Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 11. kapitola

06.12.2010 (15:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2385×

Jasně, že ten typ v Galerii lhal. Tedy ne doslova, ale to už si Jacob nechal pro sebe. Edward, ten, po kterém tak usilovně pátrala, existoval a rozhodně – ne, že by si to z hloubi duše nepřál – nebyl mrtvý. V jistém slova smyslu. Ušklíbl se při vybavení si té noční scény. Upír s jeho Bellou v náruči pod pouliční lampou. Nedal ji z ruky, parchant. Donesl ji sám až do bytu a uložil ji do postele. Nenechal Jacoba, aby ji opláchl, převlékl… Byl tam a hrál si na bodyguarda. Bella se několikrát probrala, ale Jacob nevěřil, že ví, co říká, nebo dokonce dělá. Pokaždé se na pijavici jen mlhavě usmála, něco plácla a propadla se opět do nevědomí. Natahovala k němu ruce – blouznila. Ale on byl v sedmém nebi a Jake v horoucím pekle. Vyháněl ho, to je jasné, jenže on se nehnul. Párkrát ho málem přesvědčil, ale Růženka se v tu chvíli jako na potvoru probudila a zatoužila po jeho mrtvé tváři. Jen kdyby věděla.

„Asi ses zbláznila,“ vymlouval jí to chvíli poté, co na něj vyhrkla svůj objev.

„Edwardovi bylo sedmnáct. Chápeš to? Sedmnáct. Nebyl ženatý a ani cizoložník. Nemohl mít potomky. Musela se někde stát chyba!“

„A co ta podoba? Jak je možné, že sis ho spletla?“ vytáhl z rukávu svůj triumf. Bella zbledla. Na tohle nepomyslela. Sakra.

„Možná jen hříčka přírody, co já vím? Ale určitě to není potomek prababiččina Edwarda.“

„Bells, stavíš tu vzdušný zámky. Už toho nech. Nemyslíš si, že je na čase začít žít? Jak dlouho ho chceš honit po Státech?“

„Dokud ho nenajdu. Musím ho najít, chápeš?“ vrčela a oči jí opět zavadily o jemný kvítek v lahvi od vína.

„Co to…“ divil se a nedořekl Jacob. Všiml si, kam Belly oči směřují, a i kdyby ne, tak ta kytka se přehlédnout nedala. Nebo spíš pach z ní vycházející. Nevoněla růžově, ale bonbónově – hnus. Kdy jí sem dal, k čertu? Celou dobu byl vzhůru a hlídal je. Oba. Spící Bellu a tu pijavici, co seděla na zemi u postele a tvářila se, jako když ji někdo přetáhl klackem po hlavě. Dost přitrouble na jeho vkus. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že kdyby ho takhle viděla Bella, utekla by. Nesnášela měkkouše tohohle typu.

„Hele, kam jsi dala to víno, co bylo uvnitř?“ vyhrkl, když si uvědomil, v čem ten plevel plave.

„Vylila.“

„Co?! Hej! Víš kolik – no to je fuk. Dlužíš mi lahev, holka,“ sykl a zkřížil si ruce na prsou.

„Fajn.“

„Ale udělám ústupek,“ navrhl a Bella viděla v jeho očích plamínky.

„Udělej,“ odkývala mu, i když netušila, čeho se to bude týkat.

„Koupím ji sám, ale dáš si se mnou.“

„Já nepiju a už jsem ti to říkala, Jacobe.“

„Jen jednou. Tenkrát sis taky dala a přežila jsi,“ dobíral si ji a vzpomněl si na její vlnový tanec – tak to pojmenovala v návalu alkoholu. Stála tehdy na stole, ruce roztažené do všech stran, nohy rozkročené a vlnila se. Prostě jen mávala rukama do rytmu – spíš mimo rytmus – hudby. Pokoušel se ji stáhnout dolů, ale nedala se. Opilí lidi mají sílu. Vyřvávala cosi o utlumení jejího tanečního génia a demonstraci. Bavila ho. Chtěl si to připomenout. Tehdy se málem políbili.

„A proč myslíš, že od té doby nepiju?“ přerušila jeho myšlenky Bella. Trhl sebou. Lekl se, že poslední větu řekl nahlas.

„A ty se honíš za mýty? Když nedokážeš vypít lahev vína? Vzdej to, Swanová. Nemáš nejmenší šanci na úspěch. Jsi na to moc slabá,“ vzdychl na oko. Bella se napřímila v zádech a nos se jí zvětšil na dvojnásobek, když vzteky roztáhla nosní dírky. A mám tě, pomyslel si vítězoslavně.

„Ale jen jednu,“ sykla vzteky. Jestli si on myslí, že jí jedna lahev lehkého vína skolí, plete se. Zvládne to a ukáže mu, že na to má. To on bude tentokrát tančit na makarenu vlnolam!

Za oknem se jeden upír udeřil do čela. To snad ne! Viděl v Jacobových vzpomínkách, co dělala minule, a musel si přiznat, že jestli se to tomu psovi povede, budou potíže.

„Jdu pro ni,“ usmál se Jake, přetáhl si přes hlavu nepromokavou sportovní bundu a zmizel. Bella zaúpěla. Prudce otevřela lednici a hledala něco, co jí ten alkohol v krvi zničí. Mastné! Jasně! Tuky vážou alkohol! Jenže všechno, co by se do té kategorie dalo zahrnout, bylo nepoživatelné. Olej. To je mastný, to by šlo, ale nejspíš by se nejdřív pozvracela. Máslo? Ble, margarín. A co ten kus špeku? Při pouhém pomyšlení se jí žaludek zhoupl. Chudák zvíře, ze kterého to bylo. Vzdala to. Namazala si na chleba sýr a zalila čaj. To zvládne i bez mastných jednohubek. Přeci něco vydrží a jeho slova ji fakt dožrala. Bral vůbec ohledy na minulou noc? Ne. Zachvěla se při vzpomínce na tu chvíli, kdy ji našel ten kluk a znovu se otočila na růži. Její vůně naplnila malou kuchyňku. Vážně bylo možné, že byla od něj? Jak se vůbec dostala domů? Jacob tam nikde nebyl. Zeptá se ho. Musí to zjistit, ale až přijde. Možná až vypije pár skleniček vína, napadlo ji. Bude víc uvolněný a sdílný.

Stejný nápad měl Jacob, když volil v malém obchodě značku vína.

„Tohle,“ ukázal bledý prst přes jeho rameno.

„Vtipný. To je dětské šampáňo. Nemá alkohol,“ sykl Jacob a odstrčil Edwardovu ruku.

„Vím, co chystáš a radím ti dobře – nech toho!“

„Starej se o sebe, netopýre. Bella potřebuje odreagovat po tom včerejšku. Tři úchylové je fakt moc i na holku, jako je ona.“

„Byli dva,“ opravil ho Edward. Jacob se na něj otočil a sjel ho pohledem.

„A ty jsi co?“ sykl. Uchopil do ruky velkou lahev vína a pro jistotu vzal ještě jednu. Když procházel kolem tvrdšího alkoholu, natáhl se po malé placatce vodky.

„Zešílel jsi?“ vrčel Edward.

„Mlč a shoř,“ odfrkl si Jake. Musel si pojistit, že Bella bude mít náladu. A jen víno mu moc klidu nedalo. Naředí ho. Jen trochu. Přece není cvok, aby ji zabil alkoholem. Jen malinko a až bude žvatlat, přestane jí dolévat.

„Jestli ji otrávíš tím hnusným chlastem, přísahám, že z tebe udělám rohožku před krb, který postavím z tvých kostí, Blacku,“ vyštěkl přes zaťaté zuby Edward.

„To víš, že jo,“ mávl rukou Jake a zaplatil. Rozhlédl se kolem sebe, ale po pijavici už nebylo ani vidu. Zmizel. Všiml si totiž toho, co Jacob ve svém opojném a bláhovém snu o opilé Belle přehlédl. Belly! Kráčela se šálou omotanou kolem krku a v džínech se hnala směrem k centru. Z krátkého kabátu jí čouhala červenočerná kostkovaná košile. Na nohou měla nezavázané boty a do vlasů jí padal déšť. Edward se vydal za ní. Kam se vypravila – očividně ve spěchu – takhle nalehko? Co jí kam hnalo? Šel lidskou chůzí za ní. Chvátala. Začínal se o ni bát. Nevěděl, co ji vyděsilo nebo přimělo k tomuhle činu. Když se zastavila před Galerií, znejistěl ještě víc. Už od rána věděl, že Belle došlo, jak to bylo se Stuartem. Nebo spíš nebylo. Ale proč teď byla tady? Vklouzla dovnitř.

„Tak jo, stejně jsem si to včera nestihl všechno obejít,“ usmál se sám pro sebe a přešel na druhou stranu ulice, aby vstoupil do skleněných dveří. Výstava, která tam byla při slavnostním otevření, stále probíhala. Takže kdesi vzadu byl i jeho obraz. A Mariin. Věděl, že je to práce toho mladého Deana. Byl nadaný a skvěle kreslil. Přidal si trochu vody na vlastní mlýn, když do historické výstavy zapojil i překreslené fotografie po svém pradědečkovi. Věděl z jeho myšlenek, že ho Marie fascinovala a celý ten jejich spolek taky. Nerozluční přátelé. Žádná šaráda, holá fakta. Proto je nakreslil. Procházel jednotlivými odděleními a sledoval zdi. Historické ulice, budovy z konce devatenáctého století… Dům bláznů – zaujal ho. Byl kreslený nedávno. Cítil z něj ještě vůni barev. Intenzivnější a čerstvější. Nebyla zahalena pachem prachu a let, jako většina děl. I výjev z obrazu byl jiný, než sám dům v jeho prvotní kráse. Byl oprýskaný, zanedbaný a děsivý. Les kolem byl hustý a park zarostlý. Jenže ten strom, to místo, kde si s přáteli tak často povídal – jako kdyby to byl on, kdo na tom obraze byl tím hlavním. Žádný dům, ale strom. Kdo mohl vědět o vztahu k mohutnému dubu?

„Taková škoda,“ vzdychl sám pro sebe a svraštil čelo.

„Souhlasím, možná by se toho domu měl někdo ujmout,“ ozvalo se za ním a Edward se napjal. Otočil se, aby se utvrdil v tom, co jeho ostatní smysly už dávno věděly. Byla tady a mluvila na něj. „Omlouvám se, asi jsem vás vyrušila,“ usmála se smutně a do tváří se jí vlila krev. Bundu s šálou měla přehozenou přes ruku.

„Ne, to ne. Máte pravdu. Možná by to chtělo někoho, kdo by tomu dal opět život,“ souhlasil. Měl pocit, že mu v hrdle visí knedlík a nohy se mu proměnily v želatinu. K čertu, co to s ním je? Vždyť je v její blízkosti tak často! Ale nikdy ji neměl v zádech a vzhůru, když byl ve stejné místnosti. Když v noci od ní odcházel, šel na lov. Ten moment v té uličce ho k tomu donutil.

„Děkuju za růži,“ vzdychla najednou a on se jí podíval do očí.

„Růži?“ dělal hloupého a přitom ho to potěšilo.

„Včera jsem ji viděla u vás a ráno… Myslela jsem… Sakra, asi jsem se spletla… No jistě, jak by… K čertu, omlouvám se. Jsem pitomá,“ blekotala. Edwardova ruka zareagovala rychleji, než jeho mozek – prvně. Vzal ji za hranu tváře a palcem pohladil ruměnec, který jí naskočil. Nejspíš ji tím vyvedl z míry, protože zkameněla.

„Byla ode mě,“ zašeptal a usmál se.

„Hmhf…“ vydechla a zhluboka se opět nadechla. Když se jí dotkl, vjela do ní snad energie celého světa. Jako kdyby jí tím dotykem položil na hruď obrovský kámen, který jí bránil dýchat a zároveň jí vstříkl do žil jakousi drogu, co rozostřila její vidění a motala hlavu. Najednou s rukou ucukl a vytřeštil oči.

„Já… Moc se omlouvám, nechápu… Nezlob se, Bello,“ vzdychl a vykročil ke vchodu. Stála tam a zírala do míst, kde před sekundou stál. Slyšela jeho vzdalující se kroky.

„Hej!“ křikla za ním. „Jak víš moje jméno?“ křičela a rozeběhla se za ním. Nezastavoval. Musel se dostat z Galerie. Udělal několik chyb a nejraději by si urval hlavu. Jen se dostat ze dveří a může zmizet. Slyšel, jak za ním běží a přidal.

„Stůj, prosím!“ žádala panicky a Edward se zarazil. Zavřel oči a věděl, že je to nejspíš tady. Jak dlouho se od ní snažil držet dál? A pak to takhle… „Kdo jsi?“ vyhrkla sama překvapená tím, že se vážně zastavil.

„Kdo chceš, abych byl?“ zašeptal. Kéž by řekla, že Edward. Kdyby to přiznala, mohl by vyvrátit Damonovu tezi o tom, jak je posedlá mladých Stuartem. Co mohl čekat?

„Jak se jmenuješ?“

„Na co jméno? Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ odsekl a doufal, že ji tím zažene. Musel. Nechtěl! Musel. Rvalo mu to tělo, duši, rozum, srdce. Nedíval se na ni. Stál k ní zády a možná jen díky tomu byl schopný nasadit příkrý tón.

„Za poslední dva dny jsme se viděli třikrát.“

„A?“ sykl.

„A nic, já jen…“ nevěděla jak dál. Vzal jí vítr z plachet. Před chvílí ji hladil po tváři a teď se k ní staví zády a mluví s ní, jako kdyby její společnost byla tím nejnepříjemnějším, co ho potkalo.

„Děkuju za včerejší pomoc, bez tebe bych tu nejspíš nebyla a…“

„Náhoda. Nic v tom nehledej. To, že jsem ti pomohl, tě nezavazuje k ničemu, takže si nemusíš hrát na rytíře a splácet mi to, nějak,“ mručel.

„Chci se ti nějak odvděčit,“ špitla a do Edwarda uhodil blesk. Ona snad vzlykla? Ano, splať mi to. Dej mi milion polibků a věčnou lásku. Takovou, jakou ti chci dát i já, přemítal a zatnul ruce v pěst.

„Tak mě nech být,“ vydechl a vyšel ze dveří. Zašel za roh a v jediné sekundě vyskočil na první okno, pak na okap až se dostal na střechu, kde se převážil dopředu a dobrovolně plácl obličejem do betonu. Jsi takový vůl, že ti není rovno, nadával si. Nezasloužíš si nosit jméno svých rodičů a ani Carlislea s Esmé. Takhle se gentleman nechová a už vůbec ne, když mu je přes sto let!

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 11. kapitola: