Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 57. kapitola - Nemocnice

09.11.2010 (12:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4354×

57. kapitola - Nemocnice

„Bello, máš zápal plic, tvůj organismus je oslabený, nech nás tě obskakovat,“ prosila Esme.

„Ne, už ne, dojít na záchod si zvládnu sama,“ byla jsem naštvaná. Nebylo mi dobře, ale dělat ze mě totálně nemohoucí, to nemusí.  Edward i Esme zakroutili hlavou, ale nechali mě. V koupelně jsem udělala vše potřebné. Také jsem se pokusila vyčistit zuby, ale přes záchvaty kašle mi to moc nešlo.

„Bello, pojď si už lehnout,“ žádal mě Edward přes dveře.

„Dobře,“ souhlasila jsem a vylezla z koupelny. Edward mě chytnul do náruče a donesl do postele.

„To bych zvládla taky,“ zamumlala jsem, ale Edward to slyšel.

„Bello, tak to teda ne. Necháš se obskakovat, ať chceš nebo nechceš,“ mluvil na mě přísně. Zakryla jsme se dekou.

„Bello, nebuď jako malé dítě,“ huboval mě.

„A ty nebuď jak můj otec,“ vylítlo mi z pusy naprosto bezmyšlenkovitě. Sundala jsem deku z obličeje. Okamžitě mi došlo, co jsem to řekla a hned mě to zamrzelo. Co já bych dala za to, aby tady byl táta a takhle mě huboval. Po tváři mi stekla neposlušná slza.

„To nic, Bello,“ konejšil mě Edward a přitáhl si mě k sobě. Zakašlala jsem a zabořila se tváří do jeho košile.

„Co bych dala za to, aby tady byl,“ vysoukala jsem střídavě mezi vzlyky a kašlem.  Nic na to neřekl, jenom mě tišil v náručí.

„Omlouvám se,“ podívala jsem se mu do očí.

„Vždyť já se na tebe nezlobím.“

„Ale stejně se omlouvám, odpustíš mi?“

„Když mi slíbíš, že se necháš obskakovat, až budeš zdravá, všechno ti vynahradím.“

„Dobře,“ svolila jsem.

„Stejně za mou nemoc můžeš ty,“ vrátila jsem mu. Jenom zakroutil hlavou a vyšel z pokoje.

„Počkej, já tě nechtěla urazit,“ volala jsem na něj, ale on se neotočil. Když byl pryč, vylezla jsem z postele a přešla ke stereu.

„Bello,“ káral mě, když se objevil ve dveřích.

„Už jdu,“ svěsila jsem hlavu a zalezla zpátky do postele.

„Vím, že tě to nebaví, ale vydrž to,“ přisedl si ke mně s horkým čajem.

„Na zápal plic se i umírá a já tě nechci ztratit,“ objasnil mi.

„Dobře,“ zahrabala jsem se do postele a vzala si od něho čaj.

„Ale neopouštěj mě,“ hodila jsem po něm smutně.

„To víš, že ne,“ přilehl si ke mně, ale dával velký pozor, aby mě nestudil. Opět mě přemohl spánek a já se tak ponořila do říše snů. Několikrát mě vzbudil kašel, ale pokaždé jsem zase usnula. Když jsem se probudila úplně, Edward vedle mě neležel. Cítila jsem se už lépe, i když kašel stále přetrvával, ale aspoň mě nebolela hlava.

Oblékla jsem si kalhoty a tričko a vyrazila se podívat dolů. Ani dole nikdo nebyl. Na stole ležel lístek, že musel zajet za Carlislem do nemocnice a ostatní jsou na lovu. Jenom jsme si povzdechla a přesunula se do kuchyně. Asi nepočítal, že se probudím, tak to napsal jenom, kdyby něco. Přemýšlela jsem, jak bych se té nemoci nejrychleji zbavila. Už jsem měla rýmu, ale nikdy ne tak vážnou nemoc.

Vždycky mi pomohla krev, tak proč by mi to nepomohlo teď. Vyšla jsem nahoru a přioblékla jsem se. Vyskočila jsem z okna. Venku bylo bílo a já se nemohla vynadívat. Rychle jsem zaběhla do lesa a ulovila první srnu, kterou jsem uviděla. Musím uznat, že se mi udělalo líp, ale ne úplně. Chytla jsem tedy ještě jednu a vracela jsem se domů. Ještě jsem pokašlávala, ale už to nebylo tak strašné. Když jsem došla k domu, chtěla jsem zase vyskočit oknem, ale všimnula jsem si naštvané Edwarda, jak stojí na verandě a vyhlíží mě. Když mě uviděl, ještě víc se zamračil.

„Bello, co jsi mi slíbila?“ prohodil naštvaně, když jsem vystoupila ze stínu stromů.

„Že se nechám obskakovat?“ řekla jsem nejistě, ale ve skutečnosti jsem si byla úplně jistá.

„A co jsi udělala?“ měřil si mě naštvaně.

„Šla jsem na lov,“ šeptla jsem provinile.

„Ty děláš všechno opačně,“ mluvil stále naštvaně.

„Když já jsem si myslela, že to pomůže, jako na každé zranění,“ vykašlala jsem ze sebe.

„A pomohlo,“ měřil si mě s rukama v bok.

„Trošku,“ koukala jsem se do země. Stále jsem stála ve sněhu a začínala mi být zima, ale to jsem nemohla Edwardovi přiznat. Ve skutečnosti jsem se necítila líp, bylo to jenom chvilkové uvolnění. Jako by ze mě krev vyprchala a já se cítila stejně jako před tím. Zakašlala jsem, ale na Edwarda jsem se nepodívala. Udělalo se mi špatně, ale i to musím Edwardovi zatajit. Trošku se mi točila hlava, ale stále jsem stála. Zatočila se mi hlava znovu a sedla jsem si na zadek do sněhu. Před očima jsem měla černo a moje hlava přistála ve sněhu.

Jestli stál Edward naštvaně na verandě, tak teď byl u mě.

„Bello, vnímáš mě?“ ptal se ustaraně.

„Omlouvám se,“ šeptla jsem poslední slova, než mě pohltila tma úplně.

„Bello,“ slyšela jsem svoje jméno, tak jsem otevřela oči.

„Kde to jsem?“ zděsila jsem se.

„Doma se nám léčba neosvědčila, takže budeš v nemocnici. Zařídím, aby ti nebrali krev,“ mluvil na mě Carlisle a za ním přikyvoval Edward.

„Ne, já nechci být v nemocnici,“ snažila jsem se vyhrabat z postele.

„Tak to tě ani nenapadne, ani nevíš, jaký si nám nahnala strach. Tady tě ohlídají, abys nikam nechodila,“ káral mě.

„Jak chcete,“ otočila jsme se na posteli a zadívala se do zdi.    

„Ale Bello, my to děláme pro tvoje dobro,“ řekl a pak už jsem jenom slyšela, jak se zavřely dveře.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 57. kapitola - Nemocnice: