ten hlas. „Nesnaž se.“ Byl moc rychlý. Přesto to nevzdala. Zabočila za roh a mířila dál ke svému autu. To jediné ji mohlo zachránit. Ani nevěděla proč, ale rozepnula si kabát. Zaskučela, když jí došlo, že nemá pásek. Sakra! Proč je tak líná? V náhlém popudu se otočila. Možná jen chtěla na vteřinku vidět tvář svého vraha. Nebyl tam. Z šoku se zastavila. Rozhlédla se kolem sebe. V hrdle jí pálilo a naivě svírala v ruce klíče. Nepřemýšlela, kdy je vzala do ruky a proč je má propletené mezi prsty. Prostě je měla a cítila se klidnější. Do chvíle, než zjistila, že je sama. Neztrácela ani minutu. Otočila se a vykročila k autu. Jenže narazila. Napálila to přímo do ohromné zdi. Sakra! Tak moc se točila, až si nevšimla sloupu. Ruka jí vystřelila k čelu a přicházející bouli, když jí došlo, že sloupy asi těžko nosí kůži a dýchají. Trhla sebou dozadu a její nohy selhaly. Svalila se na zem a její pohled sjel muže od pat k pasu, od pasu ke krku a od krku…

„Jsi normální?“ vyštěkla, když uviděla tvář. Snědou s hladkou tváří a momentálně rozesmátou pusou od ucha k uchu. „Co tu děláš?“ vyštěkla a drápala se na nohy. Muž jí podal pomocnou ruku, ale Bella ho s proklínáním odstrčila.

„Přijel jsem ti pomoct,“ bránil se muž. Pořád se smál. „Co tu šílíš? Honí tě něco?“ dobíral si ji.

„Jen ty,“ sykla. „Není vtipný se připlížit zezadu a pak mě takhle děsit, Jacobe!“

„Já? Teď jsem přišel, tak co blbneš?“ Bella ztuhla. Tak to nebyl on?

„Dělej, jdeme pryč,“ pobídla ho a rozeběhla se k autu. Jacob. Její přítel z dětství. Ten mizera, co mě nechal odjet. Ale teď nebyl čas něco vytýkat. Potřebovala je odtud dostat.

Kola auta zakřičela a vůz vyrazil splašeně z garáží.

„Hou! Brzdi, nebo se zabiješ!“ krotil ji. Bella k němu kmitla vražedným pohledem. Už to nebyl ten mladý kluk, jak ho znala. Byl vysoký a ramenatý. Tričko mu bylo těsné… Moment – tričko? V tomhle nečase? Jen tričko? A jak to řekl? Ona se zabije? Ne oni? Ona?

„Tak co tu chceš?“ udeřila na něj, když zastavila před bytem.

„Už ti věřím. Chci ti pomoct. Skončil jsem se školou a jsem ti k ruce. Není legrace vydat se po stopách pijavic,“ sykl a jeho tvář ztvrdla.

„Kam zmizel ten úsměv?“ dobírala si ho a vystoupila do deště. Nečekala na odpověď a hnala se ke dveřím. Jeho poznámku o studiu úmyslně zazdila. Neměla právo hrát si na mravokárce. Ale byl hloupý, že s tím sekl těsně před koncem, pomyslela si. Začala si šacovat kabát. Sakra, teď tu byly. Kde jsou? Mokla a štvalo jí to.

„Na,“ houkl Jake a podal jí klíče. „Byly v autě na zemi,“ krčil výmluvně rameny. Otočila jimi v zámku a vešla do náruče tepla a sucha. Neotáčela se. Věděla, že ho má v zádech. V bytě si stáhla kabát, boty a namířila rovnou do koupelny. Potřebovala chvilku na probuzení a uklidnění.

V těch garážích to nebyl on.

Pustila si na hlavu horkou vodu. Po zádech jí přejel mráz při tom pomyšlení, že už tu nemusela být. Kdyby tam nepřišel Jacob. Kdyby… Ale on přišel. Nějak ji našel. Možná mu Charlie řekl, kde je. Ale že ho napadl archív města…

Vztekle dupla, až se voda rozstříkla o dlaždičky. Zapomněla na to jak na smrt. Chtěla na hřbitov. Zapomněla na něj. Celý den o tom mlela v duchu a pak ho zazdila. Možná to bylo dobře, protože teď tam mohla jít s Jacobem. A pak to otevření galerie. Bude mít doprovod. Nebude sama. Jenže ona nebyla. Nikdy nebyla. I teď měla společnost. Stála za oknem koupelny a sledovala opět závěs. Připadal si jako šmírák, ale když viděl, že z archívu nejede sama, cosi v něm se hnulo. Bodlo ho to tak silně, až se mu z hrdla ozvalo nesouhlasné vrčení. Indián. Vysoký, statný, živý a nebezpečný. Ano, nebezpečný. Novorozený. Moc dobře mu viděl do hlavy.

Netroufal si ani pomyslet na to, co by bylo, kdyby se neovládl. Jacobovy pohnutky ohledně vyhledání Belly se mu taky příčily. Myslel si, že když se nebojí upírů, nebude se bát ani jeho. Chtěl jí to říct a pak si ji vzít. On si přál, aby Bella byla šťastná stejně jako Jacob, ale ne s ním. Ne s vlkodlakem. Když Bella vypnula vodu, vzdálil se. Přemístil se k druhému oknu, ale nevydržel tam. Viděl, jak vychází z koupelny omotaná v ručníku a slyšel jeho myšlenky.

„Bastard,“ ulevil si tiše a nevkusně, ale neměl pro něj jiné slovo. Nenáviděl ho. Odteď. Od chvíle, kdy si představil Bellu ve své náruči stejně, jako to on – Edward – dělal každou chvíli. Jenže tenhle Indián měl navrch. Byl u ní. Edward se odrazil od římsy a zmizel ve tmě. Přeskakoval ze střechy na střechu a hnal se do vily bláznů.

„Cos tam dělal?“ vyštěkl ve dveřích a zaměřil svou pozornost na Lestata. Ten jen povytáhl jedno obočí.

„Kde?“ řekl nenuceně a zkřížil nohy.

„V archívu!“

„Chtěl jsem se seznámit.“

„Lestate, drž se od ní dál. Jestli se jí dotkneš!“ vrčel Edward.

„Ani na ni nesáhnu, neboj. Slibuju,“ přísahal a dotkl se míst, kde měl kdysi srdce.

„Jestli lžeš, tak na tebe otevřu v pravé poledne okno,“ sykl Edward. Byl rozzuřený. Zlobil se na toho Jacoba i na Lestata, který Bellu vyděsil v garážích. Donedávna věřil, že je jen jeden druh upírů. Ti, co mohou na denní světlo, na slunci září a nespí v rakvích. Omyl. V Chicagu objevil další druhy. Lestat s Louiem by na slunci a denním světle shořeli. Zvířecí krev Louiemu nedělala problém, ale byl neuvěřitelně slabý a možná by se dalo říct, že ženský. Mohli umřít, vyschnout. Zato Damon se Stefanem… Měli normální barvu očí. Jejich tvář se při lovu měnila a vadil jim sporýš. Denní světlo by je zabilo, stejně, jako Lestata s Louim, ale měli jakýsi prsten, který tomu bránil. Dokázali ovlivnit pohledy lidi i zvěř. Zvláštní. Napadlo ho, že by o ně měli zájem ve Volteře. Až ho naštvou, udá je. Ne, neudá. Nikdy neudal nikoho. Neměl to v povaze. Ale Jacob… Možná později.

„Tak kruté,“ vzdychl Lestat a vytrhl ho z úvah.

„Varuju tě,“ zakončil to Edward a zmizel v patře, kde měl pokoj. Věděl, že v místnosti s krbem je i Damon, ale ignoroval ho. Chtěl mluvit s Lestatem a ne s Damonem, zato Damon měl Lestatovi co říct.

„Mohl jsi být nenápadnější,“ vytkl mu Damon a litoval, že mu řekl o svém plánu. „Zkazil si to.“

„Udělal jsem to po svém, je to tak lepší,“ odsekl Lestat.

„Nedržíš se plánu, to nepotřebuju. Jen nás odhalí rychleji. S tím jdi do háje,“ ušklíbl se Damon a upil ze své další sklenky.

Edward se v patře zaškaredil. Slyšel je. Jen nevěděl, co chystají. Přeci jen byli upíry dlouho a s Edwardem žili přes padesát let. Dokázali si uchránit myšlenky. Jednou na to stejně přijde. Jednou jo.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 3. kapitola: