Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 12. - Polibek

25.09.2011 (18:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 3759×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 12. – Polibek

Bella

„Davide, vstávej. Zaspali jsme,“ vykřikla jsem hned poté, co jsem se podívala na budík a zjistila, že bylo po půl osmé. Kruci, jak se mi to mohlo stát? Copak jsem si ho včera zapomněla natáhnout?

„Já už snídám, mami,“ zaslechla jsem z kuchyně.

Vyskočila jsem z postele, vyběhla z ložnice a nakoukla do Davidova pokoje, abych se přesvědčila, zda jsem se nepřeslechla.

Nebyl tam.

Rozběhla jsem se ke schodišti a hnala se po schodech dolů ke kuchyni. David seděl za stolem a snídal cereálie s čokoládovým jogurtem.

„Proč jsi mě nevzbudil?“ zeptala jsem se ho mírně podrážděně a zároveň udiveně.

David se na mě podíval, zatvářil se přemýšlivě a místo odpovědi na mou otázku pronesl: „Maminko, já jsem skoro ráno dostal hroznou žízeň. Ale nenašel jsem sklenici s vodou u postele, tak jsem vyšel z pokoje a slyšel tě, jak jsi ze spaní mumlala jméno pana učitele. Několikrát. A ráno jsem vstal jen proto, že jsi zakřičela ‚Edwarde!‘ To mě vzbudilo.“ Ještě pár vteřin si mě měřil pohledem a potom se zase začal věnovat jídlu.

Zírala jsem na něj a nebyla schopná ničeho. V hlavě jsem měla šílený zmatek. A byla jsem opravdu ráda, že se mě neptal, proč jsem ze snu opakovala Edwardovo jméno. Neměla jsem tušení, jak bych mu to vysvětlila. Sama jsem na to neznala odpověď. I když… Spíš jsem si nechtěla přiznat to, co bylo zcela očividné. Nemohla jsem. Edward se mi líbil, bylo mi v jeho přítomnosti moc dobře, ale bylo tu několik velkých ale. A přes ty jsem se zatím nedokázala dostat. Připomínalo mi to překážkový běh. Každá překážka byla ale a mně se ji nedařilo zdolat. A to, že byl Edward upír, se mi nyní zdálo jako ten nejmenší problém.

Zatímco jsem pozorovala Davida, jak do sebe tlačil snídani, zamyslela jsem se nad tím, co přesně se mi to vlastně tuhle noc zdálo.

Tenhle sen byl daleko intenzivnější jak ty předchozí. A faktem bylo, že jsem měla pocit, jako kdyby se to opravdu stalo. Skoro bych si troufla tvrdit, že jsem cítila Edwardovy rty na svých. Což byl samozřejmě nesmysl, ale mně to přišlo, jako by to bylo skutečné. Líbali jsme se a moje tělo zaplavovala rozkoš…

V jednu chvíli jsem se napůl vzbudila a měla jsem dojem, že jsem viděla Edwarda u sebe v ložnici. Ale to trvalo jen několik vteřin a pak bylo všechno pryč. I on.

Dotkla jsem se prsty pravé ruky svých rtů a maličko se oklepala. Napadlo mě, že by mi vlastně vůbec nevadilo, kdyby to nebyl jen sen. Možná jsem se cítila i trošku zklamaná. Ale tenhle pocit jsem v mžiku zděšeně zaplašila.

„Mami, zavezeš mě do školy?“ vyrukoval na mě náhle David s otázkou a já si až v ten moment uvědomila, že si po sobě umyl mističku i lžičku a s aktovkou na zádech stál přede mnou a čekal.

„Jasně. Dej mi minutku, jen na sebe něco hodím,“ vykoktala jsem a rozběhla se ke schodům.

V ložnici jsem si oblékla první věci, které mi přišly pod ruku, a doufala, že mě v tom prapodivném modelu nikdo cizí neuvidí. Ještě jsem zaběhla do koupelny, v rychlosti si opláchla obličej a vypláchla si pusu ústní vodou s mentolovou příchutí.

„Tak můžeme,“ křičela jsem asi z půlky schodiště na Davida. Měla jsem co dělat, abych se nepřerazila. Jen jsem se objevila před ním, protočil oči a vyšel z domu. Nekomentovala jsem to. A ani během cesty mezi námi nepadlo jediné slovo. Moji mysl okupoval Edward a měla jsem dokonce dojem, že čím víc jsem se ho snažila dostat z hlavy, tím víc se mi tam „zavrtával“.

Školu jsme stihli jen tak tak. Zastavila jsem před vchodem a vlepila Davidovi pusu na tvář. Hned poté vyskočil z auta a utíkal do třídy. Domů už jsem jela pomalu.

Hodila jsem si rychlou sprchu, oblékla si rifle a triko a sešla do kuchyně s úmyslem udělat si lehkou snídani. Nakonec jsem si dala jen jogurt a kávu.

Seděla jsem u stolu, usrkávala kafe a myšlenky se mi opět zatoulaly k Edwardovi.

Nespal.

Podle toho, co jsem věděla o upírech, nemohl spát.

Žil s Clare.

Oba byli upíři.

Ani ona nespala.

Co asi tak dělali po nocích?

Moje fantazie se rozjela na plno, až jsem se málem zadusila lokem kávy.

Ježiš! Nad čím jsem to přemýšlela? Na takovéhle myšlenky jsem neměla žádné právo!

Takže znovu. Edward žil s Clare a Clare žila s Edwardem. Jedna větší pusa neznamená nic! Nic! Tečka!

Zbytek kafe už jsem nedopila. Vylila jsem ho do dřezu a do hrnku napustila trochu vody. Podívala jsem se na hodiny a poté jsem se vydala rychlým krokem k autu, protože byl nejvyšší čas vyrazit do obchodu.

Po cestě jsem přemítala, jestli se dokážu před Clare tvářit tak, aby nepoznala, že jsem se líbala s Edwardem. A také, že jsem ho měla plnou hlavu a zdávalo se mi o něm.

Před tím, než jsem vešla do obchodu, zhluboka jsem se nadechla.

„Ahoj, Bello,“ zahlaholila na mě s téměř nepatrným úsměvem Clare, jen co jsem vešla dovnitř.

„Ahoj, Clare,“ pozdravila jsem ji, ale hned nato jsem sklopila zrak.

„Stalo se o víkendu něco?“ ozvalo se vedle mě zaujatě.

A sakra! Došlo mi, že byla velká chyba nedívat se jí do očí.

„Ani ne,“ odpověděla jsem jí na oko ledabyle a podívala se na ni. Proč mi nikdy nešlo lhaní? Dívala se na mě přimhouřenýma očima a ukazováčkem si poklepávala o bradu. Nevěřila mi. Taky bych si nevěřila. Čekala jsem, až promluví, ale ona mě totálně převezla, když se najednou ušklíbla a jala se rovnání svetrů do polic.

Během dopoledne jsme spolu prohodily jen pár vět. Většinou se naše konverzace týkala obchodu. Clare se také zmínila, že by ráda poznala Davida. Edward jí prý o něm hodně povídal. Zachvěla jsem se. O čem všem se ti dva ještě bavili? Věděla Clare o tom, že byl v sobotu u mě na návštěvě?

O Edwardovi jinak nepadlo ani slovo. Stačilo, že jsem ho měla plnou hlavu a nedařilo se mi ho odtud dostat. Ještě o něm mluvit…

Před jednou jsem se rozloučila s Clare a vypadla z obchodu. Tentokrát hrozně ráda.

David už na mě čekal před školou. A tentokrát mě ani nepřekvapilo, že opět nebyl sám. Hlavně zachovej klid, Bello, nabádala jsem se v duchu.

Zaparkovala jsem a zamířila k nim. Seděli na schodech před vchodem do školy a zapáleně o něčem hovořili.

„Čaute, vy dva,“ pozdravila jsem je, a když ke mně zvedli hlavy, věnovala jsem jim úsměv. David se na mě zakřenil. Edward si mě chvíli zaujatě prohlížel, až mi to bylo trochu nepříjemné, pak se i on usmál a opětoval mi pozdrav.

Hned na to mi ve stručnosti objasnil, o čem že byla diskuze mezi jím a Davidem, abych byla v obraze. Probírali Davidovu schopnost a také indiány z La Push. Jen jsem doufala, že David Edwarda neunavoval svou představou, jak se s nimi chce seznámit. Nevěděla jsem, co od indiánů z La Push čekat, takže nehrozilo, že bych nechala Davida, aby se s nimi setkal.

Jak jsem vzápětí zjistila, s Edwardem jsme zůstali u tykání. Vykání už nám nějak nešlo přes pusu.

„Tak co, půjdeme?“ zeptala jsem se po pár minutách Davida. Po očku jsem sledovala Edwarda, ale tak, aby si toho nevšiml. Ten béžový svetr mu hrozně slušel. Vlastně mu slušelo všechno, v čemž jsem ho kdy viděla. I kdyby si snad na sebe oblékl… pytel, slušelo by mu to. A kdyby na sobě neměl nic, jak to by mu slu-

„Hmm,“ zamručel David a postavil se. Oddechla jsem si, že přerušil moje myšlenky. Kdo ví, kam až bych se ve svých úvahách dostala. Šlo by to ještě… někam dál? Kam až?

Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Kruci!

„Uvidíme se brzy?“ zeptal se mě Edward, který se náhle objevil zhruba půl metru přede mnou. Odkašlala jsem si, zhluboka se nadechla a podívala se mu do očí. Byly plné očekávání.

„Zítra ve škole,“ prohodil jakoby nic David a vydal se k autu. Normálně bych se tomu zasmála, ale teď jsem cítila takové napětí, že jsem nedokázala pohnout ani brvou.

„Bello, nevím, jestli to není troufalé, ale nešla… zkrátka… nešla bys se mnou... na schůzku?“ zašeptal Edward, jen co se David vzdálil na několik metrů.

Zdálo se mi to nebo zněl jeho hlas opravdu tak nesměle?

Na sucho jsem polkla. „Edwarde, nevím, zda by to bylo vhodné. Clare-“

„S Clare je to jinak,“ vyhrkl a nenechal mě tak domluvit. „Kdybys souhlasila se schůzkou, všechno bych ti vysvětlil,“ přesvědčoval mě a očima mi visel na rtech.

Tak moc jsem se s ním toužila sejít, ale copak jsem mohla? Copak bych to mohla udělat Clare? Jak jinak to asi mezi nimi mohlo být? Vždyť bych se Clare nemohla podívat v práci do očí. Už teď jsem s tím měla občas problém…

„Nejde to. Nemůžu nechat Davida samotného doma.“ Blbá výmluva!

„A co kdybych se třeba… zítra navečer stavil k vám?“ navrhl mi a usmál se. Topila jsem se v jeho pohledu. Byla jsem ztracená. Totálně ztracená!

Ne, Bello, nedělej to! nabádala jsem se v duchu. „Tak jo. Zítra v pět?“ souhlasila jsem nahlas s neskrývaným nadšením. Vůbec jsem nepoznávala svůj hlas. Jako bych to ani nebyla já. Na jednu stranu mě to děsilo a na druhou jsem se cítila spokojeně.

Ty různorodé pocity, které se ve mně odehrávaly… Vyvolávaly ve mně zmatek. 

„Bezva, už teď se nemůžu dočkat,“ vydechl Edward a celý se rozzářil.

Opravdu jsem právě souhlasila se schůzkou? Co se to se mnou dělo?

Jak vysvětlím Davidovi, že jsem k nám pozvala jeho učitele? Kdyby ho pozval on, bylo by to něco jiného, ale takhle?

Ještě bych to pozvání mohla zrušit…

Ne, nemohla. Edwarda by to zklamalo a to jsem nechtěla. Vypadal tak nadšeně, když jsem souhlasila… A musela jsem si také přiznat, že mě zajímalo, co mi chtěl povědět o svém soužití s Clare.

Pozoroval mě, jakoby se z mého výrazu snažil něco vyčíst. A já netušila, zda se mu to povedlo či nikoli.

Stáli jsme naproti sobě, dívali se vzájemně do očí a mlčeli jsme.

Trvalo to několik dlouhých vteřin. Ani jednou jsem nemrkla.

A pak – zcela náhle a nečekaně – ke mně udělal krok, takže jsme teď stáli jen pár centimetrů od sebe. Chytil mě za pas, přitáhl si mě těsně k sobě, a aniž bych se stihla podívat na Davida nebo cokoli říct, přitiskl svoje rty na moje.

Chvíli jsem byla v šoku, ale po několika okamžicích jsem zvedla ruce, zapletla mu prsty do vlasů a plně se ponořila do polibku.

Líbal úžasně. Klidně bych s ním prolíbala celé odpoledne. I noc. A vlastně i veškerý zbytek mého života.

Na to, jak tohle vysvětlím Davidovi, jsem teď myslet nechtěla…

„Co… to… proč?“ koktala jsem, jakmile se ode mě po chvíli odtáhl a přerušil tak náš polibek. Cítila jsem se omámená a vůbec se mi nelíbilo, že už mě nelíbal. Stále mě ale držel za pas a usmíval se na mě.

To opojení z polibku ze mě pomalu vyprchávalo a já si začala uvědomovat, že jsem se chovala… přinejmenším divně, vzhledem k tomu, že jsem tu horlivě líbala učitele svého syna. A právě před synem.

Ne, líbal on mě, ne já jeho…

„Funguje to!“ vykřikl David. Otočila jsem k němu hlavu a viděla, že se rozběhl k nám. Svou reakcí mě dost překvapil. Neměla jsem tušení, co myslel tím: Funguje to!.

„Ono to fakt funguje,“ opakoval při běhu. Zmateně jsem se podívala zpátky na Edwarda. Sledoval blížícího se Davida a na rozdíl ode mě vypadal, jako by věděl, o čem to David mluvil.

„Může mi tu někdo říct, o co jde?“ zeptala jsem se jich, a když jsem se vyvlékla z Edwardova držení, založila jsem si ruce v bok a čekala, kdo se ujme vysvětlování.

„No,“ začal David a bylo na něm vidět, že přemýšlí, jak pokračovat. Edward se nadechl. Zřejmě mu do toho chtěl skočit, ale David zakroutil hlavou, a tak se zase stáhl.

„Dobře,“ řekl David a udělal krátkou pauzu. „Za pár dní mi bude sedm. A babička mi vyprávěla, že se u mě může kolem sedmého roku objevit ještě nějaká další schopnost. Prý se to někdy u čarodějů stává,“ objasňoval mi. Koukala jsem na něj a přemlouvala se v duchu k trpělivosti. „A dnes jsem si poprvé při vyučování uvědomil, že je něco jinak.“

Vykulila jsem na něj oči a usilovně se snažila domyslet, co se asi mohlo při vyučování stát. Přejela jsem pohledem k Edwardovi, a když jsem v jeho tváři nenašla ani náznak… neklidu či něčeho takového, trochu jsem si oddechla.

„Pokračuj,“ vyzvala jsem Davida.

„Jak bych ti to… Prostě jsem si pomyslel, že by bylo super, kdyby nám Edward nedal domácí úkol,“ říkal mi zamyšleně.

„A?“ zeptala jsem se ho nechápavě. Nenápadně jsem si přešlápla z nohy na nohu, abych zkusila, zda si nestojím na vedení, ale bohužel to nepomohlo. A upřímně mě začínalo štvát, že jsem byla jediná, kdo neměl ani páru o čem byla řeč. Protože Edward se rozhodně netvářil nechápavě jako já. Pokyvoval hlavou a usmíval se. Asi s ním už David o té „novince“ mluvil. Dřív než se mnou!

„Mami, a víš, co se stalo? Edward nám žádný úkol nedal,“ vyprávěl mi David nadšeně.

„Davide, chápu, že to pro vás musela být potěšující zpráva – nemít úkol, ale pořád nevím, kam tím míříš. Nerozumím tomu,“ přiznala jsem mu lehce podrážděným hlasem.

David protočil oči, odfrkl si, hodil pohledem k Edwardovi a ve finále se ještě zašklebil. Čímž mi dal jasně najevo, že si o mně myslí, že sem úplně hloupá, když ho nechápu.

„Davide, takhle ne. Zkus to mamince vysvětlit ještě jednou,“ vybídl ho náhle káravým hlasem Edward. Zastal se mě. Překvapeně jsem se na něj podívala a on se na mě usmál. Oplatila jsem mu úsměv. Edward si o mně zřejmě nemyslel, že jsem hloupá…

„Promiň,“ omluvil se mi David a skousl si ret. Reagoval tak na Edwardova slova a já se zase nemohla zbavit dojmu, že na něj měl Edward přílišný vliv. Akorát jsem se teď nedokázala rozhodnout, zda to bylo dobře nebo špatně.

„Omluva se přijímá. Tak co se mi tu snažíš říct?“ ptala jsem se ho zvědavě.

„Mami, já jsem zjistil, že dokážu ostatním… vnuknout myšlenku. Pomyslím na to, aby něco udělali, a oni to fakt udělají,“ povídal mi nadšeně. „Teda zatím jsem to vyzkoušel jen na jednom…“ dodal o poznání sklesleji.

„No, to se mi teda…“ Kruci! „Už jsi to zkoušel na mně?“ vyhrkla jsem na něj.

„Ano, ale nelekej se,“ řekl rychle, když jsem po jeho ‚Ano‘ otevírala pusu. „Ono to totiž na lidi nefunguje,“ objasnil mi hned vzápětí.

„Cože? A na koho to tedy… Na-na upíry?“ koktala jsem zmateně. „K čemu to vůbec je? Kolik upírů za život potkáš? A proč bys jim měl lézt do hlavy a ovlivňovat jejich mysl? Nechápu.“

V ten moment, kdy jsem to dořekla, mě napadlo, že kdyby tohle uměl Connor, nebyl by teď mrtvý a všichni bychom žili spokojeně v Phoenixu.

„Zkoušel jsem to i na děti ve škole, ale nic se nestalo. A pak jsem to zkusil na Edwarda a teď, když jsem ho vlastně přinutil, aby… ti dal pusu …“ Konec věty zašeptal. Jakoby se bál mé reakce. „A tak jsem usoudil, že to asi bude fungovat jen na upíry. Ale chtělo by to vyzkoušet ještě na někom dalším. Co na Clare? Mohl bych za tebou třeba zítra přijít do práce?“

Takže za ten polibek mohl David? Okamžitě mě napadlo pár otázek. Proč si pro svůj „pokus“ vybral David zrovna to, aby mě Edward políbil? A také… Vadilo Edwardovi, že mě měl políbit? Uvědomoval si to vůbec? Nebo mě jen „slepě“ líbal na Davidův… příkaz? Ježiš, všechno to vypadalo tak hrozně nepravděpodobně!

„Bello, myslím, že by se tahle schopnost dala dobře využít vůči neukázněným a nebezpečným novorozeným upírům,“ pronesl náhle Edward zamyšleně. „Davide, měli bychom zjistit, zda dokážeš ovlivnit upírovu mysl i dlouhodobě. A tak, aby si to nepamatoval, neuvědomoval si to. Později by se to mohlo hodit. Když si představím, že by se časem mohli všichni upíři živit jen zvířecí krví, že by nebyli pro lidské bytosti nebezpeční a mohli tak spolu žít pohromadě…“ přemýšlel Edward nahlas.

„Tak to prrr!!!“ vyhrkla jsem. „Davidovi ještě není ani sedm a ty už tu spřádáš plány na to, jak by mohl zachránit celý svět? Na to zapomeň!“ chrlila jsem ze sebe. „Ano, pokud by někdo dokázal udělat z upírů přátelské bytosti,“ pokračovala jsem nasupeně, „ze všech upírů,“ dodala jsem, „nemusel by teď být Connor mrtvý, protože by se novorození nechovali jako zvířata. Ale tohle přece nemůžeš chtít po mém malém synovi. Až bude dospělý, sám se rozhodne, jak se svou… mocí naloží. Ale teď… A vůbec. Vždyť ani nevíme, jestli jeho schopnost působí na všechny upíry… A jsou tu další věci, které nevíme…“

Zlobila jsem se. Na všechno a na všechny. Chtěla jsem žít obyčejný život se svým mužem a svým synem. Věděla jsem, do čeho jdu, když jsem si brala čaroděje, ale nevěděla jsem, že tu se mnou nebude… napořád. Že budu muset Davida vychovávat sama, aniž bych spoustě věcem vůbec někdy rozuměla, úplně je pochopila. Jako by nestačilo, že dokázal David myslí hýbat předměty, že uměl kouzlit pomocí zaříkadel. Zatím jen trochu, ale časem… Ne, on ještě musel kdoví po kom podědit schopnost, o které kdyby se dozvěděl někdo zlý, nějaký manipulátor z řad upírů, mohl by chtít Davida získat na svou stranu pro své zvrácené plány. Nevěděla jsem o nikom, kdo by v Connorově rodině „vládl“ takovouhle mocí. Proč David? Proč nemohl chodit jako normální kluk do školy, učit se, hrát si, žít normální život dítěte v první třídě…

„Maminko?“ ozval se David vedle mě.

Musela jsem se hodně snažit, abych v sobě potlačila tu naštvanost, která mnou proudila… Potřebovala jsem do něčeho praštit, něco rozbít… I za cenu vlastního zranění. Jen abych upustila páru.

„Miláčku, pojedeme domů. Pro dnešek už toho bylo dost,“ oznámila jsem mu a pokusila se o úsměv. Pro mě toho bylo rozhodně až až.

„Bello, omlouvám se. Nemyslel… nechtěl jsem, aby to vyznělo, jak to vyznělo. Jen jsem se nahlas zamyslel. David by jednou mohl změnit vše, na co jsme byli zvyklí. Ale samozřejmě, až bude dospělý a jen v případě, že bude chtít. Nezlob se na mě, prosím,“ omlouval se mi Edward kajícně. „Platí ještě pořád ten zítřek?“ zašeptal po chvíli nejistým hlasem, když jsem nic neříkala a jen na něj civěla.

Věděla jsem, že ty svoje úvahy nemyslel zle, ale vše co říkal, mě prostě vyděsilo. Jak to vypadalo, David „vládl“ ohromnou silou, zatím pořádně neprobádanou…

„I já se omlouvám, že jsem tak vyjela,“ zamumlala jsem. „Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Nikdo! Zatím nedokážu domyslet, jak by pro nás bylo nebezpečné, kdyby se o tom, že David prakticky dokáže ovládat upíry, dozvěděl někdo… zlý. Nechci ani pomyslet… Takže si tohle zjištění necháme jen pro sebe. My tři, jasné?“

„Ale mami, ty naděláš,“ mručel David. „Vždyť o nic nejde,“ dodal ještě kňouravě.

„Davide, jsi ještě malý na to, abys dokázal posoudit, jestli o něco jde nebo ne,“ říkala jsem mu káravě, zatímco se na mě šklebil. „Prostě se o tom nesmí nikdo dozvědět a basta. Kdyby tu byl táta, určitě by byl stejného názoru jako já.“ Rozhodla jsem se, že to zatím utajím i před Julií. Čím míň z nás to vědělo, tím lépe.

David si povzdechl a podíval se na Edwarda. Pak pokrčil rezignovaně ramínky a kývl hlavou na souhlas.

Poté jsem se otočila na Edwarda a z jeho výrazu mi hned došlo, že stále čekal na to, až mu odpovím na jeho otázku.

„Přijď, jak jsme se domluvili,“ zašeptala jsem. Jeho tvář se rozjasnila a věnoval mi jeden ze svých krásných úsměvů.

„Tak nashle,“ rozloučil se David s Edwardem a vydal se šouravým krokem k autu.

„Zítra se uvidíme,“ řekl Edward šeptem a najednou se objevil na vzdálenost asi deseti centimetrů přede mnou.

„Zítra,“ zopakovala jsem po něm a zkoušela se vymanit z jeho pohledu. Než se mi to však povedlo, položil mi Edward ruku na tvář a svoje rty přitiskl na moje. Byl to jen mžik, ale stejně mě to celou rozechvělo. A pak jsem si uvědomila…

„Davide? Zase ty?“ houkla jsem na něj a otočila k němu hlavu. Ještě jsem si všimla jiskřiček v Edwardových očích. A to mělo znamenat co? David na mě koukal nechápavě, a když mu došlo, co jsem měla na mysli, začal se bránit.

„Ne ne, tohle nebyla moje práce.“ Cukaly mu koutky nebo se mi to jen zdálo? 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Trvalo to, vím. V mém soukromém životě se teď dějí nové věci, takže se omlouvám, ale na psaní jsem neměla ani pomyšlení (víc se k tomu vyjadřovat nechci a nebudu). Budu se snažit, aby přibývala jedna kapitola týdně. V případě, že nebudu stíhat, hodím vám info na shrnutí. 

Děkuji, že mi zachováváte přízeň (i když je to se mnou někdy složité). A děkuji vám také za komentáře.

Oslava Davidových narozenin bude, ale na tu si budete muset ještě pár kapitol počkat. Stejně jako na Cullenovy. ;-)

Vaše EdBeJa 

Kapitola 11. ♣ Kapitola 13.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 12. - Polibek: