Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 56. kapitola - Problém

27.10.2010 (16:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4626×

57. kapitola - Problém

„A já tebe,“ oplatil jsem jí. Už jsem byl dokonale vzrušený. Nadzvedla se a nasedla na mě. Přitom pohybu se prohnula. Rukama jsem ji zachytil a umožnil jí tak, aby dokončila svoje prohnutí. Vrátila se ke mně a zadívala se mi do očí. Políbila mě a začala se na mně pohybovat. Pohybovala se tak, že mě doháněla k šílenství. Odhrnul jsem jí vlasy z obličeje a přetočil ji pod sebe. Přebral jsem metu a určoval tempo sám. Z jejích úst se vydral sten a já ji políbil. Zajel jsem rukou pod její záda a nadzvedl ji. Tím jsem nám přivodil ještě větší vzrušení. Oběma nám vyšel sten z úst. Zářivě se usmívala, položila ruce na mou hruď a odtáhla se. Tím jsem z ní vyklouzl. Chvíli jsem nechápal, ale ona se ke mně otočila zády a opět na mě dosedla. Prohnula se v zádech a tím mě přinutila se prohnout taky. Tím jsem se ještě víc vzrušil. Navzájem jsme se pohybovali a vycházeli si naproti.

Byli jsme dokonale sehraní. Jako bychom byli jedno tělo a jedna duše. Zvedl jsem nás, nadzvedl ji a otočil si ji v náručích. Držel jsem ji jako ten nejkrásnější poklad. Slastně zavřela oči a naprosto se mi podvolila. Dal jsem jí ruku za záda a přirazil nás ke stromu. Svou rukou jsem dával pozor, aby se neodřela o drsnou kůru stromu. Opět jsem do ní vnikl a začal se v ní pohybovat. Naše těla se o sebe třela, a kdyby mohla, vpila by se do sebe. Přitáhla si mě za zátylek a políbila mě. Sehraně jsme sténali do lesa a čekali na vyvrcholení. Dostavilo se rychle, vybouchnul jsem jako sopka a Bella se mi v náručí úplně podmanila.

 Lehce jsem ji odtáhl od stromu a položil se s ní na trávu. Byla už orosená, ale mně to bylo jedno. Normálně bych měl strach, aby se nenastydla, ale dneska mi to bylo jedno. Lehl jsem si na bok vedle ní a začal ji líbat, jako bych ji nikdy nelíbal. Přerývaně dýchala a polibky mi oplácela se stejnou vášní.

Znovu zafoukal vítr a tělo pode mnou se zatřáslo. Teď už to nebylo vzrušením, ale zimou. Upíří rychlostí jsem vstal a posbíral svršky po zemi. Když jsem se vrátil, Bella seděla pod stromem a třásla se zimou. Rychle jsem jí pomohl obléct. Sám jsem natáhl jenom boxerky s kalhotami. Zbytek oblečení jsem dal Belle. Po chvilce se zahřála a už se pěkně usmívala.

„Děkuji,“ vyšlo z jejich úst.

„Za co?“ podivil jsem se.

„Za to, že jsi se mnou,“ objasnila mi.

„To já bych měl děkovat. Za to, že tě mám.“

„Miluji tě,“ přitáhla si mě k sobě a políbila. Polibek jsem jí samozřejmě oplatil. Nikdy mě tohle neomrzí. Koukal jsem se na ni jako na obrázek. Přisedl jsem si a ona se ke mně přitiskla. Objal jsem ji pažemi a vtiskl polibek do vlasů.

„Bello, řekni mi popravdě, proč jsi nechtěla být u nás?“ zeptal jsem se jí na otázku, která mi vrtala hlavou.

„No víš, já jsem nechtěla být v domě, protože tam byli všichni,“ zadrhávala se v každém slově.

„Jestli to dobře chápu, tak jsi nechtěla, aby nás všichni slyšeli,“ ujasnil jsem to. Kývla hlavou a zadívala se do země.  Styděla se, ale já se musel zasmát. Její hlava vystřelila nahoru a naštvaně si mě prohlížela.

„Jestli ti to přijde k smíchu, tak odcházím.“ Vysmekla se mi a šla svým tempem směrem k domu.

„Vždyť víš, že jsem to tak nemyslel,“ doběhl jsem ji.

„Myslel, nemyslel, tohle budeš muset žehlit. Nikdo si ze mě nebude dělat srandu, ani můj budoucí manžel,“ protestovala naštvaně. Procházela kolem stromu, najednou se o něho opřela a oddechovala.

„Co se děje?“ zděsil jsem se.

„Nic, jenom jsem se zapomněla nadechnout a…“ nestihla doříct.

„A jsi unavená,“ dořekl jsem za ni.

„Tak,“ přitakala.

„Kolik je vlastně hodin?“ posadila se u stromu a hlavu opřela o kmen.

„Osm ráno,“ odpověděl jsem jí a přisedl si.

„Co?“ vyjekla.

„Osm ráno,“ zopakoval jsem a nevěděl, co ji vystrašilo.

„To jsme byli venku celou noc?“ optala se mě pro jistotu.

„Ano, byli.“

„Emmett si z nás bude dělat srandu,“ šeptla a položila mi hlavu na rameno.

„Nedovolím mu to,“ chlácholil jsem ji, ale věděl jsem, že si Emmett nějakou tu poznámku neušetří.

„To nepomůže,“ vydechla.

„Myslím, že bychom se měli vrátit, jsi unavená a já nechci, abys mi nastydla,“ vyjádřil jsem svou obavu.

„To si nemyslím,“ odporovala mi.

„Ještě tady zůstaneme, prosím,“ žadonila a já se nezmohl na nic jiného než svolit.

Najednou začalo sněžit, vločky sněhu padaly na naše těla. Bella se rozzářila a nastavila dlaň. Vločka jí spadla na dlaň, ale za chvíli se roztála. Zamračila se. Chytla mě za dlaň a nastavila moji dlaň. Vločka, která mi dopadla na dlaň, se neroztála a Bella si ji mohla pořádně prohlédnout. Usmívala se.

„Jak může být něco tak malého, tak dokonalé,“ šeptala.

„Tak jako ty můžeš být dokonalá,“ vrátil jsem jí.

„Nech toho, Edwarde,“ začervenala se a já ji políbil na její narůžovělé tvářičky. Obmotala svoje ruce kolem mého krku a políbila mě. Znovu se zachvěla.

„Bello, vážně bychom měli jít.“

„Dobře,“ smířila se. Vzal jsem ji do náruče, ale okamžitě se mi vysmekla.

„Takhle ne,“ zamračila se.

„Dobře, tak jak?“ položil jsem otázku.

„Takhle.“ Chytla mě za ruku a táhla k domu. Pochopil jsem a přizpůsobil se jejímu tempu. Chytnul jsem ji kolem ramen a společně jsme šli k domu.

Bellin pohled:

„Ale ale, zatoulanci se nám vrátili,“ spustil na nás Emmett hned ve dveřích. Edward zavrčel, ale na to se Emmett ještě víc rozesmál.

„Emmette, já bych tě praštila, kdybych byla schopná,“ zuřila jsem.

„Neboj, lásko, já to udělám za tebe?“ natáhl se a jednu Emmettovi vrazil. To už do obýváku vešla celá naše rodina.

„Mami, on mě bije,“ začal si stěžovat Esme. Ta jen zakroutila hlavou a vydala se do kuchyně.

„Esme, nebylo by něco k jídlu?“ optala jsem se zdvořile.

„Samozřejmě Bello a jak jste se měli?“

„Dobře,“ začervenala jsem se.

„Chápu,“ usmála se na mě. Kýchla jsem a to přilákalo do kuchyně Edwarda.

„Já říkal, že máme jít domů,“ řekl první slova.

„Vždyť jsem si jenom kýchla,“ ubezpečovala jsme ho. Snědla jsem všechno, co mi Esme připravila.

„Pojď spát,“ vzal mě za ruku a odvedl do pokoje. Tam mě zachumlal do postele a já se poddala spánku.

Jakmile jsem se probudila, poznala jsem, že něco není v pořádku. Bolelo mě celé tělo, ale nejhůř na tom byl hrudník a hlava.

 „Dobré ráno, lásko,“ přivítal mě Edward, ale já nebyla schopná mu říct jediné slovo. Přetáhla jsem si deku přes hlavu a doufala, že mě to přejde.

„Bell, děje se něco?“ ptal se mě ustaraně.

„Není mi dobře,“ zamumlala jsem pod peřinou a věděla, že to uslyší. Stáhl mi deku z hlavy a podíval se na mě.

„Co tě bolí?“ vyptával se mě.

„Hlava, krk, hrudník,“ vyjmenovávala jsem mu všechno.

Pak už jsem slyšela jenom, jak volal na Alici a potom bez jediného slova vyběhl.

Alice mi pomohla se obléknout, naštěstí přese mě přehodila jenom rifle, tričko a pohodlnou mikinu. Musela vidět, že mi není dobře. Edward se po chvilce vrátil a za ním šla Esme.

„Zlatíčko, jak je ti?“ ptala se mě s láskou.

„Moc dobře ne,“ odpověděla jsem jí popravdě.

„Pojedu s Bellou za Carlislem do nemocnice, už nás čeká,“ informoval Edward Esme a Alici. Potom přistoupil ke mně a vzal mě do náruče. Nijak jsem neprotestovala a nechala se odnášet z domu. Nevnímala jsem nikoho kolem. Zaregistrovala jsem až to, když mě pokládal do auta na zadní sedačku. V nemocnici jsme byli za chvíli. Pomalu jsem se vysoukala z auta, ale odezvou mi bylo lehké zavrčení. Potom mě opět vzal do náruče a nesl do nemocnice. Šel rovnou do Carlisleovy pracovny. Ten na nás už čekal.

„Tak ji sem polož,“ přikazoval Edwardovi a ten tak udělal.

„Bello, vnímáš mě?“

„Vnímám,“ zmohla jsem se na jediné slovo.

„Bello, jakou máš normální teplotu?“

„Něco pod 36 stupňů.“ Dal mi teploměr pod paži a chvíli vyčkal. Potom mi ho vytáhl.

„Nevypadá to moc dobře,“ mluvil k Edwardovi.

„Kolik mám?“ chtěla jsem to taky vědět.

„Skoro 38 stupňů, což znamená, že pro tebe to je už vysoká horečka." Ještě mě poslechl a poslal na nějaké vyšetření, když jsem se vrátila, Edward a Carlisle o něčem debatovali.

„Tak co mi je,“ řekla jsem přes hlasitý kašel.

„Máš chřipku a k tomu zápal plic. Tvůj organismus je oslaben, proto jsi tak slabá, takže musíš dostávat tekutiny, protože prášky na tebe nezabírají. Právě jsme debatovali s Edwardem, abych si tě tady měl nechat na pozorování, ale on mě přesvědčil, že doma ti bude líp,“ dokončil svůj monolog.

„Edward tě vezme domů a podle mých instrukcí tě bude obskakovat.“

„Jakoby to už nedělal,“ pronesla jsem.

„Tak teď to bude ještě horší,“ vrátil mi to.

 „Prohlédnu tě, až se vrátím z práce. A Edwarde, už běž, ať tady nechytne něco horšího,“ promlouval k němu otcovsky. Edward mě zval zase do náruče a nesl zpátky k autu.

Doma jsme byli rychle. Hned se mě ujala u dveří Esme. Položili mě do postele a obskakovali.

„Dost, už toho mám plný zuby,“ okřikla jsem je.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 56. kapitola - Problém: