Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mezi námi - 2. kapitola

09.02.2011 (21:45) • IsabellaMarieLilyVolturi, Enchantress • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3790×

2. kapitola - Vzpomínky

Seděla jsem na zemi naší louky a snažila se nevzpomínat, protože vzpomínky na něho tolik bolely. I po dvou letech mě bolest trhala na kusy. Samozřejmě, všechny vzpomínky na to, co jsme spolu zažili, byly krásné, ale to bylo na tom to nejhorší. Vždyť ještě teď si pamatuji, jak mi říkal, že láska mezi upíry nikdy nevyprchá. Bohužel mi lhal. Lhal tolikrát, až je to neúnosné.

Myslela jsem, že mě skutečně miluje, ale to byl jen další z mých velkých omylů. Využil mě a pak mě jako nějakou hračku odhodil do kouta. Zase. To už je po druhé. Copak jsem se na poprvé dost neponaučila? Ano. Tak proč ho stále miluji? Proč miluji někoho, kdo si to nezaslouží? Někoho, kdo o mou lásku ani nestojí? Protože jsem hloupá. Opět jsem mu naletěla. Jenže tentokrát jsou trochu jiné okolnosti. Mě tu může nechat, abych se utápěla ve vlastní bolesti a smutku, ale co Nessie? Jak mohl opustit svou dceru? Ona potřebuje otce, ne nějakého sukničkáře, co něco řekne a v zápětí si to rozmyslí.

Z hrdla se mi vydral nechtěný vzlyk. A pak následoval další a pak zase další. Rozbrečela jsem se tam jako malé dítě, jen s tím rozdílem, že mně nemohly téct slzy. Ale já je cítila. Cítila jsem, jak mě pálí v očích.

Ze zadu ke mně někdo přišel a objal mě, podle pachu jsem zjistila, že to je Rosalie.

„Díky, Rose. Jsem ráda, že tu se mnou jsi. Jsi pro mě velká opora.“

Snažila jsem se na ni usmát, ale myslím, že to spíš vypadalo jako nějaký škleb.

„Bello, vzpamatuj se. Já vím, že to, co udělal Edward je neodpustitelné, ale nesmíš ho nechat, aby s tebou takhle mával. Nemůžeš mu dovolit, aby tě ovládal. Pomysli na Ness. Ona potřebuje mámu. Nemůžeš tu celé dny jen tak sedět. Všichni o tebe máme strach,“ řekla mi naléhavě.

„Dobře, Rose. Máš Pravdu. Nebudu si kazit život pro někoho, kdo za to nestojí. Mám před sebou celou věčnost a nemá cenu ji prožívat minulostí. Co se stalo, stalo se. Teď už to nezměním. A jak to snáší Jasper?“ zeptala jsem se.

Přece jen, Alice ho opustila stejně tak, jako Edward mě.

„Je z toho taky na prášky, ale snáší to trochu lépe než ty, čemuž se vážně divím,“ řekla mi smutně.

„Tak jdeme?“ zeptala jsem se rozhodně.

„Bello, jasně že půjdeme, ale neměla by sis nejdříve zajít na lov? Oči už máš úplně černé. Potřebuješ to,“ naléhala na mě.

Když jsem si uvědomila, jak velkou žízeň mám, docela mě to zarazilo. Proč jsem si toho nevšimla dřív?

Přikývla jsem a rozběhla se do lesa. Asi po třech stech metrech jsem zavětřila pumu. Puma. To mi vrátilo vzpomínky na něj, vzpomínky, které jsem se snažila zahnat. Měla jsem chuť brečet vzlykat a řvát. Ale všechny tyhle pocity jsem potlačila a hnala se dál za vábivou vůní. Své myšlenky a vzpomínky jsem zatlačila do kouta své mysli. Tam mě snad obtěžovat nebudou.

Vyhoupla jsem se do koruny nejbližšího stromu. Byla to borovice. Pak už jsem jen skákala z větve na větev směrem k pumě. Zastavila jsem, byla přímo pode mnou.

Chvíli jsem ji pozorovala. Hrabala tlapou do země. Asi byla také na lovu. Chudinka nevěděla, že se kořisti zřejmě nedočká.

Ve chvíli, kdy byla puma na odchodu, jsem po ní skočila. Prokousnout její tepnu bylo snadné. Mé zuby byly tak ostré a mé paže tak silné, že puma neměla sebemenší šanci na přežití. Ucítila jsem tu teplou, výživnou tekutinu na jazyku, která hasila plameny, které spalovaly mé hrdlo.

Jakmile jsem dopila a zbavila se mrtvoly, zjistila jsem, že žízeň v mém krku hoří dál. Znovu jsem nastražila své smysly a vnímala jen své okolí.

Asi dvě míle na sever ode mě jsem ucítila silný a hutný pach medvěda. Okamžitě jsem ho následovala. Už jsem ho měla na dohled. Mé svaly se napnuly a mým tělem proudila čistá vlna energie. Napnula jsem se ke skoku a vymrštila se do vzduchu. V momentě, kdy jsem to udělala, jsem narazila do něčeho tvrdého.

S velkým žuchnutím jsem dopadla na zem. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila Jaspera. Také seděl na zemi. Byl asi tři metry ode mě. Díval se na mě se stejným údivem jako já na něj.

Musel to být zábavný pohled. Dva upíři na lovu do sebe narazí, navzájem si zkazí lov, kořist nechají utéct, a teď oba sedí na zemi a hledí na sebe jako na zjevení. Zacukaly mi koutky.

Jasper z ničeho nic vstal a šel ke mně. Divila jsem se, co ode mě může chtít. Napřáhl ke mně ruku.

„Budeš na té zemi sedět ještě dlouho?“ zeptal se, když jsem se k ničemu neměla.

„Ehm, ne.“

Vzala jsem jeho ruku a s jeho pomocí se postavila na vlastní nohy. Ne, že bych to nedokázala sama, ale myslím, že se Jasper chtěl zachovat jako gentleman a pomoci „dámě v nesnázích.“

„Promiň, pokazila jsem ti lov,“ řekla jsem a podívala se mu do jeho medově zlatých očí.

Edward měl podobné, ale přes to jiné. Při vzpomínce na něj mě opět bolestivě bodlo u srdce a začala na scénu vystupovat bolest.

Jasper s sebou trochu škubl. Samozřejmě, cítil to. Smutně se na mě usmál a z ničeho nic mě zaplavila vlna klidu a bezstarostnosti. Usmála jsem se na něj zpět. Děkuju ti, Jazzi.

Jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a usmál se na mě.

Až teď jsem si uvědomila, že mě stále drží za ruku. Ve stejnou chvíli si to uvědomil i on, a okamžitě ji pustil. Otočil se k odchodu. Jenže šel špatným směrem.

„Jaspere, kam jdeš? Ten medvěd je přece na jiné straně!“

„Já vím, Bello, klidně si ho nech, já si jdu ulovit pár srn.“

Najednou ve mně něco hrklo. Není to vůči němu fér. Já jsem narazila do něj, stejně tak jako on do mě. Tak proč by měl pít srnky, když může mít medvěda stejně tak jako já?

„Jaspere, počkej, vykašli se na srnky, pojď si ulovit toho medvěda,“ nabídla jsem mu.

„Říkal jsem ti, že si ho máš ulovit ty, já to tolik nepotřebuji, jen tím zabíjím přebytečný čas. Máš žízeň,“ řekl při pohledu do mých stále tmavých očí.

„Jaspere, tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem říct, pojď si na tom medvědovi pochutnat se mnou. Proč by dva upíři nemohli vysát jedno zvíře? A rychle, nebo se tam přižene Emmett a máme po žížalkách.“

„Hmm, dva upíři na jedno zvíře. O tom jsem ještě neslyšel. Ale můžeme to zkusit, když jinak nedáš,“ odpověděl a usmál se.

Zaměřil smysly na stejný směr jako já. Směr oběd. Vyrazili jsme, oba jsme letěli jako střely a hnali se za vábivou vůní a dusotem medvědích tlap. Jasper byl v rychlosti běhu tak na stejno se mnou. Běželi jsme po stopě už pár vteřin. Mé svaly se automaticky napjaly. Jazz ve stejnou chvíli jako já vyskočil a ze zadu se vrhl medvědovi na krk. Báječně nám to vycházelo. On pil z pravé strany a já z levé. Tahle spolupráce byla vážně dobrá. Jediný háček na tom byl, že medvěd neměl nekonečnou zásobu krve a protože jsme byli dva, krev mizela dvojnásobným tempem.

Po tom lahodném zákusku jsem pomohla Jazzovi zahrabat to, co z toho medvěda zbylo.

„Máš dost, nebo si chceš jít ulovit ještě něco dalšího?“ zeptal se mě Jasper s uličnickým úsměvem na tváři.

Po krátké chvilce uvažování jsem usoudila, že pro dnešek už bych mohla mít krve dost.

„Ne, už mám dost,“ odpověděla jsem mu.

„Dobrá, takže, půjdeme domů?“ vytasil na mě další otázku.

Jen jsem se usmála a kývla mu na souhlas. Jako pravý gentleman mi nabídl rámě, které jsem přijala. Otočili jsme se směrem k domovu a chtěli vyrazit.

Ale já jsem udělala krok a…

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), Enchantress, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mezi námi - 2. kapitola: