Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mezi námi - 7. kapitola

23.05.2011 (18:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3042×

„Omlouvám se. Už se to nikdy nestane. Byla to chyba,“ řekl tvrdým a pevným hlasem.

Každé písmenko jako by mě zabilo. Nechápala jsem proč, ale cítila jsem se, jako by mě upalovali zaživa…

Zachvátila mě šílená bolest. Nedalo se to snést. Nebylo to nic v porovnání s mými pocity za poslední roky a týdny. Tohle bylo jako mučení. Snad horší, než kdyby mě do spárů dostala Jane.

„Bello, děje se něco?“ ptal se mě starostlivě a se vší něhou Jazz. Ten tvrdý tón byl najednou pryč.
Kruci! Musel cítit moje emoce. Snad to nějak zakecám.

„Ne, víš, jen si ještě musím zajít na lov. Asi poběžím daleko, tak kdyby se vrátila Esmé s Carlislem ze svatební cesty, řekni jim, že jsem za pár dní zpátky,“ vychrlila jsem ze sebe v rychlosti a utíkala pryč, co nejdál to šlo.

„Bello, počkej!“ slyšela jsem z dálky volání Jazze.

Snažila jsem se na nic nemyslet, zbavit se toho odporného pocitu, zabít ho, ale nešlo to. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, bolest byla stále stejná, ne-li větší. I když jsme bydleli až v nejjižnější části New Hampshiru, měla jsem pár mílí od sebe kanadskou hranici. Týjo, to už jsem v Kanadě… Netušila jsem, že dokážu vyvinout takovou rychlost. Věděla jsem, že jsem rychlá, ale až tak? Upír asi pod náporem emocí dokáže i nemožné.

Nechala jsem se unášet krajinou a pro svoje emoce našla lepší využití, než je dusit v sobě. Zavětřila jsem medvěda a pumu. Nejdřív si půjdu pro ni. Puma snadno zdrhne, je mrštná a nezůstává moc dlouho na jednom místě, ale medvěd se moc nehne z místa.

Rozběhla jsem se tedy za jedním z mých nejoblíbenějších zvířat. Nasávala jsem vzduch a sledovala těžkou a omamnou vůni. Neměla jsem chuť si kdovíjak hrát, tak jsem na ni prostě skočila a zakousla se. Puma se vzpírala, co jen mohla, ale na mě prostě neměla. Jediná škoda, co se jí povedla způsobit, byla, že mi dost potrhala oblečení. Ale tohle už fakt neřeším, jsou tu mnohem důležitější věci a starosti. Mrtvou pumu jsem hodila těsně pod skalní převis, u kterého jsem zastavila a praštila do něj pěstí. Hromada kamení se sesula a pohřbila tak mrtvolu pumy.

Znovu jsem zavětřila, abych dokázala opětovně vyhledat toho medvěda, ten je taky jeden z mých nejoblíbenějších. Puma a medvěd, ti u mě vedou. Někdy s Emmettem soutěžíme, zdravá konkurence neuškodí. Vydala jsem se na severozápad za mým méďou. Nebylo těžké ho najít. Seděl na mýtině, mezi dvěma cedry a vyhříval se na sluníčku. Dopadlo to s ním stejně jako s pumou. Na mém oblečení přibylo pár nových oděrek, mrtvolu jsem zahrabala do hlubokého lesa a vrátila se na mýtinku k těm dvěma cedrům.

Na to, v jaké oblasti jsem se nacházela, tu bylo neobvykle slunečno. Natáhla jsem se na louku a nastavovala se slunečním paprskům, které se odrážely od mé kůže jako od roztříštěného zrcadla. Až na louce jsem měla čas přemýšlet. Lov mě dokonale zabavil. Nevnímala jsem okolí, nevnímala jsem čas.

Rozhodla jsem se, že budu trénovat svůj nový dar. S trochou soustředění a úsilí to šlo docela snadno. Bavila jsem se. Prostě jsem to zapínala a vypínala, zapínala a vypínala. Zajímalo by mě, jestli se to může zaseknout jako u žárovky. Prostě, že bych takhle blikala pořád. To bych byla jako světelný řetěz na vánočním stromku. Té představě jsem se musela ušklíbnout. Už vidím, jak by se mi Emmett smál. Po chvilce mě to hraní přestalo bavit a já svou schopnost nechala aktivovanou, takže jsem se netřpytila.

Slunce se pořádně opíralo a teplota vzduchu byla stále vyšší. Zavřela jsem oči a nechala svoje myšlenky volně plynout. Nevnímala jsem vůbec nic, nevím, jak dlouho jsem tam ležela, bylo mi to jedno. Chtěla jsem vědět, co je to za divné pocity a mravenčení, co v Jazzově přítomnosti cítím, proč mě tak ranilo, když Jazz řekl, že náš polibek byla chyba. Ale to mi, bohužel, mohl říct jen on.

Z mého relaxu a rozjímání mě vyrušily cizí kroky. Tlukot srdce je nedoprovázel, takže to musel být upír. Zůstala jsem v takové poloze, v jaké jsem byla i před tím a nedala na sobě znát, že o něm vím. Nehnula jsem se ani o píď. Kroky se stále přibližovaly a znervózňovaly mě. Kroky zrychlily a ten, kdo se ke mně před pár okamžiky blížil, se nade mnou tyčil, cítila jsem to.

Otevřela jsem oči a nestačila se divit. Nade mnou se tyčila obrovitá svalnatá postava, která patřila… Felixovi? Zdá se mi to? Ne, je to on! Ale co tady dělá? Můžu si odpovědět dokonce i sama. Stojí nade mnou a čumí na mě. Co po mně, sakra, chce? Ale musím se chovat mile, stačí, že mám problémy doma, ještě abych si to rozházela s Volturiovými.
„Ahoj, Felixi,“ řekla jsem a marně se snažila zamaskovat překvapení v mém hlase.

„Ahoj, Bello, můžeš mi říct, co tu děláš?“ vybalil na mě docela naštvaně. O co mu jde?

„Ležím.“

„To vidím! Ale proč nejsi doma? Esmé si dělá starosti. Jasper, Emmett a ten smradlavej chlupatej čokl tě všude hledají po lese. Před dvěma dny jsme přijeli na návštěvu. Aro se ptal, kde vězíš. Postupně z nich vylezlo, co se vlastně stalo. Ten, co vypadá jako lev – Jasper –, říkal, že za den, dva se zase objevíš, ale uběhlo víc jak pět dní a ty nikde. A dál už to znáš. Nehledě na to, že tu ležíš v roztrhaných šatech, který ti mimochodem takhle vážně seknou, musíš domů,“ vychrlil na mě upíří rychlostí.

Ještěže jsem upír, být člověk, nerozumím mu ani slovo.

„Počkej, ale já tu ležím sotva pár hodin!“ namítala jsem.

Že bych byla tak dlouho mimo? Zatracený Jasper! Kdyby mě tolik nezasáhlo to, co řekl, nemusela by se Esmé bát a nikdo by mě nemusel hledat. Sakra, sakra, sakra!

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a chtěla se rozběhnout domů, ale Felix mě zadržel.

„Prosím tě, Bello, klid. Teď už je jedno, jestli přijdeš o deset vteřin dříve, nebo později. Můžeme si dát závod.“

Nedůvěřivě jsem na něj koukala a snažila se odhalit veškeré nekalé úmysly, které by mohl mít. Může mě popadnout zezadu a bez problému mě zabít. Ale proti němu bych neměla šanci ani tak…

„Teda pokud se nebojíš. Jestli se bojíš, tak -“

„Beru to! Dáme si závod!“ nenechala jsem ho pošklebovat se mi.

„Haha! Takhle se mi líbíš! Tak, tři, dva, jedna, teď!“ zařval a já už jsem byla několik metrů před ním.

Rozběhla jsem se na maximum, nevěděla jsem, jak rychle Felix běhá. Pokoušela jsem se dostat ze sebe co nejvíce, pokoušela jsem se ze sebe dostat tu rychlost, když jsem utíkala od Jazze.

Dostala jsem se do známého prostředí a to mi pomohlo. Cítila jsem se jistěji. Vítr mi vál ve vlasech a hrál si s nimi. K domu zbývalo posledních pár metrů. Skočila jsem na strom a pomáhala si šplháním po větvích. Už jsem viděla náš dům. Doskočila jsem na trávník před prosklenou stěnou a hlasitě zařvala.

„Jo! Vyhrála jsem! Jsem vítěz!“ povykovala jsem a u toho se točila dokolečka, jako malé dítě ve školce.

„Kdo že vyhrál?“ tyčil se nade mnou Felix a snažil se vypadat hrozivě. Nejspíš bych se ho i bála, ale to by mu v těch jeho krvavě rudých očích nesměl mít ty tančící jiskry pobavení. Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru.

„No přece já!“ zvolala jsem, zaujala postoj machrů a hrdě ukázala na sebe.

Zakabonil se a vypadal jako sto čertů. Snažila jsem se vypadat hrdě a odhodlaně a nejspíš to zabralo. Jeho výraz se z ničeho nic vyjasnil.

„Fajn, ty máš rychlost, já mám sílu.“

Když to dořekl, strčil do mě a já jsem se málem skácela k zemi. Už tak je moje rovnováha dost pochybná a ještě do mě musí strkat? Tss! To si nezasloužím!

Po mém obzvláště vydařeném škobrtnutí se ozvala veliká salva smíchu. Mezi nimi smích Volturiových. Odkdy ti se smějí?

Neměla jsem čas o tom déle uvažovat, protože z domu se ke mně řítila Renesmé, která bude mít zanedlouho čtyři roky. Jsem ráda, že roste lidským tempem, i tak to hrozně moc utíká. A já s ní trávím tak málo času, odteď s ní budu, co nejvíce to jde.

„Mámí!“ výskala moje malá dceruška.

„Renesmé!“ zvolala jsem na oplátku a nechala ji, aby mi skočila do náručí.

Vyzvedla jsem ji do vzduchu a točila se s ní dokola. Smála se jako divá. Její dětský, zvonivý smích mě naplňoval čirou radostí a štěstím.

„Mamí, Jacob mi něco ukázal!“

„A copak ti ukázal, zlatíčko?“

„Nevím, jak se tomu říká,“ fňukla smutně.

„Tak mi to popiš.“ Jen doufám, že na ni ten pes nic nezkoušel.

„Bylo to krásné. Bylo to na pláži a nikdy jsem nic nádhernějšího nezažila. Bylo to jako v ráji, prostě úžasné a naprosto dokonalé!“ malovala mi vzdušné zámky, které prožila.

Zbytek její řeči o tom, jak to bylo dokonalé, jsem vnímala jen na půl ucha. Chtěla jsem jediné, zabít toho čokla. Jak si to mohl dovolit? Tohle udělat mojí malé holčičce? Naprosto mi zatrnulo, ztuhla jsem a mou hruď rozvibrovalo hrozivé vrčení. Vztek mnou cloumal, nebyla jsem schopna téměř ničeho. Měla jsem jen jeden cíl: Jacoba. Mé vidění se zatemnilo do krvavě rudé.

Ten rozhovor si vyslechl celý dům. Ihned u mě stála Rose se stejným vrčením a Esmé, která se natahovala pro Renesmé.

„Odneste ji někam pryč a hrajte si s ní. Kde je Jasper s Emmettem?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Neví, že ses vrátila, stále jsou v lese a snaží se tě najít,“ špitla Esmé. Její hlas byl lítostivý a plný nevěřícnosti, ale také protkán zuřivostí a vztekem. To se nestává často.

„Fajn, aspoň se mi nebudou snažit bránit.“

Ani jsem to nedořekla a už byly i s Renesmé pryč. Všude bylo hrobové ticho, i hovor a smích z nitra domu umlknul. Zřejmě mě ještě nikdo z nich neviděl takhle rozzuřenou, ostatně, já ještě takhle rozzuřená ještě nikdy nebyla. Tohle si ten čokl odskáče!

„Jacobe!“ zaječela jsem vysoce posazeným hlasem.

S hlasitostí, kterou jsem použila, by mě slyšel až v Grónsku. V přízemí prasklo jedno okno. To vedlo do kuchyně.

Už jsem slyšela dusot mohutných tlap. Přeměna, převlékaní a už se prodíral hustým houštím, aby se dostal blíže ke mně. Až mu provedu to, co mám v plánu, bude si přát, aby ode mě byl co nejdál. Ale mě by nezastavilo nic. Ani voda, ani led, ani oheň, ani dálka, já bych si ho našla.

„Jé, Bello, my jsme tě všude hledali. Esmé si myslela, že ses ztratila. Já říkal, že je to blbost, ale stejně se bála, to víš -“

Když viděl můj výraz, okamžitě zmlknul. Přes jeho obličej přeběhla nechápavost, a když si uvědomil, proč jsem ho zavolala, usadil se mu na obličeji strach a zděšení.

„Ty hnusnej, odpornej, smradlavej čokle! Jak jsi mohl?! Je to dítě!“ zařvala jsem a ve zlomku sekundy stála u něho.
Na nic jsem nečekala a dala mu ránu. Odletěl pár metrů ode mě a přelomil strom.

Pomalu se zvedal ze země. Nechala jsem ho, chtěla jsem ho pomalu trápit.

„Ale, Bello, já nechápu -“

„Nechápeš?“ nenechala jsem ho domluvit.

„Tak já ti to vysvětlím!“ zaječela jsem znovu a už se nechala ovládat instinkty lovce.

Skočila jsem po něm a svalila ho na zem. Přitom jsem mu zlomila ruku, bolestně zařval, ale mně to bylo jedno. Seděla jsem mu na zádech, měla jsem ho pod sebou. Čapla jsem ho za vlasy, že bylo riziko, že kdybych ho přitáhla ještě blíž, zlomila bych mu vaz. Tak jsem se tedy nahnula k němu.

„Zabiju tě, rozumíš? Za to, cos udělal mojí dceři!“ hrozivě jsem mu šeptala do ucha.

„Bello, Bello, Bello, dost!“ křičela Esmé a běžela ke mně.

„Bello, to stačí, ono to není, tak jak to vypadá. Renesmé nám to dořekla a on jí nic neudělal. To, co jí ukázal, byl táborák z naplaveného dříví!“ křičela, i když byla skoro u mě.

„Vážně?“

Esmé jen němě přikyvovala.

„Máš štěstí. Kdybys udělal to, co jsem si myslela, nezachránilo by tě snad nic,“ zavrčela jsem a mrskla s ním o zem.
Mezi tím doběhli i Jazz s Emmem. Střídavě koukali na mě, Jacoba, Esmé a dům. A tak pořád dokola.

„Bello, to ti už dočista přeskočilo? Jak sis mohla myslet, že bych Renesmé něco takového udělal?“ ptal se Jake, který už stál na vlastních nohách a dával si ruku do původní polohy.

„Dobře, máš pravdu, omlouvám se.“

„Ježiš, Bello, ty jsi pitomá!“ řehtal se už zase Jake.

To mě opět vytočilo. Co si ten pes myslí? On mi bude nadávat? Tak to se teda dost spletl! Ale dříve, než jsem mu stihla skočit po krku, mě zezadu chytly dvě silné paže a táhly mě pryč. Zaplavoval mě mír a klid, takže ten, kdo se mnou odcházel pryč, musel být Jazz.

Už jsem prostě nemohla, bylo toho na mě moc, opřela jsem se mu o rameno.

„Ach, Jazzi. Renesmé tak rychle roste. I když roste jako člověk, tak za pár let bude velká a už mě nebude vůbec potřebovat!“ zanaříkala jsem.

„Ale to není pravda, Bell. Ness tě bude vždycky potřebovat a ty vždy budeš její máma. Nemusíš se bát, že by tě nepotřebovala. Jsi nejdůležitější osoba v jejím životě,“ šeptal mi do vlasů.

Schoulila jsem se více k němu, on mě na oplátku objal a vyslal na mě vlny klidu. Jen tak jsme stáli a objímali se. V tu chvíli mnou projel pocit… lásky? Ne, to je kravina, určitě je to blbost. Já už přece zamilovaná byla. Může se upír zamilovat podruhé?

(Esmé)

Šla jsem zpátky na louku pro věci, které jsme tam s Rose daly, když jsme si s Renesmé hrály. Když z Ness vypadlo, že celou dobu mluvila o táboráku, měla jsem co dělat, abych to stihla. Bella by ho zabila. Zaobírala jsem se myšlenkami na předešlou situaci a skoro jsem si ani nevšimla Jaspera a Belly jak se objímají. Mají se rádi, vypadají jako pár. Myslím, že k sobě patří, ale to musí zjistit sami. Jsem šťastná i za ně. Snad moje děti dojdou svého věčného štěstí. To oni jsou dvě poloviny jednoho celku... Vše zlé je nakonec pro něco dobré...

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mezi námi - 7. kapitola: