Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 10. kapitola

05.12.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2137×

Kdyby mohl, nejspíš by se mu oči zalily slzami a dal by průchod tomu zvláštnímu pocitu uvnitř něj. Díval se do tváří, které myslel, že už nikdy neuvidí, a přesto…

Ano, byli to oni. A byl to i on. Strnule sledoval malby. Vrýval si do hlavy každý detail.

„Neuvěřitelné,“ vzdychl Edward.

„Je fakt podobný pradědoušovi, co?“ vyhrkl Damon.

„Nedivím se, že si ho Bella spletla.“

„No tě Bůh,“ ozvalo se za nimi. Edward se otočil a díval se do dvou hnědých očí. Damon se rozesmál.

„To je, co?“ vyhrkl.

„Nějaké přání?“ zeptal se nenuceně Edward.

„Jo, jedno malé a nepatrné,“ odvětily hnědé oči. „Co si myslíš, že děláš?“

„Ale, Jacobe. Neměl by ses trochu ovládat?“ pobídl ho Damon.

„Hele a jak je možné, že vy dva se znáte? Ty se ho nebojíš?“ sykl Jake a sjel Damona pohledem.

„Jistěže se ho bojím!“ přehrával Damon a Edward protočil panenky.

„Říkal jsem ti, že jsou věci jinak, než se zdají,“ sykl Edward.

„Tak já ti povím něco, co se ti nebude zdát jinak než tak, jak to myslím. Drž se od Belly dál.“

„Wow! Bodyguard!“ zasmál se Damon.

„Damone, nech toho,“ sykl Edward.

„Damone?“ zmatkařil Jacob.

„Tvůj údajný kámo ze střední je upír ovládající mysl. Totálně tě v jedné uličce zblbnul a nasoukal ti tam tenhle příběh, jenže si neuvědomil, že existují i tupci, co střední ani nedokončili a tím pádem měl ve svém plánu trhlinku. Jo a taky mu nedošlo, že žiješ s podezíravou hysterkou,“ dodal Damon a vzápětí měl kolem krku dvoje ruce, které však okamžitě zmizely, když se dotkla jedna druhé. Oba útočníci se vmžiku obrátili proti sobě.

„Nemakej na mě,“ vrčel Jacob.

„Přestaň se stavět osudu do cesty a udělám to,“ odvětil Edward.

„Osudu? Osudu! Ty nejsi její osud a dneškem počínaje začne znovu žít. Ten trouba, co to tu pořádá, mi prokázal službu. Pohřbil tě, aniž by o tom věděl, a víš ty co? Bella tomu věří. Myslí si, že ten medailon a ty růže tam dal on na tvou památku. Skončila s tebou,“ smál se. Edward měl pocit, že mu vrazil pěst do žaludku a teď tam s ní otáčí do všech stran.

„Ztrať se, nebo s tebou vymetu kumbál na košťata,“ sykl nakonec Edward rozzuřeně.

„Vocase,“ dodal pobaveně Damon. „Huš, chlupáči. Jdi kropit hydranty nebo zdi, nebo na co to močíš, kšic,“ pobízel ho.

„Damone, sklapni,“ utnul ho Edward.

„Jen pomáhám.“

„Nepomáhej,“ vyjeli na něj Edward s Jacobem společně.

„Budu pořád vedle ní a nedovolím ti, aby ses k ní přiblížil. Nech ji žít, rozumíš? Co si vůbec myslíš? Že když tě milovala prababička Belly, tak i ona bude? Co tím získáš? Rozhřešení? Myslíš si, že lásku můžeš splatit tím, že se zabouchneš do potomků? Tak já ti něco povím,“ nadechl se Jacob.

„Snad to bude trochu chytřejší,“ ucedil skrz zuby Damon a zívl, ale Jacob ho ignoroval.

„Nemůžeš. Miluj si ji jak chceš, ale zdálky. A kdyby to šlo, tak i z jiného kontinentu,“ vyhrkl Jacob a odkráčel. Nechal je tam stát. Damon sledoval Edwarda a Edward Jacobova záda.

„Ten ti to nandal,“ špitl Damon.

„Má pravdu,“ vzdychl Edward.

„Ó né! Už zase? Jdi do pr… yč,“ spolkl nadávku Damon, ale Edward se jen otočil k obrazům a pozoroval Marii. Tolik jí byla Bella podobná. Fakt se mohlo stát, že si spletl lásku s vděčností? Bellu s Marií?

O podobné otázce přemýšlela Bella, když jí Jacob odešel pro něco k pití. Spletla si Edwarda s jeho pravnukem? Fakt? Kde udělala chybu? Když Jake zmizel za rohem, vytratila se ven. Potřebovala vzduch. Zvláštní bylo, že se jí lépe dýchalo. Cítila se osvobozeněji. Cosi z ní spadlo a v těle pohnulo. Obzvlášť, když se ve dveřích objevil ten muž. Byl vysoký a statný a ten oblek. Mísily se jí dvě tváře před očima. Ten z obchodu a potomek Edwarda. Začala brečet. Spontánně a svobodně. Brečela uprostřed deště. Stála před Galerií a – ne, už není před Galerií. Vždyť je dál. Sakra, zamyslela se a zapomněla zastavit. Chtěla jen trochu ticha a moci přemýšlet. Nechtěla se vydat na pochod Chicagem ve večerních šatech, vysokém podpatku a bez kabátu.

„Ty kreténe! Já ti říkám, že bez peněz ti už nenaleju. Vypadni, než ti zmaluju ksicht tak moc, že pro tebe bude praktičtější oholit si prdel a chodit pozadu! Zmiz, než ti předělám fasádu, ty ožralo!“ řval hlas a lomcoval jakousi siluetou pod neonovým nápisem Truman bar.

„Solib pi rpdel,“ křikl ten druhý a mohutný chlap ho shodil do skupinky popelnic. Bella couvla a v první odbočce zahnula. Slyšela klapot deště o římsy a plechové kontejnery. Vnímala zvuk vlastních podpatků a nepříjemný pocit v zádech. Přimknula si kabelku k hrudi a zvažovala, jestli si nemá sundat boty. Lépe by se jí šlo. Možná by měla zavolat Jacobovi, aby věděl, kde je. Ti dva ji tak rozhodili, že ztratila zpáteční cestu.

„Uá!“ zařvala, když se ani ne metr před ní objevil stín.

„Vánoce přišly o měsíc dřív?“ Belle přejel po zádech mráz.

Otočila se na podpatku a vyrazila zpět. K jejím krokům se přidaly další. Tupé a těžkopádné. Mužské. Ani nedýchala, jak se bála. Pokoušela si vybavit něco z kurzu sebeobrany. Jak jí to říkával Jacob, když byli menší? „Zdrhej, vždycky zdrhej. Nedělej hrdinku a ber nohy na ramena!“ I táta jí to říkával a máma s babičkou. Všichni! Jenže nikdo jí neřekl, co dělat s jehlovými podpatky!

„Počkej, chci si tě rozbalit!“ křikl za ní hlas a Belle se myšlenky vykouřily z hlavy. Shodila boty z nohou a práskla do koní. Jenže její světový start měl ještě světovější cíl. Náruč toho opilce, co ho barman vyrazil z hospody.

„Husinku dhej,“ zablekotal a začali se oba smát. Pokoušela se mu vytrhnout z rukou.

„Pusť,“ ječela.

„To je dračice! Jak škrábe, co?“ řehtal se jeden.

„Zkrotíme ji,“ ušklíbl se druhý a náhle bylo po opilém přízvuku. Napřáhl ruku a Bella viděla jen v odrazu světla, jak se mihla jeho dlaň vzduchem. Bella pod nárazem odletěla taky. Skácela se k zemi a její ruka vystřelila k tváři. Zamrkala. Pokoušela se rozmasírovat tu štiplavou bolest a loučila se se životem.

„Vstávej,“ sykl jeden. Když hned neposlechla, vytáhl ji na nohy a znovu srazil k zemi fackou. „Příště to bude horší, tak vstávej.“ Zkusila se zvednout. Ten herec jí však podkopl nohu a Bella znovu políbila zem. „Ty jsi mi nerozuměla?“ vrčel ten druhý a dělal, že neviděl kumpánovo šméčko. „Zvedni se, štětko. Pod koho spadáš? Pod Waltera, nebo Franka?“ Bella netušila, o čem mluví. „Slyšíš? Pro koho šlapeš?“ zařval a napřáhl ruku. Bella se instinktivně přikrčila a očekávala ránu. Místo toho zaslechla hlas.

„Pro mě.“  A bylo ticho. Krčila se, hlavu měla v dlaních a čekala. Tváře jí pálily, kolena měla nejspíš z těch pádů sedřený a v puse cítila chuť krve. Když se nic nedělo, vzhlédla. Byla sama. Naprosto sama.

„Pomoc,“ vykřikla, když si všimla stínu na konci uličky. Postava se ani nerozhlédla a zamířila přímo k ní. Jako kdyby věděla, kde je. Bella seděla pod lampou a třásla se. Kroky byly tiché. Jen šplouchání vody na silnici dávalo znát, že silueta spěchá. Když se objevila u ní na světle, Bella byla v šoku. Stál tam ten kluk z Galerie.

„Ty ti dali,“ vzdychl tak tiše, že Bella v jednu chvíli přemýšlela, jestli se jí to nezdá. Sklonil se k ní a přehodil jí přes ramena svoje sako. Vzal ji pod koleny a za zády do náruče. Neprotestovala. Omotala mu ruce kolem krku a opřela hlavu o jeho rameno. Cítila, jak se napjal.

„Krvácíš,“ vyhrkl.

„To nic není, budu v pořádku. Díky, že tu jsi,“ zašeptala. Byl tu. Slyšel je a po dlouhé době se v něm projevilo pravé monstrum. Ale nezabil. Nechal je jiným. Někomu, koho duše nebude znesvěcená víc, než už byla. Lestat s Damonem. Jenže netušil, jak moc ji zřídili. Nečekal krev. Koleno měla odřené, ale ne do krve. Ty rty, co byly tak blízko těm jeho… napnul se a pokoušel se ovládnout upíra v sobě. Děkovala mu. Nesměl ji zradit. Nesměl. V uších mu zněla harfa. Siréna, která lákala jeho rty, aby se přiblížily k těm jejím. Neulehčila mu to. Vzhlédla. Jejich oči se setkaly a Edward se jen sekundu nechal unést myšlenkou na její krev. Přiblížil svou tvář. Špatně to pochopila. Chyba. Příšerná chyba, která ji měla stát život. Zadržel dech a zavřel oči. Čekal. Cítil, jak se blíží a její dech mu rve kůži na cáry. Tak blízko, tak horká, tak živá! Pak to přestalo. Vytřeštil oči. V náruči měl ochablé tělo.

„Bello!“ zařval panicky a zatřásl s ní. Slyšel její srdce. Nejspíš mu jen šokem omdlela v náruči. Posadil se mimo světlo lampy a schoulil si ji do náruče. Sobec. Sledoval její spící tvář a vychutnával si ji. Její vůně mu proplouvala tělem a on ji úmyslně vdechoval. Týral sám sebe. Mučil se a bičoval, jen aby dokázal obstát. Hazardoval s jejím životem, ale byl si nepochopitelně naprosto jistý tím, že jí neublíží. Nikdy, pokud to bude v jeho silách. Pohnula se a Edward se setkal s mahagonem v jejích očích.

„Kdo jsi?“ zašeptala.

„Kdo chceš, abych byl?“ usmál se.

„Jsi sen?“

„Možná.“

„Nechci, abys byl jen sen,“ zesmutněla.

„Tak nejsem sen.“

„Jak se jmenuješ?“ zašeptala a znovu omdlela. Propadla se do tmy a v uších slyšela jen lehký a melodický hlas. Jmenuji se Edward Anthony Masen, osude. Blázní? Možná, že jen ty rány do hlavy jí vehnaly přitroublé myšlenky.  Halucinace, sluchová aura, vidiny… jak se tomu říká? Ach, ano! Magor! Jednou to muselo přijít a Bella si to uvědomovala ve chvíli, kdy se probouzela ve své posteli. U nohou jí seděl obrovský Indián a spal. Měl na to právo, hledal ji dlouho, než ta pitomá pijavice uznala za vhodné ji vrátit do jeho rukou. Tam, kam patří. Probděl vedle ní noc a i ten upír tu byl. Nemohl se nechat zahanbit. Před pijavicí ne. Přemáhal spánek a až s rozedněním, kdy se Edward vypařil, usnul i on. Proto teď spal, když měl být vzhůru, aby jí přinesl něco k jídlu, uvařil čaj, napustil vanu… spal. Bella ale vstala. Na tváři měla úsměv a jen chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že její práce tu skončila. Edward Masen existoval a zemřel na Španělskou chřipku v sedmnácti le… moment! Bella se v polovině pohybu zarazila a civěla před sebe. Bylo mu sedmnáct. Podle Marie nebyl ten typ mužů, co zbouchnou holku. Byl panic, nebo ne? Byl slušně vychovaný! Marii se bál dát pusu a jinde by tentononc? Nemohl mít potomky! Ten kluk v Galerii lhal! Nebyl potomkem Edwarda!

A pak jí padl zrak na polštář, na kterém ještě před chvílí ležela. Vedle důlku, vytlačeného její hlavou, ležela růže… a byla jí povědomá. Stejnou růži držel včera v Galerii ten kluk… ten, co si ho vysnila. Nebo nevysnila? Byl skutečný? Asi… odkud by se tu vzala ta růže?

Usmála se. Přece jenom není blázen. Popadla růži a odkráčela s ní do kuchyně, natočila vodu do láhve od vína, strčila do ní růžičku, přivoněla si k ní a zasněně začala chystat snídani.

„Co tu sakra děláš?“ vyhrkl za jejími zády Jacob.

„Do prčic! Jděte s tím lekáním už do háje, fakt! Já tu z vás dostanu psotník, sakra!“ řvala, když si leknutím urazila málem ruku o kuchyňskou linku.

„Promiň, Bells. Ale tak máš ležet. Včera chybělo málo a…“

„Sama vím, kolik chybělo.“

„Promiň,“ kuňkl.

„Jackie, omlouvám se. Jen jsem rozhozená. Co jsem tady, dějí se šílený věci, sám to vidíš.“

„Jo, tak fajn, ale já za ně nemůžu,“ vyhrkl. „Alespoň ne za všechny,“dodal tišeji. Bella vypadala, že to neslyšela. „Tak já jdu balit,“ dodal ještě pro ni.

„Ty jedeš pryč?“ divila se Bella.

„Oba jedeme. Edward nežije. Můžeme jet. Můžeme začít žít.“

„No to moment, já nikam nejedu. Edward neumřel. Ten chlap v Galerii lhal,“ vyhrkla a Jacob ztuhl. Sakra!

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 10. kapitola: