Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mezi námi - 3. kapitola

28.03.2011 (07:30) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3174×

3. kapitola - Ústav? Ne! Odreagování!

Jen jsem se usmála a kývla mu na souhlas. Jako pravý gentleman mi nabídl rámě, které jsem přijala. Otočili jsme se směrem k domovu a chtěli vyrazit. Ale já jsem udělala krok a…

… spadla jsem do bláta. A to přímo na zadek. A nebyla jsem sama. Jelikož jsem stále svírala Jasperovu paži, stáhla jsem ho do té lepkavé, hnědé čuchty s sebou. Jen co jsem se vzpamatovala z vlastního pádu, podívala jsem se na Jazze, abych věděla, jakou mám od něj očekávat reakci.

Chtělo se mi smát, protože mě udivovalo, že má nešikovnost se z části usadila i v mém upířím životě, ale zároveň jsem se na sebe zlobila za to, že jsem si ušpinila oblečení. A nejen sobě, ale i Jazzovi. Doufám, že jsem ho moc nerozčílila.

Pozorovala jsem jeho obličej velice bedlivě. Střídal emoce a výrazy tak rychle, že by se mu nevyrovnalo ani aprílové počasí. Ale ten výraz, který se mu na tváři usadil, opravdu stál za to! Oči měl vyvalené a zmatené. Zřejmě tím náhlým pádem byl stejně zaskočen tak, jako já.

„Tys… tys… mě shodila do bláta!“ obvinil mě.

„Promiň Jazzi, já za to nemůžu! Ujela mi noha!“ snažila jsem se ospravedlnit.

Snažila jsem se, aby můj výraz byl naprosto kamenný, ale v duchu jsem umírala smíchy.

Jasper se na mě zkoumavě podíval, chvíli mě pozoroval a nakonec vybuchl smíchy. Já už jsem to také nevydržela a vyprskla taky. Zapomněla jsem, že mám vedle sebe právě jeho. Kohokoliv jiného bych asi dokázala oklamat, ale Jazze, bych co se emocí a nálady týče, neobelhala, ani kdybych se snažila sebevíce.

Jasper do mě trochu strčil, ale i ta trocha síly, kterou použil, mě dokázala ze sedu v klidu položit. Svalila jsem se na zem a smích mě docela přešel. Nejen, že jsem v tom bahně před tím seděla, ale teď jsem v něm už i ležela. Byla jsem celá, doslova jako prase. Jazz měl další záchvat smíchu, ale já jsem mezitím vymyslela, jak mu to oplatím. Sedla jsem si. Když vycítil mé zlomyslné emoce, rázem ztuhl. Díval se na mě ostražitě. Jako bych byla nezvladatelná novorozená a on si musel dávat pozor, abych na něj neudělala výpad.

Zářivě jsem se usmála, načež se Jasper zamračil. Nenápadně jsem za zády nabrala velkou hrst toho hnusu, ve kterém jsme si oba hověli, a hodila ji na něj. Teď jsme si pro změnu naše role prohodili. Já se chechtala jak smyslů zbavená a on byl ten, komu bylo ublíženo.

Bláto měl naprosto všude. Na oblečení, ve vlasech, a dokonce i na obličeji. A jeho udivený výraz mi ve snažení zachovat klidnou tvář moc nepomáhal.

Jazz, který se vzpamatoval z prvotního šoku, se začal usmívat. Ale i tak jsem se válela smíchy po zemi. A nebyla jsem sama. V tuto chvíli už Jazz v naprosto stejném stavu ležel vedle mě. Asi po pěti minutách křečí a opětovných výbuchů smíchu už byl Jazz schopný vyslat na mě vlny klidu, abych se konečně přestala smát. Oba jsme se stále pochechtávali pod vousy a zvedali se z té hromady rozmočené hlíny.

Jasper už dávno stál na vlastních nohách a pozoroval mě s velkým pobavením. Pro mě však byl docela problém udržet rovnováhu na tak kluzkém povrchu.

Naštěstí jsem měla Jazze, mohla jsem se o něj pohodlně zapřít a vyškrábat se tak na nohy. Asi na potřetí se mi to povedlo. Jazzovi cukaly koutky a celou cestu domů jsme se oba dva pochechtávali.

Cesta nám trvala docela dlouho, šli jsme lidskou chůzí a po dlouhé době jsme si vychutnávali ten pocit bezstarostnosti a štěstí. Dlouho jsme se nesmáli. Ani já, ani Jazz. Vlastně téměř nikdo z naší rodiny. Emmett se sice občas snažil udělat nějaký ten vtípek, ale sám z něj neměl legraci. A když se mu nesmál ani on, jak by se potom mohla smát třeba Esmé? Už mě to přestávalo bavit, kvůli jejich odchodu to u doma bylo skoro jako na hřbitově. Po nějaké době se to zlepšilo, ale už to nebylo ono. A já jsem si teď s Jazzem, naprosto vysmátá, vykračovala domů.

Došli jsme až k řece. Jazz se na mě tázavě podíval, jako by do té řeky chtěl skočit. Nadzvedla jsem obočí a on rozšířil svůj úsměv. Proč ne? Stejně jsme celí špinaví, tak proč bychom se trochu neopláchli už předem? Začala jsem se smát. Chtěla jsem hodit Jazze do vody, ale on mne také. Výsledek byl takový, že jsme tam oba zaráz hodili placáka. A strašně jsme se tomu smáli. Dneska jsme opravdu měli náladu, jako bychom si něco šlehli. Vylezli jsme. Bláto se z nás stejně nevymylo, jen se trochu rozteklo.

Když jsme dorazili domů, všichni na nás koukali, jako bychom utekli z blázince. Totálně špinaví, promočení a dokonale vysmátí jsme tam před nimi stáli a opírali se jeden o druhého.

„Vy jste sjetí!“ vykřikl Emmett.

Na to jsme jen s Jazzem záporně zakroutili hlavami.

„No tak, přiznejte se!“ smál se.

„Já přísahám, že nic neberu mami, Emmí!“ odpověděla jsem mu a konečně si do něj taky jednou rýpla.

Na to už se smáli všichni.

„Tak z jakého ústavu jste utekli?“ rýpala tentokrát Rose.

„Ústav?“ vyhrkl zděšeně Jazz. „Ne! Odreagování!“

„A co jste dělali, že máte tak dobrou náladu,“ ryl zase Emmett. I když se snažil, aby nás vyprovokoval, všichni jsme se tomu jenom smáli.

„Byli jsme na lovu a pak jsme hráli; Kdo více splyne s přírodou, vyhrává!“ smáli jsme se s Jazzem.

„Jsem ráda, že už je to s vámi lepší, ani nevíte, jak mě trápilo, že jsem vás oba viděla tak… tak -“ promlouvala na nás Esmé.

„My víme, mami, a neboj, už se do toho stavu nehodláme vrátit,“ ujistila jsem ji.

„Ano, to jsem ráda, ale měli byste okamžitě navštívit koupelnu.“

Otočili jsme se a šli udělat, co nám řekla, ještě jsme jí zasalutovali a pádili do koupelny, abychom se mohli pořádně umýt. Konečně, po dlouhé době, jsem se cítila šťastná.

Nechala jsem kapky horké vody smáčet mou alabastrově bílou pokožku. Jen tak jsem tam stála a nechala vodu, ať teče. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale vím, že tím se ze mě definitivně spláchl smutek. Na jednu rodinu ho už bylo až moc. Teď je načase, užívat si radosti a štěstí.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mezi námi - 3. kapitola: