Když hrdina můj odešel, opadl první lásky pel, a jako první jarní květ, to okouzlení mizí hned... Kde první lásky, kdepak jsou? Ty štěstí nikdy nenajdou? A časy malin nezralých jsou pryč jak v létě loňský sníh. Jen večer, když svět usíná, mé srdce na to vzpomíná…
16. kapitola - Ztracená
Po Belle se slehla zem. Najdou ji?
12.12.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1840×
Seděl opřený zády o kmen stromu a sledoval Stefana, jak „dojídá“.
„Už máš dost, příteli?“ zasmál se Edward a natáhl pokrčené nohy.
„Dalo by se to tak říct,“ zakřenil se Stefan a pohladil mrtvou srnu. Měla to rychle za sebou, jako vždy. Dělal to nerad, litoval ta zvířata, ale pořád to bylo lepší, než zabít člověka. Svým způsobem zvířata jedl jako všichni. „Teď už mi konečně můžeš vyprávět o Isabelle,“ vybídl ho a svalil se vedle Edwarda.
„Nevím, co bych ti měl o ní říkat,“ usmál se Edward smutně a přejel očima špičky bot.
„Nechtěl bys mi konečně říct celý ten příběh? Vím, že jsi mluvil s Louiem, tenkrát. Vlastně nedávno, ale to je asi tak vše. Tehdy jsi byl dost nejistý ohledně vaší budoucnosti.“
„My nemáme budoucnost, Stefane. Tu jsem ztratil, když mě zachránil Carlisle. Za těch sto let mě už několikrát napadlo, že to byl spíš danajský dar než záchrana.“
„Ale tenhle danajský dar ti dal Isabellu, ne?“ nenechal se odbýt Stefan.
„Dal? Kdybych byl co k čemu, ztratím se odtud a nechám to být. Celé to prostě vystrnadím z myšlenek a…“
„Udělal bys to, kdyby to šlo. Vím to, ale někde se asi cosi zvrtlo, že?“ Stefan si Edwarda změřil pohledem. Díval se na něj tak urputně, až to přimělo Edwarda zvednout hlavu a podívat se mu do tváře. „Zamiloval ses hodně?“
Edward sebou trhl. Zamiloval? Přesně. To bylo to horko, co se mu rozlévalo v hrudi, co mu rozbouřilo jed v těle pokaždé, když si na ni jen vzpomněl.
„Co myslíš?“ odpověděl mu Edward otázkou. „Ty sám o tom musíš vědět své. Přestože tě Elena opustila, miluješ ji, a kdyby se tu teď objevila – i po tom všem – objal bys ji a na všechna ta trápení zapomněl, nemám pravdu?“
„Sám víš, že máš. Čteš ve mně jako v knize. Čteš ve všech, proto mě překvapuje, že jsi o Damonově plánu nic nevěděl.“
„Do téhle chvíle o něm pořád nevím všechno. Moje čtení myšlenek má jednu nevýhodu. Dokážu číst jen to, co se dotyčnému honí hlavou v danou chvíli. Nemůžu si vybírat, co si přečtu. Pro mě vaše hlavy nefungují jako knihovny, kde si vybíráš ten správný svazek, který tě zajímá.“
„Takže spíš povinná četba, říkáš?“ zasmál se Stefan a Edward pobaveně kývl.
„Přesně tak,“ zesmutněl, když si vzpomněl na Jacobovy vzpomínky, které mu od minulé noci hrozně rád předhazoval.
„Stalo se něco?“ všiml si Stefan jeho zamračení.
„Jacob se s Bellou…“ Ani to nedokázal říct. Kdyby mohl, možná by se i rozbrečel jako malé dítě. Tak moc to v tu chvíli bolelo. Bylo to, jako když stál nad hrobem Marie…
Bylo před Vánoci a sněhové vločky se k zemi snášely v malých chuchvalcích. Vítr si s nimi hrál ve vzduchu. Pohazoval je a odfukoval o kus dál. Všude kolem byla bílá peřina. Posvátné ticho se šířilo okolo a dávalo mrtvým ten kýžený klid. Stál nad mramorovým náhrobkem a sledoval usměvavou tvář z fotografie. Ženu s bílými vlasy a úsměvem v očích. Její jemné mimické vrásky. Odešla. Píchlo ho u srdce a lehce zavrávoral. Mohl být sobecký a dát jí nesmrtelnost. Udělat to, co udělal Carlisle, jenže než se k ní dostal, potkala toho muže. Přišel o nejlepší přítelkyni. Tenkrát poprvé a před týdnem podruhé a nadobro. Ležela tady, kousek od něj, snící svůj věčný sen. Ve vzduchu cítil vůni bílých lilií, mísící se s růžovým parfémem květů na hrobu. Přinesl jí je on. Růže. Milovala je. Nechal je ovázat modrou bavlněnou stuhou, jak byla zvyklá. Chtěl jí dát sedmdesát květů, za každý její rok, kdy do života lidí vnášela radost, ale nemohl. Všimli by si toho. Vzali by jí je. Vztáhl ruku k hrdlu a sevřel v dlaních medailon od ní.
„Až budu vědět, co si ze srdce přeju navždy a napořád, přijdu ti to říct, Marie,“ zašeptal a přiměl své nohy zkamenělé žalem nad její ztrátou k pohybu. Ještě jednou se otočil k bílému mramorovému náhrobku s nápisem: Jen ještě pohled zpátky s tím trpce němým rtem, a kdož mě měli rádi, těm patří dík a sbohem všem.
Na hřbitov chodil pak při každé příležitosti. Dokonce ho jednou doprovázela i jeho nová rodina. Carlisle s Esmé a ostatní. Jeho adoptivní matka jej držela za ruku, když Marii pokládal na hrob velký věnec se slíbenými sedmdesáti růžemi a modrou stuhou s nápisem: Stále s tebou. Rosalie, jeho nevlastní sestra, si ho dobírala celou dobu. Nevěřila, že ji měl upřímně rád, a přitom ji nemiloval. Vysmívala se jeho údajným lžím. Ale on ji vážně měl rád. Udělal by pro ni cokoliv a dal jí ten správný dar. Zmizel z jejího života a nechal ji prožít krásné roky, ze kterých vzešla její dcera Caroline. V nocích, kdy byl sám, na Marii myslel. Vybavoval si chvíle u jejich stromu a její smích. Pokaždé se sám rozesmál jejím grimasám. Jeho přítel Edward Stuart odešel pět let po Marii. Všiml si náhrobku, když Marii navštívil naposledy. Teď, když tam stál se svou rodinou, uplynulo deset dlouhých let od její smrti. Caroline měla stejné výrazy ve tváři, a když se jí narodil syn, Edward si smutně povzdychl. Byla v tom úleva, že honba na upíra skončila s příměsí smutku, že je po všem. Chtěl se konečně vzdálit z jejich životů. Jenže pak se Charliemu mladšímu narodila dcera, a když se Edward tu noc ukázal u okna Caroline, měla svou vnučku u sebe. Malé Belle bylo sotva dvanáct let.
„Jistěže neměla jenom pradědečka, Bello,“ vyprávěla vnučce Caroline a v Edwardovi tehdy opět vzplál plamen. „Měla si brát mladého Edwarda.“
„To zní jako pohádka, babi,“ usmála se malá Bella a Edward se za oknem nevědomky usmál.
„Se špatným koncem,“ opravila ji Caroline.
„Proč? Jo, ty myslíš to, jak si myslela, že je upír?“ vzpomněla si malá a Edward se napjal. Neříkej jí to, Caroline. Prosím, ušetři ji toho, modlil se v duchu.
„Ale on je upír, Bello. Sama ho hledám. Je to úkol všech našich žen,“ začala Caroline. Malá Bella vykulila oči a Edwardovi došlo, že je to tu znovu. Další ztracený život. Další honba za mýtem. Musel pryč.
Kdyby tehdy neodešel, možná by zjistil, proč po něm tyhle ženy jdou a co mu chtějí. Jejich genetickou odchylkou byla zeď v jejich myšlenkách. Ani jedné nedokázal číst v hlavě, aby zjistil…
„Vyspal?“ přerušil Edwardovy vzpomínky Stefanův hlas.
„Podle všeho ano.“
„Co ona na to?“
„Měl jsi ji vidět, vypadala jako boží umučení, když jí to došlo. Nejspíš to nechtěla. Opil ji a… Stefane, já o tom nechci mluvit. Nejraději bych to zapomněl.“ Edward se zvedl na nohy a oprášil z kalhot jehličí a listí.
„Víš, co umím, Edwarde. Kdybys to někdy myslel vážně…“
„Proč myslíš, že to vážně nechci?“ znejistěl. Věděl, že má Stefan pravdu. Nechtěl to zapomenout. Chtěl mít každičký Bellin obraz, který kdy viděl, před očima. Jak sobecké a sebebičující přání. Přesto vypadala jako anděl, když spala na tom gauči.
„Dávno bys mě požádal, příteli.“
„Možná, že to někdy udělám,“ vzdychl a otočil se ke Stefanovi zády.
„Už odcházíš?“
„Jsem rád, že jsme si popovídali, ale jsem od ní už hodinu. Víc nejspíš neunesu,“ vymlouval se upřímně.
„Miluješ ji,“ řekl Stefan a tentokrát to nebyla otázka. Bylo to pouhé a neodvolatelně pravdivé konstatování. Věděli to oba. To, co nevěděli, bylo, že Jacob stále bloudí po městě a hledá ji.
Napadla ho poslední šance. Neznal Chicago a doufal, že Bella ano. Když vyšel zpoza rohu, objevila se před ním monumentální budova Galerie. Z prosklených dveří vyšel muž.
„Hej!“ křikl přes ulici Jacob. Poznal toho chlapa. Byl to ten, co s ním Bella mluvila na večírku. Muž v obleku se rozhlédl, a když uviděl blížícího se dvoumetrového Jacoba, zastavil se a vykulil oči.
„Přejete si?“ vyhrkl a jeho hlas se mírně třásl.
„To bych řekl. Neviděl jste tady brunetu?“ vyzvídal Jacob. „Bellu Swanovou, mluvila s vámi na tom mejdanu. Taková ta potrhlá…“
„Bella tu byla. Odešla před patnácti minutami,“ přerušil ho muž.
„Kam šla?“
„To netuším, ale nebyla k zastavení. Nevím, co se stalo. Povídali jsme si a pak jsem jí ukazoval obrazy a najednou se rozbrečela a vystřelila odtud jako blesk,“ vzpomínal muž.
„Jaké obrazy? Ona brečela?“ děsil se Jacob. „Ukaž mi je,“ vybídl ho Jacob a ani jeden z nich nereagoval na automatické tykání. Muž ho zavedl do obrazárny, a jakmile si Jacob všiml portrétu Edwarda, zaklel.
„Do prdele,“ sykl a bez jediného slova vyběhl z Galerie. Už to věděla. Nebyla blbá, už znala pravdu. Dala si dvě a dvě dohromady, jenže nepočítala s tím, že jí vyjde trojka. Běžel. Hnal se o život, jenže netušil kam. Jeho nohy se zastavily před bytem, kde žili. Možná se vrátila, napadlo ho a vstoupil. Ve stejném okamžiku Edward vešel do domu. Schody vyběhl během dvou vteřin. Mohl si to dovolit, nikdo na chodbě nebyl. Zavrčel, když si všiml rozcapených dveří dokořán. Vešel bez zaklepání.
„Bello?“ křikl do ticha. Damonův pach tu necítil. Jen lesní zápach Jacoba Blacka. „Blacku?“
Prošel byt a vpadl do Belliny ložnice. Jacob stál nad postelí a celé jeho tělo bylo napjaté.
„Kde je?“ sykl Edward.
„To kdybych věděl,“ odsekl Jacob. „Šel jsem na záchod a ona se vypařila.“
„Jak se mohla vypařit! Hledal jsi ji?“ šílel Edward.
„Jo a dá se říct, že i našel. Byla v Galerii. Mluvil jsem s tím chlapem z večírku.“ Edward stál a čekal, co bude dál. Jacob se na něj otočil a v jeho tváři byl zvláštní výraz. Edward svraštil čelo a pokoušel se to pochopit. Jacobovy myšlenky – neměl žádné. Byl jen stejně vyděšený jako on sám. Na nic nemyslel. Jen se na Edwarda díval a… Pak se v jeho mysli objevil první záblesk. Viděl ten obraz s Edwardem Stuartem. Slyšel Deanův hlas, jak o něm mluví – jak mluví o plačící Belle.
„Ona to ví,“ vydechl bez hlasu a zapotácel se. Tohle nechtěl. Takhle ne! To není možný. Je po všem.
„A co sis myslel? Že je to blbá husa, co si to nespojí? Jak dlouho sis chtěl hrát na někoho jiného?“ vrčel Jacob. Jak dlouho? Někoho jiného?
„Měl jsi ji hlídat,“ sykl na něj Edward a vyskočil oknem pryč. Hnal se po střechách, aby mohl použít upíří rychlost. Přeskakoval z domu na dům, protahoval se pod lešením chudších čtvrtí a neustále ochutnával vzduch kolem sebe. Necítil ji. Nemůže to sám zvládnout. Zarazil se u autobusové zastávky městské dopravy. Cítil ji tu. Odjela? Seskočil ve vedlejší slepé uličce a vyšel lidskou chůzí. Postavil se k jízdnímu řádu a hledal. Kam by jela?
„Konečná ulice,“ zašeptal. Tam by mohla jet. Hřbitov. On tam ležel a Marie s ním. Šla za ní? Za ním? Rozeběhl se a jediným skokem se ocitl opět na střechách domů. Viděl ho z dálky. Vysoký monumentální kostel. Cesta pěšky by jí zabrala půl hodiny. Autobusem tam byla za pět minut. Prolézal myšlenky lidí okolo. Bella nebyla neviditelná, někdo si jí musel přece všimnout, jenže jako kdyby se po ní slehla zem. Protáhl se poslední ulicí a přeběhl malou louku. Hřbitov byl dál od posledního domu. Lidé se snad báli bydlet u místa, kde spali mrtví lidé. Prošel tepanou branou a vdechl vzduch.
„Sakra,“ zaklel. Podzimní vítr tu řádil o sto šest. Neměl šanci ji tu pořádně cítit. Měl jen slabý závan jejího tělesného parfému a ten mohl být klidně od poslední návštěvy. Prošel mezi hroby a zastavil se u svého. Stále tam chyběla jeho fotografie. Jacob ji tehdy vytáhl a zahodil. Automaticky smetl několik spadaných listů ze svého náhrobku a vydal se k Mariině hrobu. I tam bylo prázdno. Sakra, že by se spletl? Ztratil tolik času. Přestal přemýšlet, choval se nezodpovědně. Jak moc ji chtěl najít. Nedokázal se soustředit, kde je jeho upíří instinkt? V háji, pomyslel si. Přinutil se zastavit a zavřít oči. Vybavil si její tvář, když se prvně uviděli. Viděl její úsměv, když se potkali v Galerii. Vybavil si její hlas, když ho oslovila. Bylo zvláštní jak se jeho a její minulost prolínala. Proplétala jako hadí klubko. Splétala a rozplétala v ladných ohybech a…
„Bello, to snad ne,“ zaúpěl a rozeběhl se k lesu.
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska na splátky - 16. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!